DOUGLAS MURRAY: PODIVNÁ SMRT EVROPY

Zrada elit a pasivita občanů – Evropa na okraji propasti

Opravdu jsme takoví hlupáci, že to nebezpečí nevidíme? Proč volíme stále tytéž strany a lidi, kteří nás do této zkázy vedou? Ztratili jsme snad pud sebezáchovy? Tyto a další podobné otázky by se daly shrnout do jedné jediné: Jak je možné, že západní civilizace není schopna vzdorovat islámu, nad nímž má obrovskou technologickou, ekonomickou i intelektuální převahu?

Podivná smrt Evropy – to v tomto případě bohužel není marketingově chytlavý název pro knihu, ale smutná realita, v níž se v současnosti nacházíme. Můžeme se samozřejmě přít o to, jak dlouho již tento stav trvá, jisté však je, že pozvolné umírání našeho kontinentu (které akceleruje s příchodem migrantů v několika posledních letech) je nezpochybnitelným faktem. Proč tedy tento tragický vývoj pokračuje stále dál?

Douglas Murray si všímá jedné zásadní skutečnosti a tou je propastná disproporce mezi většinovým názorem občanů a praktickými kroky politických elit. A logicky mu z toho rezultuje řada otázek, mimo jiné i tato: Proč jde establishment v západních zemích proti zájmům svých národů a ohrožuje tak samotnou existenci naší civilizace?

Anglický politolog provádí excelentní analýzu tohoto historicky bezprecedentního vyklízení pozic před stále radikálnějšími požadavky muslimů a vychází mu z toho několik závěrů. Někteří politici žijí v zajetí utopistických představ o multikulturalismu a na tomto svém přesvědčení tvrdošíjně trvají i poté, co se dnes a denně přesvědčují, že pokojné soužití s muslimy není možné. Islám jakožto politicko-vojenská doktrína má za cíl podrobit si  „nevěřící“ a nikoli se s nimi integrovat.

Mnohem horší však je, že nemálo západních politiků a veřejných činitelů se na islamizaci Evropy podílí zcela záměrně. Jde o neomarxistické sociální inženýry, jejichž cílem je radikální přeměna společnosti na lehce ovladatelnou masu materiálně orientovaných konzumentů bez aspirací na politickou aktivitu. Za tímto účelem jsou na „špinavou práci“ ze státních peněz financovány obskurní neziskové organizace, jež propagují rozvratné ideologie homosexualismu, genderismu a multikulturalismu, lobují za přijímání protirodinně zaměřených zákonů, podílejí se na indoktrinaci dětí ve školách a kriminalizují ty, kdo se proti jejich praktikám staví. V přílivu muslimských migrantů tyto záškodnické skupiny okamžitě vytušily výborný prostředek k urychlení výše zmíněných procesů, takže se z jejich členů vyprofilovala agresivní kasta proislámských sympatizantů (lidově zvaných „vítači“ či „sluníčkaři“), prohlašujících své oponenty za neofašisty, extrémisty, pravicové radikály, islamofoby, rasisty a xenofoby.

Tento neblahý trend je podporován i orgány Evropské unie. Ta již dávno neplní své původní, ale stala se semeništěm zkásonosných idejí, které – uvedeny do praxe – fatálně oslabují naši soudržnost a akceschopnost. Jak již bylo řečeno, děje se tak zčásti z naivity, převážně však ze zlé vůle, přičemž k této zradě vládnoucích elit se většina Evropanů staví s pasivní odevzdaností.

Z historie jsou známy případy mnoha civilizací, které po dosažení svého zenitu začaly upadat a na jejich troskách vznikly nové, aby i ony posléze zanikly. Možná, že je to zákon dějin, kterému nelze uniknout. Dnešní Evropa je podle všeho v posledním tažení, protože její „domorodé“ obyvatelstvo je příliš zpohodlnělé na to, aby se po vzoru svých předků zmohlo na obranu, a to tím spíše, že za nejvyšší životní hodnotu je považováno hedonistické užívání si tělesných slastí. Muslimové tak změkčilí nejsou a proto Evropu postupně ovládnou. 

Zdá se, že současná politika našich vůdců je určována právě  tímto pochopením nevyhnutelnosti příštího vývoje. Patrně považují islamizaci Evropy za hotovou věc a otevírají dveře muslimům v naději, že jimi budou za svou zradu odměněni, nebo alespoň ušetřeni. Je to samozřejmě bláhová naděje, ale jak známo, tonoucí se chytá i stébla...
To jsou ovšem již moje spekulace, kterými nechci nikoho zatěžovat. Vracím se tedy ke knize Douglase Murraye Podivná smrt Evropy a radím všem, kdo tuto recenzi čtou, aby si ji koupili. Na téma plíživé islamizace našeho kontinentu totiž nebyla napsána lepší!  

Ukázka z knihy:  

Evropa páchá sebevraždu. Lépe řečeno, to její vlastní představitelé se rozhodli, že ji zavraždí. Otázka je, zda se s tím Evropané smíří.

