Fascinující výprava do nitra hmoty!
Ve vědeckém světě panuje všeobecný koncenzus, že vesmír je nekonečný, i když racionální zdůvodnění tohoto kosmologického axiomu podle mého názoru neexistuje. Spíše je to tak, že představa konečného vesmíru je natolik absurdní a nelogická, že zkrátka musí platit opak. Není ovšem nekonečný vesmír pro naše chápání de facto stejně nepředstavitelný a nepochopitelný?
Mám za to, podobné otázky si můžeme klást i v „opačném gardu“. Takže – když se pokusíme vypátrat nejmenší částici hmoty, bude tomu i tentokrát tak, že se ocitneme ve svérázném „zrcadlovém“ vesmíru, který se donekonečna zmenšuje? Kdysi se za nejmenší materiální projev reality považoval atom, což dnes ovšem dávno neplatí – už žáci na základní škole se učí o protonech, neutronech a elektronech, z nichž se atom skládá. A i ty lze dále „rozbíjet“ a vypadá to, že dospět až k úplně nejelementárnější částici (pokud tedy vůbec nějaká taková existuje) nebude vůbec jednoduché – hadrony, kvarky či leptony jsou podle všeho toliko „přestupními stanicemi“ na cestě za tím „posledním“, co existuje.
Tyto epochální objevy byly (a jsou) možné jen díky mimořádně složitým a výkonným strojům (tzv. urychlovačům), přičemž právě o nich (samozřejmě kromě dalších zajímavých témat) pojednává vynikající kniha Částice na konci vesmíru, jejíž autor Sean Carroll studoval na Harvardu a má doktorát z astronomie a astrofyziky. Tento na slovo vzatý odborník se v ní pokusil sestavit populárně-naučné a tedy i pro laickou veřejnost srozumitelné kompendium základních informací o složité problematice, kterou má většina z nás spojenu s odérem tajuplného mystéria. Pokus se zdařil na výbornou a čtenář tak má jedinečnou možnost dívat se takříkajíc „pod prsty“ vědcům, pátrajícím v hlubinách hmoty po skrytém pokladu v podobě definitivní, dále již nedělitelné částečky hmoty...
Kniha má dlouhý podtitul (Kterak nás honba za Higgsovým bosonem dovedla až na práh nového světa), z něhož je patrné, co je předmětem autorova největšího zájmu. Boson má zásadní význam pro potvrzení správnosti tzv. standardního modelu a je zajímavé, že byl teoreticky „předpovězen“ dlouho předtím, než se jej podařilo „uvidět“. Anglický fyzik Peter Higgs již v roce 1964 přišel s tvrzením, že ve standardním modelu „něco“ chybí – a 14. března 2013 byl skutečně objeven boson! Za tento epochální vědecký úspěch vděčíme Velkému hadronovému urychlovači, 27 kilometrů dlouhému podzemnímu tunelu na hranici mezi Francií a Švýcarskem, s jehož technickými parametry nás Sean Carroll detailně seznamuje a na němž názorně demonstruje komplikované pátrání do hlubin hmoty. A opět se dostáváme k otázce, zda někdy vůbec dospějeme k oné bájné „částici na konci vesmíru“. Pokud se totiž v budoucnu podaří uvést do provozu ještě výkonnější urychlovač, možná se ukáže, že dokonce boson je příliš „velký“, resp. dále dělitelný...
Jediná věc, s níž bych si dovolil s autorem polemizovat, se týká jeho exkurzí do oblasti filosofie. Konkrétně jde o to, že Sean Carroll (patrně pod dojmem toho, jak v makro i mikrokosmu do sebe všechno pěkně zapadá) „nevěří“ v Boha, resp. zastává názor, že vesmír k vysvětlení své existence nepotřebuje transcendentní Příčinu. Vyvozování ontologických závěrů z fyzikálních premis je u úzce specializovaných vědců poměrně častou „profesionální deformací“...
