Žádné definitivní pravdy, ale „pouze“ kladení zásadních otázek – Michio Kaku opět exceluje!
Michio Kaku je našim čtenářům znám především jako autor bestselleru Hyperprostor, v němž prokázal jednak famózní znalosti z nejrůznějších vědních oborů, hlavně a především však schopnost „zužitkovat“ je při promýšlení složitých otázek z oblasti kosmologie. Postupem doby se z něj stal jeden z nejuznávanějších popularizátorů „vědy o vesmíru“, jemuž bezpočet naprostých „analfabetů“ (přiznávám, že jsem jedním z nich) vděčí za to, že jim „otevřel oči“ pro záhady nezbadatelných hlubin všehomíra. Kniha Paralelní světy ve zmíněném trendu pokračuje a její druhé vydání svědčí o tom, že zájem o tuto problematiku je mezi českými čtenáři na vzestupu!
Možná nebude od věci začít takříkajíc „od Adama“ a položit si otázku, co vlastně kosmologie je. Laicky řečeno jde o vědní obor, který je „něco víc“ než astronomie a současně „něco méně“ než filosofie, nebo (pokud použijeme klasickou Aristotelovu definici, podle níž „filosofie je naukou o jsoucnu jakožto jsoucnu“), o „nauku o vesmíru jakožto vesmíru“. Tady je ovšem okamžitě patrná tenze, jež mezi těmito dvěma kruciálními myšlenkovými disciplínami panuje. Kosmologové jako by říkali: „Je evidentní, že díky stále přesnějším a výkonnějším přístrojům (především tedy obřím teleskopům na oběžné dráze Země) se posunujeme dál a dál ve zkoumání a chápání vesmíru. Je nám známo, jak a kdy vznikl, víme, že se neustále rozpíná a jednou odhalíme i jeho dosud skrytá tajemství.“ Filosofové kontrují tvrzením, podle nějž se pojmy typu „bytí“, „jsoucno“ či „esence“ zcela míjejí s fyzikálními a kosmologickými poznatky a objevy, byť by tyto byly sebeúchvatnější. Domnívám se, že v tomto sporu je pravda na jejich straně, nelze ale zároveň nevidět, že filosofie má svůj původ a zdroj v realitě světa a kosmu.
Je jasné, že autor knihy Paralelní světy se jakožto „věřící“ kosmolog nemůže neobdivovat grandiózním pokrokům „své“ disciplíny a dívat se do budoucna s optimismem a velkými očekáváními. Michio Kaku je přesvědčen, že žijeme v době, kdy jsou doslova „na spadnutí“ nové a převratné objevy, díky nimž se hlavolam jménem vesmír podaří rozluštit. Přitom si ale uvědomuje, že vyřešení jedné záhady sebou nese (a navíc zákonitě!) problémy další a často ještě komplikovanější. Paralelní světy tak paradoxně oscilují mezi Skyllou obrovských nadějí a Charybdou mnoha pochybností, ovšem právě to je (alespoň dle mého názoru) dělá mimořádně napínavými a čtenářsky atraktivními.
Celá recenze zde:
Žádné komentáře:
Okomentovat