středa 24. dubna 2019

PROČ SE BABIŠ BOJÍ SOUDU?












Zdá se, že náčelník Žlutá řepka má tentokrát pořádně nahnáno!

Nějak teď tomu Babišovi nerozumím. Jestli je jeho trestní stíhání kampaň, účelovka a prasárna, proč potom jednoduše nejde k soudu, který následně vyhraje a vyjde z celé kauzy jako hrdina? Proč ta  (použiji jeho slova) účelovka a prasárna s Benešovou, po níž nejspíše vyjdou do ulic desetitisíce lidí? A mohou to být klidně statisíce! Proč tedy tolik riskovat a vlastně hrát vabang? 
Napadá mne jediné vysvětlení – Andy ví, že Čapí hnízdo byla levárna a bojí se, že může narazit na neúplatného a nebojácného soudce (stále takoví jsou!), který ho bez velkých cavyků pošle do tepláků. Sednout si na lavici obžalovaných a nemít dění v soudní síni hezky po agrofertsku „ošetřeno“ dopředu, to zavání malérem. Hrát s takto rozdanými kartami není zákulisní šíbr Babiš zvyklí a patrně tuší, že v případě férových pravidel nemá šanci. Jisté je jedno – soudce určitě nebude mít náladu poslouchat prostoduché výmluvy, akceptovat věčné obstrukce, zapírání a vymýšlení spikleneckých teorií, o tolerování výhrůžek v podivné slovenskočeštině (to když se Andy rozčílí) ani nemluvě.
„Objednat si“ trestní stíhání nepohodlné osoby je u nás podle všeho možné – viz případ Aleny Vitáskové. Pochybuji však, že je zkorumpovaný celý soudní systém až k Ústavnímu soudu – ostatně i paní Vitáskové se nakonec podařilo (byť po dlouhých letech a obrovském psychickém traumatu) očistit od všech vykonstruovaných obvinění. Čeho se tedy Babiš bojí?
Snad se to brzy dozvíme...

pondělí 22. dubna 2019

DŮCHODCI, PRYČ OD VOLEBNÍCH UREN!












Konečně vím, co je to ta liberální demokracie...

Dalo se to čekat. Je totiž zřejmé, že voličský elektorát se v nejbližších letech nijak zásadně nezmění a naděje neomarxistů na revoluční přeměnu společnosti budou tudíž ještě dlouho pouhým snem. Trochu zvláštní je snad jen to, že s tím přichází STAN, definující se jako konzervativní politické uskupení – kdo však sleduje konkrétní zákonodárné kroky těchto výtečníků v parlamentu, jistě si už všiml, že Gazdíkovi soudruzi se nijak neliší od Bartošových korzárů či Hamáčkových vyžírků.
Tito sociální inženýři jsou přesvědčeni, že jejich šance v politickém boji by se rapidně zvýšily, kdyby se volební právo udělovalo občanům selektivně, např. na základě věku, politické gramotnosti či dalších kritérií. Evidentně jim však nedochází, že ani to ještě zdaleka není zárukou „správného“ výsledku voleb. Kde bere třeba takový Vít Rakušan (nový vůdce Stanovců) jistotu, že školou povinní adolescenti jsou apriori levičáci? I když se současný vzdělávací systém ze všech sil snaží, aby jeho výsledným produktem byl sluníčkový Pavlík Morozov, nadšený to budovatel multikulturní Evropské unie, na šestnáctileté usmrkance má stále ještě rozhodující vliv pádná ruka jejich rodičů, která jim zajisté vysvětlí, jak se má volit!
Jít na to z opačného konce a odebrat volební právo důchodcům může být rovněž ošidné. Předpoklad, že se v jejich případě jedná o monolitní masu „koblihářů“, automaticky házejících hlas svému vůdci, není potvrzen žádnými relevantními výzkumy. Co kdyby se ukázalo, že aktivismus tohoto druhu přinesl ve skutečnosti víc škody, než užitku?
Je známo, že ti, kdo mají problém prosadit se v čestném a spravedlivém boji, mívají tendenci pozměnit pravidla hry ve svůj prospěch. Dá se tudíž pochopit, že všelijací političtí vykukové, pohybující se na hranici volitelnosti, přicházejí s nejrůznějšími nápady, jak změnit „nespravedlivé“ volební zákony. Tím se však jen vždy znovu diskreditují a dokazují, že jsou pro rozumné občany nevolitelní.
Přesto však chci havloidním pravdoláskařům za jedno poděkovat. V poslední době jsem dlouho (a marně) přemýšlel o tom, co je to vlastně ta jejich slavná liberální demokracie. Teď už to tedy vím...  

sobota 20. dubna 2019

ROMAN SZPUK: KLIKA BYLA VYSOKO























Jemný pozorovatel „neviditelné“ reality nám otvírá oči, abychom ji viděli i my...

