neděle 19. října 2025

DAVID ČERNÝ: MAGICKÁ TAJEMSTVÍ PRAHY

 



































David Černý pokračuje ve své spanilé jízdě po pražských pamětihodnostech! 

Prahu milujeme bez výjimky všichni – půvaby naší tajuplné stověžaté krásky si prostě musejí získat srdce každého. Jsou však mezi námi i takoví jedinci, u nichž tato láska dosahuje intenzity vášně! Jedním z nich je David Černý, u kterého si velice cením toho, že si své rozsáhlé znalosti o Praze nenechává pro sebe, ale štědře se o ně dělí s ostatními. Důkazem právě řečeného je celá řada knih, v nichž nás seznamuje nejen se zdejšími pozoruhodnými místy a pamětihodnostmi, ale i s legendami, které se k nim vážou.  
Pro „normální“ návštěvníky Prahy (mezi něž počítám i sebe) je viditelná pouze její vnější fasáda (což je myšleno jak fakticky, tak i v přeneseném smyslu slova). Procházíme např. ulicemi Malé strany a obdivujeme krásu  starobylých domů, ovšem to, co se nachází za jejich dveřmi či vraty, je našemu zraku skryto. Jestliže přesto máme možnost tak říkajíc nahlédnout za kulisy, pak je to především díky nádherným publikacím, jako je třeba ta s názvem Magická tajemství Prahy, v níž nás David Černý opět vtáhne do genia loci tohoto fascinujícího města. 
Kniha obsahuje 29 kapitol, z nichž bych se chtěl krátce zastavit alespoň u několika: Kašna U Žabiček na vrchu Petříně (v ní se seznámíme s historií sousoší dvou chlapců, které nebylo za minulého režimu odstraněno jen proto, že soudruzi nevěděli, kým se inspiroval jeho tvůrce), Dojemný příběh sester Klenkových (zde se dozvíme, co „dělá“ na Olšanských hřbitovech podivný náhrobek, na němž jsou vytesány dvě beznohé dívky), Do útrob pražského orloje (tato kapitola obsahuje fotografie a popis mechanismu, který pohybuje apoštoly na Staroměstské radnici), Stomilionová mince (která by se tedy rozhodně nevešla do kapsy – její průměr je 50 centimetrů a navíc váží 130 kilo, takže je jasné, že je ze zlata a před případnými nenechavci ji bezpečně ukrývá trezor České národní banky), Ďablova bible – Codex gigas (což je dosti smutná kapitola o největší ručně napsané knize na světě, která je tak vzácná, že nám ji Švédsko, jehož vojáci tento umělecký poklad roku 1648 v Praze ukradli, dodnes odmítá vrátit).

čtvrtek 9. října 2025

PÁVKŮV POVOLEBNÍ PUČ

aneb místo parlamentní demokracie tu náhle máme konstituční monarchii!






















Politický systém České republiky se nazývá parlamentní demokracie. Pan prezident je však, jak se zdá, jiného názoru a domnívá se, že u nás máme konstituční monarchii a o premiérovi a vládě rozhoduje on. Vypadá to, že na Hradě někdo kuje pikle...
















Tenhle pán naštěstí končí. Tak dlouho, chudák, stavěl ploty a kopal příkopy, až zjistil, že oplotil a zakopal jen sám sebe. Přesto bych mu na rozloučenou řekl: „Oto, budeš nám chybět. Těmi svými hláškami jsi bavil celý národ a komiků tvého typu moc nemáme.“



 























A tady máme horkého favorita na předsedu ODS. Preferenčních hlasů dostal v hlavním městě tolik, až mám dojem, že pražští Pepíci se buď definitivně zbláznili, nebo mají svérázný smysl pro humor, který ovšem zbytek republiky nechápe. Situace v ODS je ale taková, že jim nezbývá než řídit se heslem „troubu do čela“!

pondělí 6. října 2025

neděle 5. října 2025

MOHLO TO DOPADNOUT LÍP, ALE TAKY HŮŘ




aneb fialová hrůzovláda končí, hurááá!

Jistě, i já (jako volič SPD) jsem si přál jiný výsledek, takže jsem poněkud zklamaný. Především tedy z toho, že po všech těch kampeličkách, dozimetrech a bitcoinech tolik mých spoluobčanů hlasovalo pro SPOLU. Nechápu to...

Ale důvod k radosti tu určitě je! Vždyť premiérem už nebude Fiala, Rakušan končí na vnitru, Delakrojc na spravedlnosti, Stanjura na financích, Černochová na obraně! Není to skvělá zpráva? A také vládní koordinátor dokoordinoval a ani Lipánek nám už ve světě nebude dělat ostudu...

Babiš není žádné terno, ale ve srovnání s neomarxistickým režimem, který tu zavedl Fiala, je to rozhodně výhra! 

pátek 26. září 2025

PŘEDVOLEBNÍ HAIGA

 





















T ý d e n   d o   v o l e b

u ž   t e ď   s e   t ě š í m

n a   t e n   j e h o   k s i c h t

pondělí 22. září 2025

ALEXEJ NAVALNYJ: PATRIOT

 



































