Fascinující kniha o osudné noci, kdy se atomový golem utrhl ze řetězu a z dobrého sluhy se změnil v děsivého ničitele!
Nedávno (konkrétně 26. dubna) uplynulo od té strašné události již čtyřicet let. Jsem ve věku, který mi dává právo považovat se za pamětníka a skutečně si na ty dny obav a nejistoty dobře vzpomínám. V Sovětském svazu už byl u moci Michail Gorbačov, ale jeho perestrojka a glasnosť se nacházely ve stadiu prvních nesmělých krůčků, zatímco u nás panovala tuhá Husákova normalizace. A tak se stalo, že zprávy o výbuchu v černobylské jaderné elektrárně jsme se dozvídali z tzv. štvavých vysílaček Svobodná Evropa a Hlas Ameriky...
Dlužno říct, že se jednalo o mimořádně znepokojující informace. Hovořilo se o tom, že ve Švédsku naměřili mnohonásobně zvýšené množství radioaktivity v ovzduší, což posléze potvrdily i stanice v jiných západoevropských státech. Radioaktivní mrak se evidentně šířil odněkud z oblasti Ukrajiny, která byla tehdy sovětskou republikou. Po několika dnech mlčení a mlžení si kremelští vůdci konečně uvědomili, že celou záležitost již není možné tajit a postupně začali zveřejňovat, k čemu vlastně došlo. Naši komunisté se rovněž pokoušeli uklidnit vyděšenou veřejnost, ovšem jejich slovům o tom, že se nejedná o žádnou katastrofu (jak tvrdili na Západě), ale o pouhou havárii, věřil málokdo. A aby svým tvrzením, že nikomu nic nehrozí, dodali ještě větší váhu, poslali do zamořené ukrajinské oblasti naše cyklisty, aby se v Kyjevě zúčastnili Závodu míru... Tímto své vzpomínámí ukončím a přejdu k recenzi knihy Adama Higginbothama Půlnoc v Černobylu.
Jak naznačuje její název, hlavní pozornost je zaměřena na tragickou noc z 25. na 26. dubna 1986, kdy došlo k výbuchu čtvrtého bloku černobylské jaderné elektrárny. Britský autor si ovšem velmi dobře uvědomuje, že k tomu, aby čtenářům poskytl ucelený obraz toho, co se tenkrát stalo, je nutné podívat se na celou záležitost v širších souvislostech. Z tohoto důvodu se nejdříve věnuje analýze sovětského politického systému, v němž všechny oblasti společenského života včetně ekonomiky ovládaly orgány komunistické strany. Tzv. plánované hospodářství brzdilo či přímo znemožňovalo jakoukoli osobní iniciativu, ideologická hlediska měla přednost před objektivními ekonomickými faktory a mnohdy i zdravým rozumem. Jednalo se o nanejvýš paradoxní a nelogickou situaci – Sovětský svaz měl obrovskou zásobárnu špičkových vědecko-technických odborníků, ti se však nacházeli v podřízeném postavení vůči představitelům stranické nomenklatury, V knize je přesvědčivě dokazováno, že prapůvodní příčinou černobylské tragédie bylo právě toto podivné dvouvládí.
Před napsáním své knihy vyvinul Adam Higginbotham nesmírné úsilí, aby si zjistil všechny relevantní a dostupné informace (dokazuje to závěrečná bibliografie, v níž kromě obrovského množství prostudované literatury a archivních sbírek je uveden i obsáhlý seznam rozhovorů, které autor vedl se zainteresovanými osobami). To mu umožňuje velmi přesně a detailně vylíčit vše podstatné a učinit z knihy Půlnoc v Černobylu unikátní a strhující svědectví a příklad literatury faktu té nejvyšší kvality. Zřejmě nejsilnější dojem na mne učinil sugestivní popis okamžiků, které předcházely výbuchu. Takřka minutu po minutě je zde rekonstruován děsivý příběh o atomovém golemovi, který se vymkl lidské kontrole a z dobrého sluhy se stal zlým pánem. Adam Higginbotham zná nejen jména a pracovní zařazení těch, kdo se tehdy nacházeli v řídícím centru elektrárny, ale i jejich charakterové vlastnosti. Čtenář je vtažen do děsivého černobylského příběhu takovou silou, až má chvílemi dojem, jako by sám byl jedním z nešťastníků, zoufale bojujících za odvrácení blížící se apokalypsy!
Z oficiálních míst po několik dnů nepřicházely žádné pokyny ohledně evakuace obyvatelstva či způsobu hašení požáru. O to více je třeba ocenit hrdinství těch, kdo se bezprostředně po výbuchu pustili do záchranných prací, třebaže věděli, že se nacházejí ve smrtelném nebezpečí. Sovětský byrokratický moloch se nakonec přece jen dal do pohybu a záchranné akce nabyly koordinovaného charakteru. Bylo např. vypočítáno, že na stále doutnající trosky je zapotřebí svrhnout 6 000 tun olova a toto ohromné množství vzácné suroviny bylo do Černobylu skutečně dopraveno. Zničený blok měl poté přikrýt obří sarkofág...
Jak už to v takových případech bývá, hledali se a posléze i našli obětní beránci. Na lavici obžalovaných usedli ředitel elektrárny a hlavní inženýr se svým zástupcem. Při pročítání pasáží o soudním procesu jsem se ovšem nemohl zbavit dojmu, že skuteční viníci se trestní odpovědnosti vyhnuli...
Kniha Půlnoc v Černobylu (s podtitulem Příběh největší jaderné katastrofy) je dle mého názoru jednou z těch, o nichž se říká, že by měly být povinnou četbou. Zanechala ve mně mimořádně silný dojem, neboť kromě napínavého děje mi poskytla i spoustu informací o konstrukci a provozu atomových reaktorů. Každý, kdo si tuto knihu přečte, mi dá za pravdu, že Adam Higginbotham si za ni zasluhuje hluboký obdiv!
Žádné komentáře:
Okomentovat