LUDĚK BUKAČ: MOJE HOKEJOVÉ STOLETÍ

Bukačovy paměti aneb kniha (nejen) pro hokejové fajnšmekry!

– Mistrovství světa v ledním hokeji se v roce 1985 hraje v Praze a československý tým chce před domácím publikem po mnoha letech sovětské dominance zase jednou dosáhnout na zlaté medaile. Hra v úvodu šampionátu tomu příliš nenasvědčuje, hlavní ale je, že se probojováváme do finálové skupiny, kde se začíná „od nuly“. Když v úvodním zápase vítězíme nad Sověty a ve druhém deklasujeme USA, stojíme již jen jeden stupínek od vytouženého úspěchu. Porazit Kanadu ovšem nebude snadné, ze zámoří přijel skvělý tým, který si rovněž brousí zuby na zlato. Běží poslední minuty hry, naši vedou 4 : 3, Kanaďané odvolávají brankáře a snaží se v početní převaze vyrovnat. K puku se ale dostává Jiří Lála a přesnou střelou do prázdné branky pečetí naše vítězství a tím i zisk zlatých medailí...

Vídeň 1996. Od „zlatého“ pražského šampionátu již uplynulo jedenáct let, málokdo věří, že právě letos máme mužstvo, schopné dostat náš hokej opět na vrchol. Tím radostnější je ale překvapení, když po výborných výkonech se česká reprezentace (od rozdělení země uplynuly tři roky a se Slováky již hráváme jako s „cizím“ státem) dostává až do finále. Opět je to Kanada, kdo nám může na poslední chvíli zkazit radost, naši ale hrají fantasticky. Stav je 2 : 2, blíží se konec zápasu, už jen nějakých dvacet vteřin, obě mužstva se v duchu připravují na prodloužení, když se stane něco naprosto nečekaného – k puku se dostává Martin Procházka a lehkou, ale umístěnou střelou jej posílá do sítě... –

Dříve narození hokejoví fanoušci si na tato dvě památná mistrovství (i oba konkrétní zápasy) určitě dobře vzpomínají. Troufám si ale tvrdit, že na otázku, kdo byl tehdy naším trenérem, by mnozí odpovědět nedokázali. Což se dá pochopit, protože Dr. Luděk Bukač nikdy nebyl mužem, který by vyhledával světla televizních kamer či se cpal někam do popředí. Vždycky zůstával tak trochu vzadu, i na střídačce působil spíše dojmem stoického myslitele, nenechávajícího se ničím a nikým vyvést z rovnováhy a duševního klidu. Jestliže se takováto sportovní legenda na sklonku života rozhodla napsat své paměti, pak je to jasný signál, aby zbystřili nejen příznivci hokeje!

Moje hokejové století (jak svou knihu Luděk Bukač nazval) je životní rekapitulací člověka, který byl nejen vynikajícím hráčem a úspěšným trenérem, ale i hokejovým teoretikem par excellence. Na literární stránku tolik hledět nebudeme, autor zajisté není spisovatel, ostatně v knize jde primárně o něco jiného. O co? Když na televizních obrazovkách sledujeme nějaké hokejové utkání, jedná se takříkajíc o „výsledný produkt“ taktiky a strategie obou trenérů, jejich asistentů, lékařů a mnoha dalších lidí v pozadí. A právě tento pro diváky a fandy „neviditelný“ pohled do zákulisí nejrychlejší kolektivní hry na světě nám Bukačovy vzpomínky umožňují v míře vskutku vrchovaté.

Důvodů, proč je tato kniha tak mimořádně poutavá, je opravdu hodně. Její autor se třeba během svého dlouholetého působení ve vrcholovém hokeji seznámil a mnohdy i spřátelil s řadou dnes již legendárních osobností (Stan Mikita, Anatolij Tarasov, Scotty Bowman) a dokáže nám o nich říct ledacos zajímavého a občas i pikantního. Velmi zasvěceně jsou zde analyzovány přednosti a nedostatky státní koncepce rozvoje ledního hokeje před r. 1989 a dnes, přičemž „socialistický hokej“ z tohoto srovnání nevychází vůbec špatně. Luděk Bukač se nevyhýbá ani takovým „maličkostem“, jako je komercionalizace televizních hokejových přenosů, kdy je divák zahlcován bezpočtem irelevantních informací namísto toho, aby mu někdo vysvětlil, co se na ledě skutečně děje. Tady si dovolím uvést jeden citát:

„Současná Česká televize nám nabízí dvě roviny, samotnou hru na ledě, realitu, a vedle ní vlastní rozumovou inscenaci komentátorů a expertů. Často si myslím, že vnímám něco jiného, než co od nich slyším. Jako kouče a fanouška mě zajímá hra, nikoliv statistické a historické nesmysly. Statistiky matou a odvádějí pozornost od stavu věci.

Hokejové přenosy současné České televize klamou děti, aktivní hráče i kouče. Za typický příklad může sloužit elektronická tužka, která od skutečné podstaty hokeje odvádí každého, kdo ji chce pochopit. To proto, že popisuje dění na ledě rozumově. Komerce je v tomto případě nadřazená principu samotné hry.“

Tak jako v tomto krátkém úryvku, nebere si Luděk Bukač servítky ani na jiných místech svých vzpomínek a říká, co si myslí i v případě, kdy tím některým lidem „šlápne na kuří oko“. Jednoznačně pozitivní stopa, kterou v našem sportu zanechal, mu ovšem na tuto otevřenost a přímočarost dává plné právo. Domnívám se, že tato skvělá kniha má potenciál kromě hokejových fanoušků oslovit i lidi, kteří se jinak o sport nezajímají.