Nechodila do školy, rodiče ji učili doma – a dnes nám Ester závidí celý svět!
Ester Ledecká získala druhou zlatou olympijskou medaili a její jméno se po právu objevuje na předních stránkách světových novin a v hlavních zprávách televizních stanic. Vyhrát na ZOH ve dvou různých disciplínách je unikátním výkonem, nad nímž žasnou laici i odborníci. Ke cti Ester budiž řečeno, že přes své famózní úspěchy zůstává skromnou dívkou a nikdy neopomene upozornit na zásluhy trenérů, lékařů, rodičů a mnoha dalších lidí, bez nichž by se možná její sportovní kariéra takto nevyvíjela. Existuje ale ještě jeden člověk, jenž by v těchto pro český sport tak slavných dnech měl být připomenut, protože se domnívám, že i on má na nich svůj podíl.
Ester Ledecká se narodila 23. března 1995. A právě v tomto roce mi přišel dopis od mého pražského přítele Michala Semína, v němž mě sděloval svůj úmysl pokusit se v České republice uzákonit domácí vzdělávání. Poprosil mne tenkrát, zda bych mu v tomto nemohl být nápomocen tím, že provedu anketu, v níž se obrátím na poslance Parlamentu a zjistím, jaké mají na tuto věc názory. To jsem učinil, výsledek byl ale ten, že prakticky všichni (pravicoví i levicoví) se v pro mě nepochopitelné shodě vyslovili proti domácí škole – jedinými výjimkami byli Miroslav Macek a Jiří Karas.
Michal Semín ovšem nesložil ruce do klína a pustil se do propagace domácího vzdělávání mezi českou veřejností. Mimo jiné založil Společnost přátel domácí školy, v níž se zpočátku sdružilo asi dvacet rodin, byl vydáván zpravodaj, informující o jejích aktivitách a rovněž tak se pořádaly semináře s účastí amerických odborníků na homeschooling. Ministrem školství byl tenkrát Ivan Pilip z ODS, ovšem ani tento údajně pravicový politik neprojevil o domácí vzdělávání sebemenší zájem. Když už se zdálo, že status quo rakousko-uherského modelu českého školství zůstane zachován i v třetím tisíciletí, pomohla náhoda.
V prosinci 1997 padla vláda Václava Klause a novým premiérem byl na půl roku jmenován Josef Tošovský. Ministrem školství v jeho kabinetu se stal Jan Sokol, zaujímající k domácí škole mnohem vstřícnější stanovisko než jeho předchůdci. Za Sokolova působení v čele MŠMT byl novelizován školský zákon, resp. legalizována možnost domácí výuky. Staré struktury se pochopitelně nevzdávaly a občas tak vznikaly i dost komické situace – např. slovní spojení „domácí vzdělávání“, nahánějící úředníkům na Ministerstvu školství husí kůži, mělo být nahrazeno termínem „distanční forma výuky“. Přes všechny problémy se však nakonec dosáhlo kýženého cíle a 1. 9. 1998 mohlo několik prvních rodičů začít vzdělávat své děti doma.
Klacky, které jim stát nadále házel pod nohy, byly ovšem takového charakteru, že v prvních letech se u nás k této formě výuky rozhodly jen desítky odvážných rodin. Domácí vzdělávání navíc probíhalo v režimu pouhého „pokusného ověřování“, takže mohlo být kdykoli ukončeno. O zákaz domácích škol se následně mnohokrát pokoušela ČSSD, přičemž metody, které k tomu používala, byly mírně řečeno nevybíravé. Rovněž média nevynechala jedinou příležitost, jak na Společnost přátel domácí školy nakydat co nejvíce špíny – dodnes si pamatuji na některé novinové titulky z té doby: „Domácí škola je anachronismus“, „Pro socializaci dítěte je škola nezbytná“, „Z dítěte, které nechodí do školy, může vyrůst izolovaný jedinec!“ apod.
„Z dítěte, které učí rodiče doma, může vyrůst Ester Ledecká!“ Ano, takto bychom mohli dnes parafrázovat ony hrůzostrašné scénáře, které byly před dvaceti lety (a jsou často i dnes) předpovídány doma vzdělávaným dětem marxistickými přívrženci státní kontroly nad výchovou a výukou dětí. Své si ostatně prožili i Janek se Zuzanou, např. když k nim přišly bdělé sociální pracovnice, ohánějící se paragrafem o „ohrožování mravní výchovy dítěte“ – vždyť (ó, hrůzo) jejich dcera nechodí do školy a co z ní asi vyroste, že... Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, pyšně se hlásící ke každému úspěchu českých sportovců, v případě Ester Ledecké mlčí. Je to pochopitelné – vždyť na jejím triumfálním návratu z Pchjongčchangu se dvěma zlatými medailemi nemá sebemenší zásluhu. Tím větší zadostiučinění je to však pro Michala Semína, který se kdysi vydal do zdánlivě beznadějného boje s hydrou „povinné školní docházky“ a zasloužil se o možnost domácí školy i pro rodiče Ester Ledecké. Ta mu to teď vrací zpět svými úchvatnými výkony, jimiž propaguje nejen Českou republiku, ale i domácí vzdělávání, o němž nyní bude pro své děti přemýšlet čím dál víc rodičů.
