LISA SCOTTOLINE: KAM ZMIZELI BENNETTOVI

 

Několik světlých momentů, jinak ovšem hodně nepovedený rádobythriller...

V životě to někdy bývá bohužel tak, že se člověku v jediném okamžiku takříkajíc zhroutí svět. Vážný úraz s trvalými následky, náhlá smrt někoho blízkého, diagnóza zákeřné nemoci – to je jen malý výčet toho, s čím obvykle nikdo nepočítá, co se ale přesto může stát. A další život se pak odvíjí od toho, nakolik v sobě ten který jedinec najde sílu se s takovou nečekanou tragédií lidově řečeno „poprat“.

Je asi přirozené, že výše zmíněné situace se často stávají námětem literárních děl. Problematika chování lidí v mezních životních situacích, které prověřují jejich charaktery, je totiž nevyčerpatelným zdrojem tvůrčí inspirace – pochopitelně za předpokladu, že spisovatel je zároveň dobrým psychologem. Pojďme se podívat, jak se s tímto nelehkým úkolem vypořádala Lisa Scottolineová v thrilleru Kam zmizeli Bennettovi. 

Jason Bennett je typem člověka, jakému se lidově říká „dobrák od kosti“. Tedy klidný a nekonfliktní, vyznávající zásadu, že všechny spory a nedorozumění v mezilidských vztazích je možné vyřešit dialogem a pro obě strany přijatelným kompromisem. A takový se snaží být i jako manžel a otec dvou dětí. Jason si ovšem s jistou lítostí uvědomuje, že hlavou rodiny je spíše jeho nebojácná a průbojná žena Lucinda. Pokud manželství spolehlivě běží ve svých vyježděných kolejích, nemusí takovéto netradiční rozdělení rolí představovat problém. Co však v situaci, kdy se náhle a nečekaně dosavadní rodinná idyla zbortí jako příslovečný domeček z karet? Kdy je nutné překročit svůj stín a vzít věci do vlastních rukou? Ochránit milované bytosti před nebezpečím, v němž se zničehonic ocitly?

Začátek knihy vzbuzuje ve čtenáři naději, že jej čeká dovedně  vystavěný příběh plný napětí. Postupně však bohužel zjišťuje, že americká autorka přecenila své literární schopnosti, když nedokázala svým postavám vdechnout duši a učinila z nich podivné panoptikum unifikovaných existencí, majících pramálo společného s živými lidmi. A jestliže Lisa Scottolineová navíc neumí udržet dějovou linku v uvěřitelných mezích a konstruuje stále bizarnější zápletky, není se co divit, že její kniha působí spíše jako thrillerová parodie. 

Nemohu říct, že v knize je špatně úplně všechno, to rozhodně ne. Zaujala mne kritika některých slabin amerického soudnictví, v němž se nezřídka klade větší důraz na formalitní dodržování litery zákona než na jeho ducha. Např. sebemenší procesní chyba na straně obžaloby se v rukou obhajoby může změnit v trumfové eso, umožňující pustit na svobodu třeba i ty nejhorší zločince. Pachatelé trestných činů tak jsou mnohdy chráněni víc než jejich oběti. Jestliže je však u člověka otřesena víra ve státní instituci, která má hájit jeho základní práva a svobody, může se lehce stát, že si ke spravedlnosti dopomůže vlastními silami. Tím se ale paradoxně sám ocitá mimo zákon...

Líbily se mi i pasáže, kdy se Bennettovi, nacházející se na utajeném místě bez možnosti komunikace s vnějším světem, dočítají na sociálních sítích o reakcích na jejich zmizení. Masírováni sdělovacími prostředky a senzacechtivými novináři si lidé začínají vytvářet nejneuvěřitelnější teorie o tom, co se asi stalo. Jason se tak mimo jiné dozvídá, že vyvraždil svou rodinu a nyní je na útěku. Slovo dostávají i odborníci, kteří se pitvají v tom, proč k tomuto zločinu došlo a analyzují možné patologické rysy ve vrahově psychice...

Tyto světlé momenty ovšem nedokáží překrýt můj celkově velmi rozpačitý dojem z knihy. S autorkou jsme si zkrátka „nekapli do noty“. Je ovšem možné, že jiní čtenáři k ní budou shovívavější...         

TOMÁŠ FORRÓ: ZPĚV SIRÉN

 

Válečný konflikt na Ukrajině v podání očitého svědka z předních frontových linií je úchvatnou četbou!

