ISLÁMSKÉ SARDINKY

Fejeton o duševních procesech, které odstartovaly dvě sardinky v jedné konzervě a následně i v druhé a třetí, zakončený hádankou pro inteligiózní čtenáře, mající uhodnout jméno člověka, napsavšího knížku, v níž se vyskytují sardinky, muslimové, gilotina a žralok. 

Axiom 1

Paměť je jednou z nejdůležitějších funkcí lidského mozku.
Podaxiom: „Skleróza nebolí, ale člověk se při ní napřemýšlí.“ (Neznámý alkoholik po mozkové příhodě)

Axiom 2

Ke správné funkci lidského organismu je zapotřebí pestré stravy.
Podaxiom: „Mořské ryby jsou zdravé, protože obsahují fosfor, který je smrtelně jedovatý.“ (Neznámé školou povinné dítě)

- - -

Občas si koupím mořské ryby. Chutnají mi a navíc jsou prý i zdravé a i když přesně nevím, jaké množství by jich měl průměrný člověk ročně spořádat, aby se vešel do tabulek expertů na vyváženou stravu, většinou vždy, když už jsem v obchodě, si do košíku hodím nějaké ty sardinky. Jako před pár dny.
Všimněte si, že se sardinkám říká sardinky a ne sardinka. Je to proto, že v konzervě se nachází těchto rybek množství větší než malé, pokud malým myslíme jednu. Tedy minimálně dvě, ovšem jestli mě paměť neklame, tak kam mně paměť sahá, vždy v těch sardinkách bylo sardinek víc než dvě, dokonce tolik, že jsem je nikdy nepočítal. Nebylo ani proč – jednak ty sardinky byly v konzervě pokaždé namačkány jako sardinky a tak blbá činnost, jakou je počítání sardinek v sardinkách, mě ani nikdy nenapadla. Až předevčírem...
Ne, neměl jsem v úmyslu je počítat, přišlo to prostě samo od sebe. Otevřel jsem konzervu a v ní spatřil sardinky. Byly dvě.
V mém mozku, přesněji v centru, kde sídlí paměť, se začal odehrávat jakýsi zvláštní proces. Bylo to něco jako vzpomínání či rozpomínání se na... Ano, na co? To jsem nevěděl, nějak jsem ale tušil, že v tom mají prsty ty dvě sardinky. Jistě, mohl jsem být rád, že nápis na konzervě nelhal, opravdu šlo o sardinky a ne o sardinku, ale jejich počet, který byl vlastně nejmenší možný, mně nešel z hlavy. Kdyby byly aspoň tři! Cosi mi říkalo, že tři sardinky by můj mozek nechaly v naprostém klidu.
Měl jsem zkrátka pocit, že tady něco nehraje. Když jsem se však snažil zjistit, co by to mohlo být, vždycky jsem dospěl k podobnému, ale přesně opačnému pocitu. Prostě se mi zdálo, že tady něco naopak hraje velmi dobře.
Chtěl jsem tu záhadu objasnit a přemýšlel jsem tudíž o postupech, jak si osvěžit paměť, protože právě ona (tedy v tomto konkrétním případě její absence) za všechno mohla. Zkoušel jsem si např. opakovat slovo „sardinky“ a přitom dávat pozor, co ve mně vyvolá, popř. s jakým jiným slovem se spojí. Po nějakém čase skutečně došlo k rozblikání jakési paměťové kontrolky v mozku, ale o nic chytřejší jsem nebyl, spíše naopak. „Sardinky“ se mi totiž spojovaly se slovem „muslimové“, aniž bych věděl proč. A tak místo jednoho hlavolamu jsem nyní měl dva.
Když jsem tak smutně přemítal o skleróze, o níž jsem si doposud myslel, že postihuje lidi mnohem starší než jsem já, napadla mě spásná myšlenka. Tak nějak sama od sebe přišla a spásná nebyla sama o sobě, ale tím, že díky ní se v mém mozku daly do pohybu jiné myšlenky, pak další a další až...
