Strašný bestseller plný hrůzy a děsu!
Někdy si říkám, zda má psaní knižních recenzí vůbec nějaký smysl. Proč upozorňovat na poslední ostrůvky kvalitní literatury, když si lidé dávno uvykli sytit své duše brakem, vnucovaným jim k dokonalosti přivedenými marketingovými strategiemi, podprahovou reklamou, úlisnými slogany a načančanými obálkami „světových bestsellerů“? Co zmůže jeden bezvýznamný recenzent proti armádě vyškolených, profesionálních manipulátorů? Odpověď je zřejmá – nic. Tedy – skoro nic...
Napsala mi totiž před časem jistá dáma, že kdyby si jednu moji recenzi přečetla o týden dříve, nevyhodila by několik stovek za „tu slátaninu“ a navíc by si ušetřila čas, promarněný četbou všude jinde tolik vychvalované knihy. Jestliže jsem si tedy před chvílí položil otázku ohledně smysluplnosti svého recenzování, pak jedno pozitivum zde přece jen vidím – je tak totiž možné varovat potenciální kupce, aby nesedli na lep... komu, to je snad jasné.
A tak se nyní podívám na tu úžasnou Farmu, která má na obálce propracovaně chytlavé motto následujícího znění: „Farma je tak dobrá, že až ji dočtete, budete závidět každému, kdo ji ještě nečetl.“ Jak se taková fantastická věc jako tenhle „rodinný psychothriller“ vůbec píše? Tady je recept přímo od autora:
Nejdříve se musí vytvořit atmosféra nějakého hodně děsivého tajemství, aby se čtenáři dostatečně nažhavili a napjatě čekali, jak to bude pokračovat. To je hrozně důležité, jako to čekání, co bude dál. Takže... jo, to tajemství. Tak to je vám tak strašně tajné, že se o něm v knize mluví od začátku do konce a tudíž vlastně na něm není vůbec nic tajemného! To je paradox, co? Ale čtenáři mají právě takovéto blbiny (my spisovatelé tomu říkáme „nečekané dějové zvraty“) hrozně moc rádi, protože si myslí, že v příběhu přece musí být něco víc než jen to věčné skuhrání podivné stařeny, kterou trápí to hrozitananánské tajemství, o kterém její muž tvrdí, že je to debilní ptákovina... To tajemství, ne ta kniha, ta je naopak hodně čtivá, protože ji lidi čtou, aby zjistili, jestli je to opravdu taková kravina. Čtou a čtou a... vidíte, už přečetli 200 stran! A furt se nic neděje a tak čtou dál – když už si ten bestseller koupili, tak přece chtějí vědět, proč zrovna tento a ne Ženskou v rychlíku, že? Ale zpátky na farmu – oni teď totiž (ti dva, ten třetí je v Londýně, ale ona za ním kvůli tomu tajemství přijede, aby se přestal nervovat) na stará kolena žijí na farmě, co po ní má ten psychický thriller název. A ta farma, ta je ve Švédsku, aby to bylo hodně seversky dramatické a do toho ještě nějaké ty nadpřirozeně vikingovské příšerky, až je to napínavé jako kšandy. No a tak to pokračuje dál, z toho tajemství se nakonec stane úplný děs, to už jsme na straně 299 a pořád nic, už by to mělo končit, ale nějak se to celé zašmodrchalo, je to čím dál hrůzyplnější a strašnější a čtenářsky úplně negramotné, ta matka furt o tom tajemství, otec tvrdí, že je na hlavu – ne otec, matka... a Daniel (to je syn obou dvou) je z toho na prášky, kdo jako má pravdu, jestli otec, nebo matka, navíc je sexuálně úplně dezorientovaný, ale snaží se to tajit (další tajemství, to čtenáři žerou!), teď ještě ta farma, taková stará barabizna to je, určitě se v ní kdysi muselo stát něco drásavě thrillerového, možná tam někdo zařízl slepici a... to je konec! Už bylo taky na čase, má to přes 300 stran a když spisovatel neví, jak dál, je přece lepší a vůči jeho obdivovatelkám i férovější to zbytečně nenatahovat. Lidi si samozřejmě říkají, proč je to useknuté tak náhle, nikdo z nich netuší, o čem kniha byla, ale myslíte, že se přiznají, jak naletěli? Kdepak – to raději budou všude psát, jak to bylo strašné, děsné, jak ta matka... a otec... a syn ... a vůbec, něco takového prostě musí dostat pět hvězdiček jen proto, že šest dát nejde a recenzenti (jako třeba tady: www.knihydobrovsky.cz/blog/v-rodinnem-psychothrilleru-farma-ozivaji-davna-tajemstvi-159) se budou rozplývat blahem a strachem a psát o husí kůži, co měli až do kostní dřeně, když četli o tom tajemně tajuplném tajemství a...