Jinak ale všechna čest. Atraktivní, zároveň však i složité téma se autorovi podařilo podat srozumitelnou formou, takže milovníci populárně-vědecké literatury si určitě přijdou na své!
Mám za to, podobné otázky si můžeme klást i v „opačném gardu“. Takže – když se pokusíme vypátrat nejmenší částici hmoty, bude tomu i tentokrát tak, že se ocitneme ve svérázném „zrcadlovém“ vesmíru, který se donekonečna zmenšuje? Kdysi se za nejmenší materiální projev reality považoval atom, což dnes ovšem dávno neplatí – už žáci na základní škole se učí o protonech, neutronech a elektronech, z nichž se atom skládá. A i ty lze dále „rozbíjet“ a vypadá to, že dospět až k úplně nejelementárnější částici (pokud tedy vůbec nějaká taková existuje) nebude vůbec jednoduché – hadrony, kvarky či leptony jsou podle všeho toliko „přestupními stanicemi“ na cestě za tím „posledním“, co existuje.
Tyto epochální objevy byly (a jsou) možné jen díky mimořádně složitým a výkonným strojům (tzv. urychlovačům), přičemž právě o nich (samozřejmě kromě dalších zajímavých témat) pojednává vynikající kniha Částice na konci vesmíru, jejíž autor Sean Carroll studoval na Harvardu a má doktorát z astronomie a astrofyziky. Tento na slovo vzatý odborník se v ní pokusil sestavit populárně-naučné a tedy i pro laickou veřejnost srozumitelné kompendium základních informací o složité problematice, kterou má většina z nás spojenu s odérem tajuplného mystéria. Pokus se zdařil na výbornou a čtenář tak má jedinečnou možnost dívat se takříkajíc „pod prsty“ vědcům, pátrajícím v hlubinách hmoty po skrytém pokladu v podobě definitivní, dále již nedělitelné částečky hmoty...
Kniha má dlouhý podtitul (Kterak nás honba za Higgsovým bosonem dovedla až na práh nového světa), z něhož je patrné, co je předmětem autorova největšího zájmu. Boson má zásadní význam pro potvrzení správnosti tzv. standardního modelu a je zajímavé, že byl teoreticky „předpovězen“ dlouho předtím, než se jej podařilo „uvidět“. Anglický fyzik Peter Higgs již v roce 1964 přišel s tvrzením, že ve standardním modelu „něco“ chybí – a 14. března 2013 byl skutečně objeven boson! Za tento epochální vědecký úspěch vděčíme Velkému hadronovému urychlovači, 27 kilometrů dlouhému podzemnímu tunelu na hranici mezi Francií a Švýcarskem, s jehož technickými parametry nás Sean Carroll detailně seznamuje a na němž názorně demonstruje komplikované pátrání do hlubin hmoty. A opět se dostáváme k otázce, zda někdy vůbec dospějeme k oné bájné „částici na konci vesmíru“. Pokud se totiž v budoucnu podaří uvést do provozu ještě výkonnější urychlovač, možná se ukáže, že dokonce boson je příliš „velký“, resp. dále dělitelný...
Jediná věc, s níž bych si dovolil s autorem polemizovat, se týká jeho exkurzí do oblasti filosofie. Konkrétně jde o to, že Sean Carroll (patrně pod dojmem toho, jak v makro i mikrokosmu do sebe všechno pěkně zapadá) „nevěří“ v Boha, resp. zastává názor, že vesmír k vysvětlení své existence nepotřebuje transcendentní Příčinu. Vyvozování ontologických závěrů z fyzikálních premis je u úzce specializovaných vědců poměrně častou „profesionální deformací“...
Jinak ale všechna čest. Atraktivní, zároveň však i složité téma se autorovi podařilo podat srozumitelnou formou, takže milovníci populárně-vědecké literatury si určitě přijdou na své!
Žádné komentáře:
Okomentovat