Padesátá léta – komunistický režim a tzv. „politicky nespolehliví“ mladí muži
Komunistická strana Československa se po celou dobu svého vládnutí opírala o represivní aparát, nemilosrdně potlačující sebemenší projevy občanského vzdoru a nesouhlasu s totalitním režimem. Nejbrutálnějším obdobím komunistické diktatury pak byla bezesporu tzv. padesátá léta, která by se dala časově ohraničit únorovým převratem v roce 1948 a smrtí Stalina a Gottwalda v březnu 1953. V rozmezí těchto pěti let byl u nás praktikován masový teror proti celým skupinám obyvatelstva, na základě svévolně přijímaných kritérií označovaných za „třídní nepřátele“. Českoslovenští soudruzi byli v tomto směru vskutku výbornými žáky svých sovětských učitelů, protože v žádné jiné socialistické zemi se proti „reakčním živlům“ nepostupovalo tak krutě jako právě u nás.
Jakkoli jsou zločiny komunismu vcelku dobře známy a solidně zdokumentovány, objeví se občas některá bílá místa, která si zaslouží nového a důkladnějšího prozkoumání, neboť by bylo nejen chybné, ale i nespravedlivé zapomenout např. na ty, kdo byli státními represáliemi zasaženi sice nepřímo, ale v žádném případě nikoli méně citelně. V prvé řadě mezi ně patří tisíce mladých mužů, kteří vykonávali vojenskou službu u tzv. pomocných technických praporů.
Dnešní pohled na „pétépáky“ neboli „černé barony“ je bohužel do značné míry zkreslen některými jednostranně zaměřenými knihami a filmy, takže v obecném povědomí je služba u PTP vnímána takřka jako synonymum pro dva roky plné legrace, švejkování a „vyjebávání“ s tupými důstojníky a politruky. Jistě, tuto stránku pétépácký život měl určitě také, ovšem v první řadě se jednalo (jak ostatně říká podtitul knihy Jiřího Bílka) o „jednu z forem zneužití armády k politické perzekuci“.
Zatímco bezpečnostně-represivní aparát (Sbor národní bezpečnosti, Lidové milice, Československá lidová armáda) byl vytvářen na přísně stranickém základě, v případě mladíků, plnících svou dvouletou brannou povinnost, stál režim před jistým problémem. Tito muži se totiž rekrutovali ze všech společenských skupin a byli mezi nimi tudíž i lidé tzv. „politicky nespolehliví“. Protože komunisté nechtěli, aby armáda byla infiltrována „antisocialistickými elementy“, rozhodli se pečlivě prozkoumat politické postoje a tzv. „třídní původ“ každého jednotlivého vojáka. Pro ty, kdo tímto kádrovacím sítem neprošli a o jejichž „socialistickém uvědomění“ tudíž panovaly pochybnosti, byly vytvořeny speciální útvary s dosti eufemistickým názvem pomocné technické prapory.
Kniha Jiřího Bílka podrobně, srozumitelně a zároveň i čtivě seznamuje čtenáře s tímto zvláštním druhem vojska. Ačkoliv jde o literaturu faktu, které je obvykle vlastní věcný, informativní literární styl, tato publikace se kromě faktografické preciznosti vyznačuje i mimořádnou sugestivností. Je to do jisté míry dáno absurditou celého kádrovacího systému a kritérii, podle nichž se posuzovala politicko-společenská způsobilost, resp. nezpůsobilost branců k výkonu vojenské služby u ČSLA. „Majitelé velkých činžovních domů a jejich synové, kteří projevují nepřátelský postoj k lidově demokratickému zřízení“, „osoby často měnící zaměstnání“, „šmelináři a osoby dopouštějící se velkého křečkování“ – tito a mnozí další byli automaticky kandidáty na zařazení do PTP. Nehledě na to, že takovéto praktiky neměly oporu v zákonech, jejich uvádění do života se setkávalo s permanentními organizačními problémy, které se řešily takříkajíc za pochodu. Když se praxe posléze ustálila, vypadalo to zhruba tak, že příslušníci pomocných technických praporů prodělávali pouze pořadový výcvik beze zbraně a následně byli využíváni jako levná pracovní síla při stavbě silnic a železnic, popř. v hornictví a ve vybraných průmyslových odvětvích. Tato „vojenská služba“ bývala často prodloužena o tzv. „mimořádné vojenské cvičení“ – běžně se stávalo, že v den odchodu do zálohy (tj. civilního života) byl příslušníkovi PTP předán povolávací rozkaz k nástupu na mimořádné cvičení, takže se obratem vrátil tam, odkud právě odešel. Jednalo se v podstatě o systém nucených prací, maskovaný tzv. výkonem vojenské služby.
Skoro polovinu publikace tvoří přílohy – ve většině případů jde o dobové úřední dokumenty, svědčící o naprosté zvůli komunistické moci, systematicky prověřující všechny mladé muže, přičemž ti, jimž byla dána nálepka politicky nespolehlivé osoby, museli dva i více roků dřít na „stavbách socialismu“, aby se na ně i po odchodu do civilu pohlíželo jako na občany druhé kategorie. Kniha Pomocné technické prapory (s podtitulem O jedné z forem zneužití armády k politické perzekuci) je fascinujícím dokumentem o jednom z nejtemnějších období naší historie a jako taková by měla být povinnou četbou především pro mladou generaci, která na zločiny komunismu pomalu začíná zapomínat.