Jedním z nejcharakterističtějších (a současně nejostudnějších) rysů dnešních „vyspělých západních demokracií“ je naprostá rezignace sdělovacích prostředků na objektivní informování veřejnosti. Došlo to dokonce až tak daleko, že z novinářů, kteří by měli být hlídacími psy demokracie, se staly hlavní opory establishmentu a hlásné trouby neomarxistické ideologie. 

Právě řečené se zvlášť cynicky projevuje od chvíle, kdy vypukla válka na Ukrajině. Politici si záhy uvědomili, že se jim naskýtá jedinečná příležitost odvrátit pozornost od své neschopnosti řešit aktuální společenské problémy – a tak ať už se jedná o ekonomickou krizi, inflaci či drahé energie, všemu je najednou na vině Putin! V tom jim okamžitě začala sekundovat mainstreamová média, přinášející o konfliktu na Ukrajině zcela tendenční zpravodajství. Jedinými paprsky světla v této mediální tmě se staly tzv. dezinformační weby, popř. jedinci, kteří navštívili místa bojů a podali svědectví o tom, co viděli. V této souvislosti nemohu nezmínit knihu Katěriny Gordějevové s názvem Odnes můj žal, která se bezprostředně po vydání stala mezinárodním bestsellerem z toho prostého důvodu, že se v ní dostali ke slovu obyčejní lidé z obou stran fronty, což na čtenáře zapůsobilo ohromujícím dojmem. Náhle jim totiž došlo, jak promyšleně jsou manipulováni oficiálními zpravodajskými kanály. Domnívám se, že kniha Zpěv sirén, jejímž autorem je slovenský dobrodruh (míněno v dobrém slova smyslu) Tomáš Forró, může otevřít oči dalším lidem, dosud ovlivněným primitivní protiruskou propagandou...

Říká se, že je lepší jednou vidět než stokrát slyšet, přičemž o dění na Ukrajině to platí možná dvojnásob. Svědectví, s nímž přichází Tomáš Forró, je cenné právě proto, že v něm reflektuje jen a pouze to, co viděl na vlastní oči a informace takříkajíc z druhé ruky omezuje na nezbytné minimum. Jde o thrillerový příběh člověka, který s plným vědomím toho, o jaký hazard s vlastním životem se jedná, se znovu a znovu vydává do epicenter bojů – jednak s humanitární pomocí, také však (a možná především) proto, aby se z bezprostřední blízkosti seznámil s realitou bratrovražedného konfliktu. Hrůzné zážitky z frontových linií či z řady vojenských akcí, jichž se jako pozorovatel směl zúčastnit, jsou zaznamenány syrovým jazykem, jemuž ovšem nechybí plastičnost a právě symbióza těchto dvou za jiných okolností diametrálně odlišných literárních stylů dělá se Zpěvu sirén emociálně úchvatnou záležitost. Na stránkách knihy se permanentně setkáváme s děsivým naturalismem, který tu ovšem není pro efekt, nýbrž je takříkajíc přirozeným produktem válečných hrůz. Facebookovým „hrdinům“, komentujícím vražedné běsnění z pohodlí obývacích pokojů, by možná neškodilo prožít byť jen jeden den na místech, kde pobýval Tomáš Forró...

Chtěl bych ale zdůraznit, že ne se vším, co je v knize napsáno, mohu souhlasit. Autor je nám sice představován jako „nezávislý reportér“, ovšem jeho údajná nestrannost má své limity. Tak např. tam, kde se pouští do analyzování příčin ukrajinské tragédie, se spokojuje s opakováním otřepaných klišé, což působí až komicky za situace, kdy jindy varuje před černobílým viděním a prvoplánovým dělením válčících stran na zlé Rusy a hodné Ukrajince. Pečlivě se též vyhýbá jakýmkoli zmínkám o zvěrstvech, páchaným na ruském obyvatelstvu, ať už se jedná o masakr v Oděse z 2. května 2014, nebo osm let trvající ostřelování Doněcka a Luhanska ukrajinskou armádou navzdory dohodám z Minsku.