Politický romantik s naivní vizí liberálně demokratického Ruska

Domnívám se, že kniha Patriot mnohé české čtenáře překvapí stejně, jako tomu bylo v mém případě. Dozvídáme se totiž, že skutečný Alexej Navalnyj se zásadně liší od jeho karikatury, prezentované nám po léta mainstreamovými médii. Ve svém vlastním životopise se autor nijak „nešetří“ a tak před námi defiluje nejdříve rozmazlený synáček ze vzorové sovětské rodiny (otec armádní důstojník), poté příslušník postsovětské zlaté mládeže, flákající školu a kupující si zápočty od úplatných profesorů a nakonec mladý ctižádostivý právník v korupcí prolezlé developerské firmě, milující luxusní auta a život na vysoké noze. S tím vším se ale seznámíme až později, neboť kniha není psána v chronologickém pořadí a začíná 20. srpnem 2020, tedy osudným datem, kdy během letu z Omsku do Moskvy se Navalnyj ocitl na prahu smrti po otravě neznámou látkou...
Díky včasně poskytnuté pomoci nezemřel, ovšem k uzdravení došlo až po dlouhotrvající náročné léčbě a následné několikaměsíční rekonvalescenci. A právě této době relativního klidu vděčíme za vznik knihy Patriot, neboť Navalnyj, žijící neobyčejně hekticky, by se jinak k jejímu sepsání dostal jen stěží. V hororově působícím úvodu se čtenář seznamuje s detailním popisem účinků nervově paralytické látky na lidský organismus, který je o to děsivější, že se jedná nikoli o literární fikci, nýbrž o reálnou zkušenost konkrétního člověka. Autor s takřka vědeckou erudicí analyzuje své psychosomatické stavy, takže se dá s trochou nadsázky říct, že tyto pasáže mají nezanedbatelný význam i pro obor medicíny.
Aniž by o to cílevědomě usiloval, Alexej Navalnyj byl v posledních letech svého života nezpochybnitelným vůdcem ruské protiputinovské opozice. V jeho osobě se ve vzácné symbióze spojilo velké osobní charisma s obdivuhodným organizačním talentem a inovátorským myšlením. Dá se říct, že právě on si jako první v postsovětském Rusku uvědomil obrovský společenský potenciál sociálních sítí a začal experimentovat s politickým marketingem. Je logické, že v knize Patriot se autor nejvíce rozepisuje o svém veřejném působení, což však ale neznamená, že bychom byli nějak „ochuzeni“ o informace z jeho osobního života.
Jak už bylo řečeno, Navalného politický vývoj probíhal značně komplikovaně a takříkajíc metodou „pokus omyl“. Po rozpadu Sovětského svazu se stal příznivcem a nekritickým obdivovatelem prezidenta Borise Jelcina, jehož nepodařená ekonomická reforma přivedla Rusko k hospodářskému a společenskému kolapsu. V této souvislosti stojí určitě za zmínku, že ruské devadesátky se v mnohém podobaly těm  českým – z včerejších zapálených komunistů se přes noc stali kapitalističtí oligarchové, kteří se rychle zmocnili vlády nad bývalými státními podniky. Navalnyj tenkrát zastával názor, že jiná možnost, jak rozhýbat stagnující ekonomiku neexistuje. Pokusil se též vstoupit do politiky, jeho angažmá ve straně Jabloko však skončilo fiaskem. Poté přišel na to, že hlavním problémem Ruska je korupce a rozhodl se proti ní bojovat. Působilo to ale dosti nevěrohodně, neboť korupce mu začala vadit až v době, kdy odstoupil Jelcin a přišel Putin. Následoval návrat do politiky a rozhodnutí kandidovat na prezidenta Ruské federace, i když mu muselo být jasné, že jeho naděje jsou v tomto ohledu zcela iluzorní. 
V závěru života se Alexej Navalnyj zhlédl v západní liberální demokracii a usiloval o to, aby stejný politický systém byl zaveden i v jeho vlasti. Jednalo se pochopitelně o naivní a nerealizovatelnou představu. Rusko je gigantická země, sjednocující v jednom státním útvaru obrovský konglomerát národů a etnik, jejichž historie, kultura i náboženství jsou navíc často diametrálně odlišné. Implementovat do takovéto společnosti politické uspořádání součaného Západu by nevyhnutelně vedlo ke katastrofě. Demokracii a kapitalismus již ostatně Rusové zažili za éry Jelcina, již mají dodnes spojenou s bídou, anarchií a beznadějí. 
Co říct závěrem? Na Alexeje Navalného a jeho politické angažmá lze mít zajisté nejrůznější názory, u tak kontroverzní osobnosti to není nic neobvyklého. Nikdo ale nemůže neobdivovat osobní statečnost, kterou vždy znovu a znovu prokazoval. Naposled tehdy, kdy se po vyléčení z otravy vrátil z ciziny zpět do Ruska, i když věděl, co jej tam čeká... 

Psáno pro portál Kultura 21: https://www.kultura21.cz/…ska 

čtvrtek 4. září 2025

POETICKÉ KOMENTÁŘE (271)

 











Plánují prosadit manželství pro gaye

nemocným nabízí smrtící injekci

stát bude dál chránit grázly a zloděje...

Volit je mohou snad akorát šílenci!

úterý 2. září 2025

sobota 9. srpna 2025

čtvrtek 26. června 2025

CHOMÁČKY SUCHOPÝRU: (česko-slovenská haiku a senrjú)

 





















Japonská forma poezie v česko-slovenském provedení aneb Bašó má své následovníky i u nás... 

Takže – do třetice všeho dobrého! Po sbírkách Míjím se s měsícem a Šálek dál hřeje dlaně právě vychází další sborník haiku a senrjú českých a slovenských autorů. A hned dodejme, že rozsahem dosud největší...

Hlavní zásluhu na vydání knížky mají Pavel Martinec a Katka Soustružníková, kteří si zaslouží veliké uznání za čas a energii, kterou tomuto literárnímu podniku věnovali. I když je u nás poetická forma zvaná haiku (senrjú) stále populárnější, zůstává nadále spíše exkluzivní záležitostí úzké skupiny tvůrců. Potěšitelné tudíž je, že tentokrát se tu sešlo úctyhodných 36 autorů.

