Ve slovech Marie Svatošové je ukryta životní moudrost nebývalé intenzity!
Na úmrtních oznámení bývá většinou nějaký citát, vyjadřující životní krédo zesnulého, jeho přesvědčení o nesmrtelnosti lidské duše apod. Všiml jsem si, že často se jedná o verše básníka Josefa Václava Sládka:
Na úmrtních oznámení bývá většinou nějaký citát, vyjadřující životní krédo zesnulého, jeho přesvědčení o nesmrtelnosti lidské duše apod. Všiml jsem si, že často se jedná o verše básníka Josefa Václava Sládka:
V náručí Boží, odkud jsme vyšli,
večer se všichni sejdeme zas
Někdy je tam přidán ještě jeden řádek:
kdo by se děsil, kdo by se třás!
Strach ze smrti je všeobecně pokládán za přirozený, patrně proto, že s ní nemáme žádnou osobní zkušenost a tudíž nevíme, co nás „tam“ čeká. V knize Neboj se vrátit domů rozmlouvá Aleš Pelán se ženou, která je pevně přesvědčena o tom, že výše uvedené verše jsou pravdivé a smrt je tak pouze přechodem do věčného života s Bohem...
Když si zadáme do vyhledávače heslo „hospicové hnutí v ČR“, stoprocentně narazíme i na jméno Marie Svatošová – jako by to byla dvě synonyma! A je tomu skutečně tak – troufám si dokonce tvrdit, že nebýt této statečné a neúnavné ženy, jdoucí proti proudu společenského nezájmu o nevyléčitelně nemocné a umírající, žádné hospici bychom u nás neměli.
Jestliže paní Svatošová neopomene nikdy zdůraznit, že bez Boží pomoci by ničeho nedosáhla, pak za tím rozhodně není falešná skromnost, nýbrž přesvědčení o pravdivosti přísloví „bez Božího požehnání marné lidské namáhání“. A když už jsme u těch přísloví, je dobré v této souvislosti zmínit ještě ono známé „člověče, příčiň se a Bůh ti pomůže“. A do třetice: „Pracuj tak, jako by všechno záleželo na tobě a modli se tak, jako by všechno záleželo na Bohu!“
Tím je vlastně v kostce vyjádřen život Marie Svatošové, jejíž „utopické“ vize se nakonec proměnily v realitu české hospicové péče, na jejíž úroveň můžeme být právem hrdí. Byla to ovšem dlouhá cesta a i když ani dnes ještě není skončena, základní směr je definitivně nastaven. První vlaštovku (hospic Anežky České v Červeném Kostelci) následovaly postupně další zařízení, v nichž mohou lidé v konečném stádiu onkologického či jiného nevyléčitelného onemocnění v důstojném prostředí a bez bolestí očekávat konec své pozemské pouti...
Síť hospiců, která u nás po roce 1989 vyrostla takříkajíc „na zelené louce“, měla a má i řadu „vedlejších“ pozitiv. Zcela se např. změnil společenský pohled na „kvalitu umírání“. Nemoc, stáří, smrt – za minulého režimu tyto „poslední věci člověka“ příliš neladily s oficiální doktrínou o šťastném budování zářných socialistických zítřků a podle toho to i vypadalo. Obvyklou byla smrt v neosobním prostředí nemocničního pokoje, kam se pro tu chvíli postavila zástěna, aby se ostatní pacienti nevylekali pohledem na nebožtíka. Jistě, ani dnes to v tomto směru není mnohdy ideální, ale tabuizace smrti je přece jen překonána.
O hospicích kdosi řekl, že to jsou „porodnice pro nebe“. Myslím, že je to krásné přirovnání a že s ním mohou souhlasit i „nevěřící“. Snad je ještě dobré dodat, že kritériem pro přijímání pacientů není jejich náboženské vyznání, ale výlučně jen zdravotní stav.
Kniha Neboj se vrátit domů je samozřejmě víc než jen průvodcem po českých hospicích. Dá se říct, že její hlavní poselství spočívá v „netradičním“ pohledu na smysl lidského života a tím vlastně i na smysl umírání a smrti. Marie Svatošová není náboženskou agitátorkou, zároveň však ale nikoho nenechává na pochybách, že právě křesťanská víra ji v její práci rozhodujícím způsobem motivuje. Domnívám se, že zde je třeba hledat onen zásadní rozdíl mezi „světským“ a „náboženským“ přístupem k pacientům, označovaným za tzv. „beznadějné případy“. Zatímco liberální humanisté jako nejlepší řešení pro ně vidí euthanázii, Marie Svatošová buduje hospice, v nichž mohou umírat přirozenou smrtí...
Ať už jste věřící, nebo nevěřící, knihu si určitě přečtěte. Je plná hluboké moudrosti ženy, jež značnou část svého života zasvětila láskyplné pomoci těm, na něž dnešní konzumní společnost často zapomíná. Umírat však jednou bude každý z nás...
Síť hospiců, která u nás po roce 1989 vyrostla takříkajíc „na zelené louce“, měla a má i řadu „vedlejších“ pozitiv. Zcela se např. změnil společenský pohled na „kvalitu umírání“. Nemoc, stáří, smrt – za minulého režimu tyto „poslední věci člověka“ příliš neladily s oficiální doktrínou o šťastném budování zářných socialistických zítřků a podle toho to i vypadalo. Obvyklou byla smrt v neosobním prostředí nemocničního pokoje, kam se pro tu chvíli postavila zástěna, aby se ostatní pacienti nevylekali pohledem na nebožtíka. Jistě, ani dnes to v tomto směru není mnohdy ideální, ale tabuizace smrti je přece jen překonána.
O hospicích kdosi řekl, že to jsou „porodnice pro nebe“. Myslím, že je to krásné přirovnání a že s ním mohou souhlasit i „nevěřící“. Snad je ještě dobré dodat, že kritériem pro přijímání pacientů není jejich náboženské vyznání, ale výlučně jen zdravotní stav.
Kniha Neboj se vrátit domů je samozřejmě víc než jen průvodcem po českých hospicích. Dá se říct, že její hlavní poselství spočívá v „netradičním“ pohledu na smysl lidského života a tím vlastně i na smysl umírání a smrti. Marie Svatošová není náboženskou agitátorkou, zároveň však ale nikoho nenechává na pochybách, že právě křesťanská víra ji v její práci rozhodujícím způsobem motivuje. Domnívám se, že zde je třeba hledat onen zásadní rozdíl mezi „světským“ a „náboženským“ přístupem k pacientům, označovaným za tzv. „beznadějné případy“. Zatímco liberální humanisté jako nejlepší řešení pro ně vidí euthanázii, Marie Svatošová buduje hospice, v nichž mohou umírat přirozenou smrtí...
Ať už jste věřící, nebo nevěřící, knihu si určitě přečtěte. Je plná hluboké moudrosti ženy, jež značnou část svého života zasvětila láskyplné pomoci těm, na něž dnešní konzumní společnost často zapomíná. Umírat však jednou bude každý z nás...
Žádné komentáře:
Okomentovat