Geniální? Určitě, ale ptákovina!
Jo, je to tak – všichni ti, kdo knihu označují přídomkem geniální, mají naprostou pravdu. A ten trouba musím být určitě já, protože jinak by jimi byly ty miliony Američanů, Němců, Dánů, Švédů, Angličanů, Francouzů, Čechů a Bangladéšanů (víte, že Zmizelá byla přeložena do 99 jazyků?), a to přece není možné. Moji recenzi tudíž berte jako výpotek člověka, který nemá ty správné buňky pro pochopení planetárního rozměru díla, znamenajícího doslova psychothrillerickou revoluci za knihkupeckými výlohami po celém světě.
Jak už jsem řekl, já jsem takové natvrdlé trdlo, že jsem nerozuměl už samotnému začátku, jako té jeho úžasné výjimečnosti, co v jiných knihách nenajdete. Oni byli totiž dva – Amy a Nick. A teď najednou se ta Amy ztratila. Ale kdyby jen to – ona přímo zmizela! Proto se ta kniha jmenuje Zmizelá a ne Unesená, protože když se někdo ztratí přesně v den pátého výročí svatby, tak je nezvěstný. Chytří čtenáři hned zkraje pochopí (výročí svatby!), že Amy a Nick byli manželé – to je moc důležité vědět, poněvadž kdyby se tenkrát před pěti roky nevzali, tak by si Amy nezačala psát deník o jejich manželství. Teď je pryč, zůstaly po ní jen ty zápisky a Gillian Flynnová z nich cituje, abychom věděli, že se jednalo o vztah bilaterálně komplikovaný, ba přímo nadstandardní, neboť Amy to viděla úplně jinak, než by se nám mohlo zdát z toho, co pořád dokola mele ten její mamlas. Ta Amy byla taková (já o ní teď stále mluvím v minulém čase, ale to se nedá nic dělat, když zmizela) hrozně složitá osobnost, psychologicky krásně vybarvená, co se týká Nicka, tak ten je to samé v bleděmodrém, taky taková psychická osoba a asi jim to spolu moc klapalo, i když jeden nikdy neví, že... Jé, málem bych zapomněl – ta Amy měla zvláštní zlozvyk, že vždycky na výročí svatby nachystala pro toho svého ňoumu takovou hru, kdo jste četli Poklad na ostrově, tak šlo o něco podobného, s tím rozdílem, že Nick musel hledat poklad na pevnině. Dál bych ten začátek nechtěl protahovat, i tak je jistě každému jasné, jak je to strašně dramatické.
Když někdo zmizí, většinou tam přijede policie, aby se ho pokusila najít. Tak je tomu i ve Zmizelé. Policajtům je ale divné, že to v domě vypadá divně – skoro se zdá (všechno je tam rozházené), jako by ta Amy nezmizela přirozenou cestou, nýbrž nějak psychothrillericky. A jak nad tím přemýšlí a furt se v tom šťourají, čtou ty zápisky a vyslýchají Nicka a on se do toho zamotává, tak je v jednu chvíli napadne, jestli mezi zmizením Amy a těmi bláboly jejího bývalého není nějaká souvislost. A máme tu podezření na vraždu!
Ten Nick na dalších asi 150 stranách zatlouká a zatlouká, nic prý neudělal, navíc svou ženu miloval, i tu hru hrával přesně podle jejích pokynů – a teď mu ten únos chtějí přišít na triko?! Je to samozřejmě hodně zašmodrchané, spisovatelka si se čtenáři hraje jako Mikuláš s čertem, každou chvíli je všechno jinak, třeba ten Nick si z toho zmizení celkem nic nedělá, to je přitěžující okolnost jako hrom, u soudu by to však asi nezabralo, ale přece jen – nepřímé důkazy jsou také důkazy a ti policajti nejsou žádní kreténi, vědí velmi dobře, že když už jednoho podezřelého mají, tak by byla blbost hledat dalšího. Ať zkrátka Nick řekne, kam zahrabal mrtvolu, oni to sepíšou a šmytec!
Teď se musím přiznat k jedné pro mě hrozně zahanbující věci – už na straně 220 jsem přesně věděl, jak to s tím zmizením bylo. A to jsem měl před sebou ještě víc jak 300 stran té geniální četby! No, řekněte sami – neudělali lépe ti Američané, Švédové, Korejci, Češi a Tunisané (a byly jich miliony!), kteří při čtení Nezvěstné nepřemýšleli a pak všude psali, jak je ten závěr strašlivě šokoval, jak vůbec nečekali, že to ta Gillian nakonec zabije právě takto?