Ester Ledecká se narodila 23. března 1995. A právě v tomto roce mi přišel dopis od mého pražského přítele Michala Semína, v němž mě sděloval svůj úmysl pokusit se v České republice uzákonit domácí vzdělávání. Poprosil mne tenkrát, zda bych mu v tomto nemohl být nápomocen tím, že provedu anketu, v níž se obrátím na poslance Parlamentu a zjistím, jaké mají na tuto věc názory. To jsem učinil, výsledek byl ale ten, že prakticky všichni (pravicoví i levicoví) se v pro mě nepochopitelné shodě vyslovili proti domácí škole – jedinými výjimkami byli Miroslav Macek a Jiří Karas.
Michal Semín ovšem nesložil ruce do klína a pustil se do propagace domácího vzdělávání mezi českou veřejností. Mimo jiné založil Společnost přátel domácí školy, v níž se zpočátku sdružilo asi dvacet rodin, byl vydáván zpravodaj, informující o jejích aktivitách a rovněž tak se pořádaly semináře s účastí amerických odborníků na homeschooling. Ministrem školství byl tenkrát Ivan Pilip z ODS, ovšem ani tento údajně pravicový politik neprojevil o domácí vzdělávání sebemenší zájem. Když už se zdálo, že status quo rakousko-uherského modelu českého školství zůstane zachován i v třetím tisíciletí, pomohla náhoda.
V prosinci 1997 padla vláda Václava Klause a novým premiérem byl na půl roku jmenován Josef Tošovský. Ministrem školství v jeho kabinetu se stal Jan Sokol, zaujímající k domácí škole mnohem vstřícnější stanovisko než jeho předchůdci. Za Sokolova působení v čele MŠMT byl novelizován školský zákon, resp. legalizována možnost domácí výuky. Staré struktury se pochopitelně nevzdávaly a občas tak vznikaly i dost komické situace – např. slovní spojení „domácí vzdělávání“, nahánějící úředníkům na Ministerstvu školství husí kůži, mělo být nahrazeno termínem „distanční forma výuky“. Přes všechny problémy se však nakonec dosáhlo kýženého cíle a 1. 9. 1998 mohlo několik prvních rodičů začít vzdělávat své děti doma.
Klacky, které jim stát nadále házel pod nohy, byly ovšem takového charakteru, že v prvních letech se u nás k této formě výuky rozhodly jen desítky odvážných rodin. Domácí vzdělávání navíc probíhalo v režimu pouhého „pokusného ověřování“, takže mohlo být kdykoli ukončeno. O zákaz domácích škol se následně mnohokrát pokoušela ČSSD, přičemž metody, které k tomu používala, byly mírně řečeno nevybíravé. Rovněž média nevynechala jedinou příležitost, jak na Společnost přátel domácí školy nakydat co nejvíce špíny – dodnes si pamatuji na některé novinové titulky z té doby: „Domácí škola je anachronismus“, „Pro socializaci dítěte je škola nezbytná“, „Z dítěte, které nechodí do školy, může vyrůst izolovaný jedinec!“ apod.
„Z dítěte, které učí rodiče doma, může vyrůst Ester Ledecká!“ Ano, takto bychom mohli dnes parafrázovat ony hrůzostrašné scénáře, které byly před dvaceti lety (a jsou často i dnes) předpovídány doma vzdělávaným dětem marxistickými přívrženci státní kontroly nad výchovou a výukou dětí. Své si ostatně prožili i Janek se Zuzanou, např. když k nim přišly bdělé sociální pracovnice, ohánějící se paragrafem o „ohrožování mravní výchovy dítěte“ – vždyť (ó, hrůzo) jejich dcera nechodí do školy a co z ní asi vyroste, že... Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, pyšně se hlásící ke každému úspěchu českých sportovců, v případě Ester Ledecké mlčí. Je to pochopitelné – vždyť na jejím triumfálním návratu z Pchjongčchangu se dvěma zlatými medailemi nemá sebemenší zásluhu. Tím větší zadostiučinění je to však pro Michala Semína, který se kdysi vydal do zdánlivě beznadějného boje s hydrou „povinné školní docházky“ a zasloužil se o možnost domácí školy i pro rodiče Ester Ledecké. Ta mu to teď vrací zpět svými úchvatnými výkony, jimiž propaguje nejen Českou republiku, ale i domácí vzdělávání, o němž nyní bude pro své děti přemýšlet čím dál víc rodičů.
Bomba
OdpovědětVymazatcopak můžete dávat do rovnice domácí vzdělávání a zlaté medaile,spousta zlatých sportovců navštěvovala normální školy a také ti kteří byli vzděláváni doma ničeho nedosáhli
OdpovědětVymazatNedá se srovnávat vyhra na OH a uroven vzdelani, ta se predpokladam posuzuje jinými meritky a ne poctem zlatych olympijských medailí. Pokud by Ester neměla zadne vzdelani, tak by autor clanku navrhoval co????
OdpovědětVymazat