J. D. BEZSONOV: DVACET ŠEST VĚZNIC A ÚTĚK ZE SOLOVEK

 

„To hlavní, základ všeho, je pro mě víra v Boha.“

Nejdříve se musím přiznat k jedné věci. Až dosud jsem se domníval, že co se týká literatury faktu, pojednávající o prvních letech bolševického režimu v Rusku, sotva se může objevit kniha, která by mě v tomto ohledu mohla nějak překvapit. Jurij Dmitrijevič Bezsonov (jehož vzpomínky na tuto krutou dobu s názvem Dvacet šest věznic a útěk ze Solovek jsem přečetl se zatajeným dechem) mě přesvědčil o opaku...

Jak známo, tzv. Velká říjnová socialistická revoluce byla ve skutečnosti protistátním pučem nevelké skupiny teroristů, kteří by neměli sebemenší naději na uchopení moci, pokud by prozatímní vláda Alexandra Kerenského projevila více rozhodnosti a akceschopnosti. „Útok na Zimní palác“ se rovněž odehrál úplně jinak, než jak to po léta prezentovala komunistická historiografie. Do sídla vlády tenkrát vtrhl dav ozbrojenců, demoralizovaní obránci spořádaně odešli a vlády nad obrovskou říší se zmocnili Lenin a Trockij se svými kumpány. Takto tristní to celé bylo... 

Potvrzuje to ostatně i Jurij Bezsonov, který jako zástupce velitele vojenských oddílů, majících bránit  Zimní palác, byl přímým účastníkem této události. Jeho kniha začíná stručným vylíčením oné tragické noci, kdy v Rusku na dlouhá desetiletí zemřela demokracie. Pro něho samotného pak začíná několikaletá anabáze štvance, při níž se střídají zatčení s pobyty ve věznicích a následnými útěky. Když je nakonec držen ve vazbě na Špalerné ulici v Petrohradě, dochází u něj k zásadní duchovní katarzi...

Bůh může vstoupit do lidského srdce nejrůznějšími způsoby. Když Jurij Bezsonov popisuje, jak tomu bylo u něj, čtenář s úžasem sleduje proud jeho myšlenek a je ohromen přeměnou člověka plného nenávisti, zloby a pomstychtivosti v křesťana...

Vnější životní podmínky se ovšem nemění, a pokud, tak k horšímu. Následuje totiž poslední, údajně konečná stanice, odkud již není návratu – Solovecké souostroví má pověst nejkrutějšího bolševického žaláře. A právě sem je Jurij Bezsonov eskortován, právě tady bude jeho křesťanská víra vystavena nejtěžší zkoušce...

Kniha Dvacet šest věznic a útěk ze Solovek je (minimálně tedy zhruba od své poloviny) fascinujícím a v mnoha aspektech výjimečným náboženským vyznáním. Autor v řadě pasáží (dopisy sestře) vyjadřuje názory, které je možné vnímat jako nadčasové. Ačkoli je bolševický režim svou podstatou nelidský a zrůdný (protože odmítá, ba nenávidí Boha), v žádném případě to neznamená, že ideálem je Západ s jeho demokracií a lidskými právy, jež jsou pouhými racionalistickými konstrukty. Již Vladimír Solovjov předpovídal, že pseudonáboženství v podobě víry v technický pokrok zákonitě přivede západní civilizaci do totality srovnatelné s tou komunistickou. 

A  stejné varování nalezne pozorný čtenář i u Jurije Bezsonova!

PETR DVOŘÁČEK: SANTINI

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Santini v podání Petra Dvořáčka je literární událostí par excellence!

Z okna panelákového bytu mého bratrance ve Žďáru nad Sázavou je v dálce vidět pozlacená věžička kostela na Zelené hoře. Když jsem byl kdysi u něj na návštěvě, přišla řeč na to, jak se mohla tato z našeho tehdejšího pohledu nijak významná památka dostat na Seznam světového kulturního dědictví (UNESCO). Nyní (po přečtení knihy Petra Dvořáčka s prostým názvem Santini) to už vím...

Čím je tato publikace výjimečná? Domnívám se, že především citlivě promyšlenou symbiózou po odborné stránce skvěle zpracované textové části s úchvatnou fotografickou přílohou. Čtenář tak má jedinečnou příležitost podrobně se seznámit s životem a dílem umělce, zanechavšího příštím generacím důkazy své geniality v podobě velkolepých chrámů, kostelů, kaplí a jiných sakrálních, jakož i světských staveb. 