Před časem vyšla kniha s dosti podivným názvem Raději zešílet v divočině a vzápětí se stala (a to zcela po právu) bestsellerem. Jsou v ní popisovány příběhy lidí, kteří (z nejrůznějších důvodů) „zanevřeli“ na civilizaci, oblíbili si „zálesácký“ způsob života a ten „realizují“ v šumavských lesích. Jeden z těchto samotářů, kterému je ve zmíněné publikaci věnován patrně nejzajímavější medailon, se jmenuje Roman Szpuk. V komunitě lidí, vyznávajících „jeho“ životní styl, zaujímá tento zemitý samorost již dlouho pozici neformálního „vůdce klanu“, přičemž pomalu, ale jistě jej v posledních letech objevuje i „normální“ veřejnost. Mistrné ovládání (v teorii i praxi) poetického stylu zvaného haiku (Szpuk je mnohými považován za našeho největšího současného znalce této „třířádkové“ básnické formy původem z Japonska) na jedné a rozsáhlá publikační aktivita (přesný počet neznám, ale vydal už kolem deseti knih, jejichž společným jmenovatelem jsou oduševnělé, realisticko-mystické texty) na straně druhé – to je kombinace, která k sobě čím dál víc přitahuje pozornost milovníků hodnotné literatury.
Zatím poslední kniha Romana Szpuka má název Klika byla vysoko a jedná se o jakýsi „tříletý životopis“, resp. autorovo ohlédnutí se za roky 2015 – 2018, za tím, co ho potkalo na toulkách přírodou i mezi lidmi a co dle jeho názoru stálo za zaznamenání. To, co se ocitá v hledáčku jeho senzitivního zraku, by většina z nás přešla bez povšimnutí, ovšem právě tím jsou texty tohoto autora tak podmanivě krásné. Szpukova ohromující schopnost jasnozřivého vhledu pod vnější slupku hmotné skutečnosti, vzácný dar nacházet netušené souvislosti mezi jevy zdánlivě zcela nesourodými a spisovatelský fortel, s nímž to všecko dokáže pomocí prostých slov a jednoduchých výrazů vyjádřit, dělají z knihy duchovní literaturu par excellence.
Empirické vnímání následně přetvořené do nehmotné, takřka mystické „nové skutečnosti“ – touto optikou se autor knihy dívá na velké i malé „hemžení“ kolem sebe. Všechno – hvězda na nebi, pták v koruně stromu, stéblo trávy, bezdomovec na lavičce v parku – je kantovskou „věcí o sobě“, plnou tajemství, před nímž je třeba se nejdříve pokorně sklonit a až poté se pokusit o jeho odhalení a pochopení. Útržky banálních rozhovorů, zaslechnuté na ulici, v autobusu či na chodbě nemocnice, dostávají ve Szpukově interpretaci existenciální přesah lidských tragédií, životní absurdity a kafkovského groteskna, nikdy tu však neabsentuje záblesk naděje na „nový Jeruzalém“, v němž budou osuženy všechny slzy trpícího tvorstva. Veškeré formy života včetně toho lidského  jsou zasvěceny „zubu času“ a jeho zákonu věčné pomíjivosti, zároveň se však všechno neustále obnovuje a spěje k horizontu své existence, aby se po dosažení mrtvého bodu obrátilo k návratu do nebytí. Uvědomění si této fundamentální pravdy je pro Szpuka jakousi duchovní trampolínou, umožňující mu podnikat smělé výpady do říše platónských čistých idejí a dospívat posléze až k nejvyšší filosofické metě, k pomyslnému „Higgsovu bosonu“ metafyziky. Věřit v Boha však chce Roman Szpuk „po svém“ a je mu líto, že nejrůznější myslitelské a duchovní směry mu cestu k Němu do značné míry již vytyčily a on tak musí chtě nechtě kráčet v cizích stopách. Naštěstí (pro něj i pro nás, jeho čtenáře) tu stále ještě zbývá dost „materie“ k objevování a rovněž „pracovní metoda“ nemusí nutně něco či někoho kopírovat. Samozřejmě za předpokladu, že se dospělý (a snad to nebude znít nezdvořile, řekneme-li stárnoucí) člověk dívá na svět „dětskýma očima“. Přesně tak to Roman Szpuk činí a ptáme-li se po příčině úchvatnosti jeho textů, pak ji nalezneme právě v této „první volbě“ způsobu nazírání...
Je vcelku „logické“, že autor knihy Klika byla vysoko občas dospívá až k ekstatickým stavům vědomí, kdy po způsobu sv. Františka z Assisi či Jakuba Demla promlouvá ke zvířatům, hmyzu a rostlinám, v nichž tuší stejný duchovní princip, který koluje i v jeho žilách. Není to však (byť se Szpuk označuje za katolíka) „vytržení mysli“ primárně křesťanské a vlastně ani náboženské, jde spíše o radostné záblesky jasnozřivého poznání, při nichž se takto „Osvícený“ nevznáší v nebeských sférách, ale stojí oběma nohama na pevné zemi. Racionální mystik – takto by se dal asi nejlépe „charakterizovat“ Roman Szpuk...
S jistým smutkem v duši (jak rád bych totiž na tom skvělém člověku nacházel jen samá pozitiva!) však musím dodat, že některé Szpukovy názory a skutky mi vůbec nejdou dohromady s jeho jinak obdivuhodným morálním profilem. Ve většině věcí uměřený, střídmý, ba asketický muž se v záležitostech sexu chová tak trochu jako „utržený ze řetězu“ a jestliže si občas zoufá, že se mu nedaří proniknout k „poslední skutečnosti“, pak je nasnadě otázka, zda příčina není právě v této neřesti. Jím často citované Písmo totiž na jednom místě říká: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.“ No, nic ve zlém... 
Potěšilo by mě, kdyby recenze alespoň trochu přispěla k popularizaci této skvělé knihy a rozmnožila počet autorových čtenářů a obdivovatelů. Byla by to totiž z mé strany taková malá protislužba za pomoc, kterou mi Roman Szpuk poskytoval svými nezištnými radami a kritickými připomínkami v době, kdy jsem jako nezkušený elév začínal skládat svá první haiku. Jestliže se mně v loňském roce podařilo získat jednu z cen v prestižní soutěži Mezinárodní konkurz haiku v ruském jazyce, pak je to z velké části i jeho zásluha...



     

pátek 19. dubna 2019

HOUSENKA

Učíte se psát všemi deseti? Porovnejte své výkony se soupeřem – hra HOUSENKA je tu pro Vás!

https://utility4u.github.io/caterpillar/

úterý 16. dubna 2019

KDO ZAPÁLIL MOJI KATEDRÁLU?!












Věřím spiklenecké teorii!

