YUVAL NOAH HARARI: NEXUS

 

Pseudovědecká slátanina, z níž reklama udělala světový bestseller!

Ačkoli všude lze na ni číst nadšené ohlasy, pro mne je kniha obrovským zklamáním. A také potvrzením smutného faktu, že masívní reklamní kampaň v podobě pochvalných recenzí od „uznávaných osobností“ (v tomto případě to jsou Bill Gates, Stephen Fry aj.) a „seriózních médií“ (The New York Times, Science) dokáže i z literárního braku udělat bestseller. Dost mi to připomíná hysterii okolo pseudoduchovních slátanin, jimiž svého času Paulo Coelho krmil přesycené západní čtenářstvo, hledající nějakou vyšší, osvícenou literaturu. Tak, jako se tento brazilský autor svou kýčovitou esoterickou selankou přesně trefil do vkusu znuděných maloměšťáků, Yuval Noah Harari stejného efektu dosahuje psaním o dnes módních futurologických vizích, spojených s fenoménem umělé inteligence. Vysloužil si tím pověst filosofa, myslitele a vizionáře. Jestliže si ovšem dáme práci zjistit, zda zaslouženě, (jeho poslední kniha s názvem Nexus je k tomu jako stvořená), pak záhy zjistíme, že král je nahý...

Recenzovat tuto knihu je velmi obtížné a to z toho prostého důvodu, že jí chybí elementární jednotící linie. Už její podtitul (Stručná historie informačních sítí od doby kamenné po AI) je zavádějící, protože nic takového v ní nenajdeme, přesněji řečeno setkáváme se s pravým opakem. Autor nás zahlcuje chaoticky vybíranými a většinou notoricky známými historickými či novodobými fakty (často navíc nepřesně či tendenčně interpretovanými), přičemž se je snaží dát do nějaké příčinné souvislosti s AI. Samozřejmě bez úspěchu, neboť na základě nekompatibilních premis nelze už z logiky věci dospět ke konsenzuální symbióze. 

Jak už jsem řekl, napsat klasickou recenzi na knihu Nexus je prakticky nemožné a jedinou alternativu tedy vidím v demaskování alespoň některých autorových faux pas, když (pro jejich množství) není možné se detailně věnovat všem. Zaměřím se především na dvě oblasti, v nichž se kromě mnoha jiných Harari pasuje do role znalce a arbitra (náboženství a šachy), protože jako katolický křesťan se dlouhodobě zajímám o teologii a rovněž královská hra mne provázela celým životem.  

Jaký způsob myšlení autor knihy Nexus preferuje, zjišťujeme již v předmluvě, kde říká, že „čím je informační síť rozsáhlejší, tím blíž pravdě musí být“. Důkaz podle něj spočívá např. v tom, že jeden lékař se může ve stanovení diagnózy snadněji mýlit než tisíce lékařů, protože jedinec nemá tolik relevantních informací jako větší komunita lidí. Přitom na jiných místech tento svůj axiom sám vyvrací (viz jeho upozornění na případ Daniela Šechtmana, objevitele kvazikrystalů, který byl vědeckou obcí dlouhý čas vysmíván, aby nakonec obdržel Nobelovu cena za chemii).

Yuval Noah Harari nejdříve hloubá nad tím, jak by vypadal dnešní svět, kdyby se v určitém dějinném okamžiku událo něco jiného, než k čemu fakticky došlo. Je mu třeba jasné, že kdyby měl Hitler v roce 1942 atomovou bombu, historie by se ubírala cestami, jaké si sotva dokážeme představit. To je sice pravda, ale proč nám takovou banalitu sděluje? Když přichází se sofistikovanějšími příklady, výsledek bývá většinou žalostný. Demonstrujme si to na jeho tvrzení, že kdyby na koncilech v Hippu a Kartágu nebyl mezi kanonické texty zařazen „misogynní“ 1. list Timoteovi, ale Skutky Pavla a Thekly (do té doby prý oba považované za věroučně rovnocenné, v čemž se ovšem hluboce mýlí), postavení žen v katolické Církvi by dnes vypadalo úplně jinak. A zároveň dodává,  že neznáme přesné důvody, proč byly konkrétní texty přijaty do kánonu.

To není pravda – ona kritéria jsou dobře známa, přičemž tím hlavním byla jistota, že autorem spisu je očitý svědek Ježíšova života (tedy apoštol), popř. osoba, která se s apoštolem prokazatelně znala a zapsala jeho ústní svědectví. Po smrti svatého Jana (který zemřel kolem roku 100 n. l.) se kánon rychle ustálil a koncem 2. století se o něm již (až na nepatrné výjimky) nevedly žádné spory. Tento seznam kanonických knih (tedy Nový zákon) bylo nutné sestavit proto, že v počátcích křesťanství kolovalo mezi věřícími velké množství tzv. apokryfů, pocházejících od nejrůznějších sektářů a heretiků, kteří Církev opustili, nebo z ní byli vyloučeni. Tito lidé mnohdy psali texty jakoby jménem apoštolů a dokonce vymýšleli vlastní seznamy kanonických spisů. To ovšem není žádným argumentem pro autorovo přesvědčení, že dnešní kánon vznikl víceméně nahodilým výběrem. Úsměvně působí rovněž jeho názor o zásadní roli biskupa Atanáše (295 – 373) na sestavení kánonu, když tento se narodil sto let poté, co již kánon existoval...

Když jsem přemýšlel nad tím, jak a proč Harari k takové snůšce nesmyslů přišel, podíval jsem se na seznam použité literatury a bylo mi to jasné. Autor na toto téma přečetl jen několik knih (navíc od lidí, které stěží můžeme počítat mezi odborníky na tuto problematiku), což v žádném případě nemůže postačovat ani k základní orientaci v biblických studiích. Navíc je evidentní (a vyplývá to ostatně z jeho vlastních slov), že mu v tomto konkrétním případě jde především o to, aby ukázel, jak je Církev misogynní. A jak jsme právě viděli, za tímto účelem je bohužel schopen a ochoten podle potřeby ohýbat fakta, popř. (jak ukáži vzápětí) vynalézat nejabsurdnější pseudologické konstrukce. 

Všímá si třeba toho, že o některých mužích z prvních století křesťanství se mluví jako o církevních otcích. A když nikde nenachází zmínku o křesťanských matkách, hned tu tuší diskriminaci žen. Co k tomu říct? Termínem církevní otec se čistě formálně označuje několik mužů, kteří v tzv. patristické době významně přispěli k rozvoji teologie. A protože žádná podobně fundovaná žena tenkrát nežila, nebylo proč zavádět termín církevní matka. Tak prosté to je. V této souvislosti stojí za povšimnutí, že Harari záměrně zamlčuje skutečnost (popř. o ní ani neví, přičemž obě tyto možnosti jej v tomto diskurzu totálně diskvalifikují), že existuje mnohem oficiálnější a prestižnější titul, totiž učitel Církve. S jeho misogynním fantazírováním by totiž byl rázem konec, neboť učitelek Církve známe hned několik. Ani jiná privilegia nejsou závislá na pohlaví – za svaté Církev od samého počátku prohlašovala muže i ženy a dokonce v jednom z nejposvátnějších liturgických textů (mešním kánonu) jsou jmenovitě uvedeny Perpetua a Felicita, mučednice z počátku 3. století.  