Jestliže mně kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře nepřipadal svého času nijak zvlášť zajímavý, bylo tomu tak jednak z mé naprosté neznalosti Santiniho tvůrčích postupů, a také z toho důvodu, že jsem jej znal pouze z fotografií. Člověk ale opravdu musí vstoupit do interiéru, aby na vlastní oči spatřil tu fascinující „hru světla a stínu“ (jak to výstižně vyjádřil Petr Dvořáček) a zůstal stát v úžasu a dojetí...

V knize je zmíněn ohromující počet staveb (okolo sta!), na nichž Jan Blažej Santini-Aichel nějakým způsobem (převážně tedy architektonicky) participoval. Návštěvníka těchto míst mimoděk napadá, kde bral ke svým gigantickým výkonům duchovní sílu a inspiraci. Domnívám se, že odpověď není nijak složitá. Byla to hluboká katolická víra, která jej motivovala k tomu, aby své veliké nadání užíval k oslavě Boha, Jeho vznešenosti a svatosti. Když kdokoli (myslím teď ať „věřící“ či „nevěřící“) vejde např. do baziliky ve Křtinách, je ohromen nejen její velikostí a nádherou, ale též (a především) vnitřním hlasem, který mu jakoby říká: Ten, kdo toto vytvořil, nemohl svůj úkol chápat jako pouhou stavební zakázku, jako něco rutinního a všednodenního. Ne, v takové kráse se nezrcadlí toliko chladný rozum, ale i horoucí a milující srdce!

Ti, kdo si tuto knihu pořídí, se k ní určitě budou často a se zalíbením vracet. Santiniho se totiž člověk se zájmem o pravé umění nikdy nenasytí!    

NAVARA, KASÁČEK: GOTTWALDOVY OPRÁTKY

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Děsivá svědectví z brněnského domu hrůzy!

Je to obrovská, nevzhledná budova, do jejíchž zdí jako by se na věky zažral strašlivý genius loci. Pokaždé, když kolem ní procházím (nachází se na rušné ulici v samém centru Brna), zmocňuje se mne chmurný, tísnivý pocit, ne nepodobný tomu, jaký jsem zažil kdysi při návštěvě Osvětimi... Tady za Gottwaldovy hrůzovlády trpěli a umírali „nepřátelé lidově-demokratického zřízení“, „zaprodanci imperialistického Západu“, „agenti Vatikánu“ či jak jinak se ještě tenkrát říkalo těm, kdo se nesmířili s komunistickou diktaturou a rozhodli se proti ní bojovat.

Věznice na Cejlu... Nějakou dobu v ní pobýval i Jan Zahradníček. A je docela dobře možné, že právě ve zdejších vlhkých a studených kobkách našel inspiraci pro svou slavnou básnickou sbírku Dům Strach...

Šibenice zvaná „prkno“ (ano, zde se i popravovalo). Bez propadliště, nejspíš proto, aby odsouzenci co nejdéle trpěli. Udušení oběšením – tak to stálo v úřední zprávě zvané Léčebný a ohledací list, která byla vyhotovena poté, co kat provedl „výkon socialistické spravedlnosti“. Spálení mrtvého těla, odvezení urny s popelem do jakési skrýše na ústředním brněnském hřbitově a ...věčné zapomenutí? Naštěstí nikoli!

V knize s názvem Gottwaldovy oprátky jsou zaznamenány příběhy života a smrti deseti mužů, kteří vydechli naposledy na nádvoří budovy, kolem níž dnes proudí davy lidí, projíždějí tramvaje a kypí velkoměstský život. Všimne si aspoň někdo pamětní desky, upomínající na hrůznou historii tohoto místa? Ti, kdo se vzepřeli tyranskému režimu se zbraní v ruce, nemohli v případě zatčení počítat s ničím jiným než brutálními výslechy a trestem smrti. Žádosti o milost (pokud se k němu vůbec dostaly) házel prezident do koše a ani Marta Gottwaldová, na niž se jako na poslední naději obracely ženy a matky odsouzenců, nikdy nikomu nepomohla. Pro představu, co se tenkrát dělo, uvedu ještě osud dopisu na rozloučenou z roku 1952, který napsal Leopold Doležal před popravou své ženě. Ludmila Doležalová jej obdržela až po 45 letech, v roce 1997...

Gottwaldovy oprátky (s podtitulem Poslední adresa Cejl) jsou mimořádně důležitou připomínkou jednoho z nejtemnějších období naší národní historie. Oba její autoři si zaslouží obdiv a uznání. Poděkování samozřejmě patří i všem těm, kdo jim byli jakkoli nápomocni. Kéž by se tzv. padesátá léta už nikdy neopakovala!