NANCY DOUGHERTYOVÁ: KAT A JEHO ŽENA

Fascinující badatelská práce aneb Heydrich, jak jsme ho dosud neznali!

Knih o Reinhardu Heydrichovi jsem již přečetl celou řadu, ovšem v žádné z nich jsem zatím nenašel to, co jsem hledal. Měl jsem naopak nepříjemný pocit, že jejich autoři se pouze „chytili“ atraktivního tématu, jehož adekvátní zpracování však bylo nad jejich síly. Řečeno jinak – v těchto knihách se to jen hemží nepodstatnými detaily z Heydrichova života, donekonečna se rozebírá jeho údajný židovský původ, čtenář je zahlcován pseudopsychologickými spekulacemi o latentních příčinách zrůdného charakteru šéfa RSHA atd. Zcela stranou bohužel zůstává odpověď na základní otázku, kterou si nutně musí klást každý, kdo se chce dopátrat racionálního vysvětlení „případu Heydrich“, jež zní: Jak se mohlo stát, že se tento apolitický a původně z mezí normality nijak nevybočující člověk mohl během velice krátké doby proměnit v bezskrupulózního byrokratického vraha a nakonec i vykonavatele tzv. konečného řešení židovské otázky?

Autorka knihy Kat a jeho žena si byla tendenčnosti výše zmíněných  Heydrichových biografií evidentně velmi dobře vědoma a cíleně se při své práci vyhýbala všem zjednodušujícím a s fakty kolidujícím závěrům. Pochopila, že v případě tak kontroverzní a bezpočtem mýtů opředené postavy třetí říše se nelze spoléhat na zprávy z druhé ruky, nýbrž je potřeba jít přímo ke zdroji. Nancy Doughertyová kontaktovala Heydrichovu vdovu, přičemž se jí podařilo získat si její sympatie a pozvání na ostrov Fehmarn, kde se narodila a kam se po válce opět vrátila. Následovalo několik návštěv a rozhovorů, během nichž se z úst Liny von Osten Heydrichové dozvěděla (jakkoli se tato snažila zamlčet nebo bagatelizovat historickou pravdu o jejím muži) řadu dosud neznámých informací. Vyzpovídala rovněž některé jeho bývalé spolupracovníky a dospěla k přesvědčení, že rozhodujícím faktorem pro pochopení Heydrichovy závratné kariéry a metod, díky nimž jí dosáhl (a které z něj víceméně logicky učinily zločince z povolání), je důkladná analýza politických a mocenských struktur režimu, jemuž sloužil.

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/…ena

ROBERT DUGONI: DÍVKA V PASTI

Americký autor opět nezklamal a namíchal dechberoucí psychothrillerový koktejl!

Před časem jsem četl knihu s názvem Rudí jezdci, která mne velmi zaujala spisovatelským mistrovstvím jejího autora – tak skvělý psychothriller se člověku dostane do rukou málokdy. A tak jsem si to jméno (Robert Dugoni) zapamatoval a bedlivě sledoval, zda se na pultech našich knihkupectví neobjeví nějaká jeho další kniha. A skutečně! V nakladatelství Vendeta nedávno vyšel Dugoniho nový titul (Dívka v pasti) a díky vstřícnosti PR managerky Kateřiny Svobodové jsem obdržel recenzní výtisk. Takže se nyní pokusím podělit o své zážitky z četby se čtenáři Databáze knih.

Inspektorka Tracy Crosswhiteová si na nedostatek práce rozhodně nemůže stěžovat - Seattle ve státě Washington je totiž město, které se bouřlivě rozrůstá a s tímto jistě pozitivním trendem jde bohužel ruku v ruce i jeho odvrácená strana. Stoupá zločinnost, a to včetně těch nejzávažnějších trestních činů. Jeden z nich má Tracy právě řešit – všechny prvotní indicie naznačují, že náhodný nález ženského těla na mořském dně určitě nebude snadným případem.

