ROMAN CARDAL: MYSLET V DIKTATUŘE KOREKTNOSTI

Ještě není vše ztraceno aneb jak se nenechat zotročit politickou korektností

Padesátá léta jsem sice nezažil, vím však, že ti, kdo se tenkrát protivili komunistické moci, byli označováni za „agenty imperialismu“, „válečné štváče“ a „nepřátele lidu“. A podle toho se s nimi i zacházelo – charakteristickým znakem této strašné doby jsou vykonstruované procesy, popravy a žalářování těch, kdo zastávali jiné než státní mocí vyžadované názory a postoje...

O období normalizace již mohu mluvit z vlastní zkušenosti. Slovník se sice změnil (svobodomyslné a nezávisle myslící jedince označoval vládnoucí režim za „antisocialistické elementy“, „protispolečenské živly“ a „nezákonné struktury“) a od poprav se upustilo, teror však pouze nabyl jiných forem. Věznění, vyhazování ze zaměstnání, nucená emigrace a pronásledování Státní bezpečností – takový byl v kostce život tehdejších disidentů.

Nyní prý žijeme ve svobodné, liberální a pluralitní společnosti, kde lidé mohou vyjadřovat své názory bez obav z toho, že by je za ně někdo perzekuoval. Je tomu ale opravdu tak? Vidíme, že nikoli. I v současné době existuje oficiální státní doktrína, ještě dnes se stává (a bohužel stále častěji), že nekonformně myslící lidé se dostávají do konfliktu s propagátory nové ideologie. Nálepku xenofoba, rasisty či fašisty spolehlivě dostane každý, kdo nesdílí nadšení z multikulturalismu, migrace, práv „sexuálních menšin“ atd.

Roman Cardal je významný český filosof (osobně ho považuji za vůbec nejlepšího), autor monumentálního díla Identita a diference a řady jiných spisů. Jestliže si člověk jeho formátu, zabývající se subtilními metafyzickými problémy, udělá čas, aby napsal knihu ryze praktickou (Myslet v diktatuře korektnosti má totiž podtitul Příručka pro nepřizpůsobivé), pak je to evidentně známkou toho, že situace je opravdu vážná! „Měkká totalita“ je termín, který pro současné politické poměry Západu používají mnozí – jen málokdo však dokáže provést jeho analýzu s takovou brilantostí, jako právě Cardal. Ten, kdo si jeho knihu přečte, bude se mnou určitě souhlasit v tom, že se jedná nejen o skvělý rozbor fenoménu zvaného politická korektnost, ale též o užitečný „návod k použití“, poskytující přemýšlivým lidem účinnou obranu proti manipulaci a indoktrinaci. A že k ní dochází, o tom není pochyb.

Student si stěžuje, že na univerzitě si lze koupit knihu, jejíž autor je podle jeho názoru xenofob. Rektor ji poslušně vyřadí z prodeje... Knihkupectví pořádá autogramiádu, kterou následně zruší, protože ji napsala „islamofobka“... Nakladatelství avizuje vydání románu ruského autora, načež čtenářům sdělí, že kniha nevyjde – spisovatel je totiž „proputinovec“... Tyto tři příklady z nedávné doby jsou smutným svědectvím toho, že politická korektnost u nás zapustila vskutku hluboké kořeny a nebude nijak lehké se od ní osvobodit.

Ukazuje se, že vedle demokraticky volených orgánů státní moci tu existují paralelní struktury, které žádný mandát nemají, přesto však disponují obrovským vlivem. Vznikl nový, takříkajíc „pražsko-kavárenský“ establishment, ovládající mainstreamová média, jejichž prostřednictvím vyvíjí nátlak na státní instituce s cílem změnit stávající společenská paradigmata například ohledně lidských práv údajně „utlačovaných menšin“. Nejúčinnějším nástrojem této „sluníčkářské“ propagandy je politická korektnost, resp. dehonestace všech, kdo zastávají „homofobní“, „xenofobní“, “islamofobní“ či jiné názory. Když k tomu připočteme cenzuru, která se v tzv. veřejnoprávních médiích stala postupem doby normou a koordinovaný útok novodobých udavačů vůči autorům „nenávistných“ (rozuměj politicky nekorektních) komentářů na sociálních sítích, pak je zřejmé, že tu probíhá antidemokratická revoluce samozvaných „elit“.

Kdosi řekl, že k tomu, abychom mohli úspěšně bojovat se svým nepřítelem, musíme ho dobře znát. Kniha Myslet v diktatuře korektnosti nám poskytuje množství zásadních informací o těch, kdo chtějí uchopit moc ve státě nikoli demokratickou cestou, nýbrž „pochodem institucemi“. Kam tito neomarxističtí šílenci přivedli Německo, Francii, Anglii a další západní země, je snad každému myslícímu člověku jasné. Kniha Romana Cardala má potenciál otevřít oči i ostatním a přispět tak k tomu, aby k podobným neblahým koncům nedošlo i u nás...