Pokud čtenář čeká, že aspoň u hlavního tématu knihy (jímž je umělá inteligence) se dočká nějaké relevantní analýzy současného stavu a předpokládaného vývoje, je opět zklamán. Vědecky střízlivého přemýšlení není Harari očividně schopen a tak se zaměřuje výhradně na vymýšlení apokalyptických vizí dle své osvědčené metody „co by, kdyby“. Postupuje tak, že si v nějaké knize či na internetu najde informaci, u níž předpokládá potenciál šokovat čtenáře a následně ji použije na konstruování fantasmagorických scénářů. Jak diletansky si při tom počíná vidíme např. v 6. kapitole, kde se dočítáme, že „lidé si často pletou inteligenci s vědomím“, což jsou „dvě velmi rozdílné věci“. Inteligence je dle něj „schopnost dosahovat cílů“, zatímco vědomí „je schopnost prožívat pocity“. Dejme tomu. O pár řádků dál ale stojí: „S rostoucí inteligencí počítačů by se u nich samozřejmě časem mohla vyvinout určitá forma vědomí a subjektivní zkušenosti. Mohou nás výrazně předstihnout v inteligenci, ale nikdy se u nich nevyvinou žádné city.“ Jak to tedy je? Na jedné straně je vědomí schopnost prožívat pocity (což prý počítače nikdy nedokáží), na straně druhé se však u nich časem může objevit nějaká forma vědomí (a tedy pocitů). S logikou si izraelský „myslitel“ očividně hlavu příliš neláme. A k tomuto nekonzistentnímu názoru se opakovaně vrací, když dumá nad tím, co by se stalo, kdyby stroje někdy přece jen začaly myslet a cítit jako lidé...

Jindy se zaobírá staročínskou hrou go a tvrdí, že je složitější než šachy. Důkaz vidí ve faktu, že počítače dokázaly porážet nejsilnější hráče dávno před tím, než se jim to podařilo ve hře go. Takový rádoby důkaz samozřejmě nemůže obstát, neboť  ono prvenství šachových enginů je dáno tím, že se na jejich vývoji a zdokonalování pracovalo mnohem dřív než v případě go. Když si položíme otázku, proč se tedy Harari tak ztrapňuje, důvod najdeme jen o pár řádků dál, kde se s dramatickým patosem sáhodlouze rozepisuje (přičemž si vypomáhá rozsáhlými citáty z knihy Mustafy Suleymana The Coming Wave) o šoku, který 10. března 2016 vyvolala výhra programu AlphaGo nad mistrem I Se-tolem. Vůbec mu nedochází, že daleko významnější  bylo v tomto směru vítězství počítače Deep Blue nad Garrim Kasparovem 10. února 1996.

A když jsme u těch šachů, tak ještě jedna autorova perlička. „Lidé opakovaně tvrdili, že některé věci zůstanou pro počítače navždy nedosažitelné – hraní šachů... Ukázalo se, že výraz „navždy“ v tomto případě znamená sotva pár let.“ Proč to paušalizování? Neví snad Harari, že kromě těch, kteří se domnívali, že šachy jsou svého druhu umění a proto počítače nebudou schopny dosáhnout lidské úrovně (patřil mezi ně např. mistr světa v letech 1935 – 1937 Max Euwe) byli lidé jako Michail Botvinnik (rovněž dlouholetý mistr světa v šachu a odborník na kybernetiku), považující otázku sestrojení „nadlidsky“ silných šachových počítačů za otázku času? Botvinnik dokonce již v polovině minulého století předvídal, že se pak budou konat dvě mistrovství světa – mezi lidmi a mezi počítači... 

Mohl bych ještě dlouho pokračovat ve výčtu nesmyslů, které Yuval Noah Harari ve své knize nahromadil, ale to by neúměrně přesáhlo rozumnou délku recenze. Navíc jsem přesvědčen, že každý průměrně inteligentní člověk je najde sám. Závěrem bych chtěl dodat, že nikoho od četby knihy Nexus neodrazuji, neboť jedno pozitivum podle mého názoru přece jen má. Je odstrašujícím příkladem toho, o čem jsem se zmínil v úvodu, že totiž reklama dokáže udělat světový bestseller i z naprostého propadáku...     

DONALD L. MILLER: VLÁDCOVÉ NEBES

 

Fascinující vyprávění o odvážných mužích, riskujících životy při náletech nad hitlerovské Německo! 

Po porážce Francie v létě 1940 ovládalo nacistické Německo (kromě Anglie) celou západní Evropu. Snadnost, s jakou jeho vojska dobývala jedno vítězství za druhým, utvrdila Hitlera v přesvědčení, že ani jeho poslední protivník nebude dlouho vzdorovat. Pod krycím názvem Seelöwe byla naplánována operace, která měla za cíl invazi na britské ostrovy. Její uskutečnění pochopitelně záviselo na předchozí úspěšné eliminaci anglické obranyschopnosti, čehož mělo být dosaženo mohutnými útoky bombardovacích svazů na anglická města, letiště a důležité vojenské objekty. Maršál říšského letectva Hermann Göring počítal s tím, že díky převaze jeho luftwaffe se ostrovní říše nezmůže na vážnější odpor. V tom se ovšem osudově mýlil, neboť následující bitva o Anglii skončila pro Německo fiaskem, takže plán na vylodění na britských březích ztroskotal.

O tomto gigantickém leteckém střetnutí, odehrávajícím se mezi 10. červencem a 31. říjnem 1940, již bylo napsáno bezpočet knih a to hned několika žánrů. Kromě literatury faktu tu máme i velké množství osobních vzpomínek přímých účastníků a dokonce i řadu pozoruhodných románů. Protože se na obraně Anglie významně podíleli i čeští letci a jejich osudy mne vždy velmi zajímaly, mám dnes doma desítky knih s touto tématikou. Nyní k nim díky laskavosti PR manažerky nakladatelství Jota přibyla další.

Úctyhodná publikace (724 stran textu a 24 stran obrazové přílohy) s názvem Vládcové nebes mapuje zapojení americké 8. letecké armády do bojů za 2. světové války. Byla vytvořena v lednu 1942 a do Anglie dorazila téhož roku v červnu, takže dlouho poté, co hitlerovci pochopili, že zdolat RAF je nad jejich síly. Rozpoutání války proti Sovětskému svazu však v žádném případě neznamenalo ukončení letecké bitvy na Západě. Ta pokračovala dál, ovšem s tím zásadním rozdílem, že iniciativu převzali anglo-američtí spojenci, jejichž bombardovací svazy zasazovaly drtivé údery německým průmyslovým centrům.

Vládcové nebes je kniha, na jejíchž stránkách se spojuje literatura faktu s osobními svědectvími. Řečeno jinak – dozvíme se v ní nejen statistiké údaje o tom, že tu a tu noc podniklo tolik a tolik letadel nálet na ta a ta německá města s tím a tím výsledkem, nýbrž (a především!) čtenářsky mnohem atraktivnější popisy toho, jak tyto nebezpečné akce prožívali konkrétní muži, z nichž se skládaly posádky těchto bombardérů. Třeba co cítil pilot, který v nejnebezpečnější fázi náletu, oslepen blesky světlometů a ostřelován německými flaky musel držet kurs, aby bombometčík mohl svrhnout pumy přesně na cíl, jak rychle a obratně musel reagovat palubní střelec, když na bombardér, vracející se z náletu, zaútočil na kanálem La Manche  německý stíhač, nebo co prožíval sestřelený letec, snášející se na padáku na nepřátelskou půdu...

O tom, jakými hrdiny tito chlapi od bombardérů byli, svědčí mimo jiné fakt, že do svých strojů pokaždé nastupovali s vědomím, že následující let může být poslední. Ztráty totiž dosahovaly obrovských čísel a pravděpodobnost, že dokončí všech dvacet pět předepsaných letů, se u posádek bombardérů počítala v jednotkách procent. Autor velmi působivě kombinuje bojové zážitky s „civilním“ životem letců ve volném čase a je v ní rovněž zmíněna tragédie těch, kdo skončili v německých zajateckých táborech. 

Kniha Vládcové nebes (s podtitulem Příběh amerických „hochů od bombardérů“, kteří vedli leteckou válku proti nacistickému Německu) určitě zaujme nejen ty, kdo se zajímají o tuto konkrétní válečnou historii, ale (jak jsem přesvědčen) i každého milovníka příběhů o lidské odvaze, ať už se tato projevuje jakkoli a v kterékoli době.  