Pozitivní dojem z knihy u mě ale jednoznačně převažuje. Kromě již zmíněných očitých zážitků z frontových linií jsou v ní totiž prolomena mnohá tabu, o nichž manstream mlčí. Tomáš Forró s nebývalou otevřeností kritizuje všudypřítomnou korupci, kterou je Ukrajina pověstná a na níž nic nezměnila ani válka, snad jen s tím rozdílem, že nyní se kšeftuje se zbraněmi, dodávanými Západem, z nichž se jen malá část dostane k vojákům na frontu. Oleje do válečného ohně přilévají i mnohé nevládní a neziskové organizace, tahající z důvěřivých Evropanů peníze pro Ukrajinu, jež následně končí někde úplně jinde...

S Tomášem Forró se loučíme na počátku roku 2024. Od té doby válečný konflikt na Ukrajině doznal mnoha změn, ovšem to, co je zásadní, přetrvává dodnes – totiž statečnost ukrajinských obránců, kteří již více jak tři roky vzdorují ruské přesile. I proto je kniha Zpěv sirén stále mimořádně aktuální!            

PAVEL EISNER: CHRÁM I TVRZ

Nádherná kniha o kráse češtiny – klasické dílo Pavla Eisnera je i po téměř 80 letech navýsost moderní, čtivé a poučné! 

Začnu tuto recenzi poněkud zeširoka (a budu v ní tak i pokračovat), což však (jak doufám) nebude na škodu. Kniha Chrám i tvrz si totiž dle mého názoru zaslouží, aby se o ní pohovořilo obšírněji, než jak tomu obvykle bývá...

Bydlím na vesnici a za domem mám velkou stodolu. Když jsem v ní nedávno prováděl generální úklid, objevil jsem v jednom koutě asi půldruhého metru dlouhý provaz, spletený ze stébel slámy. Vzal jsem jej do ruky, prohlédl si ho a vzápětí mi došlo, že je to přece povříslo! To slovo mne okamžitě přeneslo do jednoho dne v dávných časech dětství...

... Je horké letní odpoledne a na našem poli je celá rodina v pilné práci. Muži kosí obilí, ženy je vážou do snopů asi půldruhého metru dlouhými provazy, upletenými ze slámy –jeden takový jsem právě našel ve stodole. I my děti podle svých sil pomáháme, např tak, že ta „vobřísla“ (jak jim nespisovně říkáme) klademe v určité vzdálenosti na zem (tedy na strniště) a natahujeme je, aby se nekroutila a pokosené obilí, které se na ně položí, mohlo být dobře svázáno. Snopy se staví do mandelů, poté naloží na žebřiňák a odvezou k mlátičce. V celé vesnici byla jen jedna a tenkrát se jednalo o úžasný vynález. Jistě, člověk se u ní také nadřel, ale oproti mlácení obilí cepy to byl velký  pokrok...

Proč však tu dávnou vzpomínku, vyvolanou nálezem onoho slaměného provazu, tady zmiňuji? Důvod je prostý. Pavel Eisner ve své knize pojednává o naší mateřštině a z logiky věci tedy i o jednotlivých slovech. A mimo jiné potvrzuje a rozvíjí názor, podle nějž myslíme slovy a lze tudíž předpokládat, že slovní zásoba (její bohatství či naopak chudoba) má přímou souvislost s inteligencí.

Je zřejmé, že některá slova jaksi přirozeně odumírají spolu s věcmi a činnostmi, jež označovala. Je možné, že do této kategorie již patří i povříslo, které by se dalo použít do hry, jakou občas slýchám na jedné rozhlasové stanici: Co myslíte, že je povříslo? Za a) staročeské jídlo, za b) hadrová loutka vodníka, za c) slaměný provaz. Já tedy správnou odpověď znám, ale pochopil bych, kdyby to někdo nevěděl. Co však některá další slova v mé vzpomínce (snop, cep, mandel)? Mají již i ta být zapomenuta? Jsem přesvědčen, že nikoli, zároveň však tuším, že pro mnoho především mladých lidí jsou toliko prázdnými, bezobsažnými zvuky. Kdo, nebo co je tomu na vině? Jsou to moderní technologické vynálezy, resp. rodiče, kteří je svým dětem kupují. Smutně proslulý slogan („Chceš mít hloupé dítě? Kup mu chytrý telefon!“) je bohužel pravdivý. Život ve virtuální realitě vede k dramatickému ochuzení slovní zásoby a tudíž (neváhám to říct) k hloupnutí dnešní mladé generace! Pavel Eisner se toho naštěstí nedožil...

