MIRA JAKOVENKOVÁ, AGNESSA MIRONOVOVÁ: AGNESSA (Zpověď ženy stalinského čekisty)

 

Šokující svědectví o odvrácené tváři bolševického režimu  

„Chladný rozum, planoucí srdce a naprosto čisté ruce!“ Takoví měli být podle představ jejího zakladatele F. E. Dzeržinského příslušníci Čeky. „Železný Felix“ dokonce své podřízené vyzval, aby v nepřátelích sovětského režimu neviděli zločince, nýbrž pomýlené lidi, které je třeba cílevědomě převychovávat v uvědomělé občany. „Správný čekista má mít s vězni soucit a vy, kteří toho nejste schopni, opusťte naše řady!“ Tento idealismus však dlouho nevydržel – Lenin a následně Stalin se nijak netajili tím, že od své tajné policie očekávají něco úplně jiného... 

Ačkoli Lenin zamýšlel vybudovat rovnostářskou společnost, v níž by nebylo místa pro „vykořisťovatele dělníků“, začala se bezprostředně po bolševickém převratu etablovat stranická nomenklatura. Noví vládcové Ruska se postupem času zcela distancovali od proletářských mas a pokud šlo o ně samotné, uvedli do praxe systém, v němž se materiální požitky a privilegia všeho druhu rozdělovaly podle toho, jaké místo ten který soudruh zaujímal na žebříčku mocenské hierarchie. Je pochopitelné, že členové bezpečnostních či přesněji řečeno represivních složek se těšili zvláštní přízni nejvyšších představitelů „prvního státu dělníků a rolníků na světě“. I když se v průběhu let její názvy měnily, tajná policie vždy zůstávala „ozbrojenou pěstí“ komunistické strany, nemilosrdně účtující s každým, kdo nějak vybočoval z řady radostného pochodu k zářivým zítřkům...

O poměrech v sovětských věznicích a táborech nucených prací víme (díky Alexandru Solženicynovi a řadě dalších svědků) vše podstatné. Jak už naznačuje podtitul, je kniha vzpomínek Agnessy Mironovové unikátní tím, že popisuje stalinistickou tyranii z opačného úhlu pohledu. Její příběh připomíná pohádku o Popelce, která se „vypracovala“ až mezi absolutní bolševickou smetánku. Jako žena vysoce postaveného důstojníka NKVD žila v přepychu, o němž se běžným občanům Sovětského svazu ani nesnilo. Čtenář se s úžasem a znechucením dozvídá o opulentních hostinách, kterých si užívaly stranické špičky, a to i v časech všeobecné bídy a hladomorů. Agnessa Mironovová nic nezatajuje, je naprosto upřímná a svůj tehdejší život nejenže nijak neomlouvá, ale naopak na sebe prozrazuje věci, za něž se lidé obvykle stydí. O to víc je její svědectví fascinující i šokující zároveň. Jak se ale říká, „žádný strom neroste do nebe“...

Jestliže bychom chtěli na nějakém příkladu demonstrovat platnost hesla „revoluce požírá vlastní děti“, sotva bychom našli lepší, než byl konec šéfů Stalinovy tajné policie. Když vykonali černou práci, skončili na popravišti Genrich Jagoda, Nikolaj Ježov i Lavrentin Berija. Podobně dopadlo i mnoho nižších kádrů. V knize Agnessa se s monotónní pravidelností objevuje u desítek jmen poznámka pod čarou „v roce 1937 (1938, 1939...) zatčen a zastřelen“. Při četbě tak cítíme jisté zadostiučinění, že ty, kteří mučili a vraždili, potkal nakonec stejný osud... 

Kniha Agnessa (Zpověď ženy stalinského čekisty) nám v plné nahotě odhaluje tajná zákoutí obludné tyranie, do nichž bylo nepovolaným očím přísně zakázáno byť i jen nahlédnout. Co se týká hrůz Stalinovy vlády, pozornost historiků je zaměřena především na tzv. Velký teror, tj. čistku mezi stranickou věrchuškou. I Agnessa Mironovová si až poté, co se sama ocitla v soukolí „ježovštiny“, začala uvědomovat, v jakém světě vlastně žije.

Nemělo by však být zapomenuto, že obyčejní lidé v Sovětském svazu byli terorizováni permanentně po celou dobu trvání „diktatury proletariátu“. V době, kdy se Sergej Mironov těšil přízni Stalina, zatýkal tzv. „nepřátele lidu“, žil v přepychu a jeho žena si myslela, že to tak bude napořád, psala Anna Achmatovová následující verše:

Odvedli tě brzy na úsvitě,

jak za rakví šla jsem, v hrdle ston,

v úzké síňce naříkalo dítě,

dohořela svíčka u ikon.

Svatý obrázek k rtům přitištěný

a smrtelný pot na čele tvém...

Tak tě budu vidět a jak ženy

střelců vzlykat u kremelských stěn.

VÁCLAV POLÍVKA: DENÍKY 1945 – 1948

 

Deníky Václava Polívky jsou unikátním svědectvím o přelomové době našich dějin!