PAVEL POLIAN: DOPISY Z POPELA

„Dantovo peklo je ve srovnání se skutečným osvětimským peklem směšné!“

Když tato kniha vyšla, přemýšlel jsem, zda si do nakladatelství Academia napsat o recenzní výtisk. V průběhu posledních let jsem udělal velmi dobrou zkušenost s tamní PR manažerkou, která mi vždy vyšla ochotně vstříc, takže příčinou mého váhání rozhodně nebyla pochybnost, jestli mně Dopisy z popela z Academie pošlou. Spíše jsem si nebyl jist, zda knihu, pojednávající o tak děsivých a troufám si říct přímo nepopsatelně zvrácených zločinech budu vůbec schopen recenzovat. Jistě, psal jsem již o mnoha knihách s tématikou holokaustu, ale dokážu to i v případě jako je tento, kdy se ve vražedném osvětimském běsnění ocitáme v samotném jeho epicentru? Copak jsem před chvílí sám neřekl, že to, co se konkrétně dělo při vyhlazovacím procesu, počínaje selekcí na rampě přes plynové komory až po krematoria, nelze popsat? Když jsem se přece jen posléze odhodlal o knihu požádat, pak se mi záhy potvrdilo to, co jsem dopředu tušil, že totiž budu zavalen vlnou emocí, ztěžující mi nacházet správná slova pro vyjádření dojmů a pocitů z její četby. Prosím tedy čtenáře následujících řádků, aby ke mně byli shovívaví a především aby si knihu Dopisy z popela pořídili a přečetli, neboť na dané téma nebylo podle mého názoru napsáno nic lepšího!      

20. ledna 1942 se konala smutně proslulá konference ve Wannsee, na níž bylo během jedné a půl hodiny naplánováno praktické provedení tzv. konečného řešení židovské otázky. Nebyl to jediný eufemismus, kterým přítomní nacističtí funkcionáři maskovali vyvraždění 11 milionů evropských židů. Jak víme z kopie závěrečného dokumentu, používaly se i jiné neutrální výrazy jako např. přirozený úbytek, což znamenalo (dle vysvětlení Adolfa Eichmanna soudcům v Jeruzalémě) smrt v důsledku otrocké práce, hladu a nemocí, či zacházení odpovídajícím způsobem (zastřelení). Člověka bezděčně napadne, proč vlastně účastníci této tajné schůzky nehovořili o svých záměrech otevřeně, proč je halili do zmíněných eufemismů. Protože mnozí z nich byli absolventy elitních vysokých škol a považovali se tudíž za intelektuály, možná si nepřáli přiznat, že chystají masové vraždění, jaké dějiny dosud nepoznaly. Případně si nechtěli kazit chuť před obědem, který na ně po vyřízení židovské agendy čekal...

O tom, že tato monstrózní akce byla připravována a prováděna s příslovečnou německou důkladností, svědčí mimo jiné to, že se ji nacistům dařilo před německou i světovou veřejností držet po dlouhou dobu v tajnosti. Dokonce ještě v létě 1944 maďarští židé, deportovaní Adolfem Eichmannem do Osvětimi, většinou nevěděli, co je tam čeká. Ignorování zvěstí, že kdesi na Východě jsou židé masově vražděni plynem, se dá částečně vysvětlit tím, že lidský rozum prostě nebyl schopen něco takového akceptovat. Celý rozsah děsivého fenoménu, který poté vstoupil do dějin pod označením holokaust, odhalil tudíž teprve konec války.

Jestliže existence vyhlazovacích táborů měla zůstat utajena, pak o samotném vraždícím procesu to platilo dvojnásob. Jak je tedy možné, že máme přesně zdokumentováno, co se dělo v Osvětimi-Birkenau s lidmi, o nichž během selekce na příjezdové rampě Josef Mengele rozhodl, že mají být okamžitě usmrceni? Kniha ruského historika Pavla Poliana Dopisy z popela nám na tuto otázku poskytuje detailní odpověď, neboť jsou v ní zveřejněna svědectví těch, kdo při těchto hrůzných jatkách asistovali... 

Esesáci v Osvětimi se vyhýbali přímé účasti na likvidaci židů z přijíždějících transportů a nechávali většinu špinavé práce na vězních. Obsluhu plynových komor a krematorií měli na starosti členové tzv. sonderkomand, což byli fyzicky zdatní muži, držení v přísné izolaci a jako tzv. Geheimsträger (nositelé tajemství) průběžně usmrcovaní a nahrazovaní jinými. Tak mělo být zabezpečeno, že se o drastických  metodách průmyslového hubení obrovských mas lidských bytostí nikdo nikdy nedozví. Protože věděli, že je vbrzku čeká smrt a chtěli příštím generacím předat poselství o hrůzách, jichž byli svědky, několik příslušníků těchto sonderkomand zakopalo v okolí plynových komor nádoby s písemnými zprávami v naději, že jednou budou nalezeny. V průběhu poválečných let se skutečně podařilo objevit devět takových dokumentů, jejichž cesta ke zveřejnění však byla z řady důvodů neobyčejně komplikovaná  

Kniha Dopisy z popela je unikátní tím, že obsahuje texty všech zmíněných písemných nálezů, při jejichž revizi byly nově použity nejmodernější technologické postupy, umožňující rozluštit dříve nečitelná místa. Pavel Polian si navíc dal práci s tím, aby tento vzácný dokumentační materiál začlenil do celkového kontextu fungování vyhlazovací mašinérie. Stal se tak autorem impozantní publikace, která svým rozsahem a faktografickým záběrem  převyšuje vše, co dosud bylo o osvětimské továrně na smrt napsáno. Považuji za vhodné uvést, že knih o Osvětimi jsem přečetl snad již několik desítek, takže jsem nečekal nějaké zásadní překvapení. Pravdou byl pravý opak – pro mne dosud neznámých informací  bylo v knize tolik, že moje dosavadní znalosti o holokaustu se ukázaly být žalostně neúplné! 

Pokud jde o konkrétní příklady právě řečeného, pak chci jmenovat např. zřejmě první zevrubnou analýzu počtu osvětimských obětí, resp. příčin, proč toto číslo v průběhu let kolísalo mezi 5 – 6 miliony (horní hranice) a 300 – 400 000 (spodní hranice). Dosud neznámou pro mne byla i informace o konstrukčně-technických řešeních při stavbě krematorií. Zakázku realizovala firma Topf und Söhne, jejíž inženýři pro tento účel vyprojektovali revoluční systém spalovacích pecí (který si dokonce nechali patentovat), přičemž na základě zkušeností, získaných při jejich praktickém provozu, průběžně přicházeli s inovativními nápady. Bylo to nutné, neboť konkurence nespala a na lukrativní osvětimské zakázky si brousily zuby i jiné firmy. Asi není třeba dodávat, že v příslušné výrobní dokumentaci se to opět jen hemžilo eufemismy. O nemálo dosud nepublikovaných informací je obohacen popis příprav a průběhu povstání sonderkomand ze 7. října 1944 a řadu nových či doplňujících údajů obsahuje i oddíl věnovaný historii nálezů zakopaných dokumentů. 

Ze seznamu použité literatury je zřejmé, že Pavel Polian vykonal obrovskou badatelskou práci, kterou díky svým spisovatelským schopnostem navíc dokázal skvěle zúročit. K dané problematice či události přistupuje vždy tak, že porovná zprávy očitých svědků či důvěryhodných osob, najde případné nesrovnalosti a poté pomocí logické analýzy konstruuje nejpravděpodobnější scénář. Současně však ponechává čtenářům prostor pro jejich vlastní přemýšlení. 

Jak to u takovéto knihy ani nemůže být jinak, je v ní z nejrůznějších úhlů pohledu zkoumána problematika morální spoluviny. Řečeno jinak – jejími stránkami se stále větší intenzitou probublává, aby byla nakonec vykřičena naplno nejdůležitější otázka, obsahující strašlivé obvinění: Nebyli členové sonderkomand spolupachateli holokaustu, když (byť nikoli z vlastní vůle) přijali roli významné a fakticky nepostradatelné součásti vražedného soukolí?  Po zvážení všech pro a proti nevyznívá odpověď pro tyto lidi nijak příznivě. Ostatně oni sami si byli (jak o tom svědčí jejich nalezené písemnosti) svého morálního selhání vědomi a permanentně zápasili s výčitkami svědomí. Poté, co zjistili, že mají pomáhat esesáckým katům, někteří raději spáchali sebevraždu. Proč tak ale neučinili všichni či alespoň významná část, navíc když dobře věděli, že je dříve či později stejně čeká jistá smrt? Proč ze sebe nechali udělat bezduché automaty, jako by v transu reagující na povely esesáků, nutících je vodit lidi do plynových komor, spalovat jejich mrtvoly a udržovat celý areál ve vzorném pořádku tak, aby každý další transport mohl být bez problémů zplynován a spálen?