Kniha Chrám i tvrz se svými téměř osmi sty stranami je obrovským  literárním monumentem, navíc doslova „napěchovaným“ tak velkým množstvím informací, že o každém jejím oddílu (ba i jednotlivé kapitole) by se dala napsat samostatná recenze. A tak (jak už bylo řečeno v úvodu) namísto „klasické“ recenze se chci zaměřit spíše na zaznamenání dojmů, myšlenek a asociací, které ve mně četba vyvolávala. Domnívám se, že i tímto „nepřímým“ způsobem povím o Eisnerově knize vše podstatné.

Je třeba především zdůraznit, že kniha je úžasná jako celek, kdybych měl ale přece jen říct, co mě v ní zaujalo nejvíce, tak to byl oddíl s názvem Poesie a jazyk. Třebaže to autor výslovně neříká, je evidentní, že plně stojí za známým lingvistickým axiomem, podle nějž je poezie duší jazyka. V básnících (je ovšem třeba zdůraznit, že pouze v těch, kteří si tento titul skutečně zaslouží) vidí (posloužím si tu Mallarméem) „syny azuru“, kteří dokáží slovy proniknout do sfér, obyčejným smrtelníkům nedostupným, kde jsou ke spatření záblesky metafyzické, vpravdě transcendentní nadreality. Tady se poezie úzce stýká s vážnou hudbou (podle Beethovena je hudba „zjevením krásy“ a pro poezii to určitě platí též). Pavel Eisner mimo jiné řeší i zajímavou otázku, zda má být básníkům dovoleno vymýšlet nová slova. Toto právo jim neupírá, musí jít ovšem vždy o slovo, které vzniklo jaksi mimoděk, jako intuitivní objev v určité konkrétní chvíli, tedy nikoli jako něco plánovaného, předem chtěného a tudíž „vyspekulovaného“. A uvádí řadu jak pozitivních, tak i negativních příkladů.

Co se týká básnických překladů, potvrzuje mi Pavel Eisner to, co jsem věděl, resp. vysvětluje, co jsem chápal dosud ne zcela jasně. Vždycky jsem např. tak nějak podvědomě tušil, že překládat poezii je v naprosté většině případů záležitost předem odsouzená k nezdaru, neboť jednotlivé jazyky mají své zvláštnosti, kterých nejvíce využívají právě básníci. Vezměme si třeba Rilkovu báseň Der Panther. Závěrečný verš, který je jejím úchvatným vyvrcholením, zní:

und hört im Herzen auf zu sein.

Sloveso přestat (aufhören) má v němčině odlučitelnou předponu, což zde Rilke bravurně využil, stejně tak jako tzv. závislý infinitiv (zu sein). Přeložit tento verš do češtiny není možné, resp. může se tak stát toliko jeho zmrzačením. Platí to pochopitelně i naopak – cizí překlady českých básní z nich takříkajíc stírají původní pel.

Pavel Eisner v této souvislosti (samozřejmě s jistou dávkou obezřetnosti) dokonce přichází s teorií, že díky své slovní bohatosti, jemným výrazovým nuancím a košatosti je čeština ideálním jazykem pro poezii! Zde bych si dovolil (jak se říká) přihrát svou polívčičku a uvést následující:

Zajímám se o haiku, což je původem japonská poetická forma, která se postupem doby stala mimořádně populární po celém světě. Jedná se o krátkou báseň o 17 slabikách, seřazených do tří veršů v poměru 5–7–5 (což ovšem nemusí být striktně dodržováno). Haiku má za cíl zachytit prchavou krásu přítomného okamžiku, který by jinak navždy zmizel ve víru času, popř. být jakousi hádankou, čekající na rozluštění, mající u čtenáře vyvolat překvapující literárně-estetický zážitek. I u nás se haiku těší stále větší oblibě, což má příčinu mimo jiné i v tom, že čeština je pro tento minimalistický druh poezie výborně „uzpůsobena“. Pokusím se to demonstrovat na jednom příkladu: 

