Pokaždé, když se procházím po Praze (mám ve zvyku – byť bydlím dost daleko – naše hlavní město alespoň jednou za rok navštívit), zažívám kromě obdivu ke všem těm krásám kolem sebe i pocit jakési melancholické marnosti. Napadá mě totiž, že i kdybych tu chodil celý život, stejně nemám sebemenší šanci prohlédnout si všechno, co toto město svým návštěvníkům nabízí. Vůbec to nebude přehánění, když řeknu, že např. jeden každý dům na Malé Straně je památkou par excellence, která si zaslouží, aby se u ní člověk zastavil a seznámil se s její historií. A těch budov, na nichž je umístěna pamětní deska s odkazem na velikána, jehož život byl s tímto místem spojen! Pokračovat by se dalo do nekonečna, vyjmenovávat však všechny pražské pamětihodnosti teď není mým záměrem.
Zajímá mě totiž něco jiného. Genius loci neboli „duch místa“ – co to vlastně je? Jistě nic takového, co by se dalo měřit či vážit, určitě však zároveň cosi reálného, co můžeme sice „jen“ mimosmyslově, ale přitom mimořádně intenzivně vnímat. Snad každý, kdo stojí na Karlově mostě a dívá se na Hradčany, „něco“ cítí. A stejné je to i v Nerudově ulici, na Staroměstském náměstí, ve Zlaté uličce a na tisíci dalších místech. Franz Kafka, zdejší slavný rodák, vyjádřil jednou tu obrovskou přitažlivou sílu města slovy: „Praha se nikoho nepustí. Ta milá matička má drápky!“ Abych parafrázoval jiného klasika, Kafka byl „raněn sudbou Prahy“ a stejně jako bezpočtu dalších lidí mu uhranula natolik, že si život bez ní nedokázal představit.
Po kratším úvodu se nyní tedy dostávám ke knize Genius loci (Krajina, místo, architektura), jejíž norský autor Christian Norberg-Schulz je podle všeho odborníkem, který jako málokdo jiný umí běžnému člověku podat zasvěcené informace o tom, co to vlastně ten mysteriózní „duch místa“ je. Jak jsme si již řekli, ty pocity tváří v tvář nějaké monumentální městské scenérii zakoušíme všichni – ovšem dát jim racionální vysvětlení či zdůvodnění je nad naše síly. Proto slaví norský znalec architektury se svou knihou takový úspěch – dokázat srozumitelně vysvětlit, že kromě své nedefinovatelné a neuchopitelné „rubové stránky“ má genius loci i tu lícovou, která se dá zkoumat přímo s vědeckou přesností, to je opravdové umění. Za účelem názorné demonstrace svých postulátů si Christian Norberg-Schulz vybral tři města – Řím, Chartúm a... Prahu!
Zajímá mě totiž něco jiného. Genius loci neboli „duch místa“ – co to vlastně je? Jistě nic takového, co by se dalo měřit či vážit, určitě však zároveň cosi reálného, co můžeme sice „jen“ mimosmyslově, ale přitom mimořádně intenzivně vnímat. Snad každý, kdo stojí na Karlově mostě a dívá se na Hradčany, „něco“ cítí. A stejné je to i v Nerudově ulici, na Staroměstském náměstí, ve Zlaté uličce a na tisíci dalších místech. Franz Kafka, zdejší slavný rodák, vyjádřil jednou tu obrovskou přitažlivou sílu města slovy: „Praha se nikoho nepustí. Ta milá matička má drápky!“ Abych parafrázoval jiného klasika, Kafka byl „raněn sudbou Prahy“ a stejně jako bezpočtu dalších lidí mu uhranula natolik, že si život bez ní nedokázal představit.
Po kratším úvodu se nyní tedy dostávám ke knize Genius loci (Krajina, místo, architektura), jejíž norský autor Christian Norberg-Schulz je podle všeho odborníkem, který jako málokdo jiný umí běžnému člověku podat zasvěcené informace o tom, co to vlastně ten mysteriózní „duch místa“ je. Jak jsme si již řekli, ty pocity tváří v tvář nějaké monumentální městské scenérii zakoušíme všichni – ovšem dát jim racionální vysvětlení či zdůvodnění je nad naše síly. Proto slaví norský znalec architektury se svou knihou takový úspěch – dokázat srozumitelně vysvětlit, že kromě své nedefinovatelné a neuchopitelné „rubové stránky“ má genius loci i tu lícovou, která se dá zkoumat přímo s vědeckou přesností, to je opravdové umění. Za účelem názorné demonstrace svých postulátů si Christian Norberg-Schulz vybral tři města – Řím, Chartúm a... Prahu!
Recenze zde:
Žádné komentáře:
Okomentovat