Holokaust byl zločinem natolik obludným, že lidská mysl si jej jen stěží dokáže představit v jeho naturalistické podobě a dává jaksi automaticky přednost řeči statistik. Hlavní předností knihy ruského historika Pavla Poliana je to, že statistické údaje v ní ustupují do pozadí a hlavní slovo je dáno těm, kdo hovoří o tom, co viděli svýma očima a zažili na vlastní kůži. Zárukou věrohodnosti těchto dopisů z popela je nezpochybnitelný fakt, že něco takového se nedá vymyslet!

https://www.kultura21.cz/…neq 

EDGAR ALLAN POE: PŘEDČASNÝ POHŘEB a jiné povídky

 

E. A. Poe opět na pultech knihkupectví – nakladatelství Fobos přichází s 3. svazkem souborného vydání jeho povídek!

Edgar Allan Poe patří mezi mé oblíbené autory a tak je přirozené, že kromě literárního odkazu jsem se vždy zajímal i o jeho osobu a životní příběh. A bohužel jsem si záhy všiml, že kromě seriózních životopisců, představujících nám slavného spisovatele jako člověka vysokých morálních kvalit a dokonalého gentlemana tady máme i nejrůznější falzifikátory a dokonce pomlouvače. Když jsem hledal odpověď na otázku, proč se Poe během života kromě úcty, obdivu a nadšeného ohlasu na svou tvorbu setkával i s averzí, předsudky a v některých případech přímo s nenávistí, našel jsem dvě pravděpodobné příčiny. Zaprvé šlo o jeho literární styl – někteří lidé si nejspíš řekli, že pokud někdo píše tak děsivé příběhy, nemůže být úplně při smyslech, načež se vyrojily pověsti o alkoholu a drogách. Druhý důvod byl ten, že Poe psal mimo jiné i břitké literární kritiky, čímž si nadělal z mnoha rádobyspisovatelů nesmiřitelné nepřátele. 

I když bývá jeho jméno jaksi automaticky spojováno s hororovým žánrem, je Poe ve skutečnosti autorem nesmírně všestranným. Potvrzuje to ostatně i nynější 3. svazek, tématicky neobyčejně pestrý. Navíc je evidentní, že ani v oněch inkriminovaných hrůzostrašných povídkách není nikdy nic samoúčelného či napsaného pouze pro efekt. Když se podíváme, jak je Poe koncipuje, pak (po formální stránce) je tomu většinou tak, že si poslouží kratším či delším úvodem, který je (stylově) natolik precizovaný a sugestivní, že slibuje hluboký estetický zážitek, ať už jejich názvy znějí jakkoli podivně, provokativně nebo dokonce pohoršlivě. A toto očekávání je následně neméně brilantním způsobem naplněno, když autor dokáže do často jednoduchého až banálního příběhu mistrně vložit hluboké duchovní poselství...

Celá recenze zde: https://www.kultura21.cz/…dek

PÁKISTÁNOFOBIE nebo INDOFILIE?

Otík Foltýn najednou neví, co si máme myslet... 

Vypukl konflikt mezi Indií a Pákistánem a já marně čekám, kdy nám strategický komunikátor oznámí, komu máme fandit. Co se týká Ukrajiny, konce 2. světové války a Palacha, to rozdává kartičky se správným názorem jako na běžícím pásu a... teď ticho po pěšině. Nerad bych byl za proindického či naopak propákistánského švába, navíc v situaci, kdy obě země vlastní atomové zbraně. Takže Oto, pospěš si a kápni už konečně božskou!

MATEMATIKA JE MOC TĚŽKÁ

aneb musí se u ní přemýšlet a to každý nedokáže...

Maturitní zkoušky z matematiky prý byly moc těžké, takže tisíce mladých lidí při nich neuspěly. Schválně jsem se tedy na ty testy podíval a skoro nevěřil svým očím. Vždyť toto jsme se učili na základce v 8. třídě (což bylo v roce 1974) a pokud vím, chápali to tenkrát i ti největší hlupáci! Otázka je tedy nasnadě – produkuje současné liberálně-demokratické školství větší pitomce, než školství totalitně-socialistické? Nasnadě je bohužel i odpověď – ano...

MICHAEL CONNELLY: ČEKÁNÍ

 

Kdo rychle dává, dvakrát dává aneb nakladatelství Slovart nedávno vydalo úplně čerstvou novinku Michaela Connellyho!

Tomu tedy říkám rychlost – tato nová „connellyovka“ byla v USA vydána v roce 2024 a už letos na jaře tu máme její český překlad! Navíc v podání Jiřího Kobělky, který se už dlouhé roky stará o to, aby náš Harry Bosch byl navlas stejný jako jeho anglický originál...

Jen tak mimochodem – všimnli jste si, jak jsem v souvislosti s Michaelem Connellym automaticky přešel ke jménu jeho detektiva? Je to totiž úplně stejné, jako když v nás spisovatel Sir Arthur Conan Doyle okamžitě vyvolá vzpomínku na slavného Sherlocka Holmese. Na rozdíl od jeho anglického předchůdce je tomu ale u dnešního amerického autora detektivek tak, že v poslední době vytvořil k Harrymu ženský protějšek. Ta úžasná mladá dáma se jmenuje Renée Ballardová a poprvé jsme se s ní setkali v knize Noční směna, kde s Harry Boschem vytvořili skvělý vyšetřovací tandem. Podobně tomu bude i nyní... 

Celá recenze zde: https://www.knihcentrum.cz/…ani

ROBERT DUGONI: BLÍZKO DOMOVA

 

Psáno pro portál Kultura 21: https://www.kultura21.cz/…nru

BETTINA STANGNETHOVÁ: EICHMANN PŘED JERUZALÉMEM

 

Kniha uznávané německé historičky boří řadu mýtů o vykonavateli holokaustu – Eichmann byl mnohem zvrácenější člověk, než jsme dosud mysleli!

Zřejmě nejznámnější a zároveň nejslavnější akcí izraelské tajné služby Mosad bylo vypátrání, zadržení a únos Adolfa Eichmanna, skrývajícího se pod jménem Ricardo Klement v Argentině. Když následně stanul v Izraeli před soudem, vnímala to řada odborníků, zabývajících se problematikou holokaustu, jako vítanou příležitost doplnit své dosavadní výzkumy o nové poznatky. To byl i případ filosofky Hannah Arendtové, jejíž kniha Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla se měla nadlouho stát nejen preferovanou osobnostně-psychologickou (popř. psychiatrickou) charakteristikou samotného Eichmanna, ale i jakýmsi unifikovaným měřítkem pro pochopení mentality mnoha dalších nacistických zločinců.

Jak známo, namísto nelidského monstra se Arendtová v Jeruzalémě setkala s ošuntělým človíčkem, působícím zcela neškodným dojmem. Této své vnější vizáži, naprosto neodpovídající předpokládané fyziognomii vraha miliónů židů, Eichmann před soudem mistrně využíval k podpoře tvrzení, že byl jen bezvýznamným úředníkem, který na to, co se děje za dveřmi jeho kanceláře, neměl žádný vliv. A měl s tím do značné míry úspěch, neboť tuto jeho hru mnozí (bohužel včetně Hannah Ardendtové) neprohlédli a v dobré víře, že světu zprostředkovávají pravdivý portrét vykonavatele konečného řešení židovské otázky, vytvořili jeho karikaturu. Kniha renomované německé historičky Bettiny Stangnethové je mimořádně cenná tím, že tento falešný pohled na Eichmannův životní příběh zásadně koriguje a staví nám před oči portrét člověka, který byl mnohem větší zrůdou, než jsme se dosud domnívali! 