A tak si vezměte z této mé zkušenosti poučení a až budete Zmizelou číst (z recenze už víte, že je to bomba!), tak se v tom moc nebabrejte, jenom obracejte stránky, zatínejte zuby a prokousávejte se tím bestsellerem až k tomu hroznému konci, abyste měli hodnotný literární zážitek a mohli svým přátelům a známým doporučit, aby si od té Flynnové už nikdy nic nekupovali a raději si přečetli srdceryvný domácí thriller Bábovky od Třeštíkové.
Jak už jsem řekl, já jsem takové natvrdlé trdlo, že jsem nerozuměl už samotnému začátku, jako té jeho úžasné výjimečnosti, co v jiných knihách nenajdete. Oni byli totiž dva – Amy a Nick. A teď najednou se ta Amy ztratila. Ale kdyby jen to – ona přímo zmizela! Proto se ta kniha jmenuje Zmizelá a ne Unesená, protože když se někdo ztratí přesně v den pátého výročí svatby, tak je nezvěstný. Chytří čtenáři hned zkraje pochopí (výročí svatby!), že Amy a Nick byli manželé – to je moc důležité vědět, poněvadž kdyby se tenkrát před pěti roky nevzali, tak by si Amy nezačala psát deník o jejich manželství. Teď je pryč, zůstaly po ní jen ty zápisky a Gillian Flynnová z nich cituje, abychom věděli, že se jednalo o vztah bilaterálně komplikovaný, ba přímo nadstandardní, neboť Amy to viděla úplně jinak, než by se nám mohlo zdát z toho, co pořád dokola mele ten její mamlas. Ta Amy byla taková (já o ní teď stále mluvím v minulém čase, ale to se nedá nic dělat, když zmizela) hrozně složitá osobnost, psychologicky krásně vybarvená, co se týká Nicka, tak ten je to samé v bleděmodrém, taky taková psychická osoba a asi jim to spolu moc klapalo, i když jeden nikdy neví, že... Jé, málem bych zapomněl – ta Amy měla zvláštní zlozvyk, že vždycky na výročí svatby nachystala pro toho svého ňoumu takovou hru, kdo jste četli Poklad na ostrově, tak šlo o něco podobného, s tím rozdílem, že Nick musel hledat poklad na pevnině. Dál bych ten začátek nechtěl protahovat, i tak je jistě každému jasné, jak je to strašně dramatické.
Když někdo zmizí, většinou tam přijede policie, aby se ho pokusila najít. Tak je tomu i ve Zmizelé. Policajtům je ale divné, že to v domě vypadá divně – skoro se zdá (všechno je tam rozházené), jako by ta Amy nezmizela přirozenou cestou, nýbrž nějak psychothrillericky. A jak nad tím přemýšlí a furt se v tom šťourají, čtou ty zápisky a vyslýchají Nicka a on se do toho zamotává, tak je v jednu chvíli napadne, jestli mezi zmizením Amy a těmi bláboly jejího bývalého není nějaká souvislost. A máme tu podezření na vraždu!
Ten Nick na dalších asi 150 stranách zatlouká a zatlouká, nic prý neudělal, navíc svou ženu miloval, i tu hru hrával přesně podle jejích pokynů – a teď mu ten únos chtějí přišít na triko?! Je to samozřejmě hodně zašmodrchané, spisovatelka si se čtenáři hraje jako Mikuláš s čertem, každou chvíli je všechno jinak, třeba ten Nick si z toho zmizení celkem nic nedělá, to je přitěžující okolnost jako hrom, u soudu by to však asi nezabralo, ale přece jen – nepřímé důkazy jsou také důkazy a ti policajti nejsou žádní kreténi, vědí velmi dobře, že když už jednoho podezřelého mají, tak by byla blbost hledat dalšího. Ať zkrátka Nick řekne, kam zahrabal mrtvolu, oni to sepíšou a šmytec!
Teď se musím přiznat k jedné pro mě hrozně zahanbující věci – už na straně 220 jsem přesně věděl, jak to s tím zmizením bylo. A to jsem měl před sebou ještě víc jak 300 stran té geniální četby! No, řekněte sami – neudělali lépe ti Američané, Švédové, Korejci, Češi a Tunisané (a byly jich miliony!), kteří při čtení Nezvěstné nepřemýšleli a pak všude psali, jak je ten závěr strašlivě šokoval, jak vůbec nečekali, že to ta Gillian nakonec zabije právě takto?
A tak si vezměte z této mé zkušenosti poučení a až budete Zmizelou číst (z recenze už víte, že je to bomba!), tak se v tom moc nebabrejte, jenom obracejte stránky, zatínejte zuby a prokousávejte se tím bestsellerem až k tomu hroznému konci, abyste měli hodnotný literární zážitek a mohli svým přátelům a známým doporučit, aby si od té Flynnové už nikdy nic nekupovali a raději si přečetli srdceryvný domácí thriller Bábovky od Třeštíkové.
Žádné komentáře:
Okomentovat