KAUZA CERVANOVÁ NAPOSLEDY...

Moje poslední tečka za „kontroverzní“ kauzou

Připadá mi zvláštní, že tolik slovenských novinářů se po dlouhé roky snaží dělat z odsouzených vrahů Ludmily Cervanové obětní beránky a dokola omílají mantru o „policejní zvůli“, „gestapáckých vyšetřovacích metodách“, „vynucených přiznáních“, „vykonstruovaném procesu“ apod. Abych to vysvětlil přesněji – zvláštní mi to přijde především proto, že se jedná pouze o tento jediný konkrétní případ, zatímco u jiných srovnatelných vražedných kauz jsem žádné výhrady k práci kriminalistů a soudců u těchto novinářů nezaznamenal. Nikdo z nich nikdy nezpochybnil, že např. Miroslav Somora byl v roce 1978 oběšen zcela po právu a rovněž tak nikdo neobvinil z podjatosti soudce, který poslal v roce 1986 na šibenici Jana Holuba. Nenalezl jsem u nich ani slovo o tom, že by přiznání Františka Téglera (popraven 1980), Ladislava Hojera (popraven 1986), Miroslava Stehlíka (popraven 1986), Juraja Luptáka (popraven 1987) bylo z dotyčných vymláceno během vyšetřování. Nabízí se tedy otázka, proč by zrovna u „sedmi Nitranů“ mělo dojít k tak zásadní výjimce z pravidla? Či jinak – proč se ve všech ostatních případech postupovalo korektně a dle dikce zákona a jen v tomto jediném se policisté, operativci, vyšetřovatelé a soudci utrhli z řetězu a najednou se z nich ze všech stali krvelační sadisté, neštítící se žádných prostředků včetně fyzického násilí na náhodně zatčených „hodných chlapcoch“? Myslím, že už z tohoto je patrné, odkud fouká vítr...
Udělat celebritu prakticky z kohokoli (třeba i z vraha) je v dnešní postmediální době vcelku jednoduché. Stačí k tomu několik mainstreamových novinářů, pár odborníků na marketing, reklamu a PR a k tomu nějaká ta absolventka vysoké školy tzv. humanitního zaměření (nejlépe genderová psycholožka či sociální ekoložka). Pak už je to snadné – někdo z této skupiny napíše tzv. kontroverzní článek k danému tématu s provokativním názvem (např. Smyčka nad hlavami nevinných!, V jakém státě to žijeme?!) a šokujícím doprovodným obrázkem (šibenice, soudce s prasečí hlavou). Když někdo s tímto článkem vyjádří na sociálních sítích nesouhlas, nastoupí markeťáci a prostřednictvím fiktivních osobních profilů ho zasypou desítkami protiargumentů – nezáleží přitom na jejich pravdivosti, hlavní je kvantita. A na každou další kritiku se odpoví stejně. Tím se mezi věci neznalými účastníky diskuse navodí dojem, že celá záležitost je asi opravdu hodně složitá, nejednoznačná a především kontroverzní. Slovo „kontroverzní“ je tady klíčové – jakmile se podaří spojit v hlavách lidí nějakou věc právě s tímto adjektivem, je prakticky (myšleno z pohledu manipulátorů) vyhráno. Kontroverzní film určitě přiláká diváky, protože slibuje něco nestandardního, provokativního a protisystémového. Kontroverzní kniha půjde na dračku – čtenář tuší, že se v ní dočte o tom, co se nikde jinde nepíše. A kontroverzní kriminální případ je pro většinu lidí spojen s komplikovaností, procesními pochybeními a protichůdnými interpretacemi, zkrátka s nejasnostmi a s pravděpodobnou nevinou odsouzených.
Vraťme se ale k hlavní otázce, tj. proč byli k této mediální hře vybráni právě tito lidé. Vždyť se nabízelo mnoho jiných alternativ – např. Štefan Svitek, jehož neoficiální titul „poslední popravený v ČSSR“ by se dal marketingově skvěle využít. Ondrej Rigo rovněž nemusel být špatnou volbou (nikdy se nepřiznal!), o „sparkakiádním vrahovi“ Strakovi ani nemluvě. Jestliže přesto „zvítězilo“ těchto sedm „Nitrančanov“, muselo to mít nějaký pádný důvod. Tím bylo podle mého názoru to, že se zde takříkajíc setkaly nabídka s poptávkou, resp. snaha pachatelů využít sdělovací prostředky pro svou propagandu našla novináře, větřící v kauze skvělou příležitost, jak na sebe obrátit pozornost a získat si „investigativní“ pověst bojovníků za spravedlnost a rebelů proti establishmentu. To bylo s určitou mírou věrohodnosti možné do doby, než vyšly přelomové knihy Petera Tótha Kauza Cervanová I a II. Jsem přesvědčen, že kdyby Hrib a Kirchhoff měli informace, které posléze zveřejnil Tóth, pravděpodobně by nevznikla Lampa ani „filmová událost roku 2013“. Současně ale vidíme, že k pokusům o rehabilitaci pachatelů dochází ze strany médií dodnes, jak o tom svědčí např. jejich oslavné ódy na adresu listu Pavla Beďače, pasovaného málem na „literární událost roku 2017“. Na chvíli se u něho zastavme.