O tom, že kniha je zamýšlena jako konfrontace s Hannah Arendtovou, svědčí už její název Eichmann před Jeruzalémem: Neprobádaný život masového vraha. Dlužno dodat, že Bettina Stangnethová měla oproti své „soupeřce“ obrovskou výhodu v tom, že na rozdíl od ní mohla pracovat s nově nalezenými dokumenty, týkajícími se Eichmannova pobytu v Argentině, resp. jeho tehdejších názorů na holokaust a svou roli v něm. Ukázalo se, že u něj nedošlo k žádné duševní katarzi (o přiznání osobní viny ani nemluvě), ale k pravému opaku – vrah miliónů židů byl na svůj „výkon“ až do konce života nesmírně pyšný a pokud něčeho litoval, tak pouze toho, že se mu nepodařilo vyhubit jím tolik nenáviděnou rasu úplně.

Bettina Stangnethová se ovšem vrací i k začátku a prvním rokům Eichmannovy zločinecké dráhy a přesvědčivě dokazuje, že rovněž toto období  jeho života, považované za  dokonale prozkoumané, skrývá řadu bílých míst. Eichmann s neobyčejnou pílí a dá se říct i s nadšením plnil všechny svěřené úkoly, což v prvotní fázy znamenalo dělat pro židy život v Německu co možná nejnesnesitelnější  a nutit je tak k emigraci. Když bylo rozhodnuto o jejich fyzickém vyhubení, chopil se bez nejmenšího váhání i tohoto úkolu. Jak známo, Eichmnn byl účastníkem smutně proslulé konference ve Wannsee, kde se tato záležitost projednávala a dokonce byl po jejím skončení pozván hostitelem Heydrichem k bujaré oslavě dohodnutého plánu na vyvraždění 11 miliónů evropských židů...

Kniha Eichmann před Jeruzalémem: neprobádaný život masového vraha se zabývá i tématy, které s hlavní postavou souvisí sice nepřímo, ale nejsou o nic méně závažná. Jde především o problematiku německého vypořádání se s nacistickou minulostí, kdy autorka přichází s řadou šokujících zjištění. V poválečném Německu měli podle ní váleční zločinci včetně Eichmanna mnoho sympatizantů, na čemž nic nezměnila ani děsivá svědectví během soudního procesu.

Podle mého názoru je nepochybné, že z pomyslného souboje Arendtová vs. Stangnethová vychází druhá jmenovaná jako jasná vítězka. Německá historička jde mnohem víc do hloubky, nespokojuje se s ustálenými axiomy a ke své brilantní analýze Eichmannovy osoby a jejího místa v dějinách holokaustu dochází na základě obrovského badatelského úsilí. 

Určitě si toto fascinující dílo literatury faktu přečtěte!

Psáno pro portál Kultura 21.cz: https://www.kultura21.cz/…eli       

ROBERT DUGONI: RUDÍ JEZDCI

Thriller, jaký tu už dlouho nebyl!

To bych tedy opravdu nečekal – mám nového oblíbeného autora detektivek! Jistě – Michael Connelly je pro mne stále jednička, ale Robert Dugoni se k němu rychlými kroky přibližuje. Kniha Rudí jezdci svědčí o tom, že thrillerový žánr se ještě zdaleka nevyčerpal a inteligentní autor v něm stále může najít dost prostoru k napsání strhujícího příběhu! 

Dějové linky jsou dvě a my se nejdříve ocitáme v hodně vzdálené minulosti, konkrétně v roce 1976. V městečku Stoneridge ve státě Washington zmizela jedné noci cestou z práce mladá žena indiánského původu. Nedlouho poté se její mrtvé tělo našlo v místní říčce a celá záležitost byla uzavřena jako sebevražda. Pokud existovaly některé indicie, že tomu mohlo být jinak, nikdo je nechtěl prošetřovat. Tedy – až na jednoho poctivého policistu, který se případem nepřestával zabývat až do konce života, přičemž v jeho pozůstalosti se našel obsáhlý spis s množstvím pozoruhodných informací, vztahujících se ke smrti nešťastné indiánské dívky... 

A nyní se ocitáme v roce 2016. Policejní vyšetřovatelka Tracy Crosswhiteová má práce nad hlavu, přesto si však najde čas na čtyřicet let starou tragédii. Za tu dobu přece kriminalistická věda pokročila mílovými kroky kupředu a disponuje spoustou moderních metod (např. DNA), jak usvědčit zločince i po mnoha letech. Na tuto kartu Tracy vsadí a čtenář s úžasem sleduje, jak precizně dokáže Robert Dugoni držet fascinující dějovou linku na více než třech stovkách stran své knihy. Jinak řečeno – ani chvíli se nenudíme a s rostoucím napětím si vychutnáváme pozvolný, ale systematicky propracovaný postup při složitém vyšetřování dávných událostí. 

Kromě mnoha dalších pozitiv mne Rudí jezdci zaujali psychologickým mistrovstvím, s nímž se Robert Dugoni zamýšlí nad otázkou, zda a nakolik je možné vytěsnit z mysli pocit viny a žít s břemenem morálních výčitek. Ukazuje se, že to možné není a že vzpomínky na děsivý okamžik z doby nerozvážného mládí nevyblednou ani po několika desetiletích. Snaha přehlušit hlas svědomí je marná, stačí sebemenší impuls a minulost, zdánlivě navždy pohřbená, opět ožívá s novou intenzitou... 

Vydejme se tedy spolu s Tracy Crosswhiteovou pátrat po tom, co se tenkrát v tu osudnou noc stalo. Bude to mimořádně komplikovaná, ba přímo mravenčí práce, ale nakonec se přece jen ukáže pověstné světélko na konci tunelu a případ dospěje k překvapivému rozuzlení! 

ZAMYŠLENÍ JEDNOHO KATOLÍKA

Papež se odebral do domu svého Otce lži...

Když tento papež po svém zvolení popřál lidem na náměstí dobrý večer, měl jsem podivný pocit, že se stalo něco osudově tragického. Pak ale vyzval přítomné, aby se za něj modlili a zdálo se, že přece jen je tu nějaká naděje... V následujících dnech, týdnech a měsících jsem pak čekal, kdy přijde ono slibované vyčištění Augiášova chléva pokoncilní Církve s její rezignací na autentické apoštolské učení a kapitulací před zvráceným světem. Nedočkal jsem se...

Naopak jsem musel se zděšením sledovat, jak František (za potlesku liberálních „katolíků“ a jásotu pohanských médií) čím dál rychleji a obsedantněji pokračuje v demolici toho mála dobrého, co ještě v Církvi po jeho předchůdcích zbylo. Výsledek jeho dvanáctiletého pontifikátu je každému, kdo není úplně slepý, naprosto zřejmý –tento neoddiskutovatelně nejhorší papež v dějinách po sobě zanechal děsivé dědictví věroučné i mravoučné zkázy, když degradoval Církev na líbivou humanistickou organizaci, nemající nic společného s křesťanstvím.

Asi nemá cenu vyjmenovávat všechny hrůzy, které má tento papež na svědomí. Nemohu ovšem nepřipomenout tu nejpohoršlivější z nich, totiž dovolení žehnat homosexuálním zvrhlíkům. Tady František už naprosto nepokrytě ukázal svou pravou tvář a odhalil, čím od samého počátku byl – totiž poslušným nástrojem v rukou Satana...

To, co nyní zmíním, se může jevit jako maličkost, ale pro mne to byl jeden z bodů obratu v pohledu na Jorge Bergoglia. Při jedné bohoslužbě procházel papež kolem ministranta, který měl zbožně sepjaté ruce. František se u něj zastavil a vyplísnil jej slovy: „Ty máš ty ruky slepené?“ Načež mu je „rozlepil“ a ukázel, jak to má být podle něj správně. Tedy špatně! „Kdo by pohoršil jednoho z těchto maličkých, kteří ve mne věří...“

Není se co divit, že se to teď všude hemží oslavnými ódami na skromného a hodného papeže, který nebyl žádný moralista, ale v každém člověku viděl něco dobrého, nikoho neodsuzoval a pro všechny měl pochopení. Toto mediální unisono je jen dalším důkazem toho, co byl František ve skutečnosti zač...     