Podívejme se nyní na několik ukázek: 


po nadílce –

říká mi co řekl čert

kterým jsem byla

Nejsem příznivcem strašení dětí na Mikuláše, ale tohle senrjú se Jitce Fialové opravdu povedlo. Takže jí odpouštím, že se přestrojila za čerta...


zapadá slunce –

lavičku osvětlují

první displeje

Moc krásné, Petře Martinče, byť dosti smutné. Ach jo. Nebylo by lépe tyto nádherné okamžiky prožívat jinak? Třeba jako Jan Skácel, který jedno takové sluneční zapadávání v Brně popsal takto:


Večer na předměstí


Mám rád tu chvíli Jak stín laní

spočívá na ní neulhání

a vážně hasne denní jas


Je slyšet dětské hlasy z dvora

průčelí domů zrůžověla

zvoníci berou za provaz

Ti, kdo v tu chvíli čumí do mobilů či notebooků, asi nikdy neobjeví kouzlo poezie. Jako třeba tato teenagerka 


Děvče ve vlaku

hledí do monitoru 

za oknem Alpy

o níž píše Zuzana Konopásková. Možná je to ale tak, že na tom monitoru si právě prohlíží fotky Alp. Kdyby se ovšem podívala ven z okna, měla by to onlajn... 


Před chirurgií

přepočítává prsty –

dívám se jinam

Napůl černý humor, napůl horor. Život ovšem přináší i takové okamžiky. Irena Mondeková si zaslouží palec nahoru! 


Bezdomovec –

okolo rudého kulichu

tři černé barety


Most přes Volyňku – 

pod nohama mi mizí 

a vyletují vlaštovky. 

Roman Szpuk je – a myslím, že nejen dle mého názoru –naším největším znalcem haiku. V teorii i praxi. Ty dvě ukázky si tedy zaslouží plným právem.


Pavúčie siete 

visiace dolu z plotov! 

Miesto múch rosa

Tak to je Daniel Hevier, zástupce haiku autorů ze Slovenska. Prosté a přitom mimořádně půvabné. Přesvědčivé potvrzení známé poučky, že v jednoduchosti je krása.


Ranní rozcvička – 

za okny sněží 

vzhůru nohama. 

Kdo po ránu cvičí, určitě dělá hodně pro své zdraví. Jak ale dokazuje Jan Pačes, může to mít i další efekt – člověka třeba napadne senrjú. Tedy překrásné senrjú...


Kované mříže – 

stejně se probouzíme 

plní štípanců

No jo, boj  s komáry je beznadějný, v tom má Katka Soustružníková pravdu. K těm mřížím bych ale v každém případě přidal repelent.

Tož tak. Pokud vás těchto pár ukázek navnadilo, zavčas si Chomáčky suchopýru pořiďte. Vychází totiž v poměrně malém nákladu, takže platí, že kdo dřív přijde, ten dřív čte...

(Rozhovor s Katkou Soustružníkovou a Pavlem Martincem je zde: https://www.youtube.com/…50s) 

úterý 24. června 2025

YUVAL NOAH HARARI: NEXUS

 




















Pseudovědecká slátanina, z níž reklama udělala světový bestseller!

Ačkoli všude lze na ni číst nadšené ohlasy, pro mne je kniha obrovským zklamáním. A také potvrzením smutného faktu, že masívní reklamní kampaň v podobě pochvalných recenzí od „uznávaných osobností“ (v tomto případě to jsou Bill Gates, Stephen Fry aj.) a „seriózních médií“ (The New York Times, Science) dokáže i z literárního braku udělat bestseller. Dost mi to připomíná hysterii okolo pseudoduchovních slátanin, jimiž svého času Paulo Coelho krmil přesycené západní čtenářstvo, hledající nějakou vyšší, osvícenou literaturu. Tak, jako se tento brazilský autor svou kýčovitou esoterickou selankou přesně trefil do vkusu znuděných maloměšťáků, Yuval Noah Harari stejného efektu dosahuje psaním o dnes módních futurologických vizích, spojených s fenoménem umělé inteligence. Vysloužil si tím pověst filosofa, myslitele a vizionáře. Jestliže si ovšem dáme práci zjistit, zda zaslouženě, (jeho poslední kniha s názvem Nexus je k tomu jako stvořená), pak záhy zjistíme, že král je nahý...

Recenzovat tuto knihu je velmi obtížné a to z toho prostého důvodu, že jí chybí elementární jednotící linie. Už její podtitul (Stručná historie informačních sítí od doby kamenné po AI) je zavádějící, protože nic takového v ní nenajdeme, přesněji řečeno setkáváme se s pravým opakem. Autor nás zahlcuje chaoticky vybíranými a většinou notoricky známými historickými či novodobými fakty (často navíc nepřesně či tendenčně interpretovanými), přičemž se je snaží dát do nějaké příčinné souvislosti s AI. Samozřejmě bez úspěchu, neboť na základě nekompatibilních premis nelze už z logiky věci dospět ke konsenzuální symbióze. 

Jak už jsem řekl, napsat klasickou recenzi na knihu Nexus je prakticky nemožné a jedinou alternativu tedy vidím v demaskování alespoň některých autorových faux pas, když (pro jejich množství) není možné se detailně věnovat všem. Zaměřím se především na dvě oblasti, v nichž se kromě mnoha jiných Harari pasuje do role znalce a arbitra (náboženství a šachy), protože jako katolický křesťan se dlouhodobě zajímám o teologii a rovněž královská hra mne provázela celým životem.  