Jako katolík mám právo říct, že v Paříži shořela „moje“ katedrála. A mohu tedy i napsat (byť mainstreamová média tvrdí, že nikoli), co si o této události myslím...
Požár vznikl nešťastnou náhodou a věřit čemukoli jinému je spiklenecká teorie. Tak se nám to prezentuje se skrytou (mnohdy však i zcela otevřenou) výhrůžkou, že „schvalovače“ sleduje policie, tak ať si dají pozor...
Ovšem pozor! Těmi schvalovači a oslavovači nejsou myšleni ti, kdo se radují ze zničení Notre-Dame – žádný takový šílenec u nás není a na jásající francouzské muslimy je český zákon krátký (i když by možná stálo za to využít v tomto případě evropský zatykač). Do hledáčku českých orgánů se dostanete v okamžiku, kdy se na sociálních sítích začnete zamýšlet nad tím, zda je opravdu všechno tak, jak to píšou v novinách a říkají v televizi! Pak se totiž stáváte spikleneckoteorijními schvalovači se všemi důsledky, které vám to v našem liberálně demokratickém režimu může přinést...
Mě ale v této souvislosti napadá následující extrémisticko-xenofobní názor, za nějž možná riskuji soudní tahanice, který (vždyť shořela moje katedrála!) ovšem přesto vyslovím: Není to ve skutečnosti tak, že za spikleneckou teorii by mělo být naopak považováno tvrzení, že požár nemá teroristické pozadí? Ta urputná snaha přesvědčovat veřejnost, že požár vznikl „přirozeně“ (a že jen náhodou se tak stalo pár dní před Velikonocemi a v okamžiku, kdy dělníci právě odešli z lešení) je mně v každém případě dosti podezřelá – a to nemluvím o té podivné vousaté osobě snědé pleti, běžící po ochozu v době, kdy tam nikdo neměl co dělat...
Notre-Dame je zničena (to není spiklenecká teorie, ale fakt, který ani ČT a Mladá fronta nemohou popřít) a já, český katolík, se ptám, kdo to udělal. A čím dál víc začínám věřit v jednu ze spikleneckých teorii – zatím však nevím, v kterou...

pondělí 15. dubna 2019

GRIET OP DE BEECKOVÁ: TO NEJLEPŠÍ, CO MÁME























Psychologicky zdařilý popis existenciálního zmatku jedince na pozadí nemocné západní společnosti

Lucasovi je třiačtyřicet a právě prožívá tzv. „krizi středního věku“. Všichni tak nějak tušíme, co tento otřepaný termín znamená, pokud bychom však měli vymyslet definici, která by jej srozumitelně vysvětlovala, nejspíš by se nám to nepovedlo. Není tedy nakonec celý ten humbuk kolem „středněvěkové krize“ uměle vytvořený pseudoproblém, na němž si psychologové budují své skvěle vynášející živnosti?
Pravdou však je, že některé lidí (včetně literárního Lucase) v jednu chvíli přestává jejich život bavit. Dochází k tomu obvykle v době, kdy již dosáhli všeho, oč usilovali, a najednou pociťují prázdno z existence, která jako by pozbyla smyslu. Zdá se jim, že mají všechno za sebou, nic nového je nečeká a občas pomyslí i na smrt, která už ostatně není něčím na hony vzdáleným, co se jich netýká a ještě douho týkat nebude...
Zdravý selský rozum říká, že tato krize středního věku je existenciální úzkostí moderního člověka, který se chytil (nechal chytit?) do věčného koloběhu nabídky, poptávky a spotřeby a fakt, že k ní dochází právě kolem čtyřicítky, je (viz výše) rovněž vcelku logicky vysvětlitelný. Knih na toto téma již bylo napsáno hodně a těžko lze tudíž předpokládat, že by zde někdo mohl přijít s něčím „revolučním“. Jestliže ani román To nejlepší, co máme belgické spisovatelky Griet Op de Beeckové nevybočuje z „vyjetých kolejí“ žánrové „klasiky“, přesto přináší některé „novinky“. Za tu nejpozoruhodnější z nich považuji způsob, jakým je hlavní hrdina „zakomponován“ k ostatním postavám, mezi nimiž se často „ztrácí“, přičemž do popředí se tím víc dostává slepá ulička, v níž se ocitla „civilizovaná“ západní společnost. Je evidentní, že za pohodlí a životní komfort platíme ztrátou metafyzické dimenze svého lidství a absencí smyslu pro duchovní hodnoty a jistě není náhodou, že klíčovou roli v knize hraje neživá věc, totiž most, který je sice skvělým technologicko-konstrukčním vyřešením dopravního problému, zároveň však „slouží“ sebevrahům...
Právě na něj se Lucas vydává poté, co je stižen nervovým záchvatem a chce skoncovat se životem. Úděsná hloubka jej od tohoto záměru odradí a když pak spatří na blízkém domku nápis, že je na prodej, koupí ho a dá tím svému životu nový smysl – je rozhodnut každý den strávit na mostě několik hodin, „číhat“ tu na sebevrahy a rozmlouvat jim jejich úmysl. Je jasné, že pro svou ženu a další lidi, kteří jej dosud znali jako „spořádaného“ člověka, se stává podivínem – není tomu však naopak? Co když jsou skutečnými blázny všichni ti „normální“ lidé kolem něj, žijící jen pro své hedonistické pudy a nezajímající se o to, jaký má ten věčný boj o větší sousto či lepší místo na slunci vlastně smysl? Lucas, byť je stále jedním z nich, si tuto otázku alespoň dokázal položit, resp. byl k ní v jednu chvíli okolnostmi donucen. A toto vědomí nesmyslnosti života či – přesněji řečeno – jeho karikatury zvané „moderní životní styl“ mu dává šanci, jakou jiní nemají a o niž fakticky ani nestojí. „Většinová společnost“ je totiž se svým údělem spokojena, především ovšem proto, že k němu nevidí žádnou alternativu. Lucas se tak ocitá v podivné sociální izolaci, kdy jedinými lidmi, se kterými si může rozumně promluvit, jsou kandidáti sebevraždy, s nimiž se setká na mostě, popř. jeho psychicky nemocná sestra...
Ke knize mám některé výhrady – např. v psychologicky mimořádně jemně odstínovaném vyprávění působí hodně rušivě naturalistické líčení sexuálních scén. Pozorný čtenář si jistě všimne i některých poněkud nelogicky naaranžovaných momentek z Lucasova dětství. Jinak si však Griet Op de Beecková za knihu To nejlepší, co máme určitě zaslouží pochvalu a uznání! 

Knihu je možné si za příznivou cenu objednat zde:

https://www.knihcentrum.cz/to-nejlepsi-co-mame    
      
   

sobota 13. dubna 2019

„AUTA PATŘÍ TĚM, KDO V NICH JEZDÍ!“



































Pražáci, vždyť jste je volili, tak čemu se teď divíte?

Je to teď v Praze velké tóčo, myslím s těmi prázdnými byty a návrhem mořských lupičů, že by se s tím mělo něco dělat – rozuměj sebrat je těm, kdo je vlastní, ale nebydlí v nich a obdarovat jimi chudáky, kteří nemají střechu nad hlavou. Lidi v hlavním městě se bouří a křičí, že něco takového přece nepřipadá v úvahu, vždyť soukromé vlastnictví je v demokracii posvátné a nikdo nemá právo někomu jen tak ukrást jeho majetek.
Milí pražští Pepíci, brečíte dobře, ale na špatném hrobečku. Ti piráti se totiž na magistrát nedostali žádným protistátním pučem, ale byli tam (a to vámi!) demokraticky a tudíž zcela regulérně zvoleni. A že jste nevěděli, co je to za sebranku a kdybyste to věděli, tak byste... Nenechte se vysmát! Každý člověk s alespoň špetkou zdravého selského rozumu přece dávno ví, že co pirát, to  ultralevicový neomarxistický fanatik, jemuž není radno věřit ani pozdrav. Vždyť se na ty zarostlé máničky stačí jen podívat, aby bylo hned jasné, co jsou zač!
„Půda patří těm, kdo na ní pracují!“ To hlásali piráti (tehdy si říkali komunisté) v padesátých letech. Ti dnešní vykřikují podobná hesla, např.: „Domy a byty patří těm, kdo v nich bydlí!“ Vzpomínáte si, co řekl jeden z těch týpků, kteří obsadili Kliniku? „Jsme proti fetišizaci soukromého majetku!“ Když jste této pakáži dali ve volbách svůj hlas, proč se teď divíte, že plní svůj program a chce vám sebrat vaše byty?
Za blbost se zkrátka platí, takže si to teď pěkně vyžerte. A jen tak mimochodem – nemá někdo z vás auto, které mu nečinně stojí v garáži? Ptáte se, proč se ptám? No, to jen mě tak napadlo, že těmi byty to nejspíš neskončí a brzo se možná objeví nová hesla, třeba: „Auta patří těm, kdo v nich jezdí!“ 

čtvrtek 11. dubna 2019

PRYČ Z EU!












Češi si s cenzurou umí poradit – „závadný“ film si přeposílají emaily!

Naši sluníčkáři mají před nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu důkladně nahnáno, přičemž k jejich nočním můrám přibyla další. Jako by nestačil razantní nástup vlasteneckých a euroskeptických stran napříč kontinentem, který se pochopitelně nemohl neodrazit i na protiunijních náladách v Česku – pracně a s pomocí obrovských finančních zdrojů budovaná image EU jakožto jediného garanta naší svobody a prosperity se nyní hroutí jako domeček z karet díky filmovému dokumentu, vyrobenému víceméně „na koleně“!
O to, aby se snímek s názvem Pryč z EU nedostal k divákům, se měla postarat cenzura, které se v dnešní liberálně-demokratické společnosti sice eufemisticky říká „vyvážené zpravodajství“, princip ovšem zůstává normalizačně-totalitní. Evropu si prostě rozvracet nedáme a s antiunijními a protispolečenskými živly rázně zatočíme – třeba tak, že ten jejich film nepustíme ani na televizní obrazovky, ani do kin. Jenže ouha – lidi jsou koumáci a začali si odkaz na zmíněný dokument přeposílat emaily! 
Mainstreamoví pisálci teď mají z ostudy kabát. Chtě nechtě museli přiznat, že nějaký takový film existuje (což předtím tajili) a navíc se totálně zesměšnili, když oné lidově-emailové tvořivosti přišili nálepku čehosi konspirativního a tudíž nekalého až protistátního. Na otázku, co jim tak strašně vadí na objektivních údajích o podstatě a fungování EU, odpovědět pochopitelně nedokážou.
Je to vskutku kuriózní situace – oslavné ódy na Evropskou unii, unisono a čtyřiadvacet hodin denně zaznívající z rádia a televize, dokáže přetrumfnout krátký filmový dokument, v němž několik lidí řekne opačný názor. Mainstreamová mediální mašinérie se však zadřela z logického důvodu – ti lidé totiž používají zdravý selský rozum a mluví z duše většiny národa...      

úterý 9. dubna 2019

Теория относительности


Cадится солнце –
 
кто-то говорит:
 
„Прекрасный рассвет!“

neděle 7. dubna 2019

ХАЙКУ (54)


Ш а х м а т ы   в   п а р к е
 

с о б л ю д а т ь   т и ш и н у
 

н е   х о т я т   п т и ц ы

středa 3. dubna 2019

JENNIFER ACKERMANOVÁ: GENIALITA PTÁKŮ























Ptačí říše je plná zázraků – fascinující kniha populární americké autorky o tom přináší bezpočet důkazů!

Vzpomínám si, že v naší vesnici žil před lety jeden pán, který měl pozoruhodného koníčka. Občas si připevnil na záda bedýnku, v níž byli dva či tři holubi, usedl na motocykl, odjel někam hodně daleko, kde ptáky vypustil a vydal se na zpáteční cestu. Pravidelně to k jeho radosti dopadalo tak, že po návratu domů holubi už dávno seděli na střeše a čekali, až jim nasype zrní.
Skvělý orientační smysl holubů i mnoha jiných ptáků je všeobecně známý, takže nám už připadá normální, že se třeba vlaštovky na jaře vracejí z dalekých teplých krajů kdesi v Africe, kam půl roku předtím odlétly před přicházející zimou. Naši opeření přátelé toho ovšem „umí“ mnohem víc a kniha Jennifer Ackermanové s přiléhavým názvem Genialita ptáků o tom přináší nesmírně obsáhlý „důkazní materiál“. Při četbě nestačíme nad všemi těmi ptačími kouzly žasnout a klademe si stejnou otázku jako autorka, když jednou u svého domu nalezla lebku sýkorky: Jak může být tak drobný mozek schopen tak složitých duševních pochodů? Odpověď hledá v evoluci, ovšem zdá se, že ani „vývojový proces“ (byť trvající miliony let), ani „přirozený výběr“ nemohou poskytnout adekvátní řešení problematiky, jež se svou podstatou vymyká oblasti přírodních věd...
Dostáváme se zde totiž do hájemství filosofie, konkrétně pak k dávné otázce o vztahu mezi hmotou a myšlením. Má naše „duševno“ svůj prvotní původ ve složitých procesech uvnitř mozku, nebo je na „hmotě“ nezávislé a existuje samostatně? Ukazuje se, že materialisté, podle nichž myšlení „vzniká“ v mozku, se mýlí, neboť (jak kdosi trefně poznamenal) podle této teorie by čas byl produktem pohybu hodinových ručiček. Na druhou stranu je zjevné, že poškození mozku má negativní či přímo destruktivní vliv na „kvalitu“ myšlení. Nabízí se tu tedy třetí možnost – duše „používá“ mozek jako svůj nástroj!
Jedná se o teorii tzv. psychofyzického paralelismu, spojenou se jménem slavného holandského filosofa Benedikta Spinozy. Podle něj jsou hmota a myšlení dvě samostatné a na sobě zcela nezávislé entity, které však spolu mohou v některých případech kooperovat. Nejmarkantněji je to pochopitelně vidět u člověka, ale i u zvířat a tedy i ptáků můžeme pozorovat myšlenkovou aktivitu, byť jiného druhu. 
Když se vrátíme k Jennifer Ackermanové a její Genialitě ptáků, lze konstatovat, že není až tak důležité, zda jsme kreacionisté a věříme tudíž v Božský stvořitelský akt, nebo evolucionisté, přesvědčení o pravdivosti Darwinovy teorie. Ať totiž patříme k jedněm či druhým, budeme společně žasnout nad tím, co všechno ptáci dovedou a v čem všem jsou mnohem „inteligentnější“ než my. Nakladatelství Kazda vydalo výjimečnou knihu, která má všechny předpoklady pro to, aby se stala bestsellerem!

Knihu je možné si s výhodnou slevou objednat zde:

https://www.knihcentrum.cz/genialita-ptaku   

pondělí 1. dubna 2019

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (22)























Do třetice všeho dobrého aneb paní Spisovatelka přichází s novým románem!

Viktorie Hanišová již dvakrát dokázala, že v současnosti patří mezi naše nejlepší spisovatelky – romány Anežka a Houbařka překvapily neobyčejně působivým vykreslením komplikovaných rodinných vztahů a zaslouženě se setkaly s nadšenou reakcí čtenářů.  
Spojení jemné psychologie s naturalistickou syrovostí bude podle všeho dominantním rysem i její třetí knihy s názvem Rekonstrukce. Osud dítěte, jehož matka spáchala sebevraždu, je zajisté hodně drsné téma a za sebe mohu říct, že jsem velmi zvědavý, jak si s ním autorka poradí.
Brněnské nakladatelství Host hodlá knihu vydat 30. dubna 2019.   

sobota 30. března 2019

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (21)























Druhé vydání první detektivky Michaela Connellyho!

Nakladatelství Domino přichází s chvályhodným nápadem, totiž reedicí detektivek Michaela Connellyho. Je to vlastně logické – od prvního vydání uplynulo již deset let, případy Harryho Bosche oslovily tisíce čtenářů a ti z nich, kdo si tenkrát v roce 1999 nestihli koupit Černou ozvěnu (patřím mezi ně i já!), mají teď možnost to napravit!
Domino je známé precizní redaktorskou prací (v jeho knihách se např. vyskytuje minimum tiskových chyb) a pečlivým výběrem kvalitních překladatelů. „Connellyovky“ má zde „pod palcem“ skvělý Jiří Kobělka a dá se říct, že i díky němu se tak výborně čtou.
Harry Bosch se velmi rychle stal kultovní postavou a jeho hvězda na literárně-detektivním nebi září jako málokterá jiná. Druhé vydání Černé ozvěny se má na pultech knihkupectví objevit 29. dubna 2019 a já budu ještě dnes kontaktovat Danu Konvičkovou (která má v Dominu na starosti marketing), aby na mě pamatovala s recenzním výtiskem...

čtvrtek 28. března 2019

ZAMYŠLENÍ NAD REPORTÁŽÍ „MLČENÍ BISKUPŮ“


Potřebujeme pravověrné biskupy, nikoli bázlivce a zbabělce!

