DAN LYONS: NA ODPIS

Pozor – po přečtení knihy ztratíte všechny iluze o kapitalismu!

Když se Dan Lyons, tehdy dvaapadesátiletý novinář z Newsweeku, jednoho dne ke svému překvapení a hrůze dozvěděl, že je takříkajíc „na hodinu“ propuštěn, určitě v první chvíli nepomyslel na přísloví, podle nějž všechno zlé může být k něčemu dobré. Spíše se zaobíral pesimistickými myšlenkami na trudný život nezaměstnaného, který má „na krku“ ženu a dvě děti a mizivé vyhlídky na restart nové kariéry. Abrahámoviny jsou bohužel v dnešní postindustriální době věkem, nemilosrdně diskvalifikujícím takto „postiženého“ na trhu práce, kde jako tzv. senior může jen stěží konkurovat armádě  juniorů, číhajících na svou kořist v podobě lukrativní pozice v prosperující firmě.

Dan Lyons ale neháže flintu do žita, aktivně hledá práci a nakonec se na něho usměje štěstí – stává se zaměstnancem softwarové firmy HubSpot. S tím štěstím je to ovšem poněkud diskutabilní, což se ukáže vzápětí poté, co se seznámí s podivnými poměry, které ve firmě panují. Nejvíce jej však překvapuje, že jeho noví spolupracovníci vnímají všechny ty absurdity kolem sebe jako něco zcela normálního. Tady si dovolím malou odbočku, resp. stručně se zmíním o jedné své zkušenosti.

Kdysi jsem si při jízdě brněnskou tramvají všiml, že město je doslova zahlceno bilboardy s nabídkou životního pojištění (už to samo o sobě je lingvistický nonsens, protože se fakticky jedná o pojištění pro případ smrti). Těm plakátům vévodily slogany, které se mně příliš nelíbily, např. „Zanechte po sobě víc než jen vzpomínky!“, „Tato reklama tu bude i zítra – a Vy?“ apod. Jejich smysl byl jasný – zaprvé upozornit lidi na pomíjivost pozemského života (když to řeknu natvrdo, tak vzbudit v nich strach ze smrti) a následně vyvolat pocit odpovědnosti za ty, které tu zanechají. A odtud je přece už jen krůček k podpisu onoho skvělého a jedinečného produktu s tím krásným eufemistickým názvem...

Zavolal jsem tenkrát do té pojišťovny a vyjádřil svůj nesouhlas s takovýmto typem reklamy, která je podle mého názoru neetická a do značné míry i klamavá. Hlas na druhém konci mi sdělil, že se jedná o inovativní marketingový trend a že to mají prokonzultované s obchodními stratégy, právními specialisty a odborníky na SEO, podle nichž je vše v naprostém pořádku. Zeptal jsem se, kde je tedy hranice toho, kam až jsou schopni zajít a rozhořčeně jsem dodal: „Takže kdybych k vám přišel třeba já a vymyslel nějaký podobný slogan... např. Tuto reklamu zítra sejmou – a Vás?, tak vy byste s tím neměli problém?!“

Chvíli bylo ticho a pak jsem uslyšel nadšenou odpověď: „To je nápad! To jste vymyslel teď, přímo z voleje? Tomu říkám tah na branku! Vidím, že jste kreativec se vším všudy a takové lidi my právě teď potřebujeme. Připravujeme pilotní projekt a rozjíždíme reklamní kampaň, která bude kombinací tří variabilních segmentů, formálně autonomních, zároveň však oscilujících kolem primární myšlenky psychologické autonomie, tendující k typologizaci potenciálního zákazníka s cílem strukturální optimalizace, která nám umožní...“ Neudržel jsem se a hovor ukončil.

Možná, že kdybych tu nabídku přijal (a teď se vracím k recenzi), zažil bych něco podobného jako Dan Lyons. Pokud by si americký novinář celý ten příběh vymyslel a napsal toliko parodii na téma „vrcholový management a firemní kultura“, kniha Na odpis by se i tak stala bestsellerem. Fakt, že všechno je sepsáno podle pravdy, lze vnímat jako významný bonus, propůjčující jí unikátní status  „antimotivační“ literatury, která je zatím v plenkách (jedinou knihou podobného zaměření, kterou jsem dosud četl, jsou Smluvní podmínky Roberta Glancyho), má však potenciál stát se svébytným žánrem.

Vydejme se tedy s „předpotopním“ Danem do lvové jámy plné vysmátých mileniálů, v níž nám bude skvělým průvodcem. Prostředí moderní softwarové firmy v nás vyvolá nejrůznější asociace (např. u mě to byly vzpomínky na film Blbý a blbější) a nepřestaneme se divit, na jaká individua tam na každém kroku narazíme a čeho všeho jsou schopna. A ke všemu se ukáže, že podobně sektářská mentalita jako v HubSpotu je vlastně standardizovaným modelem chování ve většině podobných firem. Při čtení nebudeme často vědět, zda se máme smát, nebo plakat. Snad neprozradím příliš, když řeknu, že smích nám bude záhy mrznout na rtech – postupně totiž zjistíme, že mnozí z těch totálně vypatlaných pitomců, kteří před námi defilují jako odstrašující příklady lidské blbosti, jsou zároveň zákeřní a nebezpeční křiváci.

Knihu  jsem přečetl na jeden zátah, vůbec se od ní nešlo odtrhnout. Označení bestseller je pro ni málo, neboť se jedná o originální a snad i přelomový počin, předznamenávající – jak už bylo zmíněno – vznik nového literárního žánru. Kladu si otázku, proč se u nás nesetkala s mnohem větší odezvou a mám-li na ni odpovědět, napadá mne jen jedno vysvětlení, tak trochu konspirační. Se softwarovými firmami jako je HubSpot se i u nás doslova roztrhl pytel a umím si představit zděšení, jaké v nich kniha Dana Lyonse Na odpis vyvolala. A jestliže se kolem ní rozhostilo pro mě nevysvětlitelné „ticho po pěšině“, pak nezbývá než se zeptat oním známým Cicerovým termínem – cui bono?