MICHAELA KLEVISOVÁ: LETNÍ SLUNOVRAT

 

Klevisová opět nezklamala – Letní slunovrat je inteligentně napsaná detektivka plná napětí a nečekaných zvratů!

Jako o „první dámě české detektivky“ se o Michaele Klevisové mluví už dlouho. A dodejme, že plným právem. Už tenkrát, když vyšla její první kniha (Kroky vraha v roce 2007), bylo mimo jakoukoli pochybnost jasné (nehledě na „dětské nemoci“ literárního stylu začínající autorky), že se na nebi detektivního žánru objevila nová hvězda, přičemž další knihy vždy znovu potvrzovaly, že se jedná o stálici. Domnívám se, že způsob, jakým Klevisová koncipuje své příběhy, by se dal definovat jako návrat ke klasice. Tedy žádné hektolitry prolité krve a co možná nejbizarněji provedené vraždy, žádné nevázané sexuální scény ani na efekt vyspekulované pseudozápletky, ale jen a pouze poctivé detektivní řemeslo s hlavním důrazem na logický sled dějové linky, propracovanou psychologii postav a věrohodný popis náročné práce kriminalistů. Všeho právě řečeného si dosyta užijeme i v zatím poslední knize Michaely Klevisové s názvem Letní slunovrat.

Medenice je malá, zapadlá jihočeská vesnička, jedna z těch, o kterých se říká, že tam lišky dávají dobrou noc. Lidé si tu vzájemně vidí do talíře, nic se mezi nimi neutají a jak to tak už bývá, pod zdánlivě klidnou fasádou rádoby přátelských mezilidských vztahů bobtnají spory a křivdy, mající svůj původ mnohdy i hluboko v minulosti. O tom ale Filip s Kamilou, kteří tady koupili starou chalupu a setkáváme se s nimi právě v den, kdy se do ní stěhují, nic netuší. Věří, že na tomto romantickém místě najdou nový a hlavně klidný domov jako náhradu za hektický život ve městě. Vzápětí ale ze svých snů vystřízliví – nedaleko jejich domu je nalezeno tělo zavražděné dívky a poklidná víska je náhle plná policistů... 

Tereza Fabiánová, šéfka kriminalistického týmu, obdržela zprávu o mrtvé ženě krátce po tom, co jí jiný telefonát oznámil, že v nemocnici zemřel její otec. Co teď? Nadřízení by jí určitě poskytli několik dnů volna na vyřízení smutných povinností spojených s pohřbem, ovšem jako zkušená kriminalistka ví, že při vyšetřování vražd je rozhodující rychlost. Čím dříve se provedou všechny nezbytné úkony, tím větší je šance na dopadení pachatele a naopak – jakékoliv otálení dává zločinci náskok, kterého může využít k zametení stop. Tereza se nemusí dlouho rozhodovat – osobní problémy, třeba i hodně bolestné, musí jít v takové situaci stranou. Odjíždí do Medenice, kde se připojuje ke svému parťákovi a seznamuje se s prvními informacemi o zavražděné...

Ukazuje se, že půjde o mimořádně obtížný případ, a to hned z několika důvodů. Podezřelých a tudíž eventuálních vrahů  je bezmála tucet a navíc zde k podobné tragédii došlo již v minulosti. Medenice je kromě toho dosti podivná osada – na nedalekém kopci se prý před dávnými věky konávaly pohanské rituály spojené s lidskými oběťmi a někteří starousedlíci těmto pověstem věří do té míry, že tam chodí čerpat jakousi okultní energii. A aby toho nebylo málo, po okolních lesích se potuluje nebezpečný pyroman!

Jak je jejím dobrým zvykem, vymyslela Michaela Klevisová napínavý a komplikovaný příběh, který si čtenář skvěle užije. Medenice je pochopitelně pouze fiktivní vesnice, ale v autorčině podání působí naprosto autenticky a to včetně jejích obyvatel. Tereza Fabiánová pečlivě shromažďuje jednotlivé střípky zločinné mozaiky, aby ji nakonec měla dokonale složenou. Dodám už jen tolik. že kromě výše zmíněných pozitiv nás Letní slunovrat nadchne i překvapivým vyústěním případu – rozhodně bychom nečekali, že vrahem bude... Už mlčím! 

Psáno pro portál Kultura 21.cz: https://www.kultura21.cz/…atu          

LISA SCOTTOLINE: KAM ZMIZELI BENNETTOVI

 

Několik světlých momentů, jinak ovšem hodně nepovedený rádobythriller...

V životě to někdy bývá bohužel tak, že se člověku v jediném okamžiku takříkajíc zhroutí svět. Vážný úraz s trvalými následky, náhlá smrt někoho blízkého, diagnóza zákeřné nemoci – to je jen malý výčet toho, s čím obvykle nikdo nepočítá, co se ale přesto může stát. A další život se pak odvíjí od toho, nakolik v sobě ten který jedinec najde sílu se s takovou nečekanou tragédií lidově řečeno „poprat“.

Je asi přirozené, že výše zmíněné situace se často stávají námětem literárních děl. Problematika chování lidí v mezních životních situacích, které prověřují jejich charaktery, je totiž nevyčerpatelným zdrojem tvůrčí inspirace – pochopitelně za předpokladu, že spisovatel je zároveň dobrým psychologem. Pojďme se podívat, jak se s tímto nelehkým úkolem vypořádala Lisa Scottolineová v thrilleru Kam zmizeli Bennettovi. 

Jason Bennett je typem člověka, jakému se lidově říká „dobrák od kosti“. Tedy klidný a nekonfliktní, vyznávající zásadu, že všechny spory a nedorozumění v mezilidských vztazích je možné vyřešit dialogem a pro obě strany přijatelným kompromisem. A takový se snaží být i jako manžel a otec dvou dětí. Jason si ovšem s jistou lítostí uvědomuje, že hlavou rodiny je spíše jeho nebojácná a průbojná žena Lucinda. Pokud manželství spolehlivě běží ve svých vyježděných kolejích, nemusí takovéto netradiční rozdělení rolí představovat problém. Co však v situaci, kdy se náhle a nečekaně dosavadní rodinná idyla zbortí jako příslovečný domeček z karet? Kdy je nutné překročit svůj stín a vzít věci do vlastních rukou? Ochránit milované bytosti před nebezpečím, v němž se zničehonic ocitly?

Začátek knihy vzbuzuje ve čtenáři naději, že jej čeká dovedně  vystavěný příběh plný napětí. Postupně však bohužel zjišťuje, že americká autorka přecenila své literární schopnosti, když nedokázala svým postavám vdechnout duši a učinila z nich podivné panoptikum unifikovaných existencí, majících pramálo společného s živými lidmi. A jestliže Lisa Scottolineová navíc neumí udržet dějovou linku v uvěřitelných mezích a konstruuje stále bizarnější zápletky, není se co divit, že její kniha působí spíše jako thrillerová parodie. 

Nemohu říct, že v knize je špatně úplně všechno, to rozhodně ne. Zaujala mne kritika některých slabin amerického soudnictví, v němž se nezřídka klade větší důraz na formalitní dodržování litery zákona než na jeho ducha. Např. sebemenší procesní chyba na straně obžaloby se v rukou obhajoby může změnit v trumfové eso, umožňující pustit na svobodu třeba i ty nejhorší zločince. Pachatelé trestných činů tak jsou mnohdy chráněni víc než jejich oběti. Jestliže je však u člověka otřesena víra ve státní instituci, která má hájit jeho základní práva a svobody, může se lehce stát, že si ke spravedlnosti dopomůže vlastními silami. Tím se ale paradoxně sám ocitá mimo zákon...