Začalo to téměř jako pohádka – bylo nebylo...

Půdy starých domů (a to nejen u nás, ale zřejmě všude na světě) leckdy ukrývají podivuhodná tajemství. Není tedy asi nic překvapivého na tom, když se v roce 2012 v podkrovních prostorách jednoho norského domku našly čísi staré, již notně zaprášené deníky. To se stává, že. Po prvním zběžném prolistování se ovšem ukázalo, že tu řada věcí takříkajíc „nehraje“. Tak třeba to, že jsou napsány v jakémsi podivném, neznámém jazyce. Úterý 30. ledna 1944 – toho dne byl učiněn první zápis. Poslední pak ve čtvrtek 4. března 1948...

Ne, nyní nezazvoní zvonec a pohádky nebude konec! Pouze se vrátíme do reality...

Nechci se podrobně rozepisovat o tom, jak se mohlo stát, že se v dalekém Norsku ocitly deníky českého mladíka z Prahy, neboť je to dlouhá a spletitá historie. Řekněme si pro začátek jen tolik, že v době, kdy je začal psát, bylo Václavu Polívkovi necelých 18 roků.

Protektorát, pražské povstání, necelé tři roky relativní svobody a komunistický puč. To je, dá-li se to tak říct, politický rámec, v němž se deníkové záznamy pohybují. Vášní Václava Polívky byla hudba, které se věnoval jak teoreticky (komponování), tak i prakticky (vynikající hra na čelo a klavír), takže je logické, že se v jeho zápiscích neustále objevují zmínky o návštěvách koncertů, hudebních večerech s kamarády atd. 

Velmi zajímavé jsou i pasáže, popisující cesty do zahraničí – jako student medicíny měl Václav Polívka v poválečných letech možnost dvakrát navštívit Dánsko. Seznámil se tam s dívkou, která se v budoucnu měla stát jeho manželkou. Jejich složitě se rozvíjející vztah, do nějž navíc negativně zasahovala zhoršující se politická situace, je ústředním tématem zhruba druhé poloviny knihy.

Co se týká únorových událostí roku 1948, měl Václav Polívka zcela jasno. Komunističtí předáci jsou pro něj „Gottwald a jeho zločinci“, milicionáři pak „přiožralá lůza ozbrojená puškami“. S hrůzou pozoruje, jak je nastupující komunistická tyranie nápadně podobná té nacistické a stále častěji uvažuje o emigraci...

Deníky Václava Polívky jsou v mnoha ohledech fascinující četbou. Především proto, že události, které dnes vnímáme jako vzdálenou historii, jsou v nich popisovány z bezprostředního pohledu jejich přímého účastníka. Z psychologického hlediska v nich pak nacházíme jedinečný popis osobnostního zrání mladého muže, který si v turbulentních časech dějinného zlomu hledá své „místo na slunci“. A obsahují i nepřehlédnutelné memento, když z nich jednoznačně vysvítá, že svůj neblahý osud si náš národ přivodil sám ve volbách v roce 1946...  

VICTOR SEBESTYEN: LENIN

 

Fascinující Leninův životopis je literaturou faktu par excellence!

Před rokem 1989 se na brněnském náměstí Svobody nacházelo knihkupectví s názvem Sovětská kniha. Vzpomínám si, že tam na dlouhé polici stála vyrovnaná řada několika desítek svazků v luxusních vazbách. Jednalo se o sebrané spisy Vladimíra Iljiče Lenina, což měl být podle tehdejších ideologů jeden z největších myslitelů v dějinách lidstva. Dalo by se tudíž logicky předpokládat, že zájem o jeho literární odkaz bude veliký, pravdou však byl přesný opak. O Lenina nikdo nestál, na knihy padal prach a co se s nimi stalo po sametové revoluci, to nevím – nejspíš je jako neprodejný brak někam vyhodili...

Jestliže se v poslední době Lenin těší zvýšenému zájmu odborníků na historii, pak to není proto, že by snad jeho myšlenky prožívaly nějakou renesanci či byly takříkajíc „sub specie aeternitatis“ vzaty na milost. Spíše jde o snahu nalézt odpověď na otázku, jak se mohlo stát, že zrovna tento člověk se nejen zmocnil vlády nad obrovskou říší, ale dokázal si ji přes nesmírně složité problémy prvních porevolučních let udržet. Dá se říct, že Lenin je dodnes svým způsobem záhadou, neboť se vymyká většině představ, které jsme si navykli mít o diktátorech a tyranech.   

Když odhlédneme od idealizovaného portrétu Naděždy Krupské (Vzpomínky na Lenina) a vynikající, ovšem poněkud stručné biografie Dmitrije Volkogonova (Lenin – počátek teroru), pak je kniha Victora Sebestyena s názvem Lenin – osobnost, ideologie, teror prvním uceleným životopisem vůdce ruských bolševiků v českém jazyce. Už to samo o sobě má nemalý význam. Jestliže se navíc jedná o vskutku brilantní analýzu životní dráhy a světonázorového vývoje přes všechny její zápory fascinující dějinné postavy, pak můžeme vydavatelský počin nakladatelství Maraton právem označit za literární událost!

