NEPIŠTE SVÝM POSLANCŮM...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

... berou to jako kybernetický útok a šikanu!

Tak se vám podívám na poslední zprávy a co nevidím – poslanci jsou prý obtěžováni emaily od těch, kdo mají výhrady vůči pandemickému zákonu! Já si vždycky myslel, že takováto iniciativa by měla být naopak oceňována. Nevolají snad právě současní vládní politici, odkojení Vaškem Havlem, po angažovanosti lidí, po vytvoření občanské společnosti s aktivním zájmem o věci veřejné, bez níž prý demokracie zajde na úbytě? A ejhle – sotva člověk projeví svůj názor, je to bráno jako kybernetický útok na zákonodárce, kteří prý nemohou v klidu pracovat...

Další zpráva hovoří o tzv. „vakcíně pro odpírače“. Jsou ti, kdo s ní přicházejí, opravdu padlí na hlavu? Lidé, kteří nepodlehli očkovací propagandě až do dnešního dne, jsou přece natolik inteligentní, že se sotva nechají nachytat na Novavavapfexer, či jak se ten vynález zkázy jmenuje!

Kamarád se právě vrátil z Polska a řekl mi, že tam nikdo roušky nenosí a pokud se někdo takový najde, ostatní se smějí a říkají mu covidián. O tom se ale u nás nikde nepíše, nevíte někdo proč?

A pak tu máme Ukrajinu... Černochová tam chce poslat dělostřelecké náboje, nevím na co. Kdyby Rusové opravdu chtěli (jako že nechtějí, co by z toho měli), tak vymažou Kyjev z mapy jedním úderem. Všichni můžeme děkovat Putinovi, že na ty americké (a bohužel nyní i české) provokace nereaguje a že tudíž žádná válka nebude.

Nakonec snad jedno pozitivum – mnozí z těch, kdo se nechali opíchat dvakrát, se potřetí už spálit nechtějí. Jak to tedy bude? Chystá se prý čtvrtá dávka (někdy na podzim), ale kdo nechce na třetí, byl by přece vůl, kdyby šel na čtvrtou, ne? Ona by totiž ta čtvrtá byla ve skutečnosti třetí! To je ale na mě moc vysoká matematika, raději to nechám koňovi a Válkovi, ti mají větší hlavu...  

VLADIMÍR K. ARSEŇJEV: USSURIJSKÝM KRAJEM

 

Dobrodružné, poučné, dojemné... a podobných adjektiv bych mohl napsat mnohem víc!

Před časem jsem recenzoval knihu s lapidárním názvem Tygr, vydanou nakladatelstvím Triton, z něhož mi nyní přišla další publikace dosti podobného zaměření – ruský spisovatel Vladimír Klavdijevič Arseňjev nás v ní zve na toulky Ussurijským krajem. Ačkoliv mezi napsáním obou knih „zeje“ časová mezera více jak sta roků, jedno mají společné – jejich příběh se odehrává na tomtéž „Bohem zapomenutém“ kousku země... 

Přímořský kraj... Když se podíváme na mapu Ruska, okamžitě nás to „uhodí do očí“ – východněji leží už jen Sachalin a Kurily! Nejsem sice odborníkem na geografii, i tak si však dovolím tvrdit, že na naší planetě je jen málo podobných míst. Jedinečná flóra a fauna, divukrásné přírodní scenérie, tajemný, takřka mystický „genius loci“ – toto a mnoho dalšího dělá z Přímořského kraje opravdový „div světa“.

Vladimír K. Arseňjev (1872 – 1930), jehož jméno je dnes nerozlučně spojeno s expedicemi do dálněvýchodních oblastí Ruska, byl původně důstojníkem carské armády, ovšem slibně se rozvíjející kariéra (zvláště po válce s Japonskem, kdy za svou statečnost obdržel několik vyznamenání) jej nelákala. Již během studií na vojenském učilišti v Petrohradě se totiž začal zajímat o odlehlá a dosud jen málo prozkoumaná území na východní výspě obrovské ruské říše. A můžeme říct, že když se rozhodl vyměnit uniformu a zajištěnou existenci za cestovatelský úbor a těžký život dobrodruha, dobře udělal. Obrovské pensum mimořádně významné práce hned v několika vědeckých oborech z něj učinilo celosvětově uznávaného odborníka na etnografii a geografii Přímořského kraje. Nás však bude nyní zajímat především jeho literární dědictví, neboť Vladimír K. Arseňjev byl rovněž velmi plodným spisovatelem, který to, co na svých výpravách prožil, popsal v celé řadě nejen odborných, ale též beletristických knih. Jednou z nich je i román Ussurijským krajem.       

