SCOTT STOSSEL: MŮJ ŽIVOT S ÚZKOSTÍ

Duševní choroby by neměly být společenským tabu – vždyť onemocnět může kdokoli z nás a je tudíž důležité o této problematice něco vědět

Psychiatrická diagnóza... Pro spoustu lidí je bohužel stále nemyslitelné, aby se svými trápeními, která nesou všechny znaky duševní poruchy, navštívili lékaře. Být za „blázna“ je v naší společnosti představa natolik děsivá, že psychicky nemocní lidé svůj stav bagatelizují, snaží se jej před ostatními tajit, popř. vyhledávají pomoc u nejrůznějších šarlatánů. To ovšem nemůže skončit jinak než tragicky – tito „alternativní odborníci“, ohánějící se většinou pseudofilosofickými frázemi o léčivé síle jógy či něčeho podobného, jim totiž nakukají, že jejich základní problém spočívá ve slabé vůli, kterou se následně snaží posilovat všelijakými „východními terapeutickými praktikami“. Nešťastníci, kteří se namísto odborné pomoci svěřili do péče těchto individuí, nakonec stejně skončí na psychiatrii, protože jejich nemoc nemá vůbec nic společného se slabou vůlí či neschopností sebeovládání, ale je zapříčiněna změnami v mozku.
Je paradoxní, že duševní poruchy se přitom dnes dají velmi úspěšně léčit, přičemž včasně vyhledaná odborná pomoc tuto naději na uzdravení dramaticky zvyšuje. Tak např. nedostatek látky, zvané serotonin, způsobuje narušení správné komunikaci mezi nervovými vlákny v mozku a následnou úzkostnou poruchu nebo depresi. Psychiatr určí optimální medikaci, spočívající v nasazení účinných antidepresiv, což u naprosté většiny pacientů vede k rychlému zlepšení jejich stavu. Tvrzení výše zmíněných rádobyodborníků, že užívání antidepresiv je třeba se vyhýbat, hraničí s trestným činem – je to naprosto stejné, jako kdyby člověku, nemocnému cukrovkou, někdo tvrdil, že inzulín je „chemické svinstvo“, které si nemá píchat a namísto něj se spolehnout na meditační techniky či homeopatické přírodní preparáty...
Za hlavní přínos knihy Scotta Stossela s názvem Můj život s úzkostí považuji to, že v ní autor, celoživotně trpící úzkostnou poruchou, překonal ostych a předsudky a – lidově řečeno – „jde s kůží na trh“. Otevřeně hovoří o své nemoci, o tom, co život s ní přináší, snaží se vypátrat její příčiny a povzbudit ty, kteří jsou na tom podobně. Nejde pochopitelně o odborný spis – Scott Stossel je americký novinář, takže nejvýstižnější označení pro jeho knihu by asi znělo „populárně-naučná“. Z toho mimo jiné vyplývá, že některé autorovy názory a postřehy se nám mohou jevit jako diskutabilní, ostatně on sám nikde netvrdí, že má patent na rozum. Tím hlavním a podstatným je pro něj něco jiného, totiž podání osobního svědectví, které – jakkoli subjektivní a nenárokující si tudíž punc odbornosti – naruší a časem snad i odstraní všemožná tabu a předsudky, spojené s duševními nemocemi (a bohužel i duševně nemocnými).
Já jsem si z četby této jedinečné knihy odnesl kromě jiného toto:
Člověk, u kterého se objeví psychická porucha, je v první chvíli totálně zmatený. Vůbec nechápe, kde se vzal ten strach, ta náhlá úzkost, proč zmizela všechna životní radost. Jako první jej pochopitelně napadne, že tyto duševní stavy musí nějak ovládnout, nejlépe silou vůle. V tom ho utvrzuje i jeho okolí, pro které je podivínem, neschopným „být v pohodě“. Obvyklý průběh je pak ten, že člověk má vztek sám na sebe, na svou neschopnost ovládat se, na své blízké, že ho nechápou, ti zase netuší, proč někdo „úplně zdravý" (vždyť nemá rakovinu ani nic zlomeného!) může být tak smutný a zoufalý – a roztáčí se kolotoč, jedoucí stále rychleji. A přitom by stačilo tak málo...
Osvěta! Kolik bolesti, výčitek a trápení může jak postiženému, tak všem ostatním, ušetřit pochopení toho, o co v případě psychické poruchy jde! Na vině totiž není nemocný, ale jeho nemoc. Jak jsme si již řekli, úzkostné poruchy a deprese vyvolává nedostatek některých látek v mozku. Zlobit se tedy na neurotika, že je pořád smutný, je prakticky totéž, jako vyčítat slepci, že stále nic nevidí!
Pokud se zlepší informování veřejnosti, určitě se změní i pohled na duševní nemoci a lidé se přestanou bát chodit na psychiatrii. Ostatně – nějakou formou úzkostné poruchy může onemocnět kdokoli z nás. Spouštěčem takových stavů je na prvním místě dlouhodobý stres – tedy něco, s čím se dnes potýkáme skoro všichni.
Před léty jsem četl knihu Černobílé příběhy, v níž psychiatričtí pacienti popisují svůj život, do něhož zasáhla duševní nemoc. Říkal jsem si tenkrát, jak jsou podobné publikace důležité a litoval toho, jak málo jich vychází. Kniha Můj život s úzkostí je tudíž cenným a potřebným příspěvkem, věnujícím se této stále ještě dosti opomíjené problematice.