Za takové knihy se uděluje Nobelova cena!
Indie... Země nepředstavitelné rozlohy, obrovských protikladů a fascinující historie, jedna z kolébek civilizace. Právě odtud pochází Upanišady, úchvatné mysticko-filosofické texty, které z hlubin věků promlouvaly k duši národa a utvářely jeho dějiny. A to nejen v kladném, ale bohužel i záporném smyslu slova. Vezměme si jen, co všechno s krutou logikou vyplynulo z nauky o reinkarnaci neboli stěhování duší: Jestliže jsou někteří lidé chudí, zmrzačení, nemocní či jinak postižení, mohou si za to sami, protože v minulém životě páchali zlé skutky a tudíž si nezaslouží, aby se jim pomáhalo. Ať jen trpí za to, co mají na svědomí a třeba se v příštím životě narodí do lepšího těla a šťastnější karmy. Tito společenští vyděděnci, tzv. „nedotýkatelní“, živořili a přežívali bez sebemenší naděje na soucit a milosrdenství. A když si ještě připomeneme ženy, které byly po smrti svých manželů zaživa upalovány, pak vidíme, jak zhoubné může být ve svých důsledcích sebekrásnější myšlenkové dědictví!
Indie pro nás Evropany vždy byla a je i dnes zemí záhadnou a tajuplnou, o níž nemůžeme mít jiné než toliko vágní povědomí. Co se týká mne, nepřečetl jsem toho o Indii málo. Zmíním třeba knihy Sádhaná a Gitándžali nositele Nobelovy ceny za literaturu Rabíndranátha Thákura, Světlo upanišad od Rudolfa Janíčka, životopisy Šrí Rámakršny, Džaváharlála Néhrúa a Mahátmy Gándhího, Bhagavadgítu... A přesto musím přiznat, že o Indii vlastně nevím nic.
Je tu ale jeden paradox. Zajímá mne také Čína, přičemž nejvíce informací o ní jsem nezískal z četby literatury faktu či historických pojednání, ale z románů americké spisovatelky Pearl S. Buckové (Matčin osud, Dobrá země, Pavilon žen). Zdá se, že podobné to u mne bude i v případě Indie – román Úmluva s vodami mi totiž umožnil vidět tuto zemi novým a troufám si říct, že i daleko hlubším pohledem...
Abraham Vergheze nám před užaslýma očima namaloval grandiózní literární fresku (kniha má téměř sedm set stran), která uchvacuje jak samotným příběhem, tak i autorovým fascinujícím stylem vyprávění. Vše začíná dnem, kdy dvanáctiletá dívka opouští rodný dům, neboť pro ni vybrali ženicha, čtyřicetiletého vdovce ve vzdálené osadě. Sledujeme dívčinu pozvolnou adaptaci na novou situaci a následně ji provázíme léty dospívání, mateřství a dalších životních period. Autorovo psychologické mistrovství musí nadchnout každého čtenáře, málokdy jsme svědky tak hlubokého ponoru do ženské duše a neobyčejně jemného popisu citových záchvěvů, které se v ní odehrávají. Je třeba dodat, že tato postava nemá jméno, je nám představována jako dívka, nevěsta, novomanželka a posléze Big Ammačči, takže se dá usuzovat, že autorovým záměrem bylo vytvoření jakéhosi archetypálního vzoru ženství, což se mu zdařilo na výbornou!
Děj románu se odehrává v kraji na jihozápadním pobřeží Indie, kam na svých misionářských cestách před téměř dvěma tisíciletími doplul apoštol Tomáš, aby zde hlásal radostnou zvěst o životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Křesťanství tu skutečně zapustilo kořeny a přečkalo bouře věků až do dnešních dnů. Co se týká dobového kontextu, je román situován do let 1900 – 1977, tedy do časů britské koloniální nadvlády a indického boje za nezávislost. Abraham Vergheze do něj včlenil i působivou „psychothrillerovou“ linku v podobě tíživého rodového tajemství, takže není nouze ani o napětí.
Dá se říct, že Úmluva s vodami je i pozoruhodnou variací na téma symbiózy mezi „malými“ a „velkými“ dějinami. Skoro to vypadá, jako by přelomové události ve světě i v samotné Indii zůstávaly kdesi daleko a každodenního života místních obyvatel se dotýkaly jen okrajově. Ve skutečnosti však je nelze ignorovat, už proto ne, že přináší i mnoho dobrého, především v oblasti zdravotnictví.
Abraham Vergheze napsal román připomínající mohutnou řeku, která plyne pozvolna a jako by netečně, aby se náhle a nečekaně změnila v dravý proud, strhávající vše, co mu stojí v cestě. K nadšeným ohlasům, zaznívajícím na tuto literární perlu v zahraničí, se určitě přidají i čeští čtenáři!
Žádné komentáře:
Okomentovat