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-ussurijskym-krajem

POETICKÉ KOMENTÁŘE (257)

 

K d o   t o   j e d n o u   z k u s í      

( d e j t e   n a   m á   s l o v a )

p a k   t e n   s a j r a j t   m u s í

p í c h a t   s t á l e   z n o v a !

STARÉ STRUKTURY TĚŽKO NĚCO ZMĚNÍ...

 

 

 

Skočit na špek těmhle týpkům je vrchol blbosti!

Já jsem tuhle partu naštěstí nevolil, takže mám čisté svědomí i klid v duši. Co ale ti, kdo uvěřili, že právě téhle změně mohou věřit a teď si říkají, jak mohli být tak lehkověrní? Jistě, chybami se člověk učí, ale je mi záhadou, proč se náš národ pořád ausgerechnet jen učí a nikdy nepoučí? V minulých volbách stačilo stupidní heslo, a to dokonce s gramatickou chybou (Teď nebo nikdy!) a Babiš měl hlasy v kapse. Fiala přišel s ještě větší hovadinou a přesto mu lidi na ten špek o změně, které mohou věřit, skočili jako diví. A teď se diví...

Žádná změna se pochopitelně nekoná a ani konat nemůže a tudíž nebude (tomu můžete věřit). Tedy – pokud nepůjde o změnu k horšímu, čemuž věřím. Bruselští maňáskové si svůj eurohujerský rybníček nevypustí, což v praxi znamená, že:

1) Nebudou pátrat po tom, proč se tak skokově zvýšily ceny elektřiny, nýbrž to vezmou jako fakt, s kterým nejde nic dělat. A ani je nenapadne podívat se na zoubek Energetickému regulačnímu úřadu, který se vykašlal na to, aby reguloval a chránil drobné spotřebitele před solárními a jinými barony a nechal lidi na holičkách. Když byla v čele ERÚ paní Vitásková, nikdy tlakům na zdražení elektřiny neustoupila... A teď najednou je všechno jinak a Fiala koktá cosi o tom, že jde o globální problém, že v jiných zemích jsou na tom ještě hůř a kdesi cosi.

2) Slibovaná změna se pochopitelně neodehraje ani ve „veřejnoprávní“ (ví někdo, co to slovo znamená?) České televizi. Do očí bijící servilita, s níž tamější novináři přistupují k nové vládě, jasně dokazuje, že nějakou vyváženost a objektivitu definitivně hodili přes palubu.

3) Covidové šílenství bude pokračovat, Válek je Vojtěch v bleděmodrém. Vakcíny všechno vyřeší a bu, bu, bu na ty, kdo si to nemyslí a stále setrvávají na svých antivaxerských pozicích. Povinné očkování, v opozici rozhořčeně odmítané, se s nástupem do vlády náhle stalo „jedním z možných řešení covidové krize“...

4) Pod Fialovou taktovkou se Česká republika stane likvidátorem jednoty států V4. I když to pan profesor neříká naplno jako Pekarová a Adamová, o Orbánovi si myslí to samé, co ona. Takže – s EU a NATO vpřed, za lepší svět! No, jak pro koho, ale pro občany naší země určitě ne...

A mohl bych samozřejmě pokračovat dál a dál, ale proč, když každý vidí, jak je fialový kabinet neschopný cokoli řešit, jak přešlapuje na místě a jako čert kříže se bojí přijmout zásadní opatření na zmírnění alespoň těch nejkřiklavějších hrůz, co se na nás odevšad valí. Pořád dokola slyšíme: „Vždyť vládneme zatím jen několik týdnů, musíme se ve svých úřadech nejdřív rozkoukat a teprve potom...“ Potom nic!

Svým způsobem však mají s tím svým heslem pravdu – Změna, které můžete věřit... Můžete, ale nemusíte! Já tuhle vládu opravdu nemusím. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že Babiš byl lepší. Myslím si jen, že jsme vyměnili čerta za ďábla...

POETICKÉ KOMENTÁŘE (256)

 

 

 

T e n h l e   p r á v ě   d o s t a l   s e d m o u . . .