Jaký způsob myšlení autor knihy Nexus preferuje, zjišťujeme již v předmluvě, kde říká, že „čím je informační síť rozsáhlejší, tím blíž pravdě musí být“. Důkaz podle něj spočívá např. v tom, že jeden lékař se může ve stanovení diagnózy snadněji mýlit než tisíce lékařů, protože jedinec nemá tolik relevantních informací jako větší komunita lidí. Přitom na jiných místech tento svůj axiom sám vyvrací (viz jeho upozornění na případ Daniela Šechtmana, objevitele kvazikrystalů, který byl vědeckou obcí dlouhý čas vysmíván, aby nakonec obdržel Nobelovu cena za chemii).

Yuval Noah Harari nejdříve hloubá nad tím, jak by vypadal dnešní svět, kdyby se v určitém dějinném okamžiku událo něco jiného, než k čemu fakticky došlo. Je mu třeba jasné, že kdyby měl Hitler v roce 1942 atomovou bombu, historie by se ubírala cestami, jaké si sotva dokážeme představit. To je sice pravda, ale proč nám takovou banalitu sděluje? Když přichází se sofistikovanějšími příklady, výsledek bývá většinou žalostný. Demonstrujme si to na jeho tvrzení, že kdyby na koncilech v Hippu a Kartágu nebyl mezi kanonické texty zařazen „misogynní“ 1. list Timoteovi, ale Skutky Pavla a Thekly (do té doby prý oba považované za věroučně rovnocenné, v čemž se ovšem hluboce mýlí), postavení žen v katolické Církvi by dnes vypadalo úplně jinak. A zároveň dodává,  že neznáme přesné důvody, proč byly konkrétní texty přijaty do kánonu.

To není pravda – ona kritéria jsou dobře známa, přičemž tím hlavním byla jistota, že autorem spisu je očitý svědek Ježíšova života (tedy apoštol), popř. osoba, která se s apoštolem prokazatelně znala a zapsala jeho ústní svědectví. Po smrti svatého Jana (který zemřel kolem roku 100 n. l.) se kánon rychle ustálil a koncem 2. století se o něm již (až na nepatrné výjimky) nevedly žádné spory. Tento seznam kanonických knih (tedy Nový zákon) bylo nutné sestavit proto, že v počátcích křesťanství kolovalo mezi věřícími velké množství tzv. apokryfů, pocházejících od nejrůznějších sektářů a heretiků, kteří Církev opustili, nebo z ní byli vyloučeni. Tito lidé mnohdy psali texty jakoby jménem apoštolů a dokonce vymýšleli vlastní seznamy kanonických spisů. To ovšem není žádným argumentem pro autorovo přesvědčení, že dnešní kánon vznikl víceméně nahodilým výběrem. Úsměvně působí rovněž jeho názor o zásadní roli biskupa Atanáše (295 – 373) na sestavení kánonu, když tento se narodil sto let poté, co již kánon existoval...

Když jsem přemýšlel nad tím, jak a proč Harari k takové snůšce nesmyslů přišel, podíval jsem se na seznam použité literatury a bylo mi to jasné. Autor na toto téma přečetl jen několik knih (navíc od lidí, které stěží můžeme počítat mezi odborníky na tuto problematiku), což v žádném případě nemůže postačovat ani k základní orientaci v biblických studiích. Navíc je evidentní (a vyplývá to ostatně z jeho vlastních slov), že mu v tomto konkrétním případě jde především o to, aby ukázel, jak je Církev misogynní. A jak jsme právě viděli, za tímto účelem je bohužel schopen a ochoten podle potřeby ohýbat fakta, popř. (jak ukáži vzápětí) vynalézat nejabsurdnější pseudologické konstrukce. 

Všímá si třeba toho, že o některých mužích z prvních století křesťanství se mluví jako o církevních otcích. A když nikde nenachází zmínku o křesťanských matkách, hned tu tuší diskriminaci žen. Co k tomu říct? Termínem církevní otec se čistě formálně označuje několik mužů, kteří v tzv. patristické době významně přispěli k rozvoji teologie. A protože žádná podobně fundovaná žena tenkrát nežila, nebylo proč zavádět termín církevní matka. Tak prosté to je. V této souvislosti stojí za povšimnutí, že Harari záměrně zamlčuje skutečnost (popř. o ní ani neví, přičemž obě tyto možnosti jej v tomto diskurzu totálně diskvalifikují), že existuje mnohem oficiálnější a prestižnější titul, totiž učitel Církve. S jeho misogynním fantazírováním by totiž byl rázem konec, neboť učitelek Církve známe hned několik. Ani jiná privilegia nejsou závislá na pohlaví – za svaté Církev od samého počátku prohlašovala muže i ženy a dokonce v jednom z nejposvátnějších liturgických textů (mešním kánonu) jsou jmenovitě uvedeny Perpetua a Felicita, mučednice z počátku 3. století.  