Konec pouti –

labutě odtáhli

do sousední vsi 

Na první pohled se zdá, že tu máme co do činění s hrubou pravopisnou chybou. Labutě jsou přece rodu ženského a např. ve větě „Labutě odtáhly na jiný rybník“ je tudíž v přísudku tvrdé -y. Všimněme si však celkového kontextu – úvodní verš naznačuje, že tu nepůjde o živé ptáky, nýbrž houpačky ve tvaru labutí. I tady by ovšem ve větě „Labutě se polámaly“ bylo tvrdé -y. Pokud má být tedy verš „labutě odtáhli“ gramaticky správně, pak musíme přemýšlet, díky jakému „fíglu“ je to možné. Přijdeme na to, že jediným řešením této jazykové záhady je předpokládat, že labutě byly něčím či někým odtaženy. Traktory nebo nákladní vozy to být nemohou, neboť i tady je nutné tvrdé -y. Z toho logicky vyplývá, že labutě odtáhli nějací lidé, patrně jejich majitelé (v jedné vesnici pouť skončila, ve druhé se bude konat). Učinili tak samozřejmě pomocí nákladních aut, traktorů či jiné přepravní techniky, což však již nemá žádný vliv na správnost onoho měkkého -i ve slově odtáhli.

To, co jsem právě „polopaticky“ vysvětloval, bystrý čtenář pochopí během okamžiku. Dodám jen tolik, že toto konkrétní haiku vzniklo díky tzv. nevyjádřenému podmětu a existenci měkkého a tvrdého -i, -y.

Následující haikuhádanku si, vážený čtenáři, zkus vyřešit sám. Určitě to hravě zvládneš a zároveň poznáš, jaká jazyková jemnost byla využita tentokrát...

Výpověď z bytu

– můj pes pokousal

kočku domácí

O knize Chrám i tvrz, o svých dojmech z ní, bych mohl vyprávět ještě dlouho. Budu však již stručný. Poprvé vyšla v roce 1946, ovšem těch téměř 80 let bych jí nikdy nehádal. Na svůj věk je totiž neobvykle moderní, čtivá, poučná a dokonce vtipná (zaručuji vám, že se u ní skvěle pobavíte). O právě řečeném svědčí ostatně i to, že byla v průběhu let znovu a znovu vydávána, naposledy tedy nyní nakladatelstvím XYZ v krásném, téměř bibliofilním provedení.

Určitě si ji pořiďte! Co se týká mne, postavil jsem si ji ve své domácí knihovně na čestné místo a budu se k ní často vracet. Krásou své mateřštiny totiž nepřestanu být fascinován nikdy...

ASLAK NORE: MOŘSKÝ HŘBITOV

Těžkopádná kniha – autor namíchal literární guláš, který je nemastný a neslaný...

Vera Lindová je pčtadevadesátiletá dáma z „vyšších kruhů“. Její nejbližší ji ale považují tak trochu za „černou ovci“ rodiny, neboť svými kulturními zájmy, především zálibou v literatuře a averzí k okázalosti a na odiv stavěnému bohatství se značně odlišuje od toho, co by měla jako příslušnice společenské smetánky ztělesňovat. A tak již dlouho žije osaměle v malé chatce, stranou honosného rodinného sídla a zdá se, že je s tímto stavem věcí spokojena.

Jedinou bytostí, která jí přirostla k srdci a na jejíž návštěvu se vždycky těší, je vnučka Saša. Už jako v malé zvídavé dívence v ní spatřovala spřízněnou duši a tato náklonnost byla vždy vzájemná – v dětství si Saša babičku zamilovala pro umění vyprávět pohádky a nejrůznější příběhy, přičemž postupem let čím dál víc oceňovala její zásadovost a životní moudrost. Babiččina tragická smrt je pro její vnučku, nyní již matku dvou dcer, pochopitelně velkým šokem. A jak se vzápětí ukáže, zároveň i obrovskou výzvou, neboť postupně se začínají objevovat indicie, svědčící o tom, že rodinná historie skrývá jakési temné tajemství. Saša se rozhodne vypátrat pravdu...

Tím ovšem pro ni nastává velice komplikované životní období, spojené se ztrátou mnoha iluzí. Její zásadový otec, milovaná babička a další blízcí lidé se každým krokem, jímž Saša proniká dál a hlouběji do minulosti, mění v někoho úplně jiného. Ani rodné Norsko již není onou rádoby vzorovou demokratickou zemí, za jakou se tak rádo prohlašuje. Těch pověstných „kostlivců ve skříni“ je tolik a jsou tak pečlivě ukrývaní, že dopátrat se pravdy bude nesmírně obtížné. Jak se ukáže, počátek všeho leží v dávné minulosti, konkrétně v tragédii jedné lodi, která ztroskotala u norských břehů v roce 1940.

