POETICKÉ KOMENTÁŘE (258)

 

D ě j i n y   j s o u   s t á l e   ž i v é

j e   t o   j a s n é   j a k o   f a c k a  -

p r v n ě   j e   t o   t r a g é d i e

p o d r u h é   p a k   h n u s n á   f r a š k a !   

GEREON GOLDMANN: VE STÍNU VŠEMOCNÉHO

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Fascinující příběh německého vojáka – student teologie v předních bojových liniích!  

Memoárová literatura z období 2. světové války má celou řadu podob. Jednou z nich jsou vzpomínky vojáků wehrmachtu na jejich bojové nasazení, především během tažení proti Sovětskému svazu. Mnohé z těchto knih jsem četl a následně recenzoval a mohu konstatovat, že společným rysem většiny z nich je snaha autorů o popření osobní viny za zvěrstva, k nimž na východní frontě v masovém měřítku docházelo. Z psychologického hlediska to snad lze pochopit, současně je ale nezpochybnitelné, že ulevit vlastnímu svědomí za cenu zkreslování či dokonce zatajování prokazatelných faktů se nedá nijak omluvit. Když se v Německu (bohužel až několik desetiletí po válce) tamní odborníci začali zabývat rolí armády v Třetí říši, brzy přišli k závěru, že do té doby oficiálně propagovaná doktrína o „čestně bojujícím wehrmachtu“ (přičemž válečné zločiny páchali pouze příslušníci tzv. Einsatzgruppen za frontovou linií) není ničím jiným než mýtem, naprosto se rozcházejícím s historickou pravdou.

Kniha Ve stínu Všemocného sice rovněž patří do zmíněného literárního žánru, zároveň je však evidentní, že v něm zaujímá výjimečné postavení. Gereon Goldmann je totiž povolán do armády během studia teologie jako člen františkánského řádu a po mnoha peripetiích (nějakou dobu je dokonce členem SS!) se ocitá jako sanitář na různých bojištích, včetně východní fronty. Projevuje mimořádnou statečnost a za záchranu životů svých raněných spolubojovníků je mnohokrát vyznamenán. Svou vírou se nijak netají, naopak ji dává (často za dramatických okolností) svému okolí jasně najevo. Když čteme, čím vším si během svého válečného působení prošel, skoro se ani nechce věřit, že to může být pravda. Nemáme ovšem sebemenší důvod mu nevěřit – ostatně některé zážitky naplňují úžasem i jeho samotného...

I když to v ní není explicitně zmíněno, knihou se jako červená nit vine hledání odpovědi na otázku, zda a nakolik může křesťan spolupracovat s bezbožeckým režimem, který navíc vede dobyvačné války. Autor knihy Ve stínu Všemocného si toto morální dilema vyřešil tak, že odmítl přímou účast na bojových operacích a snažil se v rámci možností „konat dobro“. Pozorný čtenář si ale nemůže nevšimnout, že takové rozhodnutí je značně alibistické, neboť ani při nejlepší vůli není možné projít válečným běsněním s čistýma rukama a svědomím. Gereon Goldmann např. popisuje situaci, kdy prchá z obklíčení na korbě vozidla, pod jehož pásy nacházejí smrt ranění, ležící bezmocně na cestě. Jindy navštěvuje koncentrační tábor v Dachau a je zděšen hrůzami, které se tam dějí – a přesto je pro něj Německo pod vládou nacistů „vlastí“.   

Přesné statistiky patrně neexistují, uvádí se však, že narukovat do wehrmachtu a účastnit se Hitlerových dobyvačných válek odmítlo asi 20 000 německých mužů. Naprostá většina z nich skončila na popravišti, přičemž jedním z nich byl Franz Jägerstätter. Zmiňuji jej proto, že o jeho zásadovém postoji vůči nacismu před časem vyšla (a to rovněž v Karmelitánském nakladatelství v edici Osudy) kniha s názvem Sedlák proti Hitlerovi. 

Kniha Ve stínu Všemocného je bezesporu fascinujícím svědectvím o pozoruhodném osudu člověka, který si zvolil originální „strategii přežití“ v totalitním režimu. Názor na to, nakolik se mu to zdařilo, si jistě udělá každý čtenář sám. Za sebe mohu říct, že podobně napínavý a dramatickými událostmi doslova nabitý příběh německého vojáka za 2. světové války jsem snad ještě nečetl. Jsem přesvědčen, že podobně silné pocity z četby budou mít všichni, kdo po této výjimečné knize sáhnou!

           

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (27)

 

Historia magistra vitae aneb co nového nám odhalí deníky sovětského diplomata?

V nejbližší době má v nakladatelství Academia vyjít unikátní kniha – výbor z deníkových záznamů (pořízených v letech 1934 – 1943) sovětského velvyslance v Londýně. Je pozoruhodné, že Ivan Michajlovič Majskij přes svůj „buržoazní“ původ unikl všem stalinským čistkám a během svého života zastával celou řadu významných státních funkcí.

Majského vzpomínky z uvedených let nám určitě dají nahlédnout do zákulisí oficiální diplomacie, která bývá velmi často jen „kouřovou clonou“, za níž jsou před veřejností skrývány skutečné politické plány a mocenské ambice. Historické hodnocení většiny událostí před vypuknutím 2. světové války je dnes prakticky „kanonizováno“, což je často na škodu jejich objektivnímu posouzení. 