Pokud čtenář čeká, že aspoň u hlavního tématu knihy (jímž je umělá inteligence) se dočká nějaké relevantní analýzy současného stavu a předpokládaného vývoje, je opět zklamán. Vědecky střízlivého přemýšlení není Harari očividně schopen a tak se zaměřuje výhradně na vymýšlení apokalyptických vizí dle své osvědčené metody „co by, kdyby“. Postupuje tak, že si v nějaké knize či na internetu najde informaci, u níž předpokládá potenciál šokovat čtenáře a následně ji použije na konstruování fantasmagorických scénářů. Jak diletansky si při tom počíná vidíme např. v 6. kapitole, kde se dočítáme, že „lidé si často pletou inteligenci s vědomím“, což jsou „dvě velmi rozdílné věci“. Inteligence je dle něj „schopnost dosahovat cílů“, zatímco vědomí „je schopnost prožívat pocity“. Dejme tomu. O pár řádků dál ale stojí: „S rostoucí inteligencí počítačů by se u nich samozřejmě časem mohla vyvinout určitá forma vědomí a subjektivní zkušenosti. Mohou nás výrazně předstihnout v inteligenci, ale nikdy se u nich nevyvinou žádné city.“ Jak to tedy je? Na jedné straně je vědomí schopnost prožívat pocity (což prý počítače nikdy nedokáží), na straně druhé se však u nich časem může objevit nějaká forma vědomí (a tedy pocitů). S logikou si izraelský „myslitel“ očividně hlavu příliš neláme. A k tomuto nekonzistentnímu názoru se opakovaně vrací, když dumá nad tím, co by se stalo, kdyby stroje někdy přece jen začaly myslet a cítit jako lidé...

Jindy se zaobírá staročínskou hrou go a tvrdí, že je složitější než šachy. Důkaz vidí ve faktu, že počítače dokázaly porážet nejsilnější hráče dávno před tím, než se jim to podařilo ve hře go. Takový rádoby důkaz samozřejmě nemůže obstát, neboť  ono prvenství šachových enginů je dáno tím, že se na jejich vývoji a zdokonalování pracovalo mnohem dřív než v případě go. Když si položíme otázku, proč se tedy Harari tak ztrapňuje, důvod najdeme jen o pár řádků dál, kde se s dramatickým patosem sáhodlouze rozepisuje (přičemž si vypomáhá rozsáhlými citáty z knihy Mustafy Suleymana The Coming Wave) o šoku, který 10. března 2016 vyvolala výhra programu AlphaGo nad mistrem I Se-tolem. Vůbec mu nedochází, že daleko významnější  bylo v tomto směru vítězství počítače Deep Blue nad Garrim Kasparovem 10. února 1996.

A když jsme u těch šachů, tak ještě jedna autorova perlička. „Lidé opakovaně tvrdili, že některé věci zůstanou pro počítače navždy nedosažitelné – hraní šachů... Ukázalo se, že výraz „navždy“ v tomto případě znamená sotva pár let.“ Proč to paušalizování? Neví snad Harari, že kromě těch, kteří se domnívali, že šachy jsou svého druhu umění a proto počítače nebudou schopny dosáhnout lidské úrovně (patřil mezi ně např. mistr světa v letech 1935 – 1937 Max Euwe) byli lidé jako Michail Botvinnik (rovněž dlouholetý mistr světa v šachu a odborník na kybernetiku), považující otázku sestrojení „nadlidsky“ silných šachových počítačů za otázku času? Botvinnik dokonce již v polovině minulého století předvídal, že se pak budou konat dvě mistrovství světa – mezi lidmi a mezi počítači... 

Mohl bych ještě dlouho pokračovat ve výčtu nesmyslů, které Yuval Noah Harari ve své knize nahromadil, ale to by neúměrně přesáhlo rozumnou délku recenze. Navíc jsem přesvědčen, že každý průměrně inteligentní člověk je najde sám. Závěrem bych chtěl dodat, že nikoho od četby knihy Nexus neodrazuji, neboť jedno pozitivum podle mého názoru přece jen má. Je odstrašujícím příkladem toho, o čem jsem se zmínil v úvodu, že totiž reklama dokáže udělat světový bestseller i z naprostého propadáku...     

neděle 8. června 2025

DONALD L. MILLER: VLÁDCOVÉ NEBES

 





















Fascinující vyprávění o odvážných mužích, riskujících životy při náletech nad hitlerovské Německo! 

Po porážce Francie v létě 1940 ovládalo nacistické Německo (kromě Anglie) celou západní Evropu. Snadnost, s jakou jeho vojska dobývala jedno vítězství za druhým, utvrdila Hitlera v přesvědčení, že ani jeho poslední protivník nebude dlouho vzdorovat. Pod krycím názvem Seelöwe byla naplánována operace, která měla za cíl invazi na britské ostrovy. Její uskutečnění pochopitelně záviselo na předchozí úspěšné eliminaci anglické obranyschopnosti, čehož mělo být dosaženo mohutnými útoky bombardovacích svazů na anglická města, letiště a důležité vojenské objekty. Maršál říšského letectva Hermann Göring počítal s tím, že díky převaze jeho luftwaffe se ostrovní říše nezmůže na vážnější odpor. V tom se ovšem osudově mýlil, neboť následující bitva o Anglii skončila pro Německo fiaskem, takže plán na vylodění na britských březích ztroskotal.

O tomto gigantickém leteckém střetnutí, odehrávajícím se mezi 10. červencem a 31. říjnem 1940, již bylo napsáno bezpočet knih a to hned několika žánrů. Kromě literatury faktu tu máme i velké množství osobních vzpomínek přímých účastníků a dokonce i řadu pozoruhodných románů. Protože se na obraně Anglie významně podíleli i čeští letci a jejich osudy mne vždy velmi zajímaly, mám dnes doma desítky knih s touto tématikou. Nyní k nim díky laskavosti PR manažerky nakladatelství Jota přibyla další.

Úctyhodná publikace (724 stran textu a 24 stran obrazové přílohy) s názvem Vládcové nebes mapuje zapojení americké 8. letecké armády do bojů za 2. světové války. Byla vytvořena v lednu 1942 a do Anglie dorazila téhož roku v červnu, takže dlouho poté, co hitlerovci pochopili, že zdolat RAF je nad jejich síly. Rozpoutání války proti Sovětskému svazu však v žádném případě neznamenalo ukončení letecké bitvy na Západě. Ta pokračovala dál, ovšem s tím zásadním rozdílem, že iniciativu převzali anglo-američtí spojenci, jejichž bombardovací svazy zasazovaly drtivé údery německým průmyslovým centrům.

Vládcové nebes je kniha, na jejíchž stránkách se spojuje literatura faktu s osobními svědectvími. Řečeno jinak – dozvíme se v ní nejen statistiké údaje o tom, že tu a tu noc podniklo tolik a tolik letadel nálet na ta a ta německá města s tím a tím výsledkem, nýbrž (a především!) čtenářsky mnohem atraktivnější popisy toho, jak tyto nebezpečné akce prožívali konkrétní muži, z nichž se skládaly posádky těchto bombardérů. Třeba co cítil pilot, který v nejnebezpečnější fázi náletu, oslepen blesky světlometů a ostřelován německými flaky musel držet kurs, aby bombometčík mohl svrhnout pumy přesně na cíl, jak rychle a obratně musel reagovat palubní střelec, když na bombardér, vracející se z náletu, zaútočil nad kanálem La Manche  německý stíhač, nebo co prožíval sestřelený letec, snášející se na padáku na nepřátelskou půdu...

O tom, jakými hrdiny tito chlapi od bombardérů byli, svědčí mimo jiné fakt, že do svých strojů pokaždé nastupovali s vědomím, že následující let může být poslední. Ztráty totiž dosahovaly obrovských čísel a pravděpodobnost, že dokončí všech dvacet pět předepsaných letů, se u posádek bombardérů počítala v jednotkách procent. Autor velmi působivě kombinuje bojové zážitky s „civilním“ životem letců ve volném čase a je v ní rovněž zmíněna tragédie těch, kdo skončili v německých zajateckých táborech. 

Kniha Vládcové nebes (s podtitulem Příběh amerických „hochů od bombardérů“, kteří vedli leteckou válku proti nacistickému Německu) určitě zaujme nejen ty, kdo se zajímají o tuto konkrétní válečnou historii, ale (jak jsem přesvědčen) i každého milovníka příběhů o lidské odvaze, ať už se tato projevuje jakkoli a v kterékoli době.  

pondělí 2. června 2025

PAVEL POLIAN: DOPISY Z POPELA






















„Dantovo peklo je ve srovnání se skutečným osvětimským peklem směšné!“


Když tato kniha vyšla, přemýšlel jsem, zda si do nakladatelství Academia napsat o recenzní výtisk. V průběhu posledních let jsem udělal velmi dobrou zkušenost s tamní PR manažerkou, která mi vždy vyšla ochotně vstříc, takže příčinou mého váhání rozhodně nebyla pochybnost, jestli mně Dopisy z popela z Academie pošlou. Spíše jsem si nebyl jist, zda knihu, pojednávající o tak děsivých a troufám si říct přímo nepopsatelně zvrácených zločinech budu vůbec schopen recenzovat. Jistě, psal jsem již o mnoha knihách s tématikou holokaustu, ale dokážu to i v případě jako je tento, kdy se ve vražedném osvětimském běsnění ocitáme v samotném jeho epicentru? Copak jsem před chvílí sám neřekl, že to, co se konkrétně dělo při vyhlazovacím procesu, počínaje selekcí na rampě přes plynové komory až po krematoria, nelze popsat? Když jsem se přece jen posléze odhodlal o knihu požádat, pak se mi záhy potvrdilo to, co jsem dopředu tušil, že totiž budu zavalen vlnou emocí, ztěžující mi nacházet správná slova pro vyjádření dojmů a pocitů z její četby. Prosím tedy čtenáře následujících řádků, aby ke mně byli shovívaví a především aby si knihu Dopisy z popela pořídili a přečetli, neboť na dané téma nebylo podle mého názoru napsáno nic lepšího!      

20. ledna 1942 se konala smutně proslulá konference ve Wannsee, na níž bylo během jedné a půl hodiny naplánováno praktické provedení tzv. konečného řešení židovské otázky. Nebyl to jediný eufemismus, kterým přítomní nacističtí funkcionáři maskovali vyvraždění 11 milionů evropských židů. Jak víme z kopie závěrečného dokumentu, používaly se i jiné neutrální výrazy jako např. přirozený úbytek, což znamenalo (dle vysvětlení Adolfa Eichmanna soudcům v Jeruzalémě) smrt v důsledku otrocké práce, hladu a nemocí, či zacházení odpovídajícím způsobem (zastřelení). Člověka bezděčně napadne, proč vlastně účastníci této tajné schůzky nehovořili o svých záměrech otevřeně, proč je halili do zmíněných eufemismů. Protože mnozí z nich byli absolventy elitních vysokých škol a považovali se tudíž za intelektuály, možná si nepřáli přiznat, že chystají masové vraždění, jaké dějiny dosud nepoznaly. Případně si nechtěli kazit chuť před obědem, který na ně po vyřízení židovské agendy čekal...

O tom, že tato monstrózní akce byla připravována a prováděna s příslovečnou německou důkladností, svědčí mimo jiné to, že se ji nacistům dařilo před německou i světovou veřejností držet po dlouhou dobu v tajnosti. Dokonce ještě v létě 1944 maďarští židé, deportovaní Adolfem Eichmannem do Osvětimi, většinou nevěděli, co je tam čeká. Ignorování zvěstí, že kdesi na Východě jsou židé masově vražděni plynem, se dá částečně vysvětlit tím, že lidský rozum prostě nebyl schopen něco takového akceptovat. Celý rozsah děsivého fenoménu, který poté vstoupil do dějin pod označením holokaust, odhalil tudíž teprve konec války.

