„Rusko se nedá pochopit rozumem!“
(V zimě roku 1959 se skupina devíti studentů ze Sverdlovska vydala na výpravu do odlehlé a nehostinné oblasti severního Uralu. Poté, co se nevrátili ve smluveném termínu, bylo zahájeno pátrání, které posléze vyústilo v nález jejich mrtvých a zohavených těl. Otázka, co se tenkrát vlastně stalo a jakým způsobem tito mladí lidé přišli o život, zůstává dodnes záhadou.)
Proč začínám recenzi knihy Srdce tajgy vzpomínkou na tuto tragédii? Důvody jsou dva. Ten první spočívá v tom, že Alexej Ivanov situuje svůj román zhruba do míst, kde členy Ďatlovovy expedice zastihla náhlá a hrůzná smrt. A za druhé to je fascinace gigantickými rozlohami Ruska, přesněji řečeno územími, která byla ještě relativně nedávno nedotčena civilizací – zmíněná skupina studentů procházela pohořím, obývaným kmenem Mansijců, stranících se styku s okolním světem a uctívajících nejrůznější přírodní božstva. Napadlo mne, že pokud něco takového bylo možné v Rusku druhé poloviny dvacátého století, jak to tam asi muselo vypadat před pěti sty lety ve století patnáctém, v němž se odehrává Ivanovův román?
Přiznám se, že zpočátku se mi kniha Srdce tajgy nečetla nijak snadno. Připadala mi chaotická, nepřehledná a jaksi „bezdějová“, odrazovalo mne i množství neznámých slov, jejichž význam jsem si musel často složitě domýšlet a těžkou hlavu jsem měl i z podivných názvů kmenových společenství a exoticky znějících jmen všemožných bůžků, model a totemů. Pokračoval jsem však dál a posléze ke svému překvapení zjistil, že jsem svědkem literárního zázraku! Jak se to mohlo stát?
Počáteční rozpaky z četby vystřídalo poznání, že „na vině“ je rafinovaný vypravěčský styl Alexeje Ivanova, na který si člověk prostě musí nějakou dobu zvykat. A než se široce rozvětvené potůčky příběhu začnou slévat do jednotícího proudu, také to chvíli (asi 150 stran) trvá. Ostatně ani potom není jednoduché sledovat tok autorových myšlenek, neboť ruský literární „malíř“, jehož paleta hýří nepřebernou spoustou podivuhodných barev, nanáší na grandiózní plátno historie fascinující obraz tajuplných zákoutí lidské duše. Teď jsem se vyjádřil poněkud poeticky, mám však za to, že ten, kdo si více jak šestisetstránkovou ságu přečte, mi dá v tomto za pravdu.
Alexej Ivanov se totiž spíše než prozaik prezentuje jako básník, když mistrné popisy velkolepých přírodních scenérií střídají naturalisticky děsivé pasáže bitevních vřav a ty zase psychologicky dokonalé portréty jednotlivých aktérů velkého historického dramatu. Dějovou osu románu tvoří zápas malých uralských národů za svobodu a nezávislost na Moskvě, která za vlády velkoknížete Vasilije II. Temného, resp. jeho syna Ivana III. Vasiljeviče usilovala o dominantní postavení v obrovské říši. Kniha nemá hlavního hrdinu, byť se z obrovské lidské masy vyčleňuje několik jedinců, kteří by na toto označení mohli aspirovat. Můj dojem je ten, že ústřední „postavou“ je zde samotné Rusko či (lépe řečeno) fenomén, definovaný obvykle slovy „široká ruská duše". Ta pro „zbytek světa“ asi navždy zůstane záhadou a slavný výrok („Rusko se nedá pochopit rozumem“) básníka Ťutčeva bude nejspíš pravdivý...
Určitě je třeba říct několik slov i o překladateli, neboť není pochyb o tom, že nesmírně náročný úkol zvládl excelentně. Konstantin Šindelář má osobní webové stránky se spoustou mimořádně zajímavých příspěvků, týkajících se jeho „řemesla“. Dětství prožil v Moskvě, což nyní zúročuje překlady z ruského jazyka. Za svůj největší dosavadní výkon považuje právě Srdce tajgy...
Co se pak týká mého hodnocení, pak mohu s klidným svědomím říct, že román Alexeje Ivanova je Literaturou par excellence!
Žádné komentáře:
Okomentovat