Jsem obyčejný katolík, snažící se nějak zorientovat v mediální kauze, odstartované Sabinou Slonkovou a Jiřím Kubíkem, kteří v reportáži s názvem Mlčení biskupů upozornili na skandální jednání kněze V. Z. a nečinnost jeho církevních nadřízených. Není toho mnoho, co k tomu mohu říct, ale chci se o to alespoň pokusit v naději, že mé zamyšlení třeba někomu pomůže vidět celou záležitost z trochu jiného úhlu pohledu.
Toho kněze znám a nikdy bych si nedokázal představit, že by mohl spáchat to, co je mu kladeno za vinu. Vím rovněž, že spravoval farnosti, k nimž patřilo velké množství lukrativních pozemků, na něž si brousili zuby místní mafiáni. Mezi nimi měl řadu nepřátel, neboť jim odmítal „jít na ruku“ a důsledně bránil církevní majetek. Logicky se tudíž nabízí otázka, zda nařčení ze sexuálních deliktů není něčí pomstou, popř. snahou odstranit nepohodlného kněze s cílem nahradit jej jiným, „vstřícnějším“...
Výpověď ženy ve zmíněné reportáži se ovšem zdá být naprosto věrohodná. Pokládám za takřka nemožné, že by si mohla všechno vymyslet a následně tak přesvědčivě podat. Za této situace, kdy nevím, na čí straně je pravda, mně nezbývá nic jiného než se spolehnout na policejní vyšetřování, které jako jediné může všechny tyto nesrovnalosti objasnit.
Nemohu se ale nepozastavit nad tím, jak k této kauze přistupují církevní hodnostáři, konkrétně biskupové Kročil, Holub a Duka. Jestliže média mluví o tom, že se snažili případ ututlat, pak jim k tomu svými výroky bohužel „nahrávají na smeč“. Jsme však svědky i druhého extrému – v posledních dnech se tito biskupové vyjadřují na adresu onoho kněze velice radikálně, o jeho vině nemají žádné pochybnosti a omlouvají se obětem, kterým na slovo věří. Jako by neexistovala presumce neviny a samotné obvinění již bylo rozsudkem...
Zároveň mi připadá podivné, jak rozdílně přistupují Slonková s Kubíkem k jednotlivým biskupům. S Dukou a Kročilem se nijak „nemazlí“, kolem Holuba chodí po špičkách. Je to snad proto, že první dva jsou „konzervativci“, zatímco třetí má pověst liberála a ambiciózního preláta, pošilhávajícího po křesle pražského arcibiskupa a českého primase?  
Katolická církev je organizací, v níž jsou její „zaměstnanci“ podrobováni tak přísným „vstupním pohovorům“, jako tomu není nikde jinde. Adepti kněžství prochází tolika psychologickými, osobnostními, sexuologickými a jinými testy, že je na minimum omezena možnost, aby se mezi ně vloudila „černá ovce“. A skutečně – za sexuální delikty bylo za dlouhá desetiletí odsouzeno jen několik kněží. Navíc je třeba ještě zmínit jednu důležitou věc, kterou je ambivalentní přístup „světa“ k morálním doktrínám Církve. Je např. známo, že pro homosexuály platí zákaz kněžského svěcení, což je Církvi předhazováno jako diskriminace na základě sexuální orientace. Když se v USA a dalších západních zemích v tomto směru ustoupilo a semináře zaplavili homosexuální zvrhlíci, kteří poté jako kněží a biskupové pokračovali ve svém „životním stylu“ a zneužívali děti a mladé muže, opět byla Církev na pranýři za to, že je plná „sexuálních predátorů“.
Vraťme se ale k nám a představme si teoretickou situaci, že dojde k soudu s oním knězem. Tam by se ukázalo, že podle světského práva se vlastně ničeho nedopustil, protože pohlavní styk mezi dospělým mužem a dospělou ženou není zločin. Podle církevního práva je však kněz vázán celibátem a byl by tudíž suspendován. A kdybychom celou věc chtěli dovést ad absurdum, pak by se mohlo stát, že kněz by žaloval Církev za to, že nadřazuje své zákony těm světským a soud by mu dal nejspíš za pravdu a nařídil by, aby byl přijat zpět a nebylo mu bráněno ve výkonu služby kvůli poměrům s dospělými ženami...
Domnívám se, že Církev udělala velkou chybu tím, že se začala přizpůsobovat „době“ a fakticky kooperovat se státní mocí. Vidíme, že „svět“ tuto „dobrou vůli“ (ve skutečnosti hloupost) chápe jako slabost a stupňuje své požadavky, protože jeho konečným cílem není dohoda na nějakém statu quo, nýbrž zničení Církve, resp. její přeměna na jakousi neziskovou organizaci humanitního zaměření. Pokud si toto církevní hodnostáři uvědomí, pak současná bolestná kauza může mít paradoxně ten pozitivní závěr, že lokajské postavení vůči státu a společnosti se změní a Církev bude napříště sebevědomou institucí, která si své vnitřní záležitosti umí řešit sama. To se však podle mého názoru může stát pouze za předpokladu, že „stará garda“ odstoupí a na její místo přijdou noví, pravověrní a nebojácní lidé. 

úterý 26. března 2019

DIGITALIZACE STÁTNÍ SPRÁVY












aneb debilizace českých úřadů...

Hezky se ty řeči pana Babiše poslouchají – myslím teď jeho žvanění o digitalizaci státní správy, o tom, jak se pro občany zjednoduší jednání na úřadech, kam vlastně už ani nebudeme muset chodit, protože si všechno vyřídíme přes internet... Lidé nadšeně tleskají, volají ANO a při volbách nemají sebemenší pochybnost, komu dát hlas. Pak ale člověk chce např. stavět dům – a z růžových snů o moudrém Oligarchovi, který soucítí s obyčejnými lidmi a chce je zbavit ponižujícího běhání od čerta k ďáblu, se probudí do reality, která je mnohem horší, než by si dokázal představit v těch nejhororovějších snech!
Koupíte si drahý pozemek. S geometrickým plánem pak jdete na příslušný stavební úřad, kde požádáte o povolení k započetí výstavby. Dozvíte se, že nejdříve musíte zajít na katastrální úřad, aby vyměřený pozemek zanesli do katastru. Tam vám řeknou, že to mohou udělat až poté, co jim přinesete potvrzení ze stavebního úřadu, že souhlasí se stavbou. Když si toto kolečko bezvýsledně oběhnete pětkrát či šestkrát, napadne vás, zda nežijete v Kocourkově. Načež se zeptáte svých známých, kteří lítají po úřadech stejně jako vy, na jejich zkušenosti – a zjistíte, že Kocourkov je ještě slabé označení pro to, co se děje v českém Babišstánu.
Od podobně postižených šílenců, kteří uvěřili Babišovi a rozhodli se postavit si vlastní dům v naději, že jim v tom státní orgány vyjdou vstříc, se dozvíte neuvěřitelné informace. Např. o tom, že co stavební úřad, to úplně jiný výklad zákonů, někde po vás chtějí to,  jinde ono, dokonce je to tak, že stavební úřady v jednotlivých městech mají mezi lidmi jakousi neoficiální stupnici škodlivosti podle toho, jak komplikují stavebníkům život. Tam jim to „jen“ trvá dlouho, onde vám dělají naschvály, všude ale se nemohou vyznat v zákonech, které jim přichází „shora“ a často si úplně protiřečí. 
Když se vám nějakým zázrakem podaří opatřit si stavební povolení, čeká vás další martýrium, odborně nazývané „vyjmutí pozemku ze zemědělského půdního fondu“. Pokud budete mít štěstí, za půl roku můžete... stavět? Nenechte se vysmát! Musíte si oběhat další úřady, aby vám daly drahocenná razítka, že proti stavbě nic nemají – vodárny, elektrárny, plynárny...
Sláva, teď už mám všechno a jdu kopat základy! Moment, občane – nacházíš se na území, kde před 200 lety došlo ke slavné bitvě tří císařů a tak si nemysli, že ti dovolíme postavit patrový dům, který sis nechal vyprojektovat... Máš nárok pouze na bungalov! Říkáš, že támhle na kopci je obrovský radar, který hyzdí celou  krajinu? Ten je tu ale z důvodu těch nejvyšších strategických zájmů NATO, tak zavři hubu, ty odporný proruský agente!
Já vám řeknu – ta liberální demokracie babišovského střihu fakt není žádná selanka...
 