Mě např. vždycky zajímalo, za jakým účelem byl vlastně uzavřen pakt Ribbentrop-Molotov, přičemž odpověď dosud stále marně hledám. Z anotace je zřejmé, že právě v Majského denících se lze o této podivné dohodě dozvědět množství nových informací...            

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (26)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zjistí se někdy, co se vlastně tenkrát stalo?

Djatlovova expedice... Už tato dvě slova stačí, aby se milovníkům záhad a nevysvětlitelných událostí zrychlil tep! V lednu 1959 se skupina devíti sovětských studentů vydala na náročnou túru, jejímž cílem byla hora Otorten (Sverdlovská oblast na Uralu). Když o sobě delší dobu nepodali žádnou zprávu, byla vyslána pátrací skupina, která 26. února nalezla 5 mrtvých těl (zbylá 4 těla se našla až 4. května). Všechna nesla stopy hrůzných zranění...

Hlavně a především však šokovalo zjištění, že mladí lidé před smrtí v panice a jen spoře odění opustili svůj stan a prchali do mrazivé noci. Něco je evidentně vyděsilo a dodnes se spekuluje, co konkrétně to mohlo být. I když se jako nejpravděpodobnější jeví teorie o lavině, řada nejasností zůstává.

Martin Lavay se této tragédii věnuje dlouhodobě, ostatně Djatlovova expedice – nová odhalení je jeho již druhou knihou na dané téma! Uvidíme, čím  nás překvapí tentokrát...

NEPIŠTE SVÝM POSLANCŮM...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

... berou to jako kybernetický útok a šikanu!

Tak se vám podívám na poslední zprávy a co nevidím – poslanci jsou prý obtěžováni emaily od těch, kdo mají výhrady vůči pandemickému zákonu! Já si vždycky myslel, že takováto iniciativa by měla být naopak oceňována. Nevolají snad právě současní vládní politici, odkojení Vaškem Havlem, po angažovanosti lidí, po vytvoření občanské společnosti s aktivním zájmem o věci veřejné, bez níž prý demokracie zajde na úbytě? A ejhle – sotva člověk projeví svůj názor, je to bráno jako kybernetický útok na zákonodárce, kteří prý nemohou v klidu pracovat...

Další zpráva hovoří o tzv. „vakcíně pro odpírače“. Jsou ti, kdo s ní přicházejí, opravdu padlí na hlavu? Lidé, kteří nepodlehli očkovací propagandě až do dnešního dne, jsou přece natolik inteligentní, že se sotva nechají nachytat na Novavavapfexer, či jak se ten vynález zkázy jmenuje!

Kamarád se právě vrátil z Polska a řekl mi, že tam nikdo roušky nenosí a pokud se někdo takový najde, ostatní se smějí a říkají mu covidián. O tom se ale u nás nikde nepíše, nevíte někdo proč?

A pak tu máme Ukrajinu... Černochová tam chce poslat dělostřelecké náboje, nevím na co. Kdyby Rusové opravdu chtěli (jako že nechtějí, co by z toho měli), tak vymažou Kyjev z mapy jedním úderem. Všichni můžeme děkovat Putinovi, že na ty americké (a bohužel nyní i české) provokace nereaguje a že tudíž žádná válka nebude.

Nakonec snad jedno pozitivum – mnozí z těch, kdo se nechali opíchat dvakrát, se potřetí už spálit nechtějí. Jak to tedy bude? Chystá se prý čtvrtá dávka (někdy na podzim), ale kdo nechce na třetí, byl by přece vůl, kdyby šel na čtvrtou, ne? Ona by totiž ta čtvrtá byla ve skutečnosti třetí! To je ale na mě moc vysoká matematika, raději to nechám koňovi a Válkovi, ti mají větší hlavu...  

VLADIMÍR K. ARSEŇJEV: USSURIJSKÝM KRAJEM

 

Dobrodružné, poučné, dojemné... a podobných adjektiv bych mohl napsat mnohem víc!

Před časem jsem recenzoval knihu s lapidárním názvem Tygr, vydanou nakladatelstvím Triton, z něhož mi nyní přišla další publikace dosti podobného zaměření – ruský spisovatel Vladimír Klavdijevič Arseňjev nás v ní zve na toulky Ussurijským krajem. Ačkoliv mezi napsáním obou knih „zeje“ časová mezera více jak sta roků, jedno mají společné – jejich příběh se odehrává na tomtéž „Bohem zapomenutém“ kousku země... 

Přímořský kraj... Když se podíváme na mapu Ruska, okamžitě nás to „uhodí do očí“ – východněji leží už jen Sachalin a Kurily! Nejsem sice odborníkem na geografii, i tak si však dovolím tvrdit, že na naší planetě je jen málo podobných míst. Jedinečná flóra a fauna, divukrásné přírodní scenérie, tajemný, takřka mystický „genius loci“ – toto a mnoho dalšího dělá z Přímořského kraje opravdový „div světa“.

Vladimír K. Arseňjev (1872 – 1930), jehož jméno je dnes nerozlučně spojeno s expedicemi do dálněvýchodních oblastí Ruska, byl původně důstojníkem carské armády, ovšem slibně se rozvíjející kariéra (zvláště po válce s Japonskem, kdy za svou statečnost obdržel několik vyznamenání) jej nelákala. Již během studií na vojenském učilišti v Petrohradě se totiž začal zajímat o odlehlá a dosud jen málo prozkoumaná území na východní výspě obrovské ruské říše. A můžeme říct, že když se rozhodl vyměnit uniformu a zajištěnou existenci za cestovatelský úbor a těžký život dobrodruha, dobře udělal. Obrovské pensum mimořádně významné práce hned v několika vědeckých oborech z něj učinilo celosvětově uznávaného odborníka na etnografii a geografii Přímořského kraje. Nás však bude nyní zajímat především jeho literární dědictví, neboť Vladimír K. Arseňjev byl rovněž velmi plodným spisovatelem, který to, co na svých výpravách prožil, popsal v celé řadě nejen odborných, ale též beletristických knih. Jednou z nich je i román Ussurijským krajem.       

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-ussurijskym-krajem

POETICKÉ KOMENTÁŘE (257)

 

K d o   t o   j e d n o u   z k u s í      

( d e j t e   n a   m á   s l o v a )

p a k   t e n   s a j r a j t   m u s í

p í c h a t   s t á l e   z n o v a !

STARÉ STRUKTURY TĚŽKO NĚCO ZMĚNÍ...

 

 

 

Skočit na špek těmhle týpkům je vrchol blbosti!

Já jsem tuhle partu naštěstí nevolil, takže mám čisté svědomí i klid v duši. Co ale ti, kdo uvěřili, že právě téhle změně mohou věřit a teď si říkají, jak mohli být tak lehkověrní? Jistě, chybami se člověk učí, ale je mi záhadou, proč se náš národ pořád ausgerechnet jen učí a nikdy nepoučí? V minulých volbách stačilo stupidní heslo, a to dokonce s gramatickou chybou (Teď nebo nikdy!) a Babiš měl hlasy v kapse. Fiala přišel s ještě větší hovadinou a přesto mu lidi na ten špek o změně, které mohou věřit, skočili jako diví. A teď se diví...

Žádná změna se pochopitelně nekoná a ani konat nemůže a tudíž nebude (tomu můžete věřit). Tedy – pokud nepůjde o změnu k horšímu, čemuž věřím. Bruselští maňáskové si svůj eurohujerský rybníček nevypustí, což v praxi znamená, že:

1) Nebudou pátrat po tom, proč se tak skokově zvýšily ceny elektřiny, nýbrž to vezmou jako fakt, s kterým nejde nic dělat. A ani je nenapadne podívat se na zoubek Energetickému regulačnímu úřadu, který se vykašlal na to, aby reguloval a chránil drobné spotřebitele před solárními a jinými barony a nechal lidi na holičkách. Když byla v čele ERÚ paní Vitásková, nikdy tlakům na zdražení elektřiny neustoupila... A teď najednou je všechno jinak a Fiala koktá cosi o tom, že jde o globální problém, že v jiných zemích jsou na tom ještě hůř a kdesi cosi.

2) Slibovaná změna se pochopitelně neodehraje ani ve „veřejnoprávní“ (ví někdo, co to slovo znamená?) České televizi. Do očí bijící servilita, s níž tamější novináři přistupují k nové vládě, jasně dokazuje, že nějakou vyváženost a objektivitu definitivně hodili přes palubu.

3) Covidové šílenství bude pokračovat, Válek je Vojtěch v bleděmodrém. Vakcíny všechno vyřeší a bu, bu, bu na ty, kdo si to nemyslí a stále setrvávají na svých antivaxerských pozicích. Povinné očkování, v opozici rozhořčeně odmítané, se s nástupem do vlády náhle stalo „jedním z možných řešení covidové krize“...

4) Pod Fialovou taktovkou se Česká republika stane likvidátorem jednoty států V4. I když to pan profesor neříká naplno jako Pekarová a Adamová, o Orbánovi si myslí to samé, co ona. Takže – s EU a NATO vpřed, za lepší svět! No, jak pro koho, ale pro občany naší země určitě ne...

A mohl bych samozřejmě pokračovat dál a dál, ale proč, když každý vidí, jak je fialový kabinet neschopný cokoli řešit, jak přešlapuje na místě a jako čert kříže se bojí přijmout zásadní opatření na zmírnění alespoň těch nejkřiklavějších hrůz, co se na nás odevšad valí. Pořád dokola slyšíme: „Vždyť vládneme zatím jen několik týdnů, musíme se ve svých úřadech nejdřív rozkoukat a teprve potom...“ Potom nic!

Svým způsobem však mají s tím svým heslem pravdu – Změna, které můžete věřit... Můžete, ale nemusíte! Já tuhle vládu opravdu nemusím. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že Babiš byl lepší. Myslím si jen, že jsme vyměnili čerta za ďábla...

POETICKÉ KOMENTÁŘE (256)

 

 

 

T e n h l e   p r á v ě   d o s t a l   s e d m o u . . .

P l y n e   z   t o h o   j a s n ý   v ý v o d :

K d o   s e   n e c h á   p í c h n o u t   j e d n o u

m á   p a k   a b s ť á k   c e l ý   ž i v o t !

