ILJA TROJANOV: MOC A VZDOR

Strhující román o komunistické zvůli a „beznadějném“ vzdoru

Když bulharská spisovatelka Theodora Dimova napsala před časem knihu Matky, vzbudila jí nejen doma, ale i v mnoha jiných zemích obrovský ohlas. A plným právem! Vzpomínám si, jak jsem i já byl uchvácen syrovým, krutě realistickým líčením toho, co se v této balkánské zemi odehrávalo po pádu komunismu, v prvních letech „demokracie“, „svobody“ a „volného trhu“. Říkal jsem si, že autorka snad popisuje reálie Československa po r. 1989 – tak se všechno v její knize shodovalo s tím, co jsme zažívali i my v porevolučních časech „budování kapitalismu“. Jestliže se tenkrát v Bulharsku jednalo ve skutečnosti o transformaci bývalých nomenklaturních kádrů do nových, formálně demokratických institucí, pak to bohužel nebylo jiné ani u nás – ze zarytých soudruhů se přes noc stali novodobí kapitalisté a včerejší estébáci bez problémů obsadili klíčová místa v bezpečnostních strukturách...

A nyní přichází Ilja Trojanov se svým románem Moc a vzdor a opět to vypadá, jako by se v něm nenechal inspirovat komunistickým převratem v roce 1948 a tzv. padesátými léty v poválečném Československu. Ukazuje se, že to, k čemu tenkrát docházelo v zemích sovětského bloku, bylo všude navlas stejné a když se ptáme po příčinách této „unifikace zla“, pak dojdeme k jedinému možnému závěru – každý zločinný režim postupně vyselektuje na vedoucí místa ty největší vyvrhele. Je to vlastně svým způsobem logické, přesto však jedna otázka zůstává nezodpovězená: Jak se mohlo stát, že těch „orgánů lidově-demokratické moci“, udavačů a mučitelů bylo tolik, proč během pár let vyrostli doslova jako houby po dešti, kde se v nich vzala ta bestialita, s níž vyslýchali údajné „třídní nepřátele“ a „zaprodance imperialismu“, ve skutečnosti obyčejné svobodomyslné lidi, navíc většinou dělníky a sedláky? Tady se už pochopitelně dostáváme spíše do oblasti psychologie, popř. psychiatrie...

A právě v těchto „duchovních mantinelech“ se odehrává i děj románu Moc a vzdor, v němž se jeho autorovi podařilo v postavách dvou protagonistů geniálně analyzovat příčiny a základní charakteristiky totalitní zvůle na jedné a neutuchajícího odporu, často beznadějného, ale nikdy definitivně zlomeného na straně druhé. Všechno je to už tak dávno, časy se úplně změnily, ale dva muži přesto žijí vzpomínkami na „onu“ dobu. Metoděj byl tenkrát vyšetřovatelem státní bezpečnosti a je na to dodnes hrdý. Jistě, svědomí se občas ozve, ovšem není nijak těžké tehdejší „nestandardní metody výslechů“ omluvit vyostřeným třídním bojem, v němž se rozhodovalo o komunistické budoucnosti národa. Jedním z těch, proti nimž tento teror mířil, byl i Konstantin. Toho tehdy odsoudili jakožto člena „záškodnické skupiny“ k mnohaletému vězení a nuceným pracem a dnes je z něj stařec s podlomeným zdravím, žijící už jen pro jediný cíl – chtěl by zjistit, kdo ho tenkrát zradil a udal a co to bylo za sadistu, který ho při výsleších takřka umlátil k smrti. Za tímto účelem navštěvuje archívy státní bezpečnosi a pátrá v nich po dokumentech, vztahujících se k jeho případu.
Nad psychologickou virtuozitou, s níž autor zdánlivě jednoduchý příběh rozvíjí, stojí čtenář v úžasu a bezděčně se  ptá, zda Ilja Trojanov sám neprošel komunistickými žaláři a nepíše o své vlastní zkušenosti. Tak tomu sice není, na druhou stranu však za fascinujícím vyzněním knihy Moc a vzdor stojí důkladné studium daného tématu a rozhovory s pamětníky popisovaných událostí. Na postavách Konstantina a Metoděje je demonstrováno vnitřní drama lidí, postavených před dilema, jaký  postoj zaujmout k totalitní moci. Metoděj, který pochází z nuzných poměrů, si upřímně přeje, aby na světě zavládl spravedlivý řád a ochotně přikládá ruku k dílu. Konkrétně tak činí tím, že vstupuje do bezpečnostních složek a bojuje proti nepřátelům komunistické revoluce – jeho „pracovní náplní“ je vymlátit z obviněných vynucené přiznání. Z idealistického mladíka se postupně stává psychopat, opilý vlastní mocí a bezskrupulózní prospěchář, stoupající po kariérním žebříčku až mezi nomenklaturní smetánku. Konstantin chce vlastně to samé, i on touží po životě ve společnosti, kde nebude bída a vykořistování, je mu ale též jasné, že diktatura jedné strany žádný spravedlivý řád nastolit nemůže. Jeho vytrvalý vzdor tváří v tvář pohůnkům komunistické tyranie postupně přestává mít politický ráz a mění se v jakousi existenciální vzpouru, v zoufalý boj o to, aby vydržel věznění a mučení a obstál tak před svým svědomím.
Ilja Trojanov napsal vpravdě nadčasový román, hluboce zasahující až do přítomnosti. Ono známé „pokušení moci“ není totiž něčím, čemu bylo jednou provždy odzvoněno a co se již nemůže vrátit. Vidíme, že ani demokracie není imunní vůči totalitním tendencím, ať už mají podobu sociálního inženýrství nejrůznějšího druhu (genderová ideologie, homosexualismus, multikulturalismus...) či omezování suverenity národních států ve prospěch globálních elit. Kniha Moc a vzdor může tedy sloužit i jako výstraha před společenskou apatií a rezignací na aktivní občanství.