Napsala mi totiž před časem jistá dáma, že kdyby si jednu moji recenzi přečetla o týden dříve, nevyhodila by několik stovek za „tu slátaninu“ a navíc by si ušetřila čas, promarněný četbou všude jinde tolik vychvalované knihy. Jestliže jsem si tedy před chvílí položil otázku ohledně smysluplnosti svého recenzování, pak jedno pozitivum zde přece jen vidím – je tak totiž možné varovat potenciální kupce, aby nesedli na lep... komu, to je snad jasné.
A tak se nyní podívám na tu úžasnou Farmu, která má na obálce propracovaně chytlavé motto následujícího znění: „Farma je tak dobrá, že až ji dočtete, budete závidět každému, kdo ji ještě nečetl.“ Jak se taková fantastická věc jako tenhle „rodinný psychothriller“ vůbec píše? Tady je recept přímo od autora:
Nejdříve se musí vytvořit atmosféra nějakého hodně děsivého tajemství, aby se čtenáři dostatečně nažhavili a napjatě čekali, jak to bude pokračovat. To je hrozně důležité, jako to čekání, co bude dál. Takže... jo, to tajemství. Tak to je vám tak strašně tajné, že se o něm v knize mluví od začátku do konce a tudíž vlastně na něm není vůbec nic tajemného! To je paradox, co? Ale čtenáři mají právě takovéto blbiny (my spisovatelé tomu říkáme „nečekané dějové zvraty“) hrozně moc rádi, protože si myslí, že v příběhu přece musí být něco víc než jen to věčné skuhrání podivné stařeny, kterou trápí to hrozitananánské tajemství, o kterém její muž tvrdí, že je to debilní ptákovina... To tajemství, ne ta kniha, ta je naopak hodně čtivá, protože ji lidi čtou, aby zjistili, jestli je to opravdu taková kravina. Čtou a čtou a... vidíte, už přečetli 200 stran! A furt se nic neděje a tak čtou dál – když už si ten bestseller koupili, tak přece chtějí vědět, proč zrovna tento a ne Ženskou v rychlíku, že? Ale zpátky na farmu – oni teď totiž (ti dva, ten třetí je v Londýně, ale ona za ním kvůli tomu tajemství přijede, aby se přestal nervovat) na stará kolena žijí na farmě, co po ní má ten psychický thriller název. A ta farma, ta je ve Švédsku, aby to bylo hodně seversky dramatické a do toho ještě nějaké ty nadpřirozeně vikingovské příšerky, až je to napínavé jako kšandy. No a tak to pokračuje dál, z toho tajemství se nakonec stane úplný děs, to už jsme na straně 299 a pořád nic, už by to mělo končit, ale nějak se to celé zašmodrchalo, je to čím dál hrůzyplnější a strašnější a čtenářsky úplně negramotné, ta matka furt o tom tajemství, otec tvrdí, že je na hlavu – ne otec, matka... a Daniel (to je syn obou dvou) je z toho na prášky, kdo jako má pravdu, jestli otec, nebo matka, navíc je sexuálně úplně dezorientovaný, ale snaží se to tajit (další tajemství, to čtenáři žerou!), teď ještě ta farma, taková stará barabizna to je, určitě se v ní kdysi muselo stát něco drásavě thrillerového, možná tam někdo zařízl slepici a... to je konec! Už bylo taky na čase, má to přes 300 stran a když spisovatel neví, jak dál, je přece lepší a vůči jeho obdivovatelkám i férovější to zbytečně nenatahovat. Lidi si samozřejmě říkají, proč je to useknuté tak náhle, nikdo z nich netuší, o čem kniha byla, ale myslíte, že se přiznají, jak naletěli? Kdepak – to raději budou všude psát, jak to bylo strašné, děsné, jak ta matka... a otec... a syn ... a vůbec, něco takového prostě musí dostat pět hvězdiček jen proto, že šest dát nejde a recenzenti (jako třeba tady: www.knihydobrovsky.cz/blog/v-rodinnem-psychothrilleru-farma-ozivaji-davna-tajemstvi-159) se budou rozplývat blahem a strachem a psát o husí kůži, co měli až do kostní dřeně, když četli o tom tajemně tajuplném tajemství a...
No, tak jsem napsal, jak jsem to prožíval já. A nikomu to nepřeji a proto jsem napsal tuhle recenzi, aby těch zážitků, co jsem měl já, bylo co nejméně!
Žádné komentáře:
Okomentovat