Když někdo napíše dopis prezidentovi, navíc otevřený, pak bych předpokládal, že si dá pozor, aby se v něm nevyskytovaly faktografické chyby. Co si ale myslet o panu Beďačovi, který mimo jiné napsal: „Franz Kafka v knihe Základy experimentálnej parapsychológie kedysi napísal: „Každý človek v hodine svojho zúčtovania vidí tváre všetkých tých, ktorým v živote ublížil.“ Dúfam, že aj sudca Kliment si vtedy pripomenul naše tváre.“ Franz Kafka ovšem žádnou takovou knihu nenapsal. Beďač si ho patrně popletl s Břetislavem Kafkou a k tomu ještě neuvádí správně ani název oné knihy, která se nejmenuje Základy experimentální parapsychologie, ale Nové základy experimentální psychologie. Nepodstatná maličkost? Možná. Ovšem jestli autor dopisu takto lehkovážně střílí od boku v případě jím samotným zvoleného citátu, jakou lze mít jistotu, že v ostatních svých tvrzeních říká vždy pravdu?
A co na tento Beďačův dopis říkají někteří novináři? V Týždni čteme: „Jeden z odsúdených Nitranov nám poslal text, v ktorom odkrýva svoj pohľad na rozsudok a obracia sa na prezidenta Kisku. V prílohách prikladá kľúčové časti rozsudkov a ďalších listín. Je to ďalšia silná tehlička v mozaike celej kauzy.“ Lucia Piussi dokonce píše: „... ak ste ten Beďačov text nečítali, prosím spravte to. Jeho hodnota je nesmierna. Po všetkých stránkach. Verím, že raz to bude zásadný text tejto doby. Je brilantný ako pesnička Karla Kryla...“ Lidé z médií se občas stylizují do pozice profesionálů, kteří nepodléhají emocím, jde jim jen o pravdu a objektivitu a dokáží nahlédnout pod povrch věcí lépe a důkladněji než normální smrtelníci. Z uvedených dvou ukázek vyplývá, že tomu může být přesně naopak. „Silná tehlička v mozaike celej kauzy“, „zásadný text tejto doby“ – to podle mne nejsou nezaujatá vyjádření, ale nabubřelé fráze. Hlavně však – co tak zásadně převratného Beďač vlastně napsal? Když pomineme jeho evidentní amatérismus v oblasti literatury (na tom, že si plete jednoho Kafku s druhým nepřipadá kupodivu nic nezvyklého ani jeho mediálním obhájcům), pak (kromě obvyklé teatrální show o tom, jak bylo z obviněných všechno „vymláceno“) se prezidentovi a národu poprvé představuje ve své nové roli odborníka na patologii. A ne ledajakého! Skoro mi to připadá tak, že pan inženýr vymyslel revoluční medicínský obor s názvem „virtuální patologie“ – k tomu, aby bylo možné určit povahu zranění a příčinu smrti, není od nynějška zapotřebí ohledání mrtvoly, úplně postačí, když se zeptáte někoho, jako je Beďač...
Je vcelku logické, že za dnešního stavu vědomostí o celém případu to mají mediální obhájci odsouzených vrahů stále těžší a složitější. Z jejich strany totiž již byla dávno vystřílena všechna munice, nezbylo jim nic relevantního, co by se snad ještě dalo nějak smysluplně využít. Zbývá tedy demagogie, mazání nepohodlných příspěvků v diskusních fórech a hysterické výpady vůči každému, kdo odhaluje jejich podivné praktiky. Za údajně „racionální polemikou“ s kolegou Martinem Hanusem, který tuto záludnou manipulaci prohlédl, lze tušit nenávist a především panickou hrůzu z odhalení. Hodně se dnes mluví o tom, co asi bude tou poslední tečkou za kauzou Cervanová, přičemž názory se liší. Pro mě jí je děsivé zjištění, že existují novináři, kteří se zcela vědomě a záměrně staví na stranu zločinců.