Jakkoli jsou zločiny komunismu vcelku dobře známy a solidně zdokumentovány, objeví se občas některá bílá místa, která si zaslouží nového a důkladnějšího prozkoumání, neboť by bylo nejen chybné, ale i nespravedlivé zapomenout např. na ty, kdo byli státními represáliemi zasaženi sice nepřímo, ale v žádném případě nikoli méně citelně. V prvé řadě mezi ně patří tisíce mladých mužů, kteří vykonávali vojenskou službu u tzv. pomocných technických praporů.
Dnešní pohled na „pétépáky“ neboli „černé barony“ je bohužel do značné míry zkreslen některými jednostranně zaměřenými knihami a filmy, takže v obecném povědomí je služba u PTP vnímána takřka jako synonymum pro dva roky plné legrace, švejkování a „vyjebávání“ s tupými důstojníky a politruky. Jistě, tuto stránku pétépácký život měl určitě také, ovšem v první řadě se jednalo (jak ostatně říká podtitul knihy Jiřího Bílka) o „jednu z forem zneužití armády k politické perzekuci“.
Zatímco bezpečnostně-represivní aparát (Sbor národní bezpečnosti, Lidové milice, Československá lidová armáda) byl vytvářen na přísně stranickém základě, v případě mladíků, plnících svou dvouletou brannou povinnost, stál režim před jistým problémem. Tito muži se totiž rekrutovali ze všech společenských skupin a byli mezi nimi tudíž i lidé tzv. „politicky nespolehliví“. Protože komunisté nechtěli, aby armáda byla infiltrována „antisocialistickými elementy“, rozhodli se pečlivě prozkoumat politické postoje a tzv. „třídní původ“ každého jednotlivého vojáka. Pro ty, kdo tímto kádrovacím sítem neprošli a o jejichž „socialistickém uvědomění“ tudíž panovaly pochybnosti, byly vytvořeny speciální útvary s dosti eufemistickým názvem pomocné technické prapory.
Kniha Jiřího Bílka podrobně, srozumitelně a zároveň i čtivě seznamuje čtenáře s tímto zvláštním druhem vojska. Ačkoliv jde o literaturu faktu, které je obvykle vlastní věcný, informativní literární styl, tato publikace se kromě faktografické preciznosti vyznačuje i mimořádnou sugestivností. Je to do jisté míry dáno absurditou celého kádrovacího systému a kritérii, podle nichž se posuzovala politicko-společenská způsobilost, resp. nezpůsobilost branců k výkonu vojenské služby u ČSLA. „Majitelé velkých činžovních domů a jejich synové, kteří projevují nepřátelský postoj k lidově demokratickému zřízení“, „osoby často měnící zaměstnání“, „šmelináři a osoby dopouštějící se velkého křečkování“ – tito a mnozí další byli automaticky kandidáty na zařazení do PTP. Nehledě na to, že takovéto praktiky neměly oporu v zákonech, jejich uvádění do života se setkávalo s permanentními organizačními problémy, které se řešily takříkajíc za pochodu. Když se praxe posléze ustálila, vypadalo to zhruba tak, že příslušníci pomocných technických praporů prodělávali pouze pořadový výcvik beze zbraně a následně byli využíváni jako levná pracovní síla při stavbě silnic a železnic, popř. v hornictví a ve vybraných průmyslových odvětvích. Tato „vojenská služba“ bývala často prodloužena o tzv. „mimořádné vojenské cvičení“ – běžně se stávalo, že v den odchodu do zálohy (tj. civilního života) byl příslušníkovi PTP předán povolávací rozkaz k nástupu na mimořádné cvičení, takže se obratem vrátil tam, odkud právě odešel. Jednalo se v podstatě o systém nucených prací, maskovaný tzv. výkonem vojenské služby.
Skoro polovinu publikace tvoří přílohy – ve většině případů jde o dobové úřední dokumenty, svědčící o naprosté zvůli komunistické moci, systematicky prověřující všechny mladé muže, přičemž ti, jimž byla dána nálepka politicky nespolehlivé osoby, museli dva i více roků dřít na „stavbách socialismu“, aby se na ně i po odchodu do civilu pohlíželo jako na občany druhé kategorie. Kniha Pomocné technické prapory (s podtitulem O jedné z forem zneužití armády k politické perzekuci) je fascinujícím dokumentem o jednom z nejtemnějších období naší historie a jako taková by měla být povinnou četbou především pro mladou generaci, která na zločiny komunismu pomalu začíná zapomínat.
Po kritickém zhodnocení vývoje za posledních 80 let mi na trhu zoufale chybí kniha pro mladé, která by mapovala zločiny kapitalistického režimu na které se zapomíná také a přitom se našich životů dotýkají mnohem více...
OdpovědětVymazat