Americká spisovatelka je hvězdou první velikosti na současném literárním nebi!
Měl jsem tu čest recenzovat první román Donny Tarttové (Tajná historie) i ten zatím poslední třetí (Stehlík). K Malému kamarádovi jsem se tedy dostal poté, co jsem již byl se spisovatelskými kvalitami této autorky obeznámen natolik, že jsem ani v nejmenším nepochyboval o skvělém literárním zážitku, čekajícím na mne na stránkách její v pořadí „prostřední“ knihy. Má očekávání se splnila a nejen to – tento román mi posloužil i jako vynikající studijní materiál k pochopení významu analyticko-syntetické práce s jazykem pro tvorbu vrcholných literárních děl.
Především je podle mého názoru třeba říct, že u Tarttové se čtenář setkává s pozoruhodným fenoménem, pro který by se nejspíše hodil termín „stylová variabilita“ – jednotlivé knihy se od sebe „slohově“ značně liší. Vysvětluji si to tak, že americká spisovatelka, která si na svých románech dává záležet do té míry, že jí každý „trvá“ deset let, je ve snaze o jejich originalitu ochotna a schopna jít až na samu hranici svých možností a schopností, konkrétně vzít na sebe riziko ztráty tvůrčího potenciálu a psát pokaždé jako „někdo jiný“. To dokáže málokdo a Donna Tarttová je tak velikou spisovatelkou právě proto, že zmíněný „zápas o inspiraci“ nejen podstupuje, ale vychází z něj jako vítězka.
Román Malý kamarád je situován do státu Mississippi, kde se Tarttová 23. prosince 1963 v Greenwoodu narodila a jehož reálie (nejen zeměpisné, ale především společenské) jsou jí zajisté důvěrně známé. Při četbě mě v jednu chvíli zarazila značná odlišnost autorčina „vidění světa“ ve srovnání s idylickým popisem amerického Jihu v Twainově Tomu Sawyerovi – na první pohled to vypadá, jako by zde dějiny do jisté míry plynuly proti proudu času. Rasismus, postavený mimo zákon, si našel nové, právně nenapadnutelné formy, předsudky a staré animozity jsou tak překonány jen zdánlivě a pod povrchem formální rovnoprávnosti doutnají dál. Tarttová je známá svou snahou o propojení literatury se sociologií a psychologií a ani zde tomu není jinak, když v jejím podání představuje lidská společnost natolik komplikovaný organismus, že ani demokratické zřízení se svými institucemi, vyváženými pilíři moci a donucovacím aparátem nemá zásadní vliv na vzorce myšlení a vnitřní svět konkrétních lidí.
Harrieta je dvanáctiletá dívka, která poté, co se dozví o hrůzné a stále nevysvětlené smrti svého bratra, začne spolu s kamarádem Helym pátrat po tom, co se tenkrát před lety vlastně stalo. Je jasné, že šlo o vraždu, ale kdo a hlavně proč zabil devítiletého chlapce? Malým detektivům se kupodivu podaří získat některé zajímavé a nadějně vyhlížející informace, ovšem hráz mlčení, kterou je na malém městečku dávná tragédie obklopena, vzdoruje všem pokusům o prolomení místního tabu. Co se skrývá za neochotou obyvatel Alexandrie vracet se ve vzpomínkách k tomu strašnému dni, kdy bylo nalezeno tělo malého Robina? Obě děti však přesto mají v otázce, kdo je pachatelem, záhy jasno...
Jakkoli to však zprvu vypadá, že hlavní dějovou linií bude pátrání po vrahovi, brzy se ukáže, že Donně Tarttové jde v Malém kamarádovi o něco úplně jiného. Detektivní linka se sice vine knihou jako příslovečná červená nit, zároveň je ale jen marginální epizodou, autorkou mistrně využívanou pro dosažení maximálního efektu jejího skutečného záměru. Tím je bezpochyby vykreslení světa dospělých z perspektivy dítěte, postupně přicházejícího k šokujícímu poznání, jak to ve skutečnosti v životě „chodí“. Malá Harrieta si stále více uvědomuje, jaké strašlivé trauma její rodina od onoho osudného dne prožívá a cítí, že i ona jako sestra zavražděného je a navždy bude příslušnicí tajemného společenství truchlících. Život na malém městečku však jde nerušeně dál, lidé žijí svými problémy a starostmi, aniž by se nějak trápili tím, k čemu tu došlo – a díky tomuto ohromujícímu kontrastu se Tarttové daří vytvářet takřka mysteriózní, fantaskní atmosféru, která její knihou permanentně prostupuje a dělá ji tak dráždivě záhadnou. Americká spisovatelka nemá vůbec zapotřebí dramatických a efektních literárních prostředků, k dosažení zamýšleného cíle jí stačí neuvěřitelně málo, v Malém kamarádovi se vlastně „nic neděje“ – ovšem stejně tak, jako se pod viditelnou špičkou ledovce skrývá mnohem mohutnější část pod hladinou, je tomu i tady, kdy fasádou jednoduchého příběhu probleskují existenciální otázky té nejvyšší důležitosti.
Jestliže se všechny tři dosud vydané romány Donny Tarttové od sebe v mnohém odlišují, mají přesto jednu věc společnou. Je jí neobyčejná sugestivnost, s níž před námi defilují jednotlivé postavy, v Malém kamarádovi mistrně zasazené do zdánlivě chaotického, přitom však společensky jasně vyprofilovaného prostředí „zapadákova“, v němž jsou vztahy mezi lidmi založeny na konvencích. Ty mají různou podobu, ovšem „výsledek“ je vposledku vždy stejný – atomizovaný mikrosvět osamělých existencí v rádoby přátelské komunitě. Závěr románu, zdánlivě vyznívající do ztracena, ve skutečnosti rafinovaně ponechává přemýšlivému čtenáři interpretační prostor pro vlastní „dokončení“.
