středa 14. prosince 2022

CLARA LEJEUNE–GAYMARDOVÁ: ŽIVOT PRO ZAVRŽENÉ

 





















Nenarozené děti jsou lidské bytosti aneb fascinující životopis lékaře, bojujícího za právo na život  

Jedním z nejrychleji se rozvíjejících medicínských oborů je patrně prenatální diagnostika. Dnes je např. zcela běžné, že již během těhotenství lze u dítěte odhalit zdravotní komplikace a zajistit mu tak bezprostředně po porodu adekvátní léčbu. Některé nezbytné zákroky se dokonce provádějí ještě v bříšku svého času obletěla svět fotografie, na níž chirurg Dr. Joseph Bruner operuje rozštěp páteře Samuela Armase, přičemž malý pacient (nacházející se v děloze) jej v jednu chvíli uchopí ručičkou za prst...

Tento neobyčejný vědecký pokrok má bohužel i svou odvrácenou stranu. Je veřejným tajemstvím, že zjištěné (či dokonce pouze předpokládané) vývojové odchylky u nenarozených dětí mají za následek tlak na nastávající maminky, aby těhotenství přerušily. Jednou z indikací, mající často za následek potrat ze zdravotních důvodů, je podezření na tzv. Downův syndrom. Paradoxní přitom je, že se de facto nejedná o nemoc či postižení v klasickém slova smyslu, ale o marginální odchylku v počtu chromozomů v buňkách.

Tento objev učinil v roce 1958 francouzský genetik Jérome Lejeune. V knize Život pro zavržené popisuje jeho dcera dramatický životní a profesní příběh člověka, který si velmi dobře uvědomoval nebezpečí zneužitelnosti prenatálních výzkumů. Tyto jeho obavy se naneštěstí ukázaly být naprosto oprávněnými. Postupně to dokonce došlo až tak daleko, že děti v mateřském lůně nemají ve většině států garantováno právo na život, neboť se ně pohlíží nikoli jako na lidské bytosti, nýbrž pouhou fetální tkáň“ či děložní obsah“...

Clara LejeuneGaymardová se vyznává z lásky a obdivu ke svému otci, který těmto genocidním praktikám vždy neochvějně vzdoroval. Otevřeně říkat, že život začíná početím a umělé přerušení těhotenství je vražda, bylo již tenkrát medicínsky nekorektní. Jérome Lejeune si však jako hluboce věřící křesťan uvědomoval, že bránit bezbranné je jeho morální i občanskou povinností a z této své zásady nikdy neslevil.      

Lidský život má absolutní hodnotu a nelze na něj tudíž aplikovat měřítka typu užitečnost, kvalita, výkonnost apod. Nikdo ostatně nebude věčně mladý a zdravý, iluze bezbolestného života se tváří v tvář nevyhnutelnosti stáří, nemocí a smrti hroutí. Pro dnešní konzumně orientovanou dobu je charakteristické, že problémy s ještě příliš mladými či naopak už moc starými řeší nebo zamýšlí řešit jejich fyzickou likvidací volání po uzákonění eutanazie je svým způsobem logickým pokračováním již dávno praktikované selekce nenarozených dětí.

Ale nechci všechno vidět jen černě. Nelze si třeba nevšimnout evidentního společenského obratu v pohledu na handicapované jedince, a to včetně těch s Downovým syndromem. Je to výsledek osvětové práce mnoha často neznámých nadšenců, jimž se daří bořit předsudky a mýty a probouzet uspaná svědomí. Kromě toho, že je fascinující biografií mimořádné osobnosti, kniha Život pro zavržené s neobyčejnou naléhavostí apeluje na rozum i srdce čtenáře, když mu připomíná, že člověk je stvořen k Božímu obrazu a jeho život je tudíž posvátný a nedotknutelný. Svou skromnou recenzí bych ji chtěl doporučit všem lidem dobré vůle.     

PS: Na internetu jsem objevil pozoruhodný blog paní Ivety Sochorové, maminky čtyř dětí, z nichž jedno (dnes pětiletá Sárinka) se narodilo s Downovým syndromem. Dovoluji si přidat sem odkaz:

https://sarinhlas.com/

Žádné komentáře:

Okomentovat