Jestliže existence vyhlazovacích táborů měla zůstat utajena, pak o samotném vraždícím procesu to platilo dvojnásob. Jak je tedy možné, že máme přesně zdokumentováno, co se dělo v Osvětimi-Birkenau s lidmi, o nichž během selekce na příjezdové rampě Josef Mengele rozhodl, že mají být okamžitě usmrceni? Kniha ruského historika Pavla Poliana Dopisy z popela nám na tuto otázku poskytuje detailní odpověď, neboť jsou v ní zveřejněna svědectví těch, kdo při těchto hrůzných jatkách asistovali... 

Esesáci v Osvětimi se vyhýbali přímé účasti na likvidaci židů z přijíždějících transportů a nechávali většinu špinavé práce na vězních. Obsluhu plynových komor a krematorií měli na starosti členové tzv. sonderkomand, což byli fyzicky zdatní muži, držení v přísné izolaci a jako tzv. Geheimsträger (nositelé tajemství) průběžně usmrcovaní a nahrazovaní jinými. Tak mělo být zabezpečeno, že se o drastických  metodách průmyslového hubení obrovských mas lidských bytostí nikdo nikdy nedozví. Protože věděli, že je vbrzku čeká smrt a chtěli příštím generacím předat poselství o hrůzách, jichž byli svědky, několik příslušníků těchto sonderkomand zakopalo v okolí plynových komor nádoby s písemnými zprávami v naději, že jednou budou nalezeny. V průběhu poválečných let se skutečně podařilo objevit devět takových dokumentů, jejichž cesta ke zveřejnění však byla z řady důvodů neobyčejně komplikovaná  

Kniha Dopisy z popela je unikátní tím, že obsahuje texty všech zmíněných písemných nálezů, při jejichž revizi byly nově použity nejmodernější technologické postupy, umožňující rozluštit dříve nečitelná místa. Pavel Polian si navíc dal práci s tím, aby tento vzácný dokumentační materiál začlenil do celkového kontextu fungování vyhlazovací mašinérie. Stal se tak autorem impozantní publikace, která svým rozsahem a faktografickým záběrem  převyšuje vše, co dosud bylo o osvětimské továrně na smrt napsáno. Považuji za vhodné uvést, že knih o Osvětimi jsem přečetl snad již několik desítek, takže jsem nečekal nějaké zásadní překvapení. Pravdou byl pravý opak – pro mne dosud neznámých informací  bylo v knize tolik, že moje dosavadní znalosti o holokaustu se ukázaly být žalostně neúplné! 

Pokud jde o konkrétní příklady právě řečeného, pak chci jmenovat např. zřejmě první zevrubnou analýzu počtu osvětimských obětí, resp. příčin, proč toto číslo v průběhu let kolísalo mezi 5 – 6 miliony (horní hranice) a 300 – 400 000 (spodní hranice). Dosud neznámou pro mne byla i informace o konstrukčně-technických řešeních při stavbě krematorií. Zakázku realizovala firma Topf und Söhne, jejíž inženýři pro tento účel vyprojektovali revoluční systém spalovacích pecí (který si dokonce nechali patentovat), přičemž na základě zkušeností, získaných při jejich praktickém provozu, průběžně přicházeli s inovativními nápady. Bylo to nutné, neboť konkurence nespala a na lukrativní osvětimské zakázky si brousily zuby i jiné firmy. Asi není třeba dodávat, že v příslušné výrobní dokumentaci se to opět jen hemžilo eufemismy. O nemálo dosud nepublikovaných informací je obohacen popis příprav a průběhu povstání sonderkomand ze 7. října 1944 a řadu nových či doplňujících údajů obsahuje i oddíl věnovaný historii nálezů zakopaných dokumentů. 

Ze seznamu použité literatury je zřejmé, že Pavel Polian vykonal obrovskou badatelskou práci, kterou díky svým spisovatelským schopnostem navíc dokázal skvěle zúročit. K dané problematice či události přistupuje vždy tak, že porovná zprávy očitých svědků či důvěryhodných osob, najde případné nesrovnalosti a poté pomocí logické analýzy konstruuje nejpravděpodobnější scénář. Současně však ponechává čtenářům prostor pro jejich vlastní přemýšlení. 

Jak to u takovéto knihy ani nemůže být jinak, je v ní z nejrůznějších úhlů pohledu zkoumána problematika morální spoluviny. Řečeno jinak – jejími stránkami se stále větší intenzitou probublává, aby byla nakonec vykřičena naplno nejdůležitější otázka, obsahující strašlivé obvinění: Nebyli členové sonderkomand spolupachateli holokaustu, když (byť nikoli z vlastní vůle) přijali roli významné a fakticky nepostradatelné součásti vražedného soukolí?  Po zvážení všech pro a proti nevyznívá odpověď pro tyto lidi nijak příznivě. Ostatně oni sami si byli (jak o tom svědčí jejich nalezené písemnosti) svého morálního selhání vědomi a permanentně zápasili s výčitkami svědomí. Poté, co zjistili, že mají pomáhat esesáckým katům, někteří raději spáchali sebevraždu. Proč tak ale neučinili všichni či alespoň významná část, navíc když dobře věděli, že je dříve či později stejně čeká jistá smrt? Proč ze sebe nechali udělat bezduché automaty, jako by v transu reagující na povely esesáků, nutících je vodit lidi do plynových komor, spalovat jejich mrtvoly a udržovat celý areál ve vzorném pořádku tak, aby každý další transport mohl být bez problémů zplynován a spálen?