Máme tu však i druhou dějovou linku, kterou si tu stručně popišme. Andrea a Graham Stricklandovi nežijí (kulantně řečeno) ve šťastném manželství. A když se to nebudeme bát říct otevřeně, pak je jejich vztah pro oba spíše utrpením. Zvláště tedy pro Andreu, která je stále častěji konfrontována s  manželovou impulzivní, ba takřka maniodepresivní povahou. Graham třeba jednoho dne přijde v euforické náladě a oznámí, že dává výpověď v práci, neboť přišel na nápad, jak vydělat spoustu peněz. Zanedlouho se ovšem ukáže, že onen údajně skvělý podnikatelský záměr skončí co nevidět krachem a zoufalý Graham neví, co dál. Andrea se mu zmíní o svém svěřeneckém fondu, v němž je uloženo půl milionu dolarů. Nevynesla si ale tímto neprozřetelným sdělením nad sebou rozsudek smrti? 

Tracy Crosswhiteová má okolo sebe výborný tým profesionálních vyšetřovatelů, v němž všichni táhnou za jeden provaz. To se bohužel nedá říct o jejích nadřízených. Ti se starají hlavně o to, aby se udrželi na svých židlích a dobře se o nich psalo v médiích. Je to tedy vlastně dvojnásobný boj – s neznámým a podle všeho velmi rafinovaným vrahem a současně s hlavouny ve vedení policie, kteří místo toho, aby pomáhali, spíše svým podřízeným hážou klacky pod nohy. A když se Tracy konečně podaří s případem pohnout, je jí odebrán, protože podle jakýchsi zákonů patří do jurisdikce sousedního okresu... Úřední šiml jak vyšitý!

A jak to tedy celé skončí? Myslím, že až Dívku v pasti dočtete, budete pořádně překvapení. Robert Dugoni nám totiž namíchal psychothrillerový koktejl, z něhož (hlavně ve druhé polovině knihy) jde hlava kolem. Zpětně se ovšem ukáže, se všechno do sebe perfektně zapadá, takže závěrečný dojem je vskutku úchvatný. 

KARIN LEDNICKÁ: ŠIKMÝ KOSTEL 3

18. dubna 2024 se na pultech našich knihkupectví objeví závěrečný díl trilogie Karin Lednické ŠIKMÝ KOSTEL 3!

Měl jsem tu čest měsíc před oficiálním vydáním obdržet recenzní výtisk. Můj názor na knihu si můžete přečíst zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-sikmy-kostel-romanova-kronika-ztraceneho-mesta-leta-19451961

JANA JAŠOVÁ: ZNIČ TO JMÉNO

Rádoby psychothriller, který mne nepřesvědčil...

Jana Jašová je naší čtenářské veřejnosti známa jako překladatelka psychothrillerů. A to ne jen tak ledajaká! Zahraniční knihy, které se rozhodla představit českým milovníkům tohoto literárního žánru (a že jich už bylo!), se výborně čtou především proto, že jsou pečlivě, citlivě a troufám si říct přímo virtuózně přeloženy. Asi není žádným velkým překvapením, když se někdo, pro něhož jsou psychothrillery doslova "denním chlebem", nakonec rozhodne sám nějaký napsat. A to je právě případ Jany Jašové a její autorské prvotiny s názvem Znič to jméno.

Hlavní postavou je zde Klára, která po letech v cizině přijíždí do rodného městečka ve východních Čechách. Důvod je takříkajíc normální, byť smutný - smrt otce je totiž spojena nejen se záležitostmi okolo pohřbu, ale i s řadou úředních procedur. Jestliže si zvykla na život v Hamburku, mnohamilionovém lidském mraveništi, pak se není co divit, že maloměstský Krounov, kde si všichni vzájemně vidí do talíře a řeší své žabomyší spory a konflikty, působí na Kláru jako tísnivý a depresivní zapadákov. Ovšem hlavně a především - její duši rozedírá hrůzné tajemství...

Když totiž naposledy mluvila telefonicky s otcem, stala se svědkem čehosi, co ji naplnilo hrůzou. Konkrétně šlo o to, že otec během hovoru působil neobyčejně rozrušeně a tvrdil, že v jeho pokoji se právě nachází nějaká žena, chystající se jej zabít. Byly to jen halucinační vidiny umírajícího starce, nebo měla jeho slova racionální jádro? Již po několika dnech doma Klára cítí, že se kolem ní děje něco podivného, tajemného a navýsost nebezpečného...

