MIRA JAKOVENKOVÁ, AGNESSA MIRONOVOVÁ: AGNESSA (Zpověď ženy stalinského čekisty)

 

Šokující svědectví o odvrácené tváři bolševického režimu  

„Chladný rozum, planoucí srdce a naprosto čisté ruce!“ Takoví měli být podle představ jejího zakladatele F. E. Dzeržinského příslušníci Čeky. „Železný Felix“ dokonce své podřízené vyzval, aby v nepřátelích sovětského režimu neviděli zločince, nýbrž pomýlené lidi, které je třeba cílevědomě převychovávat v uvědomělé občany. „Správný čekista má mít s vězni soucit a vy, kteří toho nejste schopni, opusťte naše řady!“ Tento idealismus však dlouho nevydržel – Lenin a následně Stalin se nijak netajili tím, že od své tajné policie očekávají něco úplně jiného... 

Ačkoli Lenin zamýšlel vybudovat rovnostářskou společnost, v níž by nebylo místa pro „vykořisťovatele dělníků“, začala se bezprostředně po bolševickém převratu etablovat stranická nomenklatura. Noví vládcové Ruska se postupem času zcela distancovali od proletářských mas a pokud šlo o ně samotné, uvedli do praxe systém, v němž se materiální požitky a privilegia všeho druhu rozdělovaly podle toho, jaké místo ten který soudruh zaujímal na žebříčku mocenské hierarchie. Je pochopitelné, že členové bezpečnostních či přesněji řečeno represivních složek se těšili zvláštní přízni nejvyšších představitelů „prvního státu dělníků a rolníků na světě“. I když se v průběhu let její názvy měnily, tajná policie vždy zůstávala „ozbrojenou pěstí“ komunistické strany, nemilosrdně účtující s každým, kdo nějak vybočoval z řady radostného pochodu k zářivým zítřkům...

O poměrech v sovětských věznicích a táborech nucených prací víme (díky Alexandru Solženicynovi a řadě dalších svědků) vše podstatné. Jak už naznačuje podtitul, je kniha vzpomínek Agnessy Mironovové unikátní tím, že popisuje stalinistickou tyranii z opačného úhlu pohledu. Její příběh připomíná pohádku o Popelce, která se „vypracovala“ až mezi absolutní bolševickou smetánku. Jako žena vysoce postaveného důstojníka NKVD žila v přepychu, o němž se běžným občanům Sovětského svazu ani nesnilo. Čtenář se s úžasem a znechucením dozvídá o opulentních hostinách, kterých si užívaly stranické špičky, a to i v časech všeobecné bídy a hladomorů. Agnessa Mironovová nic nezatajuje, je naprosto upřímná a svůj tehdejší život nejenže nijak neomlouvá, ale naopak na sebe prozrazuje věci, za něž se lidé obvykle stydí. O to víc je její svědectví fascinující i šokující zároveň. Jak se ale říká, „žádný strom neroste do nebe“...

Jestliže bychom chtěli na nějakém příkladu demonstrovat platnost hesla „revoluce požírá vlastní děti“, sotva bychom našli lepší, než byl konec šéfů Stalinovy tajné policie. Když vykonali černou práci, skončili na popravišti Genrich Jagoda, Nikolaj Ježov i Lavrentin Berija. Podobně dopadlo i mnoho nižších kádrů. V knize Agnessa se s monotónní pravidelností objevuje u desítek jmen poznámka pod čarou „v roce 1937 (1938, 1939...) zatčen a zastřelen“. Při četbě tak cítíme jisté zadostiučinění, že ty, kteří mučili a vraždili, potkal nakonec stejný osud... 

Kniha Agnessa (Zpověď ženy stalinského čekisty) nám v plné nahotě odhaluje tajná zákoutí obludné tyranie, do nichž bylo nepovolaným očím přísně zakázáno byť i jen nahlédnout. Co se týká hrůz Stalinovy vlády, pozornost historiků je zaměřena především na tzv. Velký teror, tj. čistku mezi stranickou věrchuškou. I Agnessa Mironovová si až poté, co se sama ocitla v soukolí „ježovštiny“, začala uvědomovat, v jakém světě vlastně žije.

Nemělo by však být zapomenuto, že obyčejní lidé v Sovětském svazu byli terorizováni permanentně po celou dobu trvání „diktatury proletariátu“. V době, kdy se Sergej Mironov těšil přízni Stalina, zatýkal tzv. „nepřátele lidu“, žil v přepychu a jeho žena si myslela, že to tak bude napořád, psala Anna Achmatovová následující verše:

Odvedli tě brzy na úsvitě,

jak za rakví šla jsem, v hrdle ston,

v úzké síňce naříkalo dítě,

dohořela svíčka u ikon.

Svatý obrázek k rtům přitištěný

a smrtelný pot na čele tvém...

Tak tě budu vidět a jak ženy

střelců vzlykat u kremelských stěn.