Nejlepší Švoreckého kniha – líbila se dokonce i mně!
To jsem si tedy na sebe zase jednou upletl bič! Mám napsat, co si myslím o Příběhu inženýra lidských duší (z nakladatelství Leda, kde jej nedávno vydali, mi ochotně zaslali recenzní výtisk) a já marně přemýšlím nad tím, jak tak nějak decentně sdělit světu, že ten osmisetstránkový špalek je natolik rozsáhlý a složitý, že každá recenze může být toliko nesmělým pokusem o krajně subjektivní zhodnocení něčeho, co musel snad i sám autor pokládat za nanejvýš nesrozumitelné a svým způsobem „nečitelné“.
Ne, Škvoreckého nemám rád. Jeho psaní je hrozně upachtěné, ukoptěné, povrchní, kýčovité, mnohomluvné až užvaněné, nějakou hlubší myšlenku aby člověk v tom slovním balastu pohledal... A to nemluvím pouze o té hrůze jménem Tankový prapor, ale třeba i o „slavných“ Zbabělcích. V souvislosti s nimi se Pavel Juráček (Deník) pozastavuje nad „Škvoreckého literární nešikovností“ a já na jeho osamocený hlas dám víc než na gejzíry eufórie nad tím, že to konečně někdo těm soudruhům pořádně nandal... Kniha se přece nestane automaticky dobrou tím, že je antikomunistická!
Jakkoli jsem tedy k jeho literární tvorbě kritický, jednu „výjimku z pravidla“ u Škvoreckého přece jen vidím – a to Příběh inženýra lidských duší! Ano, tento román je podle mne tím nejlepším, co napsal a není pochyb o tom, že snese hodně přísná měřítka.
Jakkoli jsem tedy k jeho literární tvorbě kritický, jednu „výjimku z pravidla“ u Škvoreckého přece jen vidím – a to Příběh inženýra lidských duší! Ano, tento román je podle mne tím nejlepším, co napsal a není pochyb o tom, že snese hodně přísná měřítka.
Asi nejde přesně zjistit, nakolik je autobiografický a co v něm jsou autorovy literární „kudrlinky“. Ono to ale není až tak důležité – základní dějová linka je totiž jasná a její zpracování excelentní. Emigrant z komunistického Československa Danny Smiřický (Škvorecký), nyní padesátiletý profesor literatury na univerzitě v Torontu, se zamýšlí nad peripetiemi osudu, které ho z malého českého městečka zavály na druhý konec zeměkoule a ačkoli ještě zdaleka není ve věku, kdy by se měl ohlížet za životem, začíná tak trochu bilancovat. Ví, že by měl být šťastný, radostný a optimistický, unikl přece ze spárů totalitního režimu a nyní žije ve svobodné zemi, ovšem místo toho stále častěji cítí rozčarování, nespokojenost a cosi na způsob existenciální rezignace. Jak je to možné?
Dannyho společenský život osciluje mezi „jeho“ školní třídou a emigrantskou komunitou. A právě tyto dvě „zkušenosti“ jej přivádí ke smutnému zjištění, že lidé na obou stranách železné opony jsou (byť jiným způsobem) stejní. Komunistický sen o „novém člověku“, který se měl zrodit poté, co se odstraní soukromé vlastnictví výrobních prostředků, se ukázal být bájnou utopií a namísto svobody, rovnosti a bratrství přišla pod pláštíkem „diktatury proletariátu“ krutovláda jedné všemocné strany. Na vysněném Západě sice politickou svobodu mají, ovšem vůbec si jí neváží a dobré bydlo je pálí natolik, že si sami začínají podřezávat větev, na které sedí. Pozoruje to především na svých studentech, kteří nenávidí kapitalismus, zbožňují Marxe, obdivují Maa, Che Guevaru a Fidela Castra, blouzní o světové revoluci a nevěřícně a s podezřením hledí na každého, kdo se jim snaží vysvětlit, jak se věci doopravdy mají. Danny si mezi nimi zkrátka připadá jako podivín z jiné galaxie.