Zhruba takto je tedy psychothrillerová partie Jany Jašové rozehrána a následuje složité rozplétání zamotaného klubka příběhu. A tady bych si dovolil být poněkud kritický. Jde o to, že autorka si podle mého názoru naložila příliš velké sousto, když se pokusila vytvořit dějovou linku, která jako by nikdy neměla přestat. A tak vždycky, když se přiblíží k nějakému logickému vyústění, ihned si vypomůže zásadním zvratem a všechno začíná nanovo. Je to zkrátka taková hodně nastavovaná kaše, která se mi po čase přejedla. Čímž nechci říct, že v knize zcela absentují povedené psychothrillerové pasáže. Je jich však bohužel žalostně málo a představují spíše výjimku v převážně nezáživné četbě.

Jedno přísloví říká, že "méně je někdy více". Myslím, že to platí i v případě knihy Znič to jméno, která obsahuje až příliš mnoho zápletek, navíc málo propracovaných a hlavně nelogických (viz např. bezpočet podivnosti, k nimž dochází v Klářině domě a mají zřejmě přidat příběhu na dramatičnosti, přičemž výsledkem je přesný opak).

Nemohu tedy jinak, než být vůči knize kritický, neboť mé požadavky na kvalitní psychothriller rozhodně nesplňuje.

(Za recenzní výtisk děkuji Hance z Megaknih)

F. M. DOSTOJEVSKIJ: ZLOČIN A TREST

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Román Zločin a trest v novém překladu a bibliofilském provedení je významnou literární událostí! 

Od chvíle, kdy byl poprvé vydán, se román Zločin a trest dočkal bezpočtu ohlasů nejrůznějšího druhu a zaměření. Psát klasickou recenzi by tudíž bylo příslovečným nošením dříví do lesa. Mnohem lepší podle mne bude, když zmíním některé osobní dojmy a úvahy, které ve mně četba zanechala, v naději, že pro někoho mohou být zajímavé a třeba i přínosné... 

Nejdříve bych chtěl říct, že od Dostojevského jsem dosud přečetl (a to navíc teprve nedávno) pouze dva romány – Uražení a ponížení a Výrostek. Z obou mám rozporuplné pocity. Zajisté, nemohl jsem neobdivovat autorovo spisovatelské mistrovství, jeho úžasnou schopnost vcítit se do vnitřního světa svých literárních postav a konfrontovat jejich světonázorové a morální postoje s takříkajíc všelidskými, universálně platnými postuláty k transcendentnu zaměřeného myšlení a ušlechtilého, člověka důstojného žití.

Na druhou stranu jsem se nemohl zbavit pocitu, že Dostojevského psaní je do značné míry „přepsychologizované“ a některé pasáže (ve Výrostkovi především dlouhé rozhovory protagonisty s Versilovem) dokonce dovedeny takřka ad absurdum, totiž do naprosté nesrozumitelnosti. Rušivě na mne působilo rovněž veliké množství postav, často nečekaně a nelogicky přicházejících na scénu, aby vzápětí úplně změnily dosavadní linii příběhu (nepochopil jsem např., proč se v románu Uražení a ponížení v jednu chvíli objeví dívenka Nelly). Takže (abych se vrátil zpět k tématu, jímž je recenze jednoho z nejvíce oceňovaných děl tohoto ruského spisovatele) je vcelku pochopitelné, že román Zločin a trest jsem bral do ruky s nadějí, že tentokrát to bude „jiný“ Dostojevskij, než jakého jsem měl zatím možnost poznat...

A s radostným zadostiučiněním musím říct, že nyní jsem se (konečně!) dočkal. Zločin a trest se od výše zmíněných knih dle mého názoru zásadně liší tím, že je v něm méně samoúčelného literárního exhibování (nepopírám, že přitom obdivuhodně virtuózního!) a nekonečného rozumování nad tragickými aspekty života a do popředí se dostává praktická stránka vezdejšího lidského údělu. Tento svérázný střet „teorie a praxe“ je pro toto úchvatné literární dílo charakteristický. Jinak řečeno – jde o příběh sice podivínsky umanutého, ale přes všechny jeho anomálie „normálního“ člověka, v němž je možné spatřovat jakýsi universální typ zloducha, jakého by tudíž bylo možné „přesadit“ do jakékoli doby či historické epochy. Tu dnešní nevyjímaje!