Líbily se mi i pasáže, kdy se Bennettovi, nacházející se na utajeném místě bez možnosti komunikace s vnějším světem, dočítají na sociálních sítích o reakcích na jejich zmizení. Masírováni sdělovacími prostředky a senzacechtivými novináři si lidé začínají vytvářet nejneuvěřitelnější teorie o tom, co se asi stalo. Jason se tak mimo jiné dozvídá, že vyvraždil svou rodinu a nyní je na útěku. Slovo dostávají i odborníci, kteří se pitvají v tom, proč k tomuto zločinu došlo a analyzují možné patologické rysy ve vrahově psychice...

Tyto světlé momenty ovšem nedokáží překrýt můj celkově velmi rozpačitý dojem z knihy. S autorkou jsme si zkrátka „nekapli do noty“. Je ovšem možné, že jiní čtenáři k ní budou shovívavější...         

TOMÁŠ FORRÓ: ZPĚV SIRÉN

 

Válečný konflikt na Ukrajině v podání očitého svědka z předních frontových linií je úchvatnou četbou!

Jedním z nejcharakterističtějších (a současně nejostudnějších) rysů dnešních „vyspělých západních demokracií“ je naprostá rezignace sdělovacích prostředků na objektivní informování veřejnosti. Došlo to dokonce až tak daleko, že z novinářů, kteří by měli být hlídacími psy demokracie, se staly hlavní opory establishmentu a hlásné trouby neomarxistické ideologie. 

Právě řečené se zvlášť cynicky projevuje od chvíle, kdy vypukla válka na Ukrajině. Politici si záhy uvědomili, že se jim naskýtá jedinečná příležitost odvrátit pozornost od své neschopnosti řešit aktuální společenské problémy – a tak ať už se jedná o ekonomickou krizi, inflaci či drahé energie, všemu je najednou na vině Putin! V tom jim okamžitě začala sekundovat mainstreamová média, přinášející o konfliktu na Ukrajině zcela tendenční zpravodajství. Jedinými paprsky světla v této mediální tmě se staly tzv. dezinformační weby, popř. jedinci, kteří navštívili místa bojů a podali svědectví o tom, co viděli. V této souvislosti nemohu nezmínit knihu Katěriny Gordějevové s názvem Odnes můj žal, která se bezprostředně po vydání stala mezinárodním bestsellerem z toho prostého důvodu, že se v ní dostali ke slovu obyčejní lidé z obou stran fronty, což na čtenáře zapůsobilo ohromujícím dojmem. Náhle jim totiž došlo, jak promyšleně jsou manipulováni oficiálními zpravodajskými kanály. Domnívám se, že kniha Zpěv sirén, jejímž autorem je slovenský dobrodruh (míněno v dobrém slova smyslu) Tomáš Forró, může otevřít oči dalším lidem, dosud ovlivněným primitivní protiruskou propagandou...

Říká se, že je lepší jednou vidět než stokrát slyšet, přičemž o dění na Ukrajině to platí možná dvojnásob. Svědectví, s nímž přichází Tomáš Forró, je cenné právě proto, že v něm reflektuje jen a pouze to, co viděl na vlastní oči a informace takříkajíc z druhé ruky omezuje na nezbytné minimum. Jde o thrillerový příběh člověka, který s plným vědomím toho, o jaký hazard s vlastním životem se jedná, se znovu a znovu vydává do epicenter bojů – jednak s humanitární pomocí, také však (a možná především) proto, aby se z bezprostřední blízkosti seznámil s realitou bratrovražedného konfliktu. Hrůzné zážitky z frontových linií či z řady vojenských akcí, jichž se jako pozorovatel směl zúčastnit, jsou zaznamenány syrovým jazykem, jemuž ovšem nechybí plastičnost a právě symbióza těchto dvou za jiných okolností diametrálně odlišných literárních stylů dělá se Zpěvu sirén emociálně úchvatnou záležitost. Na stránkách knihy se permanentně setkáváme s děsivým naturalismem, který tu ovšem není pro efekt, nýbrž je takříkajíc přirozeným produktem válečných hrůz. Facebookovým „hrdinům“, komentujícím vražedné běsnění z pohodlí obývacích pokojů, by možná neškodilo prožít byť jen jeden den na místech, kde pobýval Tomáš Forró...

Chtěl bych ale zdůraznit, že ne se vším, co je v knize napsáno, mohu souhlasit. Autor je nám sice představován jako „nezávislý reportér“, ovšem jeho údajná nestrannost má své limity. Tak např. tam, kde se pouští do analyzování příčin ukrajinské tragédie, se spokojuje s opakováním otřepaných klišé, což působí až komicky za situace, kdy jindy varuje před černobílým viděním a prvoplánovým dělením válčících stran na zlé Rusy a hodné Ukrajince. Pečlivě se též vyhýbá jakýmkoli zmínkám o zvěrstvech, páchaným na ruském obyvatelstvu, ať už se jedná o masakr v Oděse z 2. května 2014, nebo osm let trvající ostřelování Doněcka a Luhanska ukrajinskou armádou navzdory dohodám z Minsku.

Pozitivní dojem z knihy u mě ale jednoznačně převažuje. Kromě již zmíněných očitých zážitků z frontových linií jsou v ní totiž prolomena mnohá tabu, o nichž manstream mlčí. Tomáš Forró s nebývalou otevřeností kritizuje všudypřítomnou korupci, kterou je Ukrajina pověstná a na níž nic nezměnila ani válka, snad jen s tím rozdílem, že nyní se kšeftuje se zbraněmi, dodávanými Západem, z nichž se jen malá část dostane k vojákům na frontu. Oleje do válečného ohně přilévají i mnohé nevládní a neziskové organizace, tahající z důvěřivých Evropanů peníze pro Ukrajinu, jež následně končí někde úplně jinde...

S Tomášem Forró se loučíme na počátku roku 2024. Od té doby válečný konflikt na Ukrajině doznal mnoha změn, ovšem to, co je zásadní, přetrvává dodnes – totiž statečnost ukrajinských obránců, kteří již více jak tři roky vzdorují ruské přesile. I proto je kniha Zpěv sirén stále mimořádně aktuální!            

PAVEL EISNER: CHRÁM I TVRZ

Nádherná kniha o kráse češtiny – klasické dílo Pavla Eisnera je i po téměř 80 letech navýsost moderní, čtivé a poučné! 

Začnu tuto recenzi poněkud zeširoka (a budu v ní tak i pokračovat), což však (jak doufám) nebude na škodu. Kniha Chrám i tvrz si totiž dle mého názoru zaslouží, aby se o ní pohovořilo obšírněji, než jak tomu obvykle bývá...

Bydlím na vesnici a za domem mám velkou stodolu. Když jsem v ní nedávno prováděl generální úklid, objevil jsem v jednom koutě asi půldruhého metru dlouhý provaz, spletený ze stébel slámy. Vzal jsem jej do ruky, prohlédl si ho a vzápětí mi došlo, že je to přece povříslo! To slovo mne okamžitě přeneslo do jednoho dne v dávných časech dětství...

... Je horké letní odpoledne a na našem poli je celá rodina v pilné práci. Muži kosí obilí, ženy je vážou do snopů asi půldruhého metru dlouhými provazy, upletenými ze slámy –jeden takový jsem právě našel ve stodole. I my děti podle svých sil pomáháme, např tak, že ta „vobřísla“ (jak jim nespisovně říkáme) klademe v určité vzdálenosti na zem (tedy na strniště) a natahujeme je, aby se nekroutila a pokosené obilí, které se na ně položí, mohlo být dobře svázáno. Snopy se staví do mandelů, poté naloží na žebřiňák a odvezou k mlátičce. V celé vesnici byla jen jedna a tenkrát se jednalo o úžasný vynález. Jistě, člověk se u ní také nadřel, ale oproti mlácení obilí cepy to byl velký  pokrok...