Holokaust byl zločinem natolik obludným, že lidská mysl si jej jen stěží dokáže představit v jeho naturalistické podobě a dává jaksi automaticky přednost řeči statistik. Hlavní předností knihy ruského historika Pavla Poliana je to, že statistické údaje v ní ustupují do pozadí a hlavní slovo je dáno těm, kdo hovoří o tom, co viděli svýma očima a zažili na vlastní kůži. Zárukou věrohodnosti těchto dopisů z popela je nezpochybnitelný fakt, že něco takového se nedá vymyslet!

čtvrtek 22. května 2025

EDGAR ALLAN POE: PŘEDČASNÝ POHŘEB a jiné povídky

 
























E. A. Poe opět na pultech knihkupectví – nakladatelství Fobos přichází s 3. svazkem souborného vydání jeho povídek!

Edgar Allan Poe patří mezi mé oblíbené autory a tak je přirozené, že kromě literárního odkazu jsem se vždy zajímal i o jeho osobu a životní příběh. A bohužel jsem si záhy všiml, že kromě seriózních životopisců, představujících nám slavného spisovatele jako člověka vysokých morálních kvalit a dokonalého gentlemana tady máme i nejrůznější falzifikátory a dokonce pomlouvače. Když jsem hledal odpověď na otázku, proč se Poe během života kromě úcty, obdivu a nadšeného ohlasu na svou tvorbu setkával i s averzí, předsudky a v některých případech přímo s nenávistí, našel jsem dvě pravděpodobné příčiny. Zaprvé šlo o jeho literární styl – někteří lidé si nejspíš řekli, že pokud někdo píše tak děsivé příběhy, nemůže být úplně při smyslech, načež se vyrojily pověsti o alkoholu a drogách. Druhý důvod byl ten, že Poe psal mimo jiné i břitké literární kritiky, čímž si nadělal z mnoha rádobyspisovatelů nesmiřitelné nepřátele. 
I když bývá jeho jméno jaksi automaticky spojováno s hororovým žánrem, je Poe ve skutečnosti autorem nesmírně všestranným. Potvrzuje to ostatně i nynější 3. svazek, tématicky neobyčejně pestrý. Navíc je evidentní, že ani v oněch inkriminovaných hrůzostrašných povídkách není nikdy nic samoúčelného či napsaného pouze pro efekt. Když se podíváme, jak je Poe koncipuje, pak (po formální stránce) je tomu většinou tak, že si poslouží kratším či delším úvodem, který je (stylově) natolik precizovaný a sugestivní, že slibuje hluboký estetický zážitek, ať už jejich názvy znějí jakkoli podivně, provokativně nebo dokonce pohoršlivě. A toto očekávání je následně neméně brilantním způsobem naplněno, když autor dokáže do často jednoduchého až banálního příběhu mistrně vložit hluboké duchovní poselství...

pátek 16. května 2025

PÁKISTÁNOFOBIE nebo INDOFILIE?









Otík Foltýn najednou neví, co si máme myslet... 

Vypukl konflikt mezi Indií a Pákistánem a já marně čekám, kdy nám strategický komunikátor oznámí, komu máme fandit. Co se týká Ukrajiny, konce 2. světové války a Palacha, to rozdává kartičky se správným názorem jako na běžícím pásu a... teď ticho po pěšině. Nerad bych byl za proindického či naopak propákistánského švába, navíc v situaci, kdy obě země vlastní atomové zbraně. Takže Oto, pospěš si a kápni už konečně božskou!

MATEMATIKA JE MOC TĚŽKÁ



aneb musí se u ní přemýšlet a to každý nedokáže...

Maturitní zkoušky z matematiky prý byly moc těžké, takže tisíce mladých lidí při nich neuspěly. Schválně jsem se tedy na ty testy podíval a skoro nevěřil svým očím. Vždyť toto jsme se učili na základce v 8. třídě (což bylo v roce 1974) a pokud vím, chápali to tenkrát i ti největší hlupáci! Otázka je tedy nasnadě – produkuje současné liberálně-demokratické školství větší pitomce, než školství totalitně-socialistické? Nasnadě je bohužel i odpověď – ano...

pondělí 5. května 2025

MICHAEL CONNELLY: ČEKÁNÍ

 




































Kdo rychle dává, dvakrát dává aneb nakladatelství Slovart nedávno vydalo úplně čerstvou novinku Michaela Connellyho!

Tomu tedy říkám rychlost – tato nová „connellyovka“ byla v USA vydána v roce 2024 a už letos na jaře tu máme její český překlad! Navíc v podání Jiřího Kobělky, který se už dlouhé roky stará o to, aby náš Harry Bosch byl navlas stejný jako jeho anglický originál...

Jen tak mimochodem – všimnli jste si, jak jsem v souvislosti s Michaelem Connellym automaticky přešel ke jménu jeho detektiva? Je to totiž úplně stejné, jako když v nás spisovatel Sir Arthur Conan Doyle okamžitě vyvolá vzpomínku na slavného Sherlocka Holmese. Na rozdíl od jeho anglického předchůdce je tomu ale u dnešního amerického autora detektivek tak, že v poslední době vytvořil k Harrymu ženský protějšek. Ta úžasná mladá dáma se jmenuje Renée Ballardová a poprvé jsme se s ní setkali v knize Noční směna, kde s Harry Boschem vytvořili skvělý vyšetřovací tandem. Podobně tomu bude i nyní...