NEJLEPŠÍ BRITSKÉ KRIMIPOVÍDKY

Výborně poskládaná antologie, která zaujme svou pestrostí i kvalitou 

Světové, americké a teď tedy britské... Co? No přece nejlepší krimipovídky! Je to podle mne výborný nápad, když někdo, komu můžeme v tomto směru důvěřovat, pro nás z jistě obrovského „jídelního lístku“ vybere „chody“, které pokládá za kvalitní nebo (nebojme se toho slova) nejlepší a tudíž hodné naší pozornosti. Jistě, ten výběr asi bude dost subjektivní, ale jak již bylo řečeno – Maxim Jakubowski (tak zní ctěné jméno sestavitele) je sám uznávaným mistrem tohoto literárního žánru, což ostatně potvrzuje i v této knize povídkou Vražda v exotice.

Říkám si, zda by nebylo bývalo lepší přečíst si ten tlustospis až někdy na podzim, nebo v zimě. Listopadový déšť a studený vítr (popř. prosincová sněhová vánice či lednové holomrazy) za okny vyhřátého pokoje by pro to vytvářely určitě působivější atmosféru než prosluněné večery babího léta. Poskytovatel recenzního výtisku však nebude čekat, až si usmyslím, že už přišla ta správná doba. A popravdě řečeno – když jsem si přečetl pár úvodních povídek, hned mi bylo jasné, že skončím až tou poslední. Většina z nich byla totiž tak skvěle napsaná, troufám si říct „vymakaná“, že jsem si ten perfektní čtenářský zážitek chtěl užít hned!

Takováto antologie má jednu velkou výhodu – když se vám některá povídka nelíbí, máte naději, že ta příští bude lepší. Což v tomto případě tak úplně neplatilo, neboť oněch „nelíbivých“ bylo mezi dvaačtyřiceti krimipovídkami minimum. Maxim Jakobowski se zkrátka vyzná a naservíroval nám vskutku výživnou všehochuť (proč se mi jen do té recenze pořád pletou kulinářské výrazy?) dle vyzkoušeného scénáře „od každého trochu“. Na své si tudíž přijdou jak normální strávníci, tak i vegetariáni či vegani – ach jo, zase ta gastronomie. Chtěl jsem říct, že ty krimipovídky jsou nejen moderní a postmoderní, ale najdeme mezi nimi i „exempláře“ půvabně staromódní, tak říkajíc v klasickém doyleovském stylu. A taky jsou hrůzostrašné i humorné. A od známých i neznámých autorů. A dlouhé (s aperitivem, předkrmem, hlavním chodem a zákuskem) i krátké (něco na způsob literárních jednohubek) – tak moment, od teď je s tou kuchařinou konec!

Anthony Gallagher alias Graham Field je takový malý zlodějíček, s nímž se seznamujeme ve chvíli, kdy se v dešti a temné noci vydává ke starodávnému domu, který si předtím pečlivě vytipoval. No, malý zlodějíček – on je to podle všeho velký lump, ale krade malé věci. Aby nebyly moc těžké a on s nimi mohl pohodlně zmizet. Zároveň to ale musí být cenné kousky, za něž mu spřátelený překupník dobře zaplatí. Náš Anthony je zkrátka odborníkem na starožitnosti, konkrétně na porcelán. Dovede jedním pohledem odlišit vzácnou japonskou sošku či pravou Míšeň od bezcenných tretek a jde vždy najisto. Zrovna jako dnes, kdy se chystá zaklepat na dveře Clementine Hardingtonové, kterážto stará dáma má dům přímo napěchovaný tím nejlepším „zbožím“. Anthony Gallagher či nyní spíše už Graham Field (tak se totiž obětem svých zlodějských choutek představuje) má jednoduchý plán, který mu už nesčetněkrát vyšel a není tedy důvod jej měnit – zaklepe, představí se, pod záminkou porouchaného auta požádá o nocleh, během noci se projde po domě, do batohu naskládá pečlivě zabalenou kořist a nad ránem zmizí. Slečna Hardingtonová je ovšem dosti svérázná osůbka a její noční návštěvník se má přesvědčit o pravdivosti jednoho známého přísloví – jakého, to neprozradím, určitě na něj po přečtení přijdete sami. Řeknu jen tolik, že povídku Dědictví napsala Jane Casey a já ji považuji za nejlepší z celé knihy!
Carl Dwyer sice není žádné neviňátko, ale přišít mu vraždu? To tedy ne! Policajt, který si pro něj přijel a teď vede výslech, si je ale nějak zatraceně jistý. Ukazuje mu jakousi starou černobílou fotografii, je na ní parta kluků, mezi nimi i Carl. A taky Daffyd, který krátce poté beze stopy zmizel. Dodnes se neví, co se s ním tenkrát stalo, jediným záchytným bodem zůstala ta fotka, na které se Carl samozřejmě poznává, ale proč je podezřelým zrovna on? Krátká povídka Večeře pro dva upomíná na slavného Alfreda Hitchcocka a je skvěle vypointovaná.

Takovýchto minirecenzí bych mohl napsat dvaačtyřicet, to však určitě není zapotřebí. Úplně postačí, když na závěr zopakuji slova z úvodu – Jakub Maximowski do svého výběru podle všeho opravdu zařadil to nejlepší, co je v oblasti současné britské krimipovídky „k mání“. Netvrdím, že v knize nenarazíme i na slabší „kousky“, její celkové zhodnocení však nemůže být jiné než jednoznačně kladné.