Jak známo, příčinou radikalizace do té doby spíše apolitického Lenina byla smrt jeho staršího bratra, popraveného za přípravu atentátu na Alexandra III. Na tento bezesporu traumatický zážitek ovšem Victor Sebestyen (na rozdíl od omílaných klišé typu „My na tvoje místo, bratře, půjdeme však cestou jinou!“) nehledí izolovaně, nýbrž zasazuje jej do širokého kontextu anarchistických nálad mezi ruskou mládeží konce 19. století, jež byla reakcí na despotismus carského režimu. Čtenář tak má možnost detailně poznat ideové podhoubí, z něhož postupně vykrystalizovalo Leninovo pochybné přesvědčení o proletářské revoluci a nastolení nového společenského řádu jako jediném prostředku na odstranění třídních antagonismů.

Publikace Lenin – osobnost, ideologie, teror jde opravdu do hloubky a pro toto tvrzení lze uvést řadu důkazů. Zmínil bych alespoň zdánlivě malý, ve skutečnosti ale zásadní detail. Dmitrij Volkogonov na jednom místě vyjádřil podivení nad tím, jak se mohl Lenin, který vůbec neznal životní a pracovní podmínky proletariátu, postavit do čela dělnických mas. Victor Sebestyen však přesvědčivě dokládá, že Lenin si tento svůj „handicap“ dobře uvědomoval a aby ho odstranil, navštěvoval jak v Rusku, tak později v Anglii dělnické schůze a vzdělávací kroužky pro pracující, na nichž řečnil, diskutoval i vyučoval. Hlavně a především jsem si však (díky autorovu skvělému badatelskému výkonu) ohledně daného tématu rozšířil své vědomosti o množství pro mne dosud neznámých informací, vztahujících se např. k činnosti carské tajné policie, emigrantským třenicím mezi ruskými socialistickými frakcemi, tzv. Krvavé neděli roku 1905 či dramatickým měsícům mezi Únorovou revolucí a říjnovým převratem).

Lenin měl dvě základní charakterové vlastnosti, obě bohužel negativní a ve svých důsledcích až děsivé. Tou první bylo přesvědčení, že ve jménu šťastné budoucnosti je v přítomnosti možné a dokonce nutné páchat jakékoli zločiny. Za názorný příklad právě řečeného může posloužit jeho reakce na hladomor v Povolží v letech 1891 – 1892, kdy ostře odsuzoval humanitární akce na pomoc postiženým. Podle něj bylo naopak žádoucí, aby zemřelo co nejvíce lidí, což by před národem odhalilo carovu krutost a vyvolalo protirežimní bouře. Heslem účel světí prostředky, dovedeným ad absurdum, se řídil po celý život. Lenin byl rovněž skálopevně přesvědčen o správnosti svých myšlenek a podle toho, jak s ním kdo souhlasil či nesouhlasil, dělil lidi na brutálně jednoduché škále přítel – nepřítel. V záležitostech běžného života nekonfliktní, stával se Lenin agresívním, povýšeneckým a zuřivě nekompromisním v okamžiku, když šlo o politiku a setkal se s oponenturou.

Fanatismus, s nímž šel za svým cílem, z něj učinil nezpochybnitelného vůdce a hybný motor bolševického převratu. Trockij se vyjádřil v tom smyslu, že kdyby Vladimír Iljič v říjnu 1917 nebyl v Petrohradě, k žádné revoluci by nedošlo. Lenin tam naneštěstí byl a uvrhl ruský národ do katastrofy, z jejíchž důsledků se vzpamatovává dodnes...

Bezprostředně po Leninově smrti se začal cílevědomě vytvářet jeho kult, který z něj záhy učinil mytologickou bytost s téměř nadpřirozenými vlastnostmi a schopnostmi. Dlužno ovšem říct, že tato víra byla zpočátku u mnohých upřímná a opravdová – když např. čteme ódu na Lenina od Vladimíra Majakovského, která je po umělecké  stránce úchvatným dílem, pak je evidentní, že velký básník považoval zakladatele sovětského státu za politického i morálního velikána. Vnější kulisy, ať už šlo o nabalzamované tělo v mauzoleu či tisíce soch po celém Sovětském svazu měly naproti tomu opačný efekt. A když se ukázalo, že komunismus je utopická a zkázonosná idea, názory na Lenina se přelily do druhého extrému – náhle se na něho pohlíželo jako na nelidské monstrum a symbol takřka metafyzického Zla.

Victor Serebyan prošel ohromné množství relevantního historického materiálu a výsledky svých studií přetransformoval do knihy, která se u recenzentů právem setkává s obdivnou a nadšenou odezvou. Svým skromným dílem se k těmto hlasům chci připojit i já a potvrdit, že Lenin – osobnost, ideologie, teror je literaturou faktu té nejvyšší úrovně!