Fascinující kniha!
Především je podle mého názoru třeba říct, že u Tarttové se čtenář setkává s pozoruhodným fenoménem, pro který by se nejspíše hodil termín „stylová variabilita“ – jednotlivé knihy se od sebe „slohově“ značně liší. Vysvětluji si to tak, že americká spisovatelka, která si na svých románech dává záležet do té míry, že jí každý „trvá“ deset let, je ve snaze o jejich originalitu ochotna a schopna jít až na samu hranici svých možností a schopností, konkrétně vzít na sebe riziko ztráty tvůrčího potenciálu a psát pokaždé jako „někdo jiný“. To dokáže málokdo a Donna Tarttová je tak velikou spisovatelkou právě proto, že zmíněný „zápas o inspiraci“ nejen podstupuje, ale vychází z něj jako vítězka.
Román Malý kamarád je situován do státu Mississippi, kde se Tarttová 23. prosince 1963 v Greenwoodu narodila a jehož reálie (nejen zeměpisné, ale především společenské) jsou jí zajisté důvěrně známé. Při četbě mě v jednu chvíli zarazila značná odlišnost autorčina „vidění světa“ ve srovnání s idylickým popisem amerického Jihu v Twainově Tomu Sawyerovi – na první pohled to vypadá, jako by zde dějiny do jisté míry plynuly proti proudu času. Rasismus, postavený mimo zákon, si našel nové, právně nenapadnutelné formy, předsudky a staré animozity jsou tak překonány jen zdánlivě a pod povrchem formální rovnoprávnosti doutnají dál. Tarttová je známá svou snahou o propojení literatury se sociologií a psychologií a ani zde tomu není jinak, když v jejím podání představuje lidská společnost natolik komplikovaný organismus, že ani demokratické zřízení se svými institucemi, vyváženými pilíři moci a donucovacím aparátem nemá zásadní vliv na vzorce myšlení a vnitřní svět konkrétních lidí.
Harrieta je dvanáctiletá dívka, která poté, co se dozví o hrůzné a stále nevysvětlené smrti svého bratra, začne spolu s kamarádem Helym pátrat po tom, co se tenkrát před lety vlastně stalo. Je jasné, že šlo o vraždu, ale kdo a hlavně proč zabil devítiletého chlapce? Malým detektivům se kupodivu podaří získat některé zajímavé a nadějně vyhlížející informace, ovšem hráz mlčení, kterou je na malém městečku dávná tragédie obklopena, vzdoruje všem pokusům o prolomení místního tabu. Co se skrývá za neochotou obyvatel Alexandrie vracet se ve vzpomínkách k tomu strašnému dni, kdy bylo nalezeno tělo malého Robina? Obě děti však přesto mají v otázce, kdo je pachatelem, záhy jasno...
Jakkoli to však zprvu vypadá, že hlavní dějovou linií bude pátrání po vrahovi, brzy se ukáže, že Donně Tarttové jde v Malém kamarádovi o něco úplně jiného. Detektivní linka se sice vine knihou jako příslovečná červená nit, zároveň je ale jen marginální epizodou, autorkou mistrně využívanou pro dosažení maximálního efektu jejího skutečného záměru. Tím je bezpochyby vykreslení světa dospělých z perspektivy dítěte, postupně přicházejícího k šokujícímu poznání, jak to ve skutečnosti v životě „chodí“. Malá Harrieta si stále více uvědomuje, jaké strašlivé trauma její rodina od onoho osudného dne prožívá a cítí, že i ona jako sestra zavražděného je a navždy bude příslušnicí tajemného společenství truchlících. Život na malém městečku však jde nerušeně dál, lidé žijí svými problémy a starostmi, aniž by se nějak trápili tím, k čemu tu došlo – a díky tomuto ohromujícímu kontrastu se Tarttové daří vytvářet takřka mysteriózní, fantaskní atmosféru, která její knihou permanentně prostupuje a dělá ji tak dráždivě záhadnou. Americká spisovatelka nemá vůbec zapotřebí dramatických a efektních literárních prostředků, k dosažení zamýšleného cíle jí stačí neuvěřitelně málo, v Malém kamarádovi se vlastně „nic neděje“ – ovšem stejně tak, jako se pod viditelnou špičkou ledovce skrývá mnohem mohutnější část pod hladinou, je tomu i tady, kdy fasádou jednoduchého příběhu probleskují existenciální otázky té nejvyšší důležitosti.
Jestliže se všechny tři dosud vydané romány Donny Tarttové od sebe v mnohém odlišují, mají přesto jednu věc společnou. Je jí neobyčejná sugestivnost, s níž před námi defilují jednotlivé postavy, v Malém kamarádovi mistrně zasazené do zdánlivě chaotického, přitom však společensky jasně vyprofilovaného prostředí „zapadákova“, v němž jsou vztahy mezi lidmi založeny na konvencích. Ty mají různou podobu, ovšem „výsledek“ je vposledku vždy stejný – atomizovaný mikrosvět osamělých existencí v rádoby přátelské komunitě. Závěr románu, zdánlivě vyznívající do ztracena, ve skutečnosti rafinovaně ponechává přemýšlivému čtenáři interpretační prostor pro vlastní „dokončení“.
Fascinující kniha!
Žádné komentáře:
Okomentovat