neděle 24. března 2019

ХАЙКУ (53)


Н о в ы й   г о д
 

п о л н о ч ь   п р е в р а т и л а
 

п р о щ а н и е   в   п р и в е т с т в и е

pondělí 18. března 2019

MOZKOVÁ MRTVICE SLOVENSKÉHO NÁRODA...













Slováci zvolili změnu – bohužel k horšímu!

Před pár dny jsem napsal článek s názvem Novým slovenským prezidentem bude Štefan Harabin. Byl jsem přesvědčen, že naši východní sousedé tu primitivní habaďůru, kterou na ně nachystali Sorošovi agenti, přece musejí prokouknout! Vždyť ani my Češi jsme se nenechali nachytat a volili jsme (byť mnozí z nás se skřípěním zubů) Zemana a nikoli marketingového plyšáka jménem Jiří Drahoš. Připadalo mi zcela vyloučené, aby si zbožný slovenský národ do svého čela zvolil billboardovou figurínu, pod jejíž načančanou tvářičkou se skrývá protikřesťanská ideologie nejhrubšího ražení. Mýlil jsem se...
Slováci si zkrátka zvolili změnu, aniž ovšem tuší, že to bude změna k horšímu. Ukazuje se, že v této zemi je volební výsledek přímo úměrný počtu billboardů v ulicích. Je to až k pláči, ale zdá se mi, že kdyby kandidovali Pat s Matem a měli dostatek peněz na kampaň, postoupili by do druhého kola oni...
Přihlížet tomu, jak naši bývalí spoluobčané kráčí do propasti, navíc radostným krokem a s písní na rtech, je hrozné. Až ze svého opojení šarmantní dámou z plakátů vystřízliví, bude už pozdě. Tu kocovinu jim opravdu nepřeji!
 

pátek 15. března 2019

NOVÝM SLOVENSKÝM PREZIDENTEM BUDE ŠTEFAN HARABIN























Slováci nejsou hlupáci!

Když srovnám předvolební prezidentskou kampaň u nás s tou, která nyní vrcholí na Slovensku, musím se až smát, jací jsou ti sluníčkáři pitomci. Drahoše spolehlivě přivedli k debaklu v souboji se Zemanem a navlas stejnou primitivní taktiku zvolili i na Slovensku, kde kopou politický hrob své favoritce Zuzaně Č.
Stručně řečeno – totálně zaspali dobu a vůbec si neuvědomují, že v éře moderních sdělovacích prostředků (internet, sociální sítě) již nelze tak jako dřív spoléhat na hloupost voličů. Lidé přece nesledují jen mainstreamová média a státní televizi, ale umí si relevantní informace najít sami. Dá se tedy předpokládat, že dnes, v předvečer prvního kola, už velmi dobře vědí, kdo je Zuzana Č., kým byla do své role spasitelky národa nainstalována a čí zájmy bude tudíž prosazovat.
Sorošovská média ovšem dál považují slovenské voliče za prosťáčky, kteří se nechají opít rohlíkem. Zuzana Č. je jimi předem pasována na novou prezidentku, zbývá si jen počkat, zda vyhraje už v prvním kole (jakási „renomovaná“ agentura jí předpovídá 53%). Aby se to posichrovalo, byly osloveny údajné „osobnosti“ (dokonce i z České republiky), aby pěly ódy na „mravní integritu“ (Schwarzenberg) či „spirituální ukotvení“ (Halík) ženy, kterou znají sotva pár týdnů. Mimochodem – když jsem toho Halíka viděl a slyšel u Hriba, bavil jsem se víc, než kdysi nad projevem Milouše Jakeše na Červeném Hrádku. Sama Zuzana Č. také dělá, co může – snaží se neupozorňovat na svou minulost, všechny nepříjemné otázky (těch ovšem nedostává mnoho) vždy zahrá do autu, národu se prezentuje coby „žena a matka“ (to nejspíš odkoukala od Magdy V.) a celkově se pokouší hrát na citovou strunu. Její předvolební divadélko je ale příliš okaté, křečovité, afektované a ani ty slzičky dojetí, co jí občas orosí oči, nejspíš nezaberou.
Dobře – ale proč tedy vyhraje Harabin? To není složité uhádnout, všimneme-li si, jak přistupují média k němu. Je evidentní, že ho považují za nejnebezpečnějšího soupeře své primabaleríny a podle toho se k němu též chovají. V každé diskusi či rozhovoru mu moderátoři neustále skáčou do řeči, nenechají ho domluvit, vytrhávají jeho slova z kontextu a podsouvají mu názory a postoje, které nikdy nezastával. Na vlastní uši jsem dokonce slyšel, jak ho jeden z nich okřikl: „Pán Harabin, mlčte!“ Diváci a posluchači tu nefér hru samozřejmě vnímají a Štefan Harabin si svým klidem a rozvahou získává jejich sympatie. Inteligenčně stojí nad svou sokyní nejméně o 50 bodů, odborně ji převyšuje ještě víc. Je to prostě – jak se říká u nás na Moravě – „chlap s koulemi“!
A úplně poslední hřebíček do rakve zatloukl Zuzaně Č. Andrej K., který jí vyslovil své nejhoroucnější sympatie a bezmeznou podporu. Jak se tomu říká? Aha, už vím – medvědí služba. A taky polibek smrti...   

středa 13. března 2019

FRÉDÉRIC PONS: VLADIMÍR PUTIN























Nejlepší (protože naprosto objektivní) Putinův životopis!