Když říkám, že Evropa umírá vlastní rukou, nemyslím tím nezvladatelnou regulativní zátěž Evropské komise ani snad nějakou újmu společnosti z případných nedostatků Úmluvy lidských práv a svobod, nýbrž civilizaci. Žádná západoevropská země se takovému osudu vyhnout nemůže, protože všechny už delší dobu vykazují symptomy téže choroby. Ke konci života většiny dnešních obyvatel Evropa už nebude Evropou a její národy ztratí to jediné místo na světě, jež nazývaly svým domovem.

Lze namítnout, že předpovědi o zániku evropské civilizace v našich novodobých dějinách jsou tak časté, že by Evropa bez vědomí své smrtelnosti snad ani nebyla Evropou, ale přesto jsou některé lépe načasované a přesvědčivější než ty dávné. V pamětech Svět včerejška (Die Welt von Gestern, 1942) napsal Stefan Zweig o období před Druhou světovou válkou: „V té zmatené době jsem měl tísnivý pocit, že se Evropa nalézá v narušeném stavu ducha, náš úctyhodný domov, kolébka a parthenón Západní civilizace sám sebe odsoudil k smrti.”
Zweig se za války utěšoval, že je evropská kultura schopna tak jako on emigrovat do Jižní Ameriky. V Argentině i v Brazílii viděl, jak tam zapustila své kořeny, a kdyby její strom života odumřel a Evropa se zničila, „nové květy vyraší a přinesou nové ovoce”. „Dílo generací nebude zcela ztraceno.”
Dnes už víme, že se autorem popsaná katastrofa naplnila a podťatý strom Evropy padl. Ta tam je vůle mít děti nebo bránit vlastní civilizaci. Politici jsou přesvědčeni, že na zániku evropských národů a kultury nezáleží. Někteří rozvažovali, že by měli, tak jako Bertolt Brecht v básni Rozřešení (1953), rozpustit národ a vybrat si jiný. Podle švédského „konzervativního” premiéra FredrikaReinfeldta, jeho stát stejně jako okolní země nepřinesly světu nic než „barbarství” a všechno dobré přichází zvenčí.
Současná choroba ale postrádá společného jmenovatele. Židovsko- křesťanská kultura postavená na řeckém a římském základě s objevy pozdějšího osvícenství nebyla zplanýrovaná jen tak pro nic za nic, ale teprve nedávno se propojily dva úkazy a zadaly jí úder, z něhož se zřejmě nevzpamatuje.
Na prvním místě je to masový příliv přistěhovalců. Západní Evropa sama zahájila tento proces, když jí po Druhé světové válce postihl nedostatek pracovní síly a jakmile se na výhodu levných dělníků chytila, nedokázala už proud migrantů zastavit, byť by si to snad i přála. Domov evropských národů se pozvolna proměňoval a stal se domovem celého světa. Mnohá místa na mapě Evropy změnila svůj kolorit a podobají se cizině. Tam, kde převažují Pakistánci, to až na podnebí vypadá jako v Pakistánu. Přistěhovalci i jejich děti a vnuci se stravují jako v zemi svého původu, hovoří doma svým jazykem a vyznávají náboženství, v němž byli vychováni. A tak se deštivé a větrné ulice severských měst plní lidem v tradičním oděvu pakistánského předhůří nebo písečných bouří Arábie. „Impérium vrací úder,” škodolibě komentovali situaci někteří pozorovatelé. A zatímco evropské zámořské državy byly odhozeny, tyto domácí kolonie měly už zůstat. Evropané si vymýšleli teorie, jak sami sebe přesvědčit, že soužití bude fungovat. Zprvu tvrdili, že je migrace lidstvu přirozená a jestliže k asimilaci v první vlně nedochází, nepochybně tak nastane v druhé a třetí generaci. Když k tomu nedošlo, prohlásili, že na tom vlastně vůbec nezáleží. De facto tím přiznali, že příchozích v poslední době přibývá.
A to mě přivádí k druhému úkazu, bez něhož by ani příchod milionů na náš západní subkontinent nemusel být hlasem polnice posledního soudu. Kdyby totiž Evropa ve stejné době neztratila víru ve svou civilizaci, tradici a legitimní právo na vlastní existenci. Mnoho věcí se složilo na takový vývoj, ale ztrátou „tragického smyslu života,” jak to zapomnění nazval španělský filosof Miguel de Unamuno, Evropané zcela přišli o trpké poznání Zweigovy generace, že všechno, co milujeme, i tu nejkulturnější civilizaci dějin, zničí ti, kteří jí nejsou hodni. A tak se jedním oblíbeným taktickým úhybem, abychom netrpěli pocitem osudové ztráty, stala útěšlivá víra v nevyhnutelný pokrok lidstva.
Z hloubi naší nejistoty nás ještě ke všemu přepadají strašlivé pochybnosti. Žádná kultura na světě není tolik zatížena těžkým pocitem viny za svou minulost, jako Západ. Ztrátu sebevědomí posiluje existenční únava a přesvědčení, že se naše dějiny vyčerpaly a nezbývá než ulehčit cestu novému počátku. Příliv přistěhovalců, čili nahrazení velké části evropské populace cizím lidem, je považováno za změnu stejně dobrou jako každá jiná. Ovšem, civilizační únava není výjimečný úkaz dějin, ale když se společnost cítí u konce svých sil právě v době stěhování národů, musí mít epochální dopad.