CO SI MYSLÍM O SMRTI TŘÍ „HRDINŮ“

 



Kéž by nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil...

„Loučíme se s člověkem, který naprosto vědomě věděl, že stojí ve službě lásky pro druhé. Voják vždy brání svou vlast i její obyvatele, i když slouží zdánlivě daleko od své země. Tím, že bojuje se zlem v nejrůznější podobě, brání dobro, život a nasazuje se pro náš pokojný život“.

Smrt tří českých žoldnéřů v Afghánistánu spustila mezi našimi politiky (až na pár čestných výjimek) doslova erupci rádoby procítěných a exaltovaných prohlášení. Ti, pro něž jsou slova jako národ a vlastenectví historickým anachronismem (pokud ne přímo projevem extrémismu a xenofobie), se najednou začali předhánět v tom, kdo uroní větší slzu a pronese lítostivější projev nad rakvemi těch, kteří „zemřeli za národ“, „splnili svou vlasteneckou povinnost“ či „zaplatili nejvyšší cenu při obraně vlasti“. Je to sice hyenismus nejvyššího druhu, přesto se takové počínání dá u politiků (když si uvědomíme, co je většina z nich zač) pochopit – nahnat si nějaké body před podzimními volbami na vlně smuteční celonárodní extáze je příliš velké lákadlo, než aby mu tito lidé dokázali odolat. Citát z úvodu však nepatří žádnému politikovi, nýbrž pochází z úst biskupa Katolické církve Pavla Posáda. Jako katolík bych se chtěl od nich distancovat a zamyslet se nad tím, proč se církevní hodnostáři snižují na úroveň politiků a přicházejí s plamennými chvalozpěvy na adresu vojáků, kteří s Církví neměli nic společného a jejichž působení v Afghánistánu bylo přinejmenším diskutabilní.

S podivem je již to, že těmto lidem byl umožněn katolický pohřeb. Prý to byli všichni věřící, protože kdysi v dětství ministrovali. To je tedy opravdu důvod jak noha – třeba takový Reinhard Heydrich ministroval až do svých třinácti let! A patetická slova o tom, že zemřeli ve službě lásky pro druhé, jsou těžko něčím jiným než nicneříkajícími frázemi, jejichž falešnost doslova bije do očí.

Když se zamyslíme nad tím, proč mladí muži odcházejí na vojenské mise do světa, pak je zřejmé, že pro to existují pouze dva důvody – tučný žold a touha po dobrodružství. Je jasné, že ani peníze a ani adrenalinové zážitky nejsou křesťanskými hodnotami – s láskou, službou pro druhé či obranou dobra nemají vůbec nic společného. Vynášet tedy mrtvé vojáky do nebes za jejich údajné hrdinství je naprostým matením pojmů, především je to ale lež jako věž.

S Afghánistánem, který prý je (jak se nám to snaží namluvit mainstreamová média) kolébkou světového terorismu, se to má také jinak. Svobodomyslný lid této země si v osmdesátých letech minulého století prošel hrůzami sovětské invaze, která trvala takřka deset let a zanechala po sobě naprostou zkázu. Vyhnáním sovětských okupantů však tolik vytoužený mír nenastal – byli to pro změnu Američané, kdo pod záminkou „boje s terorismem“ Afghánistán obsadili a snaží se mu vnutit západní „způsob života“. Stafáž americkým jednotkám dělají užiteční idioti z členských států NATO, mezi nimi bohužel i čeští vojáci.

V době, kdy Afghánci válčili se Sověty, byli prezentováni jako bojovníci za svobodu. Když za tutéž svobodu bojují s Američany, jsou to najednou Talibánci a teroristé... Od takovýchto ideologických klišé je to pak samozřejmě už jen krůček k tomu dělat z mrtvých českých okupantů „hrdiny“. To, že se v této špinavé kampani angažují média, je sice zvrácené a odsouzeníhodné, v kontextu jejich podivně chápané „veřejnoprávnosti“ však bohužel nijak překvapující. Proč se ale k celé té parodii na hrdinství přidávají i církevní představitelé?

Možná proto, že „ti kluci byli milí a veselí a ve skříňkách měli obrázky nahých žen“. Prostě dokonalí katolíci!