P l y n e   z   t o h o   j a s n ý   v ý v o d :

K d o   s e   n e c h á   p í c h n o u t   j e d n o u

m á   p a k   a b s ť á k   c e l ý   ž i v o t !

POETICKÉ KOMENTÁŘE (255)

 

 

 

 

 

 

 

 

J e n   t ř i   d á v k y  -  a   p a k   t e č k a !

p ě k n ě   l i d e m   z b l b l i   h l a v u

t e ď   p í c h a j í   m a l á   d ě c k a

i   m a m i n k y   v   j i n é m   s t a v u

POETICKÉ KOMENTÁŘE (254)

 

V š i c h n i ,  k d o   s e   p í c h n o u t   b ě ž í  

v ů b e c   n e v í ,  c o   j e   v   s á z c e

n a   j i p k á c h   d n e s   t o t i ž   l e ž í  

h l a v n ě   t i   p o   t ř e t í   d á v c e !

POETICKÉ KOMENTÁŘE (253)

 

Z u b a t á   s   k o s o u

n e j v í c   m á   v   l á s c e

h l u p á k y ,  c o   j s o u

p o   t ř e t í   d á v c e !

BJORN LOMBORG: FALEŠNÝ POPLACH

 

 

Politicky nekorektně o změně klimatu – dánský ekolog vidí budoucnost planety Země úplně jinak, než „globální oteplovači“!

Žijeme v časech tzv. politické korektnosti, která se vetřela do bezpočtu oblastí společenského života. Dokonce i v tak ryze odborné záležitosti, jakou je ochrana životního prostředí, přestali mít hlavní slovo vědci a ekologičtí odborníci a jejich místo zaujali nejrůznější podivné existence z řad klimatických alarmistů, greenpeaceových aktivistů a levicových extrémistů. Podle nich je to tak, že Země se vlivem průmyslové činnosti člověka nachází ve stavu smrtelného ohrožení a nebudou-li okamžitě podniknuta rázná nápravná opatření, dojde k planetární katastrofě.

Konkrétně by to prý mohlo dopadnout třeba takto: V důsledku globálního oteplování (právě ono je jedním z nejhalasněji propagovaných dogmat nového „zeleného náboženství“) postupně roztají ledovce, následně se zvýší hladina světových oceánů a... hrůza domyslet! Za normálních okolností by se podobné futurologické vize objevovaly toliko na stránkách vědecko-fantastických románů, bohužel však došlo k tomu, že se celé věci chytly sdělovací prostředky a udělaly z ní zásadní politický problém. Mainstream zašel dokonce tak daleko, že se pasoval do role arbitra, přičemž není žádným tajemstvím, na čí straně stojí. Vezměme si např. fenomén zvaný Greta Thunbergová. O této psychicky nemocné švédské dívce bychom nikdy neslyšeli, kdyby si ji nevybrala média s očividným cílem udělat z ní maskota celosvětového klimatického šílenství...

Jen občas se ozvou hlasy, které si dovolí namítnout, že to s naší rodnou planetou není až tak hrozné. A dokonce pro svá tvrzení přinesou i relevantní důkazy! Jedním z těch, kdo nesdílí unisono propagovaný názor o blížící se klimatické apokalypse, je dánský ekolog Bjorn Lomborg, s jehož knihou Falešný poplach se díky nakladatelství Dokořán má nyní možnost seznámit i český čtenář.  Jak se můžeme dočíst z autorova stručného životopisu na obálce, není to jeho první kniha na dané téma a o tom, že se  jedná o odborníka na slovo vzatého svědčí jeho zařazení mezi 100 nejvýznamnějších světových myslitelů.

A co je hlavním poselstvím této jedinečné publikace? Stručně řečeno tato věta: Obyvatelé Země, nepanikařte a nepropadejte pesimismu, naše planeta má tuhý kořínek a všechny nás přežije! Bjorn Lomborg mimo jiné na řadě příkladů demonstruje, jak je dnes ekologie využívána (či spíše zneužívána) v politickém boji. Takový Al Gore se svého času málem dostal až do Bílého domu, a to jen proto, že se mu podařilo pasovat se do role odborníka na planetární ekosystém a důvěřiví Američané mu na tento špek skočili.

Už Moliére věděl, že „nejfantastičtější na tomto světě jsou fakta“. A kniha Falešný poplach je fakty doslova nabita, přičemž drtivá většina z nich názorně ukazuje neopodstatněnost hrůzostrašných předpovědí ohledně světového klimatu. Autor je realista a ví, že je nutné usilovat o to, aby se neničily amazonské pralesy, na druhou stranu však dokáže ocenit ekologický boom v Číně a dalších zemích, kde byly v poslední době zalesněny plochy o velikosti dvou Austrálií!

