„Na vesmíru je nejnepochopitelnější to, že se dá pochopit.“ Michio Kaku a jeho bravurní óda na Einsteinův výrok!
Myslím si, že nejlepší reklamou pro tuto knihu je fakt, že ji společně vydala nakladatelství Dokořán a Argo v prestižní edici ZIP. Tituly, které zde již řadu let vycházejí, poutají pozornost milovníků populárně vědecké literatury svojí seriózností, aktuálností a odbornou erudicí jejich autorů – knihy Matematický vesmír (Max Tegmark), Kniha o fyzice (Clifford A. Pickover) či Znovuzrozený čas (Lee Smolin) se právem staly bestsellery a platí to určitě i o Hyperprostoru (Michio Kaku), který po prvním vydání před 8 lety přichází na pulty knihkupectví již v druhém dotisku.
Hlavním tématem tohoto fascinujícího pojednání je problematika matematických a fyzikálních objevů, které v moderní době vyvrátily po staletí platnou teorii o trojrozměrnosti našeho světa. Euklidova geometrie, Newtonovy gravitační zákony a mnohé další „jistoty“ se ukázaly být příliš nedokonalými nástroji pro pochopení nových poznatků ve fyzice. Logicky tedy muselo dojít k odvrhnutí dogmatu o délce, šířce a výšce jakožto jediných „vševysvětlujících“ faktorů a připuštění možnosti, že naše empirická zkušenost může být v jistém smyslu zavádějící...
Autor se kromě jiného zaobírá historií nelehkého pátrání po čtvrtém rozměru, který byl dlouho považován za něco natolik odporující zdravému rozumu, že ti, kdo se v tomto angažovali, měli pověst šarlatánů a pseudovědců. Tento stav platil až do r. 1854, kdy německý fyzik Georg Bernhard Riemann zveřejnil své epochální dílo O hypotézách, na nichž se zakládá geometrie. Michio Kaku je vynikající vypravěč – kromě samotného objevu geniálního Němce věnuje pozornost i Riemannově těžkému životnímu údělu, komplikované povaze a vůbec si počíná tak, že čtenář za suchými fakty vidí a cítí i obrovskou duševní práci těch, kteří krok za krokem posunovali naše poznání do nových dimenzí. Podobně „lidsky“ (myslím tím čtenářsky atraktivně) přistupuje i k dalším velikánům – např. Albert Einstein je představován tak trochu jako Sherlock Holmes moderní fyziky a jeho teorie a výzkumy připomínají pátrací akce za účelem odhalení Toho, který „má na svědomí“ existenci vesmíru. Kniha ostatně začíná citátem jednoho Einsteinova výroku: „Chci vědět, jak Bůh tvořil tento svět. Nezajímá mě ten či onen jev. Chci znát Jeho myšlenky, ostatek jsou detaily.“
S trochou nadsázky by se dalo říct, že Michio Kaku ve své knize začíná tam, kde Einstein skončil. Přesněji řečeno, čtvrtý „einsteinovský“ rozměr, jímž je ve fyzikálním světě čas, je brán jako startovní čára pro Vkročení do pátého rozměru (což je název první části knihy). Proč (nebo k čemu) ale potřebujeme tyto další rozměry? Laicky řečeno proto, že některé fyzikální jevy se nedají vysvětlit jinak než právě postulováním „mnohorozměrové“ reality. Přitom se ukazuje přímo zázračná schopnost matematiky, díky níž je toto možné – představit si další rozměry kromě oněch nám důvěrně známých tří nedokážeme, ale matematika nás k nim neomylně přivádí. Znovu lze citovat Einsteina: „Tvůrčí princip však přebývá v matematice. V jistém smyslu se proto domnívám, že čistá úvaha je schopna zmocnit se skutečnosti, jak o tom snili v antice.“
V knize je podrobně popsána snaha celých generací vědců o vyřešení největší fyzikální záhady, totiž nalezení jednotícího principu mezi čtyřmi základními silami ve vesmíru (elektromagnetická síla, silná jaderná síla, slabá jaderná síla a gravitace), což je mimořádně složité proto, že tyto čtyři síly jsou navzájem velmi odlišné. Teorie relativity byla prvním a zásadním krokem na této cestě, sám Einstein si ale uvědomoval její nedokonalosti a až do své smrti se pokoušel o jejich odstranění – šlo v prvé řadě o to, že jednu sílu, konkrétně gravitaci, se nedařilo uvést do souladu s jednotnou teorií. Následovala éra kvantové mechaniky, která byla do značné míry pokusem o vyřešení tohoto Einsteinova problému „neeinsteinovskými“ metodami. Přesto, že se dosáhlo úžasných objevů (např. v nacházení stále menších částic hmoty), byla to teprve až tzv. teorie strun, resp. superstrun, která do celé věci přinesla zásadní zlom. Přitom se ukázalo, že Einsteinova gravitační teorie, považovaná v „kvantové době“ za překonanou, je teorií strun plně rehabilitována.
Jestliže je teorie superstrun posledním stupněm, k němuž fyzika při zkoumání tajemství vesmíru do dnešní doby dospěla (mimochodem – právě Michio Kaku je jedním z jejích tvůrců), v žádném případě to neznamená, že již není co objevovat. Právě naopak! Autor poukazuje na jeden paradox, provázející dějiny fyzikálních výzkumů, kdy občas matematika „předběhla“ fyziku, resp. fyzika matematiku. A to je i případ teorie superstrun – její matematické zdůvodnění je stále v nedohlednu.
Michio Kaku rozdělil svůj Hyperprostor do čtyř částí, přičemž názvy jejich jednotlivých kapitol znějí opravdu „lákavě“ – Muž, který „viděl“ čtvrtý rozměr, Signály z desátého rozměru, Před Stvořením, Černé díry a paralelní vesmíry... A co teprve podkapitoly! Experimentální důkazy velkého třesku, „Měl Bůh maminku?“, Návrh stroje času, Dostává se Bůh zpět do vesmíru?... Čtenář je konfrontován s množstvím až fantaskně působících hypotéz, autorovi musíme dát ovšem za pravdu v tom, že právě takto se jevily i mnohé teorie v minulosti, dnes považované za standardní.
Hyperprostor je možná nejlepší populárně-vědecká kniha, která se mi kdy dostala do rukou. Je vynikajícím průvodcem po cestách objevování fyzikálních zákonů, měnících naše chápání reality (a tím de facto i bytí a jsoucna) takřka k nepoznání. Jsem přesvědčen, že každý, kdo si ji přečte, jí bude nadšen.
PS:
„Pasáž recenze popisující snahu o sjednocení čtyř základních fyzikálních interakcí shledávám v jistém slova smyslu nepřesnou, ale jinak je to recenze velmi dobrá a děkuji za ni.
Teorie relativity sama o sobě nebyla krokem na cestě ke sjednocení interakcí. Popisovala jednu z nich – gravitaci a navíc v době, kdy fyzika znala jen dvě interakce – elektromagnetickou a gravitační. Slabá a silná interakce byly popsány až později.
Einstein byl soustředěn na sjednocení obou tehdy známých sil, protože obě mají pole chovající se obdobným způsobem a tato jeho snaha o sestavení unitární teorie pole (ale pouze v daných intencích) mu zůstala do konce života. Pasáž o Einsteinovi je tudíž nepřesná.
V době, kdy Einstein publikoval svoje závěry (1950) vznikla kvantová elektrodynamika (hlavně díky Feynmanovi – dovolím si upozornit na výbornou knihu věnovanou právě této teorii http://www.databazeknih.cz/knihy/neobycejna-teorie-svetla-a-latky-44607), která vznikla spojením kvantové mechaniky a speciální teorie relativity a stala se první součástí kvantové teorie pole, v jejímž rámci byly popsány slabé interakce a silné interakce v rámci tzv. standardního modelu.
Dalo by se to rozebírat detailněji a jít více do šířky, ale nechci obtěžovat. Jen jsem chtěl upozornit, že v době, kdy Einstein pracoval na unitární teorii pole, není možné hovořit o tom, že se Einstein pokoušel uvést gravitaci do jednotné teorie. O jednotné teorii pole, jak ji vnímáme dnes, tehdy nebylo ani potuchy.“
Žádné komentáře:
Okomentovat