Jak známo, za 2. světové války bylo Norsko obsazeno hitlerovským Německem a i když v zemi existovalo odbojové hnutí, mnohem více bylo těch, kdo tak či onak s okupační mocí kolaborovali. Tisíce mladých Norů vstupovaly do SS, v čele vlády stál fašistický předák Vidkun Quisling, poslušně plnící všechny příkazy včetně uvěznění židů a jejich deportace do vyhlazovacích táborů. S tímto tíživým dědictvím se Norsko dodnes nevyrovnalo, resp. zahalilo všechna nepříjemná fakta závojem mlčení. Aslak Nore se v knize Mořský hřbitov vrací k události, která měla být rovněž zapomenuta...

Příběh má ale ještě jednu dějovou linku, která nás zavádí do Sýrie za časů Islámského státu. A tady musím být dosti kritický – autor se sice snažil obě časové osy propojit a dát jim zdání logické souvislosti, což se mu ovšem nepodařilo a knihou se tudíž jako příslovečná červená nit vine nespojitelná trhlina, která působí na čtenáře značně rušivě. Alespoň já jsem měl často dojem, že čtu vlastně knihy dvě... 

Přesto Mořský hřbitov za přečtení určitě stojí, třeba už jen proto, že Aslak Nore odvážně píchl do vosího hnízda norské historie. Jeho kniha je symbiózou rodinné ságy a detektivky a třebaže v ní najdeme víc než dost literární „vycpávky“, obsahuje i pasáže, které nás přesvědčují, že autor psát rozhodně umí.                

OTAKARE, PRÁSKNI DO BOT!

 

Nějak nejsi slyšet, Oto

že by řeč ti došla?

Já vím, Trump ti dal co proto

zrobil z tebe osla.

Není, Oto, všechno zlato,

co se krásně třpytí -

stojí ti ta funkce za to?

Teď jsi - promiň - v řiti.

Trump už rozdal nové noty

všechno je teď rázem jiné

ty však pořád stavíš ploty

všude hledáš ruské svině.

Putina furt vláčíš blátem

Trump si s ním však rukou třese

je i Donald dezolátem??

Otakare, vzbuď se přece!

Rychle převleč garderóbu

nebuď slepý jako kotě

jinak, hochu, zaspíš dobu

zůstaneš sám jak kůl v plotě.

Pávek bude měnit kabát

myslím, že už potřetí

než se, Oto, stačíš nadát

do Moskvy zas poletí.

Podívej, jak Vítek zkrotl

jak má kvůli pytlu bobky

Oto, přeci nejsi trotl

uteč jako šéfka topky!

Jinak skončíš jako Lipan

politická mrtvola

už ho nezve nikdo nikam

každý má ho za vola.

Vážně, Oto, tolik toužíš

pořádně si nabít hubu?

Vždyť tě ti, jimž dneska sloužíš

zítra hodí přes palubu!

Krysy piští tak jak vždycky

pod tebou se houpe židle -

Mysli trochu strategicky!

Hoď do toho zavčas vidle.

KAREL TICHÝ: KUDY KRÁČEL ZLOČIN

Mrazivý thriller? Ne, krutá realita!

Kniha mi přišla včera a dnes už píši recenzi. Z toho logicky vyplývá, že jsem ji přečetl takříkajíc na jeden zátah, z čehož je zase jasné, že mne neobyčejně zaujala. Než řeknu čím, dovolím si malý úvod.

Jsou novináři (s oblibou si říkají investigativní), kterým se podařilo vydobýt si u veřejnosti pověst bojovníků proti korupci a temným postavám mafiánského podsvětí. O tom, co vypátrali, píší knihy, vystupují s tím v televizi a lidé mají dojem, že jde nejen o na slovo vzaté odborníky na danou problematiku, ale i neohrožené jedince, kteří se ke svým odhalením dostali téměř s nasazením vlastního života. Pak se ale objeví kniha Kudy kráčel zločin a... najednou je všechno jinak!

