ANNA REIDOVÁ: LENINGRAD – Tragédie obleženého města, 1941 – 1944

Blokáda Leningradu – nový pohled na starou tragédii

Anna Reidová v úvodu ke knize píše, že na ní pracovala déle, než blokáda Leningradu trvala. Ta, jak známo, začala 8. září 1941 a skončila 27. ledna 1944. Je tedy zřejmé, že anglická historička „obětovala“ napsání svého monumentálního díla zhruba tři roky a hned dodejme, že je to znát – z knih, jež se tomuto tématu věnují, patří ta její k nejdůkladnějším a zároveň nejčtivějším. Množství použitého historického materiálu je vskutku úctyhodné, zvolená koncepce jeho zpracování navíc poskytuje čtenáři dokonale plastický pohled na všechny aspekty této strašlivé apokalypsy.  

Dezorganizace v řadách Rudé armády a překotný ústup způsobily, že několik týdnů po 22. červnu 1941 se kromě Moskvy ocitlo ve smrtelném nebezpečí i druhé největší sovětské město Leningrad. Kdo četl Žukovovy paměti, určitě si vzpomene, že když tam Stalin tohoto energického maršála posílal, nedělal si žádné iluze. „Situace je takřka beznadějná“ – s těmito slovy vrchního velitele Žukov odlétal, aby stabilizoval frontu a zabránil nepříteli zmocnit se strategicky a hospodářsky mimořádně důležitého města. To se mu podařilo, ovšem zároveň došlo k patové situaci – Leningrad sice nepadl, ale Němci ho obklíčili, čímž začala hrůzná blokáda, která měla trvat neuvěřitelných 872 dní!

Ač literatura faktu, je kniha pojata především jako chronologický záznam velkého počtu svědectví konkrétních lidí. Deníkové zápisky z období blokády a osobní vzpomínky přeživších (říkejme tomu třeba „malé dějiny“) jsou velmi sugestivně zasazeny do rámce „velkých dějin“, tj. nelítostných bojů o dobytí, resp. ubránění Leningradu. Reidové se podařilo obě tyto „dějiny“ umně skloubit do jednolitého celku a vtisknout tak své knize punc fascinující autenticity.

Je jasné, že oficiální sovětská propaganda, prezentující tragédii obklíčených jako „heroický boj obyvatel Leninova města“ má do objektivity hodně daleko. V knize se dočteme o pravém opaku – zločinnost režimu se v těžkých časech blokády ukázala v celé své nahotě, když byrokracie, korupce a nekompetentnost stranických kádrů způsobily katastrofu nevídaných rozměrů. Počátkem roku 1942, když došly zásoby potravin, umíralo hladem každý měsíc 100 000 lidí, pochopitelně hlavně těch, kdo neměli známosti „nahoře“. Úzká kasta privilegovaných, tvořená především bolševickými funkcionáři a jejich rodinami, přitom žádnou nouzí netrpěla a tato do očí bijící nespravedlnost šokuje o to víc, že oficiálně měl být Sovětský svaz státem „dělníků a rolníků“...
Je to pochmurná, nervydrásající a monotónním líčením všemožných hrůz mnohdy až děsivá četba a jinak tomu zajisté být nemůže. Utrpení obyvatel obleženého Leningradu patří nepochybně k nejčernějším kapitolám 2. světové války a ani některé světlé momenty (když jsem třeba četl o tom, s jakou láskou a pečlivostí balili pracovníci muzeí a galerií „své“ poklady do transportních beden, aby je zachránili pro příští generace, přišlo mi to až dojemné) na tom nemohou nic změnit. 
Jak už jsem zmínil v úvodu, Anna Reidová přistoupila k práci na knize nejen s obrovským entuziasmem, ale i s pokorou a úctou ke statisícům mrtvých Leningraďanů a na výsledek svého badatelského úsilí může být právem pyšná. Závěrem se ovšem nemohu nezmínit o značně odbyté redaktorské práci nakladatelství Jota – kniha je plná tiskových chyb a i překlad mohl být určitě kvalitnější...