Ideální by pochopitelně bylo, kdyby se klimatologickou problematikou zabývali v první řadě ti, kteří o ní něco vědí a jsou schopni přicházet s racionálními návrhy na zlepšení současného stavu. Politici se však zřejmě tak lehce nevzdají svých ambicí mluvit do věcí, kterým sice nerozumějí, ale tuší v nich velkou šanci k vlastnímu zviditelnění. Domnívám se, že kniha Falešný poplach má obrovskou argumentační sílu a může mnoha lidem otevřít oči... 

BRUNO BETTELHEIM: LIDÉ NEJSOU MRAVENCI

 

Toto by měla být povinná četba!

Knihu jsem přečetl takříkajíc „na jedno posezení“, a to ani ne tak proto, že má jen něco přes 200 stran, jako spíše díky jejímu obsahu. Málokdy se stane, aby svou podstatou čistě odborné dílo bylo zároveň natolik napínavé a fascinující, že se čtenář od něj nemůže odtrhnout. Domnívám se, že recenzi je vhodné začít krátkým historickým exkurzem, jímž knihu Lidé nejsou mravenci zasadíme do příslušných dobových souvislostí. 

Po Hitlerově „Machtergreifung“ 30. ledna 1933 se jeho režim překvapivě rychle etabloval, když hlavní roli při tom sehrál bezuzdný teror, rozpoutaný proti všem skutečným či domnělým oponentům nových pořádků. Pod rádoby demokratickou fasádou byly narychlo přijaty zmocňovací dekrety, které zbavovaly občany veškerých základních práv.  Jedním z nich byl zákon o tzv. ochranné vazbě, pod kterýmžto eufemistickým označením se skrývalo právo orgánů státní moci (především tedy Gestapa) zatknout a bez soudního rozhodnutí poslat každého „nepřizpůsobivého“ jedince do koncentračního tábora. První z nich byl zřízen již 22. března 1933 v Dachau u Mnichova.   

Kniha Lidé nejsou mravenci má pohnutou historii. Její autor v ní vzpomíná na svůj pobyt v Dachau a Buchenwaldu, ovšem nikoli tak, jak jsme v memoárové literatuře tohoto druhu zvyklí. Bruno Bettelheim si záhy uvědomil (viděl to totiž na mnoha spoluvězních), že otrocká práce, permanentní hlad a fyzické i psychické týrání ze strany příslušníků SS jej pozvolna přetvoří v tzv. musulmana, tedy duševně zlomeného člověka bez vůle k životu. Aby takovému osudu předešel, snažil se zaměstnávat si mozek pozorováním a analýzou táborového života, k čemuž měl jakožto vystudovaný psycholog skvělé předpoklady.

Připomeňme si, že zpočátku koncentrační tábory sloužily především k vyvolání celospolečenské atmosféry permanentního strachu. Po brutální „převýchově“ byli vězni většinou propouštěni, přičemž se kalkulovalo s tím, že jejich vyprávění o prožitých hrůzách zastraší všechny, kdo by snad ještě pomýšleli na odpor. V letech 1938-39, kdy v nich pobýval Bruno Bettelheim, se sice poměry v nacistických koncentrácích změnily, rozhodně však ne k lepšímu. Naopak – proces degradace člověka na pouhou animální a pudovou bytost byl postupem času přiveden k dokonalosti.

Autor nás seznamuje s rafinovaným, do nejmenších detailů promyšleným systémem příkazů a zákazů, jakož i s obrovskou škálou drastických trestů. Dostát všem požadavkům bylo prakticky nemožné a nad vězni se tak neustále vznášel Damoklův meč esesácké záliby v krutosti, ponižování a vymýšlení stále nových druhů mučení. Právě řečené je popsáno na řadě konkrétních příkladů, přičemž jsou zároveň zmíněny i některé psychologické „triky“, pomocí nichž bylo někdy možné zmírnit trýznitelův hněv. 

