ŠACHY JAKO UMĚNÍ

Šachy jsou pro mne především uměním. A nemyslím tím jen kompoziční šach, kde je to zjevné, ale i šach praktický. Souboj dvou hráčů nad šachovnicí má sice za svůj prvotní cíl výhru – té je ale možné dosáhnout toliko určitým uměleckým projevem. Samozřejmě, tu větším, tu menším podle síly hráče, ale – a to k podstatě šachů bytostně patří – právě a jen „použitím“ umělecké stránky hry. Každý šachista – už tím, že si sedne k partii – se tedy stává umělcem, a to nezávisle na tom, zda o tom ví či nikoli, zda o umění ve své partii vědomě usiluje nebo hraje pouze o „sportovní“ bod v tabulce.
Asi nejmarkantněji se toto synonymum „šachy-umění“ projevovalo v tvorbě čtvrtého mistra světa Alexandra Aljechina, který se za šachového umělce nejen pokládal, ale dokonce mnohokrát litoval toho, že mu soupeř svou slabou hrou sice umožnil vyhrát, ovšem zároveň znemožnil – a to považoval za skutečnou tragédii – uskutečnit na šachovnici zamýšlené umělecké dílo. Naopak v řadě partií, kde jeho soupeři byli na výši a stávali se tak jeho spolutvůrci, dokázal na šachovnici vykouzlit nesmrtelné skvosty svého jedinečného mistrovství... A i u jiných velikánů šachové historie šla jejich praktická hra ruku v ruce s „nepraktickým“ – nebo, lépe řečeno – „nadpraktickým“ uměním.
V čem však toto umění, tato krása šachu spočívá? Studiem šachové hry jako takové a tvorby velkých postav historie jsem dospěl k názoru, že krása či dokonalost je u šachové hry totožná s harmonií a jednoduchostí. „V jednoduchosti je krása!“ – tuto zásadu největšího génia šachové historie, José Raúla Capablanky, považuji za základní axiom královské hry.
Je asi přirozené, že nejvíce obdivovaní a uznávaní bývají šachisté útočného, kombinačního stylu hry. Jiskření na šachovnici, kaskády obětí, rozbití soupeřovy pozice a matový útok – přesně takováto hra se líbí a ti, kdo právě takto hrají, jsou miláčky přihlížejících diváků i těch, kdo si tyto partie přehrávají. Co na tom, že oběť byla sice krásná, ale nekorektní, že odvážný útok se v následné analýze ukázal spíše hazardem a že efektní výhra byla dosažena více soupeřovou slabou obranou než neodrazitelným útokem – hlavní je, že se na šachovnici „něco děje“. Takovýto kavárenský, voluntaristický přístup k šachu mně byl vždycky cizí a i jako trenér jsem před ním varoval. Za jedině správné a ve svých důsledcích i nejúčelnější – a tedy i nejkrásnější – jsem vždy považoval strategicko-poziční vedení partie, samozřejmě s neustálým a důsledným vnímáním změn ve struktuře pozice a adekvátní reakcí na ně. Pro takovýto způsob hry jsou ideální polozavřená a zavřená zahájení s prostorem pro manévrovací hru a možností postupného hromadění malých výhod za účelem omezování soupeřovy protihry a jeho pomalého „zadušení“. Ideální šachová partie je podle mne ta, v níž se postupně a metodicky uskutečňuje zamýšlený plán hry a v níž jde útok (tedy zvyšování pozičního tlaku) ruku v ruce s obranou (eliminací soupeřových aktivit). Tento způsob hry samozřejmě nevylučuje možnost kombinačního řešení – ovšem pouze za předpokladu, že taktika je založena na pevném základu, tj. že kombinační úder je logickým vyústěním předchozí pozičně-manévrovací strategie. Takovéto partie nejsou krásné a estetické (tedy v obvyklém pojetí krásy a estetična), neboť jejich krása má jinou, vyšší dimenzi, dimenzi jednoduchosti čistých ideí. Je to podobné jako v poezii – krásná báseň je nikoli ta, v níž jsou použity nabubřelé fráze a verbalismus, ale naopak taková, u které je co možná nejméně slovy řečeno co možná nejvíce, tedy báseň hutná, vznešeně strohá a zdánlivě prostá. Obloukem se vracíme tam, odkud jsme vyšli – krása šachové hry v konečném důsledku spočívá v prostotě, jasnosti, jednoduchosti...