Ukáže se třeba, že ony výbušné informace byly oněm investigativcům podsunuty samotnými kmotry s cílem svést je na falešnou stopu, popř. zneužít jejich naivity k vytváření nejrůznějších fám, ovlivňování veřejného mínění, diskreditaci určitých osob apod. Vezměme si takového pana Kmentu. Není pochyb o tom, že upřímně věřil tomu, co vypátral např. o Radovanu Krejčířovi a asi mu nebudeme vyčítat, jak se ve skutečnosti nechal tímto bossem „oblafnout“. Mafiáni totiž jsou mnohdy velice inteligentní a dokáží spřádat skvělé myšlenkové kombinace, mlžit, předstírat a hlavně s velkým gustem pokládat návnady pro senzacechtivé reportéry. Jde tedy o to, aby se člověk, který si chce v určité záležitosti utvořit objektivní názor, měl možnost dostat ke skutečnému zdroji relevantních dat. Zkrátka (jak říká jedno přísloví) nechodit ke kováříčkovi, když můžeme jít ke kováři. A tímto kovářem v oblasti odhalování organizovaného zločinu není (při vší úctě k němu) Jaroslav Kmenta, ale Karel Tichý.

Stačí si přečíst jeho stručný životopis na zadní straně knihy, aby bylo zřejmé, že tento mimořádně zkušený a přemýšlivý detektiv viděl a vidí do většiny závažných kauz daleko hlouběji, než kdokoli jiný. Na jednu stranu je to logické, protože takovýto člověk už z podstaty své práce toho mnoho ví a vlastně i vědět musí. Karel Tichý byl však svého času tak výjimečný a úspěšný především proto, že dokázal zločinecké struktury infiltrovat zevnitř, nasazovat do nich „krtky“, vynášející citlivé zprávy a šikovně vyvolávat rozmíšky mezi mafiánskými bossy. Fascinující svědectví o právě řečeném přináší kapitola s názvem „Vši“ v kožichu kmotrů, bossů a gangsterů, která se čte jako napínavý thriller!

Dlužno ovšem říct, že i ostatní kapitoly jsou čtenářsky nesmírně atraktivní. Již jejich názvy (Bartolomějská a její legendy, Jak se nám žilo se zločinem na konci osmdesátých a v devadesátých letech, Svět podle Mrázka a Svět podle Krejčíře) jsou zárukou toho, že nám bude umožněno nahlédnout pod pokličku nejzávažnější trestné činnosti. 

Po přečtení této úchvatné knihy může mít čtenář dojem, že vlastně všechna snaha o potírání korupce a organizované kriminality je bojem s větrnými mlýny, protože mafiáni mají své lidi ve všech strukturách státní správy. Policistů, státních zástupců, soudců, advokátů a dokonce lékařů stojících na druhé straně barikády musí být podle všeho víc než málo. Karel Tichý se na mnoha místech zmiňuje o tom, že vyšetřování zločinů bylo pokaždé spojeno s pátráním po úniku informací ze spisů, s problémy s vynášením motáků z cel zadržených jejich advokáty, s hledáním nezkorumpovaných lidí ve státním aparátu, s politickými tlaky atd.

Velmi často se mně během četby stávalo, že jsem si bezděčně kladl řadu znepokojivých otázek. V jaké právní džungli to vlastně žijeme, když bohatým a mocným je dovoleno prakticky vše? Potřebujete někoho zdiskreditovat, zastrašit, společensky diskvalifikovat? Žádný problém – je tu dost prodejných novinářů, kteří to udělají za vás a dotyčného vykreslí v médiích tak, že už mu nikdo ani ruku nepodá! Něco se na vás provalilo, nedalo se to ututlat a vás čeká soud? Nemějte obavy, doktor vám napíše takovou diagnózu, že se tomu vyhnete – jak byste taky mohli usednout na lavici obžalovaných, když „trpíte duševní poruchou a nejste schopni chápat soudní jednání“, že? Jde po vás nějaký nezkorumpovaný detektiv? Buďte v klidu – máte přece známosti v nejvyšších policejních kruzích a tam mu už vysvětlí, aby se ve vašich čachrech nešťoural, jinak...    

Občas dnes můžeme pozorovat tendenci idealizovat současnou dobu a tvrdit, že „divoké devadesátky“ patří definitivně minulosti a již se nebudou opakovat. Opravdu? Karel Tichý se vyjadřuje i k případu Dozimetr, který je navýsost aktuální a na jeho příkladu demonstruje, jak dál všechno běží ve starých kolejích, kdy ruka ruku myje a peníze nesmrdí...

Co říci závěrem? Knihu Kudy kráčel zločin by si měl přečíst opravdu každý, neboť popisuje společenský marasmus, o němž všichni ví, ale nikdo o něm nepíše a nemluví. Autor se odvážil jít s kůží na trh a odhalil věci, které by nám jinak zůstaly navždy skryty. Díky, pane Karle!