Kniha, definitivně odhalující pravou tvář slovenského oligarchy
Investigativní žurnalistika u nás nemá příliš dobrý zvuk. Důvodem je podle mne skutečnost, že většina tzv. „investigativců“ jsou lidé, kteří (ať už ze strachu či nekompetentnosti) nejdou až ke kořenům „svých“ případů a zůstávají toliko na povrchu, přičemž bazírují na čtenářsky či divácky atraktivních pikantnostech bez toho, aby se dopátrali něčeho opravdu zásadního.
Za sebe mohu říct, že za investigativní novináře, hodné tohoto označení, považuji pouze Jaroslava Kmentu a (s jistými výhradami) Sabinu Slonkovou. Myslím si totiž, že kromě profesionality oba disponují i jednou důležitou a možná i zásadní vlastností, mezi dnešními českými novináři zcela absentující, totiž velkou osobní statečností. Vzpomeňme si na výhrůžky smrtí, jimž Slonková před časem čelila ze strany Karla Srby či na nebezpečí, v němž se ocital Kmenta při shromažďování materiálů pro knižní trilogii o Františku Mrázkovi. Jaroslav Kmenta i Sabina Slonková rovněž odešli (či byli odejiti) z Mladé fronty Dnes poté, co se jejím majitelem stal Andrej Babiš – opět na rozdíl od mnoha svých kolegů, kteří zůstali, stali se poslušnými loutkami slovenského oligarchy a přeměnili dříve solidní noviny na nečitelný bulvár.
Poslední literární počin Jaroslava Kmenty je zaměřen právě na osobu Andreje Babiše a už z názvu – Boss Babiš – je patrné, jakou roli autor této nepřehlédnutelné postavě polistopadového vývoje přisuzuje. Maska dobráka a lidumila, který vstoupil do politiky, protože se mu zželelo obecného lidu a zatoužil mu pomoci, je na stránkách této výjimečné publikace strhávána s razancí a přesvědčivostí, s jakou jsme se dosud v oblasti „antibabišovské“ literatury nesetkali. Ukazuje se, že Babišova oblíbená role, do níž se dnes a denně pasuje za účelem oklamání voličů, není ničím jiným než do nebe volajícím výsměchem všem těm, kdo se s ním na náměstích fotí a věří, že tomuto komunistovi a estébákovi jde skutečně o jejich blaho. Údajný bojovník proti mafii je totiž sám bossem par excellence.
Andrej Babiš má na jedné straně plná ústa svatého hněvu vůči tradičním politickým stranám, které vytunelovaly zemi, na straně druhé ovšem cudně zamlčuje fakt, že právě v tomto korupčním prostředí se on sám vždy cítil jako ryba ve vodě a plně je využíval k prosazování svých zájmů. Je možné, aby se druhý nejbohatší Čech dostal ke svému obrovskému majetku bez toho, aby se zapletl s kmotry a mafiemi? Jaroslav Kmenta vychází z logického předpokladu, že to možné není a od tohoto základního axiomu se následně odvíjí jeho pátrání po Babišově minulosti, jež ve svých důsledcích definitivně boří oligarchův pracně vytvářený mediální obraz dobroděje a nezištného advokáta chudých. V knize jsou perfektně zmapovány miliardářovy podezřelé podnikatelské začátky a do říše legend odsunuta jeho dokola omílaná tvrzení o vlastní píli, skromnosti a podnikatelské prozíravosti, kterýmžto vlastnostem prý vděčí za to, že se „vypracoval“ – Babiš jako prominentní komunistický papaláš s vazbou na StB měl ve skutečnosti o kilometry lepší startovní pozici než ostatní začínající podnikatelé a dokonale toho využil.
V knize si autor rovněž posvítil na Babišovy vazby k politikům a společenským prominentům včetně šedých eminencí z podsvětí, které se vyznačovaly bezskrupulózní pragmatičností, hraničící s cynismem. Oligarchu nijak nezajímalo, zda je to které „zvíře“ pravicové či levicové, jediným relevantním kritériem byl pro něj užitek, který z takovéhoto spojenectví plynul. Ať už tedy (řečeno slovy Jaroslava Kmenty) Babiš „pásl“ Grosse či Topolánka, nikdy mezi nimi nerozlišoval podle nějaké pravolevé škály.
Na svých webových stránkách se Babiš prezentuje jako „největší český hospodář“. Je sice pravda, že oligarcha vlastní 150 000 ha půdy, ovšem způsob, jakým s ní zachází, by každého opravdového hospodáře šokoval a znechutil. Drancování půdního potenciálu ve snaze získat z něj za každou cenu maximální zisk bez ohledu na z dlouhodobého hlediska devastující dopady takovéhoto „hospodaření“ pro budoucí generace rozhodně není vizitkou dobrého hospodáře, ale spíše člověka, řídícího se heslem „po mně potopa“.
Kniha Boss Babiš vychází pár dní před klíčovými parlamentními volbami, v nichž je hnutí ANO považováno za favorita a Babiš za horkého kandidáta na post premiéra. Normálnímu člověku to připadá jako groteska, ale skutečnost je vskutku taková, že český volič opět prožívá jedno ze svých smutně proslulých zatmění mysli, podobné tomu, jaké předvedl v roce 1946. Tehdejší volby byly současně posledními opravdu svobodnými a je víc než pravděpodobné, že Babiš by po případném uchopení moci udělal vše pro to, aby se historie opakovala. Kniha Jaroslava Kmenty je tedy kromě své dokumentační hodnoty cenná i tím, že je výstražným mementem před novodobým Klementem Gottwaldem, který lapá důvěřivé ptáčky tím, že jim pěkně zpívá...
Za sebe mohu říct, že za investigativní novináře, hodné tohoto označení, považuji pouze Jaroslava Kmentu a (s jistými výhradami) Sabinu Slonkovou. Myslím si totiž, že kromě profesionality oba disponují i jednou důležitou a možná i zásadní vlastností, mezi dnešními českými novináři zcela absentující, totiž velkou osobní statečností. Vzpomeňme si na výhrůžky smrtí, jimž Slonková před časem čelila ze strany Karla Srby či na nebezpečí, v němž se ocital Kmenta při shromažďování materiálů pro knižní trilogii o Františku Mrázkovi. Jaroslav Kmenta i Sabina Slonková rovněž odešli (či byli odejiti) z Mladé fronty Dnes poté, co se jejím majitelem stal Andrej Babiš – opět na rozdíl od mnoha svých kolegů, kteří zůstali, stali se poslušnými loutkami slovenského oligarchy a přeměnili dříve solidní noviny na nečitelný bulvár.
Poslední literární počin Jaroslava Kmenty je zaměřen právě na osobu Andreje Babiše a už z názvu – Boss Babiš – je patrné, jakou roli autor této nepřehlédnutelné postavě polistopadového vývoje přisuzuje. Maska dobráka a lidumila, který vstoupil do politiky, protože se mu zželelo obecného lidu a zatoužil mu pomoci, je na stránkách této výjimečné publikace strhávána s razancí a přesvědčivostí, s jakou jsme se dosud v oblasti „antibabišovské“ literatury nesetkali. Ukazuje se, že Babišova oblíbená role, do níž se dnes a denně pasuje za účelem oklamání voličů, není ničím jiným než do nebe volajícím výsměchem všem těm, kdo se s ním na náměstích fotí a věří, že tomuto komunistovi a estébákovi jde skutečně o jejich blaho. Údajný bojovník proti mafii je totiž sám bossem par excellence.
Andrej Babiš má na jedné straně plná ústa svatého hněvu vůči tradičním politickým stranám, které vytunelovaly zemi, na straně druhé ovšem cudně zamlčuje fakt, že právě v tomto korupčním prostředí se on sám vždy cítil jako ryba ve vodě a plně je využíval k prosazování svých zájmů. Je možné, aby se druhý nejbohatší Čech dostal ke svému obrovskému majetku bez toho, aby se zapletl s kmotry a mafiemi? Jaroslav Kmenta vychází z logického předpokladu, že to možné není a od tohoto základního axiomu se následně odvíjí jeho pátrání po Babišově minulosti, jež ve svých důsledcích definitivně boří oligarchův pracně vytvářený mediální obraz dobroděje a nezištného advokáta chudých. V knize jsou perfektně zmapovány miliardářovy podezřelé podnikatelské začátky a do říše legend odsunuta jeho dokola omílaná tvrzení o vlastní píli, skromnosti a podnikatelské prozíravosti, kterýmžto vlastnostem prý vděčí za to, že se „vypracoval“ – Babiš jako prominentní komunistický papaláš s vazbou na StB měl ve skutečnosti o kilometry lepší startovní pozici než ostatní začínající podnikatelé a dokonale toho využil.
V knize si autor rovněž posvítil na Babišovy vazby k politikům a společenským prominentům včetně šedých eminencí z podsvětí, které se vyznačovaly bezskrupulózní pragmatičností, hraničící s cynismem. Oligarchu nijak nezajímalo, zda je to které „zvíře“ pravicové či levicové, jediným relevantním kritériem byl pro něj užitek, který z takovéhoto spojenectví plynul. Ať už tedy (řečeno slovy Jaroslava Kmenty) Babiš „pásl“ Grosse či Topolánka, nikdy mezi nimi nerozlišoval podle nějaké pravolevé škály.
Na svých webových stránkách se Babiš prezentuje jako „největší český hospodář“. Je sice pravda, že oligarcha vlastní 150 000 ha půdy, ovšem způsob, jakým s ní zachází, by každého opravdového hospodáře šokoval a znechutil. Drancování půdního potenciálu ve snaze získat z něj za každou cenu maximální zisk bez ohledu na z dlouhodobého hlediska devastující dopady takovéhoto „hospodaření“ pro budoucí generace rozhodně není vizitkou dobrého hospodáře, ale spíše člověka, řídícího se heslem „po mně potopa“.
Kniha Boss Babiš vychází pár dní před klíčovými parlamentními volbami, v nichž je hnutí ANO považováno za favorita a Babiš za horkého kandidáta na post premiéra. Normálnímu člověku to připadá jako groteska, ale skutečnost je vskutku taková, že český volič opět prožívá jedno ze svých smutně proslulých zatmění mysli, podobné tomu, jaké předvedl v roce 1946. Tehdejší volby byly současně posledními opravdu svobodnými a je víc než pravděpodobné, že Babiš by po případném uchopení moci udělal vše pro to, aby se historie opakovala. Kniha Jaroslava Kmenty je tedy kromě své dokumentační hodnoty cenná i tím, že je výstražným mementem před novodobým Klementem Gottwaldem, který lapá důvěřivé ptáčky tím, že jim pěkně zpívá...
Žádné komentáře:
Okomentovat