„Srdceryvný román o lásce a naději“ je ve skutečnosti přeslazeným literárním kýčem!
Další z nespočetných pokusů o napsání rádoby „velkého“ románu na otřepané téma „rodiče vs. nevyléčitelná nemoc dítěte“. A bohužel další nezdar – svým sladkobolným kýčem se anglický autor zařadil do dlouhého seznamu těch, kdo si vytyčili metu, očividně přesahující jejich síly. Kladné odezvy na knihu Nebe je naše by nás neměly mást – tento druh literatury, kterou lze definovat jako specifickou odnož červené knihovny, si totiž mezi čtenáři (tedy čtenářkami) neomylně najde svou „krevní skupinu“, na niž je ostatně cíleně zaměřen. Luke Allnutt prostě napsal „ženský román“ v negativním slova smyslu, protože je určen nikoli všem ženám, ale pouze těm z nich, které nemají rodinu. Podle mého názoru je jisté, že „normální ženská“ s mužem a dětmi nad touto knihou nebude plakat dojetím, ale spíše se od srdce zasměje tomu, jaký kolosální nesmysl autor zplodil...
Už ta dvojice je na první pohled vycucaná z prstu životní nezkušenosti svého tvůrce, prvoplánově předpokládajícího, že protiklady se přitahují a Rob s Annou tedy mohou být prototypem „uvěřitelného“ páru, jakých kolem nás žije bezpočet. Dva mladí lidé s naprosto odlišnými životními prioritami se prostě seznámí, zamilují a vezmou a... máme tu základ, na kterém se dá stavět, že... Zřejmě proto, aby byla zvýrazněna jejich naprostá odlišnost, prožila Anna své dětství v Africe a povahově je to racionálně uvažující, cílevědomá mladá žena na rozdíl od lehkomyslného Roba, miláčka štěstěny, který dělá do počítačů a daří se mu natolik, že založí firmu a obratem ji prodá za 1,5 milionu dolarů! Zkrátka – pohádka může začít...
To, co vzápětí následuje, je ovšem tragikomická kaskáda autorových myšlenkových zkratů. „Jeho“ novomanželé např. vůbec neuvažují o rodině a žijí (ačkoli jsou „v balíku“) pouze přemýšlením o tom, zda vyjdou s penězi. Tento konzumní materialismus však v jednu chvíli vezme z minuty na minutu za své a smyslem života se stane dítě. Po velkým komplikacích se jej nakonec dočkají – načež se opět mění v ukázkové snoby... Dítě však těžce onemocní a... znovu tu máme příkladné rodiče, ochotné bojovat a případně se i obětovat pro jeho záchranu. Celé to působí naprosto nevěrohodně, zmatečně a do takové míry stupidně, že se čtenář prokousává stránkami jen s vypětím všech sil.
Patrně aby svůj výtvor co možná nejvíce „natáhl“, vložil do něj autor nečekanou pseudodetektivní zápletku, čímž dal svému vyprávění diametrálně odlišný směr, zcela bořící původní záměr. V případě Roba a Anny se zničehonic všechno obrátí, najednou už nejde o život jejich synka, ale o lékařský skandál mezinárodního rozsahu, do nějž se nešťastní rodiče zapletou, aby si až zpětně uvědomili svou osudovou chybu. Jinak řečeno – zhruba od strany 170 se začíná úplně jiný příběh, de facto nová kniha, kterou s úvodní částí spojují toliko jména hlavních aktérů. Čtenář si rovněž nemůže nevšimnout absurdity ideologických klišé, jimiž je „vyšperkována“ – konkrétně jde o to, že chvalozpěvy na vyspělé anglické zdravotnictví těžko obstojí před nepopiratelnými fakty, z nichž z poslední doby připomeňme krutou smrt malého Alfiho Evanse, jež šokovala celý svět. Luke Allnutt v zájmu citově-psychologického efektu neopominul ani „osvědčenou metodu“ vkládání vzpomínkových medailonků, během nichž Rob v duchu rozmlouvá s Jackem, kdy byl tento ještě zdravý a všechno vypadalo tak krásné... Nad bezduchou upachtěností těchto monologů nevěřícně kroutíme hlavou.
