Nejdůkladněji zpracovaná publikace o „podzemní“ literatuře v dobách komunistické totality!
Fascinující průvodce čtyřiceti lety českého samizdatu, unikátní a nadmíru zdařilý pokus o zmapování literárního odboje vůči snahám o politickou, společenskou a kulturní unifikaci národa, kniha, za níž lze tušit filigránskou práci, nadšení a vědomí odpovědnosti za její výslednou podobu. Michal Přibáň a kolektiv vytvořili monumenální dílo, díky němuž máme snad vůbec poprvé možnost seznámit se s neoficiální literární tvorbou zmíněného období v celé její šíři a rozmanitosti. Tímto obdivuhodným vydavatelským počinem je rovněž vzdán hold všem, kdo v těžkých dobách totalitní nesvobody přispěli svým dílem k tomu, že „tvorba“ prorežimních pisálků se nikdy nestala synonymem pro českou literaturu jako takovou, protože jí bylo permanentně nastavováno zrcadlo „untergroundu“.
Krutá padesátá léta, uvolnění let šedesátých a Husákova normalizace – to byly (zjednodušeně řečeno) tři hlavní milníky „budování socialismu“, přičemž z logiky věci vyplývá, že chronologicky zhruba stejně je možné pohlížet i na fenomén samizdatu. V letech krátce po komunistickém puči, kdy za šíření protistátních tiskovin hrozil dlouholetý žalář či dokonce trest smrti, se k takovému riziku odvážili nemnozí. Úplně jiná situace nastala v období Pražského jara, kdy se dokonce začala vydávat díla mnohých z těch, jejichž jména se ještě nedávno nacházela na indexu zakázaných autorů. Dá se tudíž říct, že „zlatá éra“ samizdatu přišla s nástupem „normalizačního socialismu“ – Státní bezpečnost sice po nezávislé literární tvorbě slídila a všemožně ji potírala, ale z důvodu velkého množství těchto aktivit musela postupovat do značné míry selektivně, takže k zakázaným tiskovinám se běžný člověk mohl dostat (samozřejmě v režimu přísného utajení) relativně snadno. Záleželo především na vzájemné důvěře mezi „poptávajícím“ a „nabízejícím“ – vzpomínám si např. na Orwellovu Farmu zvířat, kterou jsem si mohl přečíst díky jistému spolupracovníkovi s příslušnými „kontakty“.
V knize je těmto „mimoliterárním“ záležitostem kolem samizdatu věnováno sedm úvodních kapitol, jejichž názvy si zde dovolím citovat:
I. K terminologii samizdatu
II. K dějinám českého literárního samizdatu
III. Ke způsobu výroby samizdatových publikací
IV. K ekonomické stránce výroby samizdatu
V. Ke způsobu distribuce
VI. Právní rámce vydavatelské činnosti, represe a obrana proti ní
VII. Samizdat a svět za železnou oponou
Vidíme tedy, že čtenář je nejdříve seznámen s jistým „nezbytným minimem“ informací, nutných k tomu, aby se dovedl v dané problematice lépe orientovat.
Následuje cca 450 stran abecedně seřazných odkazů na jednotlivé edice, ročenky, sborníky, časopisy a dokonce nakladatelství. Člověku se ani nechce věřit, jak velká a rozvětvená byla „za bolševika“ neoficiální literární scéna a jak široký měla žánrový záběr. A zdaleka přitom nešlo jen o velká města – samizdatové subkultuře se kupodivu dařilo i na perifériích, resp. víc než na místu záleželo na konkrétních nadšencích a ti se vyskytovali i mimo Prahu, Brno či Ostravu.
Kniha Český literární samizdat 1949 – 1989 mně zásadním způsobem rozšířila obzory – musím totiž s jistým zahanbením přiznat, že moje znalosti byly v tomto směru víc než nedostatečné. Petlice, Akord, Sursum, Vokno, Revolver revue – to bylo zhruba všechno, co jsem si dokázal v souvislosti se samizdatem vybavit. Nakladatelství Academia (a paní Marie Povýšilová z marketingového oddělení, která mi poslala recenzní výtisk) mně nyní dává příležitost toto „vzdělanostní manko“ dohnat. Díky!
Žádné komentáře:
Okomentovat