Jeho emigrantští „přátelé“ (ty uvozovky jsou tam schválně) jsou pro Dannyho dalším velkým zklamáním. Jedná se o přísně hierarchizovanou (podle doby, kdy emigrovali) směsici podivných existencí, vedoucích mezi sebou všemožné žabomyší války a většinou neschopných poradit si se „svobodou“. Pasáže, v nichž je popisována tragikomicky „duchaplná“ konverzace emigrantské smetánky na všemožných krajanských akcích, patří v knize k nejlepším.
Román je „prošpikován“ vedlejšími liniemi, v nichž hlavní hrdina vzpomíná na dobu svého mládí, pročítá dopisy kamarádů či přemýšlí nad politicko-společenskými reáliemi své současné vlasti. Danny zažil zhroucení „tisícileté“ říše a poté poznal, že ta nová, projektovaná „na věčné časy“, nebude o mnoho lepší. Nyní je v Kanadě, daleko od všech hrůz fašismu a komunismu, avšak ani zde nenachází to, co hledal. Co to ale vlastně mělo být? Po nějakém vyšším smyslu existence pátrá marně a kniha tak vyznívá jako apoteóza zmaru, beznaděje a životní absurdity.
Přesto (nebo spíš právě proto) se román Příběh inženýra lidských duší vyplatí číst. Odstrašující příklad Dannyho existenciální apatie a z ní rezultující morální degradace totiž paradoxně svědčí o tom, že život určitě musí mít nějaký vyšší smysl...
Dannyho společenský život osciluje mezi „jeho“ školní třídou a emigrantskou komunitou. A právě tyto dvě „zkušenosti“ jej přivádí ke smutnému zjištění, že lidé na obou stranách železné opony jsou (byť jiným způsobem) stejní. Komunistický sen o „novém člověku“, který se měl zrodit poté, co se odstraní soukromé vlastnictví výrobních prostředků, se ukázal být bájnou utopií a namísto svobody, rovnosti a bratrství přišla pod pláštíkem „diktatury proletariátu“ krutovláda jedné všemocné strany. Na vysněném Západě sice politickou svobodu mají, ovšem vůbec si jí neváží a dobré bydlo je pálí natolik, že si sami začínají podřezávat větev, na které sedí. Pozoruje to především na svých studentech, kteří nenávidí kapitalismus, zbožňují Marxe, obdivují Maa, Che Guevaru a Fidela Castra, blouzní o světové revoluci a nevěřícně a s podezřením hledí na každého, kdo se jim snaží vysvětlit, jak se věci doopravdy mají. Danny si mezi nimi zkrátka připadá jako podivín z jiné galaxie.
Jeho emigrantští „přátelé“ (ty uvozovky jsou tam schválně) jsou pro Dannyho dalším velkým zklamáním. Jedná se o přísně hierarchizovanou (podle doby, kdy emigrovali) směsici podivných existencí, vedoucích mezi sebou všemožné žabomyší války a většinou neschopných poradit si se „svobodou“. Pasáže, v nichž je popisována tragikomicky „duchaplná“ konverzace emigrantské smetánky na všemožných krajanských akcích, patří v knize k nejlepším.
Román je „prošpikován“ vedlejšími liniemi, v nichž hlavní hrdina vzpomíná na dobu svého mládí, pročítá dopisy kamarádů či přemýšlí nad politicko-společenskými reáliemi své současné vlasti. Danny zažil zhroucení „tisícileté“ říše a poté poznal, že ta nová, projektovaná „na věčné časy“, nebude o mnoho lepší. Nyní je v Kanadě, daleko od všech hrůz fašismu a komunismu, avšak ani zde nenachází to, co hledal. Co to ale vlastně mělo být? Po nějakém vyšším smyslu existence pátrá marně a kniha tak vyznívá jako apoteóza zmaru, beznaděje a životní absurdity.
Přesto (nebo spíš právě proto) se román Příběh inženýra lidských duší vyplatí číst. Odstrašující příklad Dannyho existenciální apatie a z ní rezultující morální degradace totiž paradoxně svědčí o tom, že život určitě musí mít nějaký vyšší smysl...
Žádné komentáře:
Okomentovat