Dojímavé povídání o „zlatých českých ručičkách“
Všichni určitě víme, co je to srp, nůše, cep či trakař. Možná však, že mnozí z nás by už trochu zaváhali, pokud by měli říct, k čemu slouží (sloužil) takový verpánek nebo žentour. A nejspíše jen někteří by si dokázali spojit něco konkrétního se slovy jako povříslo, dratev, milíř...
Vědecko-technický pokrok pochopitelně nejde zastavit a je to tak určitě dobře. Nikdo si dnes už nedovede představit martýrium, které museli dřív lidé podstupovat, aby si např. mohli upéct chleba a všichni jsme rádi za moderní zemědělské stroje. A přece cítíme, jak se nás zmocňuje nostalgie po starých časech a mizejících a mnohdy už zapomenutých řemeslech pokaždé, když navštívíme nějakou výstavu spojenou s názornou ukázkou, jak se kdysi dělalo to či ono. Asi je to tak, že v duši každého člověka je latentně přítomná jakási prapůvodní zvídavost, která nás občas „nutí“ podívat se na svět kolem jakoby dětskýma očima a užasnout nad tím, jak se v dobách našich prababiček tlouklo máslo, pekl chléb a (abych nezapomněl na pradědečky) šily boty.
Vzpomínám si, že svého času běžel v televizi jistý soutěžní pořad, v němž se před účastníky položil nějaký „předpotopní“ nástroj a jejich úkolem bylo uhádnout, k čemu asi tak sloužil. A bylo opravdu zábavné i poučné dozvídat se, jaká všemožná „udělátka“ si naši předkové dokázali vyrobit, aby si zjednodušili a zpříjemnili namáhavou a jednotvárnou práci. Právě na tuto skvělou vědomostní soutěž jsem si vzpomněl, když mi z nakladatelství Jota přišel recenzní výtisk knihy Za svědky minulosti (s podtitulem Výpravy za technickými památkami a mizejícími řemesly Čech, Moravy a Slezska). Její autor Milan Švihálek stál před nelehkým úkolem, protože evidentně plánoval tématicky hodně široce pojatou publikaci, v níž by bylo „od všeho trochu“. Záměr se zdařil na výbornou a čtenář se může pokochat nádhernou a v nejlepším slova smyslu výpravnou knihou, která mu určitě rozšíří obzory a přinese mnoho pěkných zážitků.
Jednotlivě se vyjadřovat ke všem kapitolám není možné, protože kniha jich obsahuje několik desítek. Takže jako takovou malou „ochutnávku“ uvedu názvy alespoň některých z nich: Nejslavnější betlém světa (tady se seznámíme se vším podstatným ohledně Třebechovického betléma), Zázračný Merkur (ano, to je ta slavná a často „nesehnatelná“ stavebnice, z níž se dalo sestrojit všechno možné a která má dnes dokonce – v Polici nad Metují – své muzeum), Mrakodrap krále ševců (syn Tomáše Bati Jan Antonín si nechal r. 1937 postavit ve Zlíně první český mrakodrap, o němž se zde dočteme mnoho zajímavého), Vehikl pro gentlemany (nikdy jsem netušil, jak se dalo jezdit na starých bicyklech s tím velikým předním kolem – a teď už to vím)...
Milan Švihálek vypráví mimořádně poutavě a často až dojímavě a jeho láska a obdiv k umu a pracovitosti dřívějších generací zanechává ve čtenáři hluboký dojem. Domnívám se, že kniha Za svědky minulosti je opravdový literární skvost a mohu ji vřele doporučit všem, kdo preferují hodnotnou a poučnou četbu. A i když jsou Vánoce ještě daleko, přemýšlet o dárku pod stromeček lze již dnes – tato recenze tedy může posloužit i jako tip, jak udělat radost krásnou knihou...
Vědecko-technický pokrok pochopitelně nejde zastavit a je to tak určitě dobře. Nikdo si dnes už nedovede představit martýrium, které museli dřív lidé podstupovat, aby si např. mohli upéct chleba a všichni jsme rádi za moderní zemědělské stroje. A přece cítíme, jak se nás zmocňuje nostalgie po starých časech a mizejících a mnohdy už zapomenutých řemeslech pokaždé, když navštívíme nějakou výstavu spojenou s názornou ukázkou, jak se kdysi dělalo to či ono. Asi je to tak, že v duši každého člověka je latentně přítomná jakási prapůvodní zvídavost, která nás občas „nutí“ podívat se na svět kolem jakoby dětskýma očima a užasnout nad tím, jak se v dobách našich prababiček tlouklo máslo, pekl chléb a (abych nezapomněl na pradědečky) šily boty.
Vzpomínám si, že svého času běžel v televizi jistý soutěžní pořad, v němž se před účastníky položil nějaký „předpotopní“ nástroj a jejich úkolem bylo uhádnout, k čemu asi tak sloužil. A bylo opravdu zábavné i poučné dozvídat se, jaká všemožná „udělátka“ si naši předkové dokázali vyrobit, aby si zjednodušili a zpříjemnili namáhavou a jednotvárnou práci. Právě na tuto skvělou vědomostní soutěž jsem si vzpomněl, když mi z nakladatelství Jota přišel recenzní výtisk knihy Za svědky minulosti (s podtitulem Výpravy za technickými památkami a mizejícími řemesly Čech, Moravy a Slezska). Její autor Milan Švihálek stál před nelehkým úkolem, protože evidentně plánoval tématicky hodně široce pojatou publikaci, v níž by bylo „od všeho trochu“. Záměr se zdařil na výbornou a čtenář se může pokochat nádhernou a v nejlepším slova smyslu výpravnou knihou, která mu určitě rozšíří obzory a přinese mnoho pěkných zážitků.
Jednotlivě se vyjadřovat ke všem kapitolám není možné, protože kniha jich obsahuje několik desítek. Takže jako takovou malou „ochutnávku“ uvedu názvy alespoň některých z nich: Nejslavnější betlém světa (tady se seznámíme se vším podstatným ohledně Třebechovického betléma), Zázračný Merkur (ano, to je ta slavná a často „nesehnatelná“ stavebnice, z níž se dalo sestrojit všechno možné a která má dnes dokonce – v Polici nad Metují – své muzeum), Mrakodrap krále ševců (syn Tomáše Bati Jan Antonín si nechal r. 1937 postavit ve Zlíně první český mrakodrap, o němž se zde dočteme mnoho zajímavého), Vehikl pro gentlemany (nikdy jsem netušil, jak se dalo jezdit na starých bicyklech s tím velikým předním kolem – a teď už to vím)...
Milan Švihálek vypráví mimořádně poutavě a často až dojímavě a jeho láska a obdiv k umu a pracovitosti dřívějších generací zanechává ve čtenáři hluboký dojem. Domnívám se, že kniha Za svědky minulosti je opravdový literární skvost a mohu ji vřele doporučit všem, kdo preferují hodnotnou a poučnou četbu. A i když jsou Vánoce ještě daleko, přemýšlet o dárku pod stromeček lze již dnes – tato recenze tedy může posloužit i jako tip, jak udělat radost krásnou knihou...
Žádné komentáře:
Okomentovat