Měla to být srdceryvná story, vyšla z toho nezamýšlená parodie. Rodičovské trauma, následující po diagnostikování zákeřné nemoci u jejich dítěte, je příliš vážná věc na to, aby se s ní (byť „jen“ v literatuře) zacházelo povrchně, banálně a neuctivě. Autora omlouvá to, že tak učinil neúmyslně a snad i v dobré víře, že autenticky popisuje psychologické rozpoložení lidí v mezní životní situaci. To však nemění nic na tom, že Nebe je naše je literárním brakem par excellence!
Už ta dvojice je na první pohled vycucaná z prstu životní nezkušenosti svého tvůrce, prvoplánově předpokládajícího, že protiklady se přitahují a Rob s Annou tedy mohou být prototypem „uvěřitelného“ páru, jakých kolem nás žije bezpočet. Dva mladí lidé s naprosto odlišnými životními prioritami se prostě seznámí, zamilují a vezmou a... máme tu základ, na kterém se dá stavět, že... Zřejmě proto, aby byla zvýrazněna jejich naprostá odlišnost, prožila Anna své dětství v Africe a povahově je to racionálně uvažující, cílevědomá mladá žena na rozdíl od lehkomyslného Roba, miláčka štěstěny, který dělá do počítačů a daří se mu natolik, že založí firmu a obratem ji prodá za 1,5 milionu dolarů! Zkrátka – pohádka může začít...
To, co vzápětí následuje, je ovšem tragikomická kaskáda autorových myšlenkových zkratů. „Jeho“ novomanželé např. vůbec neuvažují o rodině a žijí (ačkoli jsou „v balíku“) pouze přemýšlením o tom, zda vyjdou s penězi. Tento konzumní materialismus však v jednu chvíli vezme z minuty na minutu za své a smyslem života se stane dítě. Po velkým komplikacích se jej nakonec dočkají – načež se opět mění v ukázkové snoby... Dítě však těžce onemocní a... znovu tu máme příkladné rodiče, ochotné bojovat a případně se i obětovat pro jeho záchranu. Celé to působí naprosto nevěrohodně, zmatečně a do takové míry stupidně, že se čtenář prokousává stránkami jen s vypětím všech sil.
Patrně aby svůj výtvor co možná nejvíce „natáhl“, vložil do něj autor nečekanou pseudodetektivní zápletku, čímž dal svému vyprávění diametrálně odlišný směr, zcela bořící původní záměr. V případě Roba a Anny se zničehonic všechno obrátí, najednou už nejde o život jejich synka, ale o lékařský skandál mezinárodního rozsahu, do nějž se nešťastní rodiče zapletou, aby si až zpětně uvědomili svou osudovou chybu. Jinak řečeno – zhruba od strany 170 se začíná úplně jiný příběh, de facto nová kniha, kterou s úvodní částí spojují toliko jména hlavních aktérů. Čtenář si rovněž nemůže nevšimnout absurdity ideologických klišé, jimiž je „vyšperkována“ – konkrétně jde o to, že chvalozpěvy na vyspělé anglické zdravotnictví těžko obstojí před nepopiratelnými fakty, z nichž z poslední doby připomeňme krutou smrt malého Alfiho Evanse, jež šokovala celý svět. Luke Allnutt v zájmu citově-psychologického efektu neopominul ani „osvědčenou metodu“ vkládání vzpomínkových medailonků, během nichž Rob v duchu rozmlouvá s Jackem, kdy byl tento ještě zdravý a všechno vypadalo tak krásné... Nad bezduchou upachtěností těchto monologů nevěřícně kroutíme hlavou.
Měla to být srdceryvná story, vyšla z toho nezamýšlená parodie. Rodičovské trauma, následující po diagnostikování zákeřné nemoci u jejich dítěte, je příliš vážná věc na to, aby se s ní (byť „jen“ v literatuře) zacházelo povrchně, banálně a neuctivě. Autora omlouvá to, že tak učinil neúmyslně a snad i v dobré víře, že autenticky popisuje psychologické rozpoložení lidí v mezní životní situaci. To však nemění nic na tom, že Nebe je naše je literárním brakem par excellence!
Žádné komentáře:
Okomentovat