Přečíst si tuto knihu je téměř morální povinností!
Miluji tyto knihy. A obdivuji jejich autory, protože pohroužit se do hlubin paměti a doslova z ní vydolovat vzpomínky na první (a prvotní) vjemy, pocity a záchvěvy sebeuvědomění je již samo o sobě výkonem vskutku úctyhodným. Když se navíc tato surová hornina „prehistorického“ Já podrobí zevrubné analýze takříkajíc sub specie aeternitatis a výsledkem je čistý destilát ducha, pak jde o proces, kterého jsou schopni jen nemnozí. A pokud se mezi těmito již tak výjimečnými jedinci najde někdo ještě výjimečnější, spatří světlo světa literární skvosty typu Příběhy z bezprostředního neskutečna Maxe Blechera, Nezralé bobule angreštu Ljudmily Petruševské či Památce paměti Mariji Stěpanovové. Po jejím přečtení se domnívám, že do této kategorie knih patří i Dům se dvěma věžemi.
Jestliže Maciej Zaremba Bielawski pátrá po vlastní identitě, není v tom nic samoúčelného, nejedná se o nějakou genealogickou vášeň či kuriózní libůstku, nýbrž o existenciální potřebu. Ten dům se dvěma věžemi, který dal knize název, je psychiatrická klinika, v níž je jeho otec primářem a matka lékařkou. Vzpomínky jejich syna jsou od prvních chvil spojeny s nejasným tušením podivného rodinného tajemství, jež je příčinou jeho duševního neklidu a ten zase akcelerátorem takřka obsedantní touhy pochopit, kdo vlastně je a co předcházelo jeho narození. Z letmých útržků rodičovských hovorů vysvítá, že se jejich cesty spojily ve chvíli, kdy se oba ocitli na osudové životní křižovatce. Prolínání dvou dějových linek, totiž dávného času dětství a dospívání s přítomností, kdy jako dospělý muž už konečně ví, jak to všechno bylo, činí z knihy psychologickou záležitost par excellence, zvláště když se záhy ukáže, že historie jeho rodiny je tragicky spojena s dějinami Polska 20. století.
Maciej Bielawski se narodil roku 1951 v Poznani, ovšem když píše svou knihu, dávno už žije v cizině. Jak se to tak stane, že Polák, milující svou vlast, se náhle ocitne ve Švédsku? Byla to pro mne úplně nová informace, když jsem se dozvěděl, že Gomulkův režim vyhnal v letech 1968–69 z Polska zbytek židů, kteří tu ještě zůstali po holokaustu. Potkalo to i jistou Elzbietu Immerdauer a její tři syny – jeden z nich se jmenuje Maciej... Je mu osmnáct roků a to je věk, kdy mu již matka nemůže odpírat odpovědi na trýznivé otázky. Některé pochybnosti však zůstávají a aby je mohl rozptýlit, musel autor knihy Dům se dvěma věžemi podniknout rozsáhlou výzkumnou anabázi, spojenou s návštěvou archívů a studiem starých dokumentů. Tedy pokud se mu je tam poštěstilo najít, neboť nezřídka se setkával s lakonickým sdělením, že o událostech, které ho zajímají, se žádná písemná zpráva nedochovala. I z toho mála, co se mu podaří objevit, si však dokáže udělat obrázek, co se v Polsku vlastně stalo – a nejde jen o léta nacistické okupace, ale i o dobu mnohem dřívější. Takřka s detektivní houževnatostí a cílevědomostí se snaží spojit zdánlivě nesourodé informace do logických souvislostí, kamínek po kamínku skládá svou mozaiku a výsledný obraz jej šokuje. Nedělal si pochopitelně iluze o objektivitě oficiální historiografie, ovšem nikdy by jej nenapadlo, že by mohla být vystavěna na tolika lžích. Přesně k tomu však došlo a zjištění, že je (tedy bylo) všechno úplně jinak, je popudem k napsání příběhu své rodiny, zasazeného do skutečných dobových reálií.
A ty nejsou pro Polsko nijak potěšující. Vůbec jsem třeba nevěděl o tom, že tam od samotného jeho vzniku bujel antisemitismus, sice ne tak brutální jako po roce 1933 v Německu, přesto však dost intenzivní a hlavně ponižující na to, aby se tamní židé přestávali identifikovat se svým státem. Autorova matka jako studentka musela ve škole sedět v lavicích určených pro židy, v roce 1937 přijala lékařská komora rozhodnutí, že jejími členy nesmí být osoby židovského původu a takto by se dalo pokračovat dlouho. Padá i mýtus o sjednoceném celonárodním odporu Poláků proti německým okupantům. Překvapený čtenář zjišťuje, že se to v porobeném národě jen hemžilo udavači, kolaboranty a dokonce i kreaturami, které vydírali své židovské spoluobčany pohrůžkou, že je jinak nahlásí gestapu. Naštěstí daleko více bylo těch, kteří s nasazením života židy ukrývali a jimž i Miacej Bielawsku vděčí za to, že se mohl narodit, když jeho matka zásluhou statečných polských vlastenců přežila nacistické běsnění. Z války se vrátil i jeho otec, který byl na jejím počátku zajat a následující roky strávil v táboře pro polské důstojníky, v němž panovaly neuvěřitelné podmínky. Což je kupodivu myšleno v pozitivním smyslu slova – při čtení závěrečné poznámky s názvem Souostroví Oflag jsem nevěřil vlastním očím...
Dům se dvěma věžemi je jednou z oněch fascinujících knih, při jejichž četbě zapomínáme na okolni svět, cítíme téměř symbiotickou spřízněnost s autorem a jako by na vlastní kůži prožíváme vše, o čem píše. Přečíst si ji považuji téměř za morální povinnost!
Žádné komentáře:
Okomentovat