Kdo by si chtěl utvořit názor na Vladimíra Putina toliko na základě toho, co o něm píší mainstreamová média či říkají v České televizi, asi by měl hned jasno – v osobě ruského prezidenta by před ním defilovala temná postava novodobého cara, pod jehož knutou trpí nešťastný národ, diktátora, potlačujícího demokracii a lidská práva, popř. válečného štváče, který svými plány na rozšíření ruského impéria ohrožuje Evropu a celý svět. A třebaže většině lidí jsou tyto jednostranné a evidentně tendenční informace podezřelé, existuje bohužel i nezanedbatelný počet těch, kdo protiruské propagandě uvěřili a Vladimír Putin je pro ně málem ztělesněním všeho zla.
Kniha Frédérica Ponse může touto protiputinovskou mediální masáží nejen otřást, ale jednou provždy ji poslat do říše bajek. Francouzský historik se totiž zásadně drží faktů a důsledně odmítá jak antiruskou hysterii, tak i nekritické rusofilství. Výsledkem jeho úsilí tak je faktograficky precizní a zároveň mimořádně čtivá biografie, představující jednoho z nejmocnějších světových politiků takového, jakým skutečně je!
A hned dodám, že je to úplně jiný Putin, než na jakého jsme „zvyklí“. Životní dráhu tohoto pozoruhodného muže charakterizuje především přísné dodržování souboru morálních zásad, které si osvojil již v dětství a jimž se nikdy nezpronevěřil (čestnost, pracovitost, skromnost, vnitřní ukázněnost). Na první pohled se to může zdát absurdní, vždyť jak si mohl zachovat čest a poctivost nomenklaturní kádr (kterým Putin byl minimálně od svého vstupu do KGB) v totalitním Sovětském svazu? Otázku lze pochopitelně i otočit – není to tak, že již samotná příslušnost k represivnímu aparátu protilidového režimu je morální diskvalifikací? Kladná odpověď se přímo nabízí, ovšem v případě Putina to tak jasné a jednoznačné není – v knize je řada důkazů o tom, že aureola tajemna a strachu, jíž byla KGB svého času na Západě opředena, zdaleka neodpovídala pravdě, resp. že její příslušníci se rekrutovali z řad nejlepších absolventů vysokých škol a plnili stejné úkoly jako např. jejich „kolegové“ ze CIA.
Rozchod s KGB i se sovětským systémem jako takovým je možná nejdůležitějším milníkem v životě dnešního ruského prezidenta, paradoxně však zůstává vně zájmu většiny „putinologů“. Když pak mají vysvětlit jeho raketový vzestup až na samý vrchol mocenské pyramidy, nezbývá jim nic jiného než vymýšlet konspirační teorie o „neznámém aparátčíkovi“, instalovaném do úřadu prezidenta blíže nespecifikovanými „tajemnými strukturami“ atd. Fréderic Pons se s podobnými pochybnými teoriemi nespokojil a pro Putinovu kariéru klíčové období (1991 – 1999) podrobil důkladné analýze. Z ní vyplývá, že se zde nejednalo o žádný komplot šedých eminencí, ale o vcelku logický sled několika tehdejších společensko-politických faktorů.
Dnes, po takřka dvacetiletém působení v nejvyšších státních úřadech, je naprosto evidentní, že Putina lze plným právem označit za zachránce Ruska. Po Jelcinovi přebíral rozvrácenou, mafiánskými klany ovládanou zemi se zbídačeným obyvatelstvem a tragickým dědictvím válečných konfliktů. Před výsledky jeho cílevědomé konsolidační politiky stojí v úžasu celý svět. Z těchto úspěchů je zde třeba zmínit alespoň rapidní zvýšení životní úrovně, ukončení čečenské války a nalezení oboustranně výhodného řešení dlouholetého konfliktu s touto odbojnou kavkazskou provincií, stabilizaci a modernizaci armády a úspěšný vojenský zásah proti teroristickým uskupením v Sýrii, kde Rusové během krátké doby zničili Islámský stát. Za velký Putinův triumf lze označit i znovusjednocení Krymu s Ruskem – dle mainstreamových pisálků „nezákonná anexe“ byla ve skutečnosti naplněním v referendu vyjádřené vůle zdejších obyvatel distancovat se od kyjevského režimu, který ve východních regionech vedl (a vede dosud!) občanskou válku proti vlastnímu obyvatelstvu. Krym se takto vyhnul neblahému osudu Doněcka a Luhanska.  
Hnacím motorem Putinovy politiky je patriotismus, vědomí odpovědnosti za osud země a snaha splnit historický úkol, kterým jej opakovaně pověřili spoluobčané ve volbách. Když k tomu připočteme jeho jasně náboženskou, transcendentní vizi, pak je podle Frédérica Ponse jasné, proč je pro mnohé Putin tak „nečitelnou“ a „kontroverzní“ osobností – politici jeho druhu se totiž na Západě od adenauerovských a thatcherovských časů dávno nevyskytují...
Francouzský historik si za motto své knihy velmi případně zvolil výrok slavného mudrce Konfucia: „Když je někdo předmětem nenávisti či zbožňování davu, je třeba prozkoumat příčinu“. Touto poučkou se po celou dobu řídil a určitě i proto se mu podařilo napsat dosud nejlepší Putinův životopis. Určitě si ho přečtěte! 

Knihu je možné si s výhodnou slevou objednat zde:

https://www.knihcentrum.cz/vladimir-putin#flags