Stručně řečeno, vzpomněl jsem si, že těch sardinek jsem si koupil deset. Myslím deset konzerv, zabalených v igelitové fólii a prodávaných v akci za poněkud nižší cenu. Hloubal jsem nad tím, zda ty dvě sardinky nemohly být nějaká náhoda, resp. rozhodl jsem se zjistit, kolik jich bude v jiné konzervě. Otevřel jsem ji a spatřil zase přesně dvě sardinky. Opět náhoda? To asi sotva, ale pro jistotu a do třetice... Ze třetí konzervy na mě znovu hleděly mé staré známé dvě sardinky! Slovo „hleděly“ je použito obrazně, neboť ryby neměly hlavy.
Přesto tyto otevírací pokusy nemohu hodnotit jinak než jako obrovský úspěch. Byly totiž dalším (a dost podstatným) krůčkem v mém boji s kornatěním tepen. Takže i napotřetí staré známé dvě sardinky – to jsem si říkal při pohledu na poslední (tedy tu třetí) otevřenou konzervu a náhle... Mozkový výboj! Ze čtyř slov zničehonic dvě vypadla a zůstala jen dvě – staré sardinky!
A to nebylo zdaleka všechno. Okamžitě jsem si totiž vzpomněl na knihu, kterou jsem četl asi před 20 roky, resp. na jednu větu z ní: „Paměť není nic jiného než zřetězení idejí.“ Cítil jsem, že se blížím vytouženému cíli, navíc mě rozradostnil fakt, že si pamatuji, co jsem četl před dávnými časy a že to možná s mým tepenným kornatěním nebude až tak sklerotické. Načež jsem zkusil dát všechna svá dosavadní zjištění tak nějak dohromady a vyšel mi zhruba tento řetězec – sardinky, dvě sardinky, dvě staré sardinky, muslimové, raclette. To poslední slovo mi tam naskočilo úplně automaticky a stejně tak dalo impuls mému mozku, který jej předal nohám a já se šel podívat, z jaké země ty sardinky pochází. Bylo to na nich napsáno nečitelně titěrným písmem, jako by se ti, kdo je k nám importují, styděli za to, odkud. Musel jsem si přinést lupu, abych se vzápětí ujistil, že mé tušení bylo správné – „země původu Maroko“! Ano, čtete správně – v České republice se prodávají marocké sardinky, vždy dvě v jedné konzervě a logicky tedy dvě velké sardinky. Ale proč velké, když sardinky bývaly odjakživa malé, ba mrňavé? Nenapadlo mne jiné vysvětlení než to, že jde patrně o nějaký sardinkový odpad, možná o přerostlé kusy, které by nikdo kromě Čechů a Jugoslávců nejedl...
Teď už stačilo jen tak sedět a čekat. Na co? Jednoduše na okamžik, kdy v mozku dojde k definitivnímu spojení příslušných obvodů a vypadne z něj řešení, asi jako když vhodíte do jízdenkového automatu minci, zmáčknete tlačítko a čekáte, až se ten peníz vrátí zase zpátky, nebo v přístroji zůstane a již ho nikdy neuvidíte.
Ne, s lidským mozkem to tak samozřejmě není a kdo si počká, ten většinou nečeká dlouho. A tak jsem po chvíli vstal, šel do obýváku a nějakou dobu se prohraboval knihami. Ten spisovatel byl bývalý Jugoslávec a kniha se jmenovala... No, to je taková malá literární hádanka. Kdo pozorně četl můj podivný fejeton, tak určitě bude hned z Lublaně doma, protože ten název z něj přímo křičí.
A kdo by chtěl malou nápovědu, tady je:

Sardinky byly exportovány z Maroka, uloveny a zpracovány tamtéž.
Marocké sardinky nestojí za nic.
Arabové nacpou do konzervy přesně dvě sardinky. Jsou to dvě velké gilotinované sardinky, které by jinak žijíce v moři brzy pošly stářím nebo by alespoň doufaly, že je expresně spasí žralok.
Pozoroval jsem vzezřením značně neurčité gigantické sardinky.
Arabové jsou zruční obchodníci. Jejich bůh je velký. Jsou i proto jejich sardinky takové?