POETICKÉ KOMENTÁŘE (255)

 

 

 

 

 

 

 

 

J e n   t ř i   d á v k y  -  a   p a k   t e č k a !

p ě k n ě   l i d e m   z b l b l i   h l a v u

t e ď   p í c h a j í   m a l á   d ě c k a

i   m a m i n k y   v   j i n é m   s t a v u

POETICKÉ KOMENTÁŘE (254)

 

V š i c h n i ,  k d o   s e   p í c h n o u t   b ě ž í  

v ů b e c   n e v í ,  c o   j e   v   s á z c e

n a   j i p k á c h   d n e s   t o t i ž   l e ž í  

h l a v n ě   t i   p o   t ř e t í   d á v c e !

POETICKÉ KOMENTÁŘE (253)

 

Z u b a t á   s   k o s o u

n e j v í c   m á   v   l á s c e

h l u p á k y ,  c o   j s o u

p o   t ř e t í   d á v c e !

BJORN LOMBORG: FALEŠNÝ POPLACH

 

 

Politicky nekorektně o změně klimatu – dánský ekolog vidí budoucnost planety Země úplně jinak, než „globální oteplovači“!

Žijeme v časech tzv. politické korektnosti, která se vetřela do bezpočtu oblastí společenského života. Dokonce i v tak ryze odborné záležitosti, jakou je ochrana životního prostředí, přestali mít hlavní slovo vědci a ekologičtí odborníci a jejich místo zaujali nejrůznější podivné existence z řad klimatických alarmistů, greenpeaceových aktivistů a levicových extrémistů. Podle nich je to tak, že Země se vlivem průmyslové činnosti člověka nachází ve stavu smrtelného ohrožení a nebudou-li okamžitě podniknuta rázná nápravná opatření, dojde k planetární katastrofě.

Konkrétně by to prý mohlo dopadnout třeba takto: V důsledku globálního oteplování (právě ono je jedním z nejhalasněji propagovaných dogmat nového „zeleného náboženství“) postupně roztají ledovce, následně se zvýší hladina světových oceánů a... hrůza domyslet! Za normálních okolností by se podobné futurologické vize objevovaly toliko na stránkách vědecko-fantastických románů, bohužel však došlo k tomu, že se celé věci chytly sdělovací prostředky a udělaly z ní zásadní politický problém. Mainstream zašel dokonce tak daleko, že se pasoval do role arbitra, přičemž není žádným tajemstvím, na čí straně stojí. Vezměme si např. fenomén zvaný Greta Thunbergová. O této psychicky nemocné švédské dívce bychom nikdy neslyšeli, kdyby si ji nevybrala média s očividným cílem udělat z ní maskota celosvětového klimatického šílenství...

Jen občas se ozvou hlasy, které si dovolí namítnout, že to s naší rodnou planetou není až tak hrozné. A dokonce pro svá tvrzení přinesou i relevantní důkazy! Jedním z těch, kdo nesdílí unisono propagovaný názor o blížící se klimatické apokalypse, je dánský ekolog Bjorn Lomborg, s jehož knihou Falešný poplach se díky nakladatelství Dokořán má nyní možnost seznámit i český čtenář.  Jak se můžeme dočíst z autorova stručného životopisu na obálce, není to jeho první kniha na dané téma a o tom, že se  jedná o odborníka na slovo vzatého svědčí jeho zařazení mezi 100 nejvýznamnějších světových myslitelů.

A co je hlavním poselstvím této jedinečné publikace? Stručně řečeno tato věta: Obyvatelé Země, nepanikařte a nepropadejte pesimismu, naše planeta má tuhý kořínek a všechny nás přežije! Bjorn Lomborg mimo jiné na řadě příkladů demonstruje, jak je dnes ekologie využívána (či spíše zneužívána) v politickém boji. Takový Al Gore se svého času málem dostal až do Bílého domu, a to jen proto, že se mu podařilo pasovat se do role odborníka na planetární ekosystém a důvěřiví Američané mu na tento špek skočili.

Už Moliére věděl, že „nejfantastičtější na tomto světě jsou fakta“. A kniha Falešný poplach je fakty doslova nabita, přičemž drtivá většina z nich názorně ukazuje neopodstatněnost hrůzostrašných předpovědí ohledně světového klimatu. Autor je realista a ví, že je nutné usilovat o to, aby se neničily amazonské pralesy, na druhou stranu však dokáže ocenit ekologický boom v Číně a dalších zemích, kde byly v poslední době zalesněny plochy o velikosti dvou Austrálií!

Ideální by pochopitelně bylo, kdyby se klimatologickou problematikou zabývali v první řadě ti, kteří o ní něco vědí a jsou schopni přicházet s racionálními návrhy na zlepšení současného stavu. Politici se však zřejmě tak lehce nevzdají svých ambicí mluvit do věcí, kterým sice nerozumějí, ale tuší v nich velkou šanci k vlastnímu zviditelnění. Domnívám se, že kniha Falešný poplach má obrovskou argumentační sílu a může mnoha lidem otevřít oči... 

BRUNO BETTELHEIM: LIDÉ NEJSOU MRAVENCI

 

Toto by měla být povinná četba!

Knihu jsem přečetl takříkajíc „na jedno posezení“, a to ani ne tak proto, že má jen něco přes 200 stran, jako spíše díky jejímu obsahu. Málokdy se stane, aby svou podstatou čistě odborné dílo bylo zároveň natolik napínavé a fascinující, že se čtenář od něj nemůže odtrhnout. Domnívám se, že recenzi je vhodné začít krátkým historickým exkurzem, jímž knihu Lidé nejsou mravenci zasadíme do příslušných dobových souvislostí. 