Proč však tu dávnou vzpomínku, vyvolanou nálezem onoho slaměného provazu, tady zmiňuji? Důvod je prostý. Pavel Eisner ve své knize pojednává o naší mateřštině a z logiky věci tedy i o jednotlivých slovech. A mimo jiné potvrzuje a rozvíjí názor, podle nějž myslíme slovy a lze tudíž předpokládat, že slovní zásoba (její bohatství či naopak chudoba) má přímou souvislost s inteligencí.

Je zřejmé, že některá slova jaksi přirozeně odumírají spolu s věcmi a činnostmi, jež označovala. Je možné, že do této kategorie již patří i povříslo, které by se dalo použít do hry, jakou občas slýchám na jedné rozhlasové stanici: Co myslíte, že je povříslo? Za a) staročeské jídlo, za b) hadrová loutka vodníka, za c) slaměný provaz. Já tedy správnou odpověď znám, ale pochopil bych, kdyby to někdo nevěděl. Co však některá další slova v mé vzpomínce (snop, cep, mandel)? Mají již i ta být zapomenuta? Jsem přesvědčen, že nikoli, zároveň však tuším, že pro mnoho především mladých lidí jsou toliko prázdnými, bezobsažnými zvuky. Kdo, nebo co je tomu na vině? Jsou to moderní technologické vynálezy, resp. rodiče, kteří je svým dětem kupují. Smutně proslulý slogan („Chceš mít hloupé dítě? Kup mu chytrý telefon!“) je bohužel pravdivý. Život ve virtuální realitě vede k dramatickému ochuzení slovní zásoby a tudíž (neváhám to říct) k hloupnutí dnešní mladé generace! Pavel Eisner se toho naštěstí nedožil...

Kniha Chrám i tvrz se svými téměř osmi sty stranami je obrovským  literárním monumentem, navíc doslova „napěchovaným“ tak velkým množstvím informací, že o každém jejím oddílu (ba i jednotlivé kapitole) by se dala napsat samostatná recenze. A tak (jak už bylo řečeno v úvodu) namísto „klasické“ recenze se chci zaměřit spíše na zaznamenání dojmů, myšlenek a asociací, které ve mně četba vyvolávala. Domnívám se, že i tímto „nepřímým“ způsobem povím o Eisnerově knize vše podstatné.

Je třeba především zdůraznit, že kniha je úžasná jako celek, kdybych měl ale přece jen říct, co mě v ní zaujalo nejvíce, tak to byl oddíl s názvem Poesie a jazyk. Třebaže to autor výslovně neříká, je evidentní, že plně stojí za známým lingvistickým axiomem, podle nějž je poezie duší jazyka. V básnících (je ovšem třeba zdůraznit, že pouze v těch, kteří si tento titul skutečně zaslouží) vidí (posloužím si tu Mallarméem) „syny azuru“, kteří dokáží slovy proniknout do sfér, obyčejným smrtelníkům nedostupným, kde jsou ke spatření záblesky metafyzické, vpravdě transcendentní nadreality. Tady se poezie úzce stýká s vážnou hudbou (podle Beethovena je hudba „zjevením krásy“ a pro poezii to určitě platí též). Pavel Eisner mimo jiné řeší i zajímavou otázku, zda má být básníkům dovoleno vymýšlet nová slova. Toto právo jim neupírá, musí jít ovšem vždy o slovo, které vzniklo jaksi mimoděk, jako intuitivní objev v určité konkrétní chvíli, tedy nikoli jako něco plánovaného, předem chtěného a tudíž „vyspekulovaného“. A uvádí řadu jak pozitivních, tak i negativních příkladů.

Co se týká básnických překladů, potvrzuje mi Pavel Eisner to, co jsem věděl, resp. vysvětluje, co jsem chápal dosud ne zcela jasně. Vždycky jsem např. tak nějak podvědomě tušil, že překládat poezii je v naprosté většině případů záležitost předem odsouzená k nezdaru, neboť jednotlivé jazyky mají své zvláštnosti, kterých nejvíce využívají právě básníci. Vezměme si třeba Rilkovu báseň Der Panther. Závěrečný verš, který je jejím úchvatným vyvrcholením, zní:

und hört im Herzen auf zu sein.

Sloveso přestat (aufhören) má v němčině odlučitelnou předponu, což zde Rilke bravurně využil, stejně tak jako tzv. závislý infinitiv (zu sein). Přeložit tento verš do češtiny není možné, resp. může se tak stát toliko jeho zmrzačením. Platí to pochopitelně i naopak – cizí překlady českých básní z nich takříkajíc stírají původní pel.

Pavel Eisner v této souvislosti (samozřejmě s jistou dávkou obezřetnosti) dokonce přichází s teorií, že díky své slovní bohatosti, jemným výrazovým nuancím a košatosti je čeština ideálním jazykem pro poezii! Zde bych si dovolil (jak se říká) přihrát svou polívčičku a uvést následující:

Zajímám se o haiku, což je původem japonská poetická forma, která se postupem doby stala mimořádně populární po celém světě. Jedná se o krátkou báseň o 17 slabikách, seřazených do tří veršů v poměru 5–7–5 (což ovšem nemusí být striktně dodržováno). Haiku má za cíl zachytit prchavou krásu přítomného okamžiku, který by jinak navždy zmizel ve víru času, popř. být jakousi hádankou, čekající na rozluštění, mající u čtenáře vyvolat překvapující literárně-estetický zážitek. I u nás se haiku těší stále větší oblibě, což má příčinu mimo jiné i v tom, že čeština je pro tento minimalistický druh poezie výborně „uzpůsobena“. Pokusím se to demonstrovat na jednom příkladu: 

Konec pouti –

labutě odtáhli

do sousední vsi 

Na první pohled se zdá, že tu máme co do činění s hrubou pravopisnou chybou. Labutě jsou přece rodu ženského a např. ve větě „Labutě odtáhly na jiný rybník“ je tudíž v přísudku tvrdé -y. Všimněme si však celkového kontextu – úvodní verš naznačuje, že tu nepůjde o živé ptáky, nýbrž houpačky ve tvaru labutí. I tady by ovšem ve větě „Labutě se polámaly“ bylo tvrdé -y. Pokud má být tedy verš „labutě odtáhli“ gramaticky správně, pak musíme přemýšlet, díky jakému „fíglu“ je to možné. Přijdeme na to, že jediným řešením této jazykové záhady je předpokládat, že labutě byly něčím či někým odtaženy. Traktory nebo nákladní vozy to být nemohou, neboť i tady je nutné tvrdé -y. Z toho logicky vyplývá, že labutě odtáhli nějací lidé, patrně jejich majitelé (v jedné vesnici pouť skončila, ve druhé se bude konat). Učinili tak samozřejmě pomocí nákladních aut, traktorů či jiné přepravní techniky, což však již nemá žádný vliv na správnost onoho měkkého -i ve slově odtáhli.

To, co jsem právě „polopaticky“ vysvětloval, bystrý čtenář pochopí během okamžiku. Dodám jen tolik, že toto konkrétní haiku vzniklo díky tzv. nevyjádřenému podmětu a existenci měkkého a tvrdého -i, -y.

Následující haikuhádanku si, vážený čtenáři, zkus vyřešit sám. Určitě to hravě zvládneš a zároveň poznáš, jaká jazyková jemnost byla využita tentokrát...

Výpověď z bytu

– můj pes pokousal

kočku domácí

O knize Chrám i tvrz, o svých dojmech z ní, bych mohl vyprávět ještě dlouho. Budu však již stručný. Poprvé vyšla v roce 1946, ovšem těch téměř 80 let bych jí nikdy nehádal. Na svůj věk je totiž neobvykle moderní, čtivá, poučná a dokonce vtipná (zaručuji vám, že se u ní skvěle pobavíte). O právě řečeném svědčí ostatně i to, že byla v průběhu let znovu a znovu vydávána, naposledy tedy nyní nakladatelstvím XYZ v krásném, téměř bibliofilním provedení.

Určitě si ji pořiďte! Co se týká mne, postavil jsem si ji ve své domácí knihovně na čestné místo a budu se k ní často vracet. Krásou své mateřštiny totiž nepřestanu být fascinován nikdy...