NAPOLEON BONAPARTE A ŠACHY

Je ráno, 2. prosince 1805. Na konci tohoto strašlivého dne bude „moje“ vesnice vypálena a srovnána se zemí a v následujících letech a desetiletích se jen postupně vzpamatovávat z této katastrofy...

Karty jsou rozdány. Na kopci, vzdáleném necelý kilometr od Prace, tam, kde dnes stojí proslulá Mohyla míru, je umístněno jádro spojeneckého rusko-rakouského vojska. Napoleon Bonaparte se svým štábem stojí na Žuráni, malém návrší u Jiříkovic, jeho vojska zaujala strategické postavení na čáře Blažovice-Telnice. 200 000 spojenců proti 130 000 Francouzů – výsledek bitvy se zdá být jasný. Proto také ruský car Alexandr přijíždí za svítání ke Kutuzovovi a rozčileně se ptá:

„Proč jste už nedal rozkaz k útoku, Michaile Illarionoviči? Nejsme přece na přehlídce v Petrohradě, abychom čekali, dokud se vojsko neseřadí do přesných útvarů?“

Kutuzov odvážně a trochu kousavě odpovídá:

„Nedal jsem rozkaz právě proto, že nejsme na přehlídce v Petrohradě.“

Mezi oběma muži se strhne hádka. Kutuzov je vrchním velitelem vojska, car zase vládcem celé Rusi... Čí slovo bude mít větší váhu?!

Kutuzov ví, že opuštění prateckého návrší a útok na „neviditelného“ nepřítele (celá oblast je zahalena v mlze) by bylo osudnou chybou s katastrofálními následky. Vždycky říkával, že jeho nejlepší generálové se jmenují Čas a Trpělivost... Nakonec ale ustupuje carově nátlaku a výhrůžkám a vydává tragický rozkaz. Bude toho pak do smrti litovat a odsoudí ho i dějiny. Je 8 hodin ráno, na obloze se objevuje rudé slunce, mlha nad prateckým návrším se pozvolna rozptyluje, zatímco dole v údolí je ještě hustější. Napoleon pozoruje spojenecká vojska, sestupující z výšiny a mizící v mlze a mne si spokojeně ruce. Ví už, že vítězem této bitvy bude on. Jediné, co musí udělat a v čem se nesmí zmýlit, je správné načasování protiútoku, aby došlo k co největšímu momentu překvapení a k co největší „materiální“ převaze na rozhodujícím místě. Tím bude vesnice Prace...

I jeden z jeho maršálů, slavný Soult, už tuší, že právě jeho armádě bude svěřen historický úkol rozhodnout bitvu a naléhá na Napoleona, aby mu už dovolil zaútočit. Ten si ho ale nevšímá, napjatě sleduje nepřátelská vojska, nezajímají ho ani drobné a pro Francouze neúspěšné potyčky na jiných místech bojiště, protože ví, co ostatní ani netuší... Říká Soultovi, aby se uklidnil a teprve po chvíli se ptá:

„Za jak dlouho jste schopen obsadit Pratecký kopec?“

Soult se jen na chvíli zamyslí a pak sebevědomě řekne:

„Dvacet minut mi úplně stačí!“

Napoleon klidně odpoví:

„Dobře, tak to tedy můžu ještě čtvrt hodiny počkat.“

Ne - Napoleon si „do toho“ nenechá mluvit. Jak je dobré být nejvyšším velitelem a zároveň císařem, který si všechno může dělat po svém a nemá ned sebou žádného nadřízeného...

Je půl deváté a podle Napoleona přesně teď ten nejlepší okamžik. Vydává rozkaz k útoku.

Později se bude hovořit o „tygřím“ či „lvím“ skoku. Masy francouzského vojska dosahují okraje Prace a střetávají se s nepřítelem právě ve chvíli, kdy většina jeho sil již opustila kopec a není připravena čelit nečekanému a drtivému náporu. Spojenecké armády jsou rozetnuty a dezorientovány, Francouzi se zmocňují strategického návrší nad Prací a stávají se pány situace. Zoufalé snahy o protiútok, především nasazení elitní carovy petrohradské gardy u tzv. Starých Vinohradů mezi Prací a Křenovicemi již nemohou situaci změnit, dokonce sám car je málem zajat. Obrovská přesila nebyla spojencům nic platná, navíc Napoleonovi stačilo k vítězství „pouze“ 90 000 vojáků – čtyřicet tisíc záloh totiž do bitvy vůbec zasáhnout nemuselo! Dvacet tisíc mrtvých a další tisíce raněných, masové hroby po celé krajině a dodnes nalézané ostatky vojáků této „Bitvy tří císařů“ jsou tou odvrácenou stranou slavného vítězství, kterého si Napoleon tolik cenil a pro něž je považován za vojenského génia...

Napoleon Bonaparte rád hrával šachy. Dochoval se i záznam několika jeho partií, z něhož ovšem vyplývá, že nijak dobrým hráčem zřejmě nebyl. Otázka, zda či do jaké míry byla jeho velitelská genialita v této bitvě ovlivněna právě znalostí strategicko-taktických zákonitostí šachové hry, zůstane zřejmě nezodpovězena. Ví se ovšem, že v noci před bitvou hrál šachy s náčelníkem svého štábu Berthierem. Takže – kdo ví...