Po Hitlerově „Machtergreifung“ 30. ledna 1933 se jeho režim překvapivě rychle etabloval, když hlavní roli při tom sehrál bezuzdný teror, rozpoutaný proti všem skutečným či domnělým oponentům nových pořádků. Pod rádoby demokratickou fasádou byly narychlo přijaty zmocňovací dekrety, které zbavovaly občany veškerých základních práv.  Jedním z nich byl zákon o tzv. ochranné vazbě, pod kterýmžto eufemistickým označením se skrývalo právo orgánů státní moci (především tedy Gestapa) zatknout a bez soudního rozhodnutí poslat každého „nepřizpůsobivého“ jedince do koncentračního tábora. První z nich byl zřízen již 22. března 1933 v Dachau u Mnichova.   

Kniha Lidé nejsou mravenci má pohnutou historii. Její autor v ní vzpomíná na svůj pobyt v Dachau a Buchenwaldu, ovšem nikoli tak, jak jsme v memoárové literatuře tohoto druhu zvyklí. Bruno Bettelheim si záhy uvědomil (viděl to totiž na mnoha spoluvězních), že otrocká práce, permanentní hlad a fyzické i psychické týrání ze strany příslušníků SS jej pozvolna přetvoří v tzv. musulmana, tedy duševně zlomeného člověka bez vůle k životu. Aby takovému osudu předešel, snažil se zaměstnávat si mozek pozorováním a analýzou táborového života, k čemuž měl jakožto vystudovaný psycholog skvělé předpoklady.

Připomeňme si, že zpočátku koncentrační tábory sloužily především k vyvolání celospolečenské atmosféry permanentního strachu. Po brutální „převýchově“ byli vězni většinou propouštěni, přičemž se kalkulovalo s tím, že jejich vyprávění o prožitých hrůzách zastraší všechny, kdo by snad ještě pomýšleli na odpor. V letech 1938-39, kdy v nich pobýval Bruno Bettelheim, se sice poměry v nacistických koncentrácích změnily, rozhodně však ne k lepšímu. Naopak – proces degradace člověka na pouhou animální a pudovou bytost byl postupem času přiveden k dokonalosti.

Autor nás seznamuje s rafinovaným, do nejmenších detailů promyšleným systémem příkazů a zákazů, jakož i s obrovskou škálou drastických trestů. Dostát všem požadavkům bylo prakticky nemožné a nad vězni se tak neustále vznášel Damoklův meč esesácké záliby v krutosti, ponižování a vymýšlení stále nových druhů mučení. Právě řečené je popsáno na řadě konkrétních příkladů, přičemž jsou zároveň zmíněny i některé psychologické „triky“, pomocí nichž bylo někdy možné zmírnit trýznitelův hněv. 

Během četby knihy (především její 3. kapitoly, v níž se autor zamýšlí nad příčinami pasivní resistence Němců vůči nacistickému režimu) jsem měl nepříjemný pocit, že se tu píše vlastně i o dnešní době. Mám na mysli poslední dva roky, kdy žijeme v covidové diktatuře a necháváme si líbit věci, které bychom dříve pokládali za hrubé porušení našich nezadatelných práv. Většina lidí sklonila hlavy a poslušně dodržuje sebeabsurdnější nařízení vládnoucí moci, která „salámovou metodou“ ukrajuje stále větší kusy z naší svobody. Nacisté postupovali úplně stejně...

Kniha Lidé nejsou mravenci (s podtitulem Postřehy psychoanalytika z koncentračního tábora) je děsivým svědectvím o zvůli totalitního režimu, opojeného mocí a domnívajícího se, že si může vůči svým odpůrcům dovolit úplně vše. Aniž to možná tušil, napsal Bruno Bettelheim nadčasový text, který je mimořádně aktuální i dnes!

DANUTA CZECHOVÁ: KALENDÁŘ UDÁLOSTÍ V KT AUSCHWITZ

 

Danuta Czechová sepsala patrně nejdůkladnější odborný text o Osvětimi! 

Literaturu o holokaustu lze dle mého názoru rozdělit do tří skupin:

1) Romány. Přiznám se, že je už dávno nečtu. Domnívám se totiž, že je alibistické a zároveň neetické zvolit si takto vážné téma a snažit se vybudovat si na něm spisovatelskou kariéru. Literárně parazitovat na utrpení miliónů obětí je důkazem neúcty k jejich památce a navíc žádný z těchto vykonstruovaných příběhů se ani zdaleka nepřiblížil (a ani nemohl) realitě hrůzy, jež doprovázela tzv. „konečné řešení židovské otázky“.

2) Memoáry těch, kteří přežili. Rudolf Vrba, Primo Levi, Richard Glazar, Eddy de Wind, Ruth Elias, Imre Kertész a mnozí další se stali známými po celém světě poté, co napsali knihy o svých děsivých zkušenostech z pobytu v Osvětimi, Treblince, Mauthausenu či jiných koncentračních táborech. Jejich svědectví se čtou jako svého druhu psychothrillery, v nichž je ovšem všechno krutě reálné...

3) Vědecké publikace. Velké manko, které v této oblasti na našem knižním trhu dosud vládlo, se nyní podařilo vyrovnat díky obdivuhodnému počinu nakladatelství Academia. Monumentální dvousvazkové dílo Kalendář událostí v KT Auschwitz je skutečně tím, co má ve svém názvu – den po dni je zde zdokumentováno to nejdůležitější, k čemu v tomto největším vyhlazovacím táboře došlo. Díky filigránské výzkumné práci, kterou Danuta Czechová vykonala, se můžeme seznámit s celkovým (a celostním) pohledem na nacistickou vyvražďovací mašinérii a dozvědět se spoustu nových a dosud neznámých informací.

Přestože šlo autorce v první řadě o věcnost a faktografickou přesnost, v žádném případě to neznamená, že se jedná o suchopárnou četbu. Naopak! Vždyť holokaust byl tak ďábelský mimo jiné proto, že jeho strůjci a vykonavatelé v něm viděli pouze technickou záležitost, zredukovanou na problematiku co nejúčelnější „organizace práce“ a „plnění plánu“. A tak např. s příslovečnou německou důkladností vedené statistiky o počtu vlaků, svážejících Židy z celé Evropy do plynových komor, nevyvolávají ve čtenáři o nic menší mrazení v zádech než jiné, byť barbarštější zločiny Himmlerových pohůnků.

Knih o holokaustu jsem přečetl snad už desítky a měl jsem za to, že mě už v tomto směru nemůže nic překvapit. Polská autorka mne ale vyvedla z omylu. Domníval jsem se například, že pokusy o útěk byly v Osvětimi ojedinělými záležitostmi, ve skutečnosti k nim však docházelo takřka permanentně. Většina z nich ovšem skončila neúspěšně a zadržení nešťastníci byli eskortováni do smutně proslulého bloku č. 11, kde je čekalo mučení a smrt u popravčí zdi.

Zaujaly mne též citace z deníkových záznamů Johanna Paula Kremera, lékaře SS. Ten podle všeho přišel do Osvětimi s idealistickými představami, o něž však brzy přišel. Asistence u selekcí a poprav v něm nejdříve vyvolávaly hrůzu a děs, postupně se ale všemu přizpůsobil a poslušně plnil rozkazy. Jeho příběh je klasickým příkladem toho, jak se ze „slušného“, ale morálně neukotveného jedince může za „příznivých podmínek“ postupně stát vraždící monstrum...

Kalendář událostí v KT Auschwitz od polské odbornice na problematiku holokaustu Danuty Czechové je fascinující publikací o jedné z nejtemnějších stránek novodobých dějin. Čtenář má jedinečnou možnost pročíst a prostudovat si pro pochopení Osvětimi klíčové informace a znovu si uvědomit, čeho jsou schopni lidé, když odhodí morálku, umlčí svědomí a nechají se ovládnout Zlem...   

PETR SOJKA: PŘÍBĚHY PRAŽSKÝCH DVORKŮ

 

 

Petr Sojka se už podruhé vydává do pohádkové říše, ukryté za rušnými ulicemi našeho hlavního města!   

Zdá se  mi, že to všechno „spískal“ (myšleno pochopitelně v kladném smyslu toho slova!) Petr Ryska, když před několika lety vydal v nakladatelství Grada knihu Praha neznámá (dodejme, že poté následovaly další čtyři díly). Následně se na pultech našich knihkupectví objevila publikace s názvem 25 tajemství Prahy, jejíž autor David Černý rovněž „neusnul na vavřínech“ a brzy přišel s pokračováním. A do třetice tu máme Petra Sojku, který se zaměřuje na „odvrácenou tvář“ našeho hlavního města, totiž na pražské dvorky. Nyní trochu odbočím a svěřím se se svým nedávným zážitkem...

Okouzleni knihou Praha neznámá V jsme se s mojí ženou rozhodli navštívit a prozkoumat tzv. Haštalskou čtvrť neboli „pražská Stínadla“. Když jsme se pak v pozdním odpoledni vydali k Hlavnímu nádraží, spatřil jsem v jedné ulici nedaleko Václaváku pootevřená domovní vrata. Vzpomněl jsem si na knihu Pražské dvorky a neodolal pokušení zjistit, co se za nimi skrývá. Jaké bylo naše překvapení, když jsme se ocitli na malém, pečlivě udržovaném prostranství, připomínajícím nám zahrádku našeho domku – uprostřed porytý záhon, kolem něj lavičky a křesílka, všude plno květináčů a ozdobných předmětů, svědčících o tom, že zde žijí lidé se smyslem pro krásu a útulnou intimitu. Zkrátka a dobře – pár kroků od rušné ulice člověk objeví skrytou oázu klidu a pokoje, v níž jako by se zastavil čas...

Podobných půvabných zákoutí, ukrytých uvnitř domovních bloků, je v Praze bezpočet. Přesvědčila mne o tom již zmíněná kniha Petra Sojky Pražské dvorky, stejně jako její 2. díl s názvem Příběhy pražských dvorků. Autor v úvodu předesílá, že tentokrát se víc než na přítomnost zaměřil na historii a opravdu je tomu tak – o dvorcích, s kterými nás seznamuje, se dozvídáme množství pozoruhodných informací z dob nedávno, ale i dávno minulých. Zdaleka tedy nejde jen o architektonický popis těchto míst, nýbrž též (a především) o historky a pověsti, jež se k nim vážou, což spolu s osudy zajímavých lidi, kteří zde žili, umocňuje čtenářův velkolepý dojem. Současné i dobové fotografie umožňují udělat si obrázek o tom, jak se na tom či onom objektu podepsal „zub času“, nebo naopak obdivovat mistrovství restaurátorů tam, kde se dřívější „zřícenina“ opět skví v původní kráse. Právě tato historická perspektiva, resp. decentní symbióza minulosti s přítomností mne na knize Příběhy pražských dvorků fascinovala nejvíc. 

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-pribehy-prazskych-dvorku           

LIOU CCH'-SIN: TOULAVÁ ZEMĚ

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povídky podprůměrné kvality aneb čínský autor klesá do literárního propadliště...

Liou Cch'-sin se po celém světě proslavil (a myslím, že plným právem) trilogií Vzpomínka na Zemi, pokud jde ale o jeho další science-fiction tvorbu, jsem z ní dosti rozpačitý. Román Kulový blesk ještě „ušel“, ovšem Věk supernovy již nikoli. Nyní v nakladatelství Host vyšel soubor deseti povídek s názvem Toulavá země, který mou naději na „změnu k lepšímu“ asi definitivně pohřbil. Rozhodně nechci říct, že se jedná o naprostý „propadák“, ovšem můj dojem z četby je tristní – v celé knize jsem našel jen dvě průměrné povídky, zbytek je fantaskní mudrování bez jakéhokoli relevantního obsahu. Kde hledat příčinu takového „sešupu“ do literárního podprůměru?

Je mimo jakoukoliv pochybnost, že Liou Cch'-sin má fenomenální znalosti z celé řady vědeckých oborů a dovede je umně využívat ke konstruování smělých futurologických hypotéz. Fascinován svými vizemi se ovšem podle mne přestává kontrolovat a ve snaze přicházet stále s něčím novým a překvapujícím upadá do výstředností, působících přesně opačně, než bylo zamýšleno. Jeho povídkovou knihou se tak jako příslovečná červená nit vinou monstrózní spekulace, zarážející svou naivitou a prvoplánovostí. Kratší literární útvary navíc evidentně nejsou jeho „parketou“, takže se ve výsledku nelze divit, že nás čínský autor „kvalitou“ svých povídek nutí nevěřícně kroutit hlavou. 

Mikroéra, Čínské slunce, Požírač atd. – to jsou slohové práce na úrovni žáka 2. stupně základní školy. Pro Liou Cch'-sinovy povídky je bohužel charakteristické i to, že jejich vcelku nadějný začátek bývá přerušen „vařením z vody“, autor jako by náhle nevěděl, kterým směrem se vydat a posléze se utápí v popisech technologických vymožeností postpostmoderní éry.  Samotné exhibování vědeckou erudicí však k vytvoření dobrého příběhu nestačí. Unifikovaná psychologie většiny postav navíc vytváří dojem, že člověka budoucnosti si máme představit jako skvělého specialistu ve svém oboru, u nějž však absentují lidské city a elementární morální principy.

Snad jen povídky Láska z Tchaj-Jüanu a Oči v batohu je možné „vzít na milost“. V první z nich je použit známý a dnes již celkem banální motiv „vzpoury strojů“, který je ovšem rozvinut do nebývale věrohodného vylíčení katastrofických následků hackerského útoku. Jestliže stále víc záležitostí v lidské společnosti obstarávají počítače, co se stane, když se vymknou kontrole? A to nikoli samy od sebe, ale prostřednictvím psychicky narušené osoby?

V té druhé jde o zamyšlení nad tragédií definitivní odloučenosti jedince od „zbytku světa“, což je rovněž téma, které není nové. Vzpomeňme jen na vědecko-fantastické romány o cestách do vesmíru, kdy v kosmických lodích, pohybujících se těsně podsvětelnou rychlostí, ubíhá čas značně odlišně od pozemského. Co se však může stát, když se raketa s lidskou posádkou vydá do hlubin Země? V povídce Oči v batohu se o tom dozvíme leccos zajímavého...

Jak však již bylo řečeno, dvě ucházející povídky z deseti jsou málo. Toulavá země způsobila, že Liou Cch'-sin je pro mě uzavřená kapitola...           

OTEVŘENÝ DOPIS JEDNOMU G(R)AU(B)NEROVI...

v Praci, 22. 11. 2021

Pane Graubnere! 

Jako katolický křesťan jsem dlouho čekal na to, kdy se čeští a moravští biskupové konečně ozvou proti covidovému šílenství, organizovanému farmaceutickými mafiemi, zločinným státem a zkorumpovanými médii. Teď jsem se tedy díky vašemu prohlášení dočkal... ovšem pravého opaku! Namísto odsouzení očkovacího teroru jste vyzval katolíky, aby i oni šli poslušně spáchat zločin, který volá k Bohu o pomstu!

Asi o tom dobře víte, ale přece jen vám to připomenu: Na začátku vývoje tzv. proticovidové vakcíny bylo takovéto dítě. Je to holčička zabitá umělým potratem ve 22. týdnu těhotenství. Aby se daly její orgány „použít“, byla vyjmuta z těla matky císařským řezem a následně zaživa vykuchána. Její ledviny pak posloužily vrahům v bílých pláštích, aby mohli provádět své „vědecké“ experimenty... 

 

A tady je další oběť genového inženýrství...

 

Ve vaší výzvě jsem se dočetl mimo jiné toto: Ty, kteří se nechali vystrašit, že se očkováním dopouští nějakého hříchu, ujišťuji, že to mohou udělat s čistým svědomím. Trochu bych vás poopravil – nedopouštějí se „nějakého“, ale smrtelného hříchu proti 5. přikázání, za který je na věčnosti čeká peklo. To ostatně čeká i na vás – na pohoršení, které jste svým hanebným prohlášením způsobil, se vztahují slova o mlýnském kameni a mořské hlubině. Vaše ujištění, že se lze naočkovat s čistým svědomím, ve mně evokuje větu z provolání Adolfa Hitlera k Wehrmachtu před tažením do Ruska: „Vojáci, osvobozuji vás od pověry, které hloupí lidé říkají svědomí!“

A  vy, milí bratři a sestry, kteří se na základě výzvy pana Graubnera chystáte do očkovacích center „udělat tečku za covidem“, uvědomte si jedno: Až se po smrti ocitnete v pekle, bude vám snad útěchou, že tam spolu s vámi trpí věčnými tresty i „otec arcibiskup“?

 

Jan Hofírek 

PETR RYSKA: PRAHA NEZNÁMÁ V

 

Fascinující knižní série o neznámých pražských pamětihodnostech pokračuje!

Tak tu máme pátý díl... Nikdy bych nevěřil, že je možné během tak krátké doby přijít s dalším pokračováním této jedinečné publikace! Jak to jen ten Petr Ryska dělá, že nás už opět zve na procházky nádhernými pražskými zákoutími, o kterých mnozí nemají sebemenší tušení, protože Praha pro ně znamená Karlův most, Hrad, Národní divadlo, Staroměstské a Václavské náměstí... a to je tak zhruba všechno. K tomuto „druhu“ návštěvníků našeho hlavního města jsem donedávna patřil i já. Dnes mohu říct, že se ze mě postupně stává znalec a obdivovatel i druhé tváře stověžaté krásky na Vltavě, a to právě díky knihám Praha neznámá, jejichž autor je v tomto směru odborníkem na slovo vzatým a stále znovu (teď už tedy popáté!) nás o tom přesvědčuje.

Důležité je zmínit, že psát knihy tohoto druhu je velice složité, protože ony se vlastně nepíší, ale spíše skládají, kompletují a cizelují. Divné, že? Hned to ale vysvětlím. Takže – podle mého názoru si musí Petr Ryska nejdříve vyhledat příslušnou lokalitu, pak si ji projít, pořídit fotografie těch nejatraktivnějších míst, pohovořit s majiteli zdejších nemovitostí za účelem co nejdůkladnějšího poznání jejich historie i současnosti a vymyslet turistické trasy pro ty, kdo by se chtěli (až bude kniha na světě) vydat v jeho stopách...

A kam nás tedy zavede autor tentokrát? Nejprve si projdeme Haštalskou čtvrť a seznámíme se s jejím úchvatným geniem loci. Nevím, nakolik je pravdou, že právě zde přišel Jaroslav Foglar na myšlenku tajuplných Stínadel obývaných hrdými Vonty, ale docela bych tomu věřil. Zdejší uličky, plácky a náměstíčka jsou totiž jako stvořené pro noční výpravy Rychlých šípů, pátrajících po záhadném hlavolamu...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-praha-neznama-v

ISAAK BABEL: RUDÁ JÍZDA

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„Bolševik s lidskou tváří“ Isaak Babel fascinuje svými válečnými zápisky i sto let od jejich prvního vydání!

Mladistvé uhranutí leninskými revolučními ideály, účast v ruské občanské válce na straně bolševiků, budování nové, údajně „spravedlivé“ společnosti a poté zastřelení v moskevské věznici Butyrka za protistátní činnost – tak by se dal v jedné větě shrnout život Isaaka Babela. Jak známo, stejných či podobných lidských tragédií bylo v té době bezpočet. Jediné, co trochu udivuje, je skutečnost, že tento samorostlý podivín přežil Velký teror v letech 1937/38 a zatčen a popraven byl až o dva roky později. Když se totiž seznámíme s jeho literární tvorbou, pak je nám hned jasné, že pro takovéto osobnostní typy nemohlo být ve stalinistickém režimu místo...

Těch paradoxů bychom u něj našli víc. Jak je např. možné, že povahově dobromyslný, apolitický a naprosto nevojensky založený Isaak Babel vstoupil v roce 1917 do Čeky a poté bojoval v Rudé armádě pod velením maršála Buďonného proti bělogvardějcům? Jednalo se o naivitu, pomýlené světonázorové přesvědčení, touhu po dobrodružství? To se již nedozvíme, jisté je pouze jedno – díky jeho zápiskům z fronty vznikla kniha Rudá jízda, kterou můžeme bez jakýchkoli pochybností označit za geniální.

Literární útvary, jež v ní nacházíme, lze stěží označit (třebaže je to tak prezentováno) za povídky. Jde spíše o tu delší, tu kratší skici, v nichž autor propojuje konkrétní válečné zážitky s úvahami nad smyslem tohoto bratrovražedného běsnění, jeho citlivou duší tak bolestně prožívaného. A právě podivuhodná symbióza zemitého naturalismu s podivně melancholickým údivem nad tím, kde se to (on, dobrák od kosti) vlastně ocitl, vtiskuje jeho vzpomínkám onen jedinečný odér prostoduché upřímnosti, který učaroval již tolika generacím čtenářů.

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-ruda-jizda