Jistě, základním kamenem  Raskolnikovova charakteru je natolik hypertrofovaná pýcha, až máme tendenci se domnívat, že s podobným fenoménem se v reálném světě lze setkat jen výjimečně. Hlavní postava je pro nás (podobně jako třeba Hitler, Stalin či Pol-Pot) víceméně abstraktním monstrem, jehož myšlenkové pochody jsou nám nepochopitelné až do té míry, že jej přestáváme vnímat jako lidskou bytost. Tak se to ovšem jeví pouze při prvním, zběžném pohledu. Viděno sub specie aeternatis je náhle všechno jiné, dalo by se dokonce říct diametrálně odlišné. Zkrátka si uvědomujeme (mnozí i s hrůzou), že těch Raskolnikovů je kolem nás víc, než jsme dosud tušili...

A může přitom jít o zdánlivě slušné, spořádané a dokonce uznávané lidi. Hlavní problém je totiž v tom, že vývoj civilizace dnes dospěl do stádia, kdy ze společenského povědomí zcela zmizel (či lépe řečeno byl odstraněn) Bůh jakožto garant nezpochybnitelných lidskoprávních jistot. Tím jsme ovšem přišli o fundament, na němž jedině může spočívat idea rozumově zdůvodnitelné mravnosti, protože (a to jsou slova právě Dostojevského!) „není-li Bůh, je všechno dovoleno“. A tak jestliže hlavní postava románu Zločin a trest si uvědomuje svou zvrácenost, dnešní Raskolnikové páchají stejné nebo dokonce horší zločiny bez jakékoli morální sebereflexe. Konkrétním příkladem může být zabíjení nenarozených dětí, na němž (a to dokonce dle zákona!) prý není nic špatného – tzv. umělé přerušení těhotenství je naopak pokládáno za velkou civilizační vymoženost a základní právo! Pohrdání Božími zákony, vepsanými do lidského svědomí, nutně vede k vymýšlení všemožných pseudozákonů, degradujících lidi na pouhý živočišný druh, s nímž je možné libovolně experimentovat. Vždyť co jiného je např. „moderní“ teorie o nikoli dvou, ale celých desítkách různých pohlaví, akceptace deviantních sexuálních praktik a další šílené nápady z hlav sociálních inženýrů?     

Jak známo, Fjodor Michajlovič Dostojevskij patřil v jistém období svého života k tzv. Petrašovcům, což byli utopičtí socialisté, toužící zlidštit carský systém. Ponechám stranou otázku, zda toho zamýšleli dosáhnout násilným převratem či postupnými reformami a zaměřím se ve stručnosti toliko na důsledky, které to mělo pro tehdy mladého, začínajícího spisovatele. Tak tedy zatčení, odsouzení k trestu smrti, zinscenovaná, na poslední chvíli zastavená „poprava“, vězení a posléze propuknutí duševní choroby jako traumatické reakce na přestálé utrpení... Dodnes je nezodpovězena otázka, nakolik se v Dostojevského tvorbě tento jeho psychický handicap odráží, přičemž z odpovědí jsou vyvozovány dalekosáhlé závěry. Domnívám se, že tu jde o veliké nedorozumění, neboť to hlavní a jedině důležité je nepopiratelné – totiž fakt, že v jeho osobě máme co do činění s geniálním tvůrcem, jehož dílo je nesmrtelné!         

Nakladatelství Rybka Publishers vydalo román Zločin a trest v téměř bibliofilském provedení. Kniha je prokládána fascinujícími kresbami, jejichž autorem je známý anglický umělec Dave McKean. Surrealistické a místy až strašidelně působící „momentky“ jsou vynikajícím doplňkem temného a psychologicky náročného textu. Četba se tak fakticky stává dvojnásobným uměleckým zážitkem a mít doma v knihovně takovýto skvost je určitě přáním každého knihomila. Mně se dostalo té cti, že jsem z e-shopu Dobré knihy obdržel recenzní výtisk, za což chci závěrem poděkovat Lucii Švorcové.