Během četby knihy (především její 3. kapitoly, v níž se autor zamýšlí nad příčinami pasivní resistence Němců vůči nacistickému režimu) jsem měl nepříjemný pocit, že se tu píše vlastně i o dnešní době. Mám na mysli poslední dva roky, kdy žijeme v covidové diktatuře a necháváme si líbit věci, které bychom dříve pokládali za hrubé porušení našich nezadatelných práv. Většina lidí sklonila hlavy a poslušně dodržuje sebeabsurdnější nařízení vládnoucí moci, která „salámovou metodou“ ukrajuje stále větší kusy z naší svobody. Nacisté postupovali úplně stejně...

Kniha Lidé nejsou mravenci (s podtitulem Postřehy psychoanalytika z koncentračního tábora) je děsivým svědectvím o zvůli totalitního režimu, opojeného mocí a domnívajícího se, že si může vůči svým odpůrcům dovolit úplně vše. Aniž to možná tušil, napsal Bruno Bettelheim nadčasový text, který je mimořádně aktuální i dnes!

DANUTA CZECHOVÁ: KALENDÁŘ UDÁLOSTÍ V KT AUSCHWITZ

 

Danuta Czechová sepsala patrně nejdůkladnější odborný text o Osvětimi! 

Literaturu o holokaustu lze dle mého názoru rozdělit do tří skupin:

1) Romány. Přiznám se, že je už dávno nečtu. Domnívám se totiž, že je alibistické a zároveň neetické zvolit si takto vážné téma a snažit se vybudovat si na něm spisovatelskou kariéru. Literárně parazitovat na utrpení miliónů obětí je důkazem neúcty k jejich památce a navíc žádný z těchto vykonstruovaných příběhů se ani zdaleka nepřiblížil (a ani nemohl) realitě hrůzy, jež doprovázela tzv. „konečné řešení židovské otázky“.

2) Memoáry těch, kteří přežili. Rudolf Vrba, Primo Levi, Richard Glazar, Eddy de Wind, Ruth Elias, Imre Kertész a mnozí další se stali známými po celém světě poté, co napsali knihy o svých děsivých zkušenostech z pobytu v Osvětimi, Treblince, Mauthausenu či jiných koncentračních táborech. Jejich svědectví se čtou jako svého druhu psychothrillery, v nichž je ovšem všechno krutě reálné...

3) Vědecké publikace. Velké manko, které v této oblasti na našem knižním trhu dosud vládlo, se nyní podařilo vyrovnat díky obdivuhodnému počinu nakladatelství Academia. Monumentální dvousvazkové dílo Kalendář událostí v KT Auschwitz je skutečně tím, co má ve svém názvu – den po dni je zde zdokumentováno to nejdůležitější, k čemu v tomto největším vyhlazovacím táboře došlo. Díky filigránské výzkumné práci, kterou Danuta Czechová vykonala, se můžeme seznámit s celkovým (a celostním) pohledem na nacistickou vyvražďovací mašinérii a dozvědět se spoustu nových a dosud neznámých informací.

Přestože šlo autorce v první řadě o věcnost a faktografickou přesnost, v žádném případě to neznamená, že se jedná o suchopárnou četbu. Naopak! Vždyť holokaust byl tak ďábelský mimo jiné proto, že jeho strůjci a vykonavatelé v něm viděli pouze technickou záležitost, zredukovanou na problematiku co nejúčelnější „organizace práce“ a „plnění plánu“. A tak např. s příslovečnou německou důkladností vedené statistiky o počtu vlaků, svážejících Židy z celé Evropy do plynových komor, nevyvolávají ve čtenáři o nic menší mrazení v zádech než jiné, byť barbarštější zločiny Himmlerových pohůnků.

Knih o holokaustu jsem přečetl snad už desítky a měl jsem za to, že mě už v tomto směru nemůže nic překvapit. Polská autorka mne ale vyvedla z omylu. Domníval jsem se například, že pokusy o útěk byly v Osvětimi ojedinělými záležitostmi, ve skutečnosti k nim však docházelo takřka permanentně. Většina z nich ovšem skončila neúspěšně a zadržení nešťastníci byli eskortováni do smutně proslulého bloku č. 11, kde je čekalo mučení a smrt u popravčí zdi.

Zaujaly mne též citace z deníkových záznamů Johanna Paula Kremera, lékaře SS. Ten podle všeho přišel do Osvětimi s idealistickými představami, o něž však brzy přišel. Asistence u selekcí a poprav v něm nejdříve vyvolávaly hrůzu a děs, postupně se ale všemu přizpůsobil a poslušně plnil rozkazy. Jeho příběh je klasickým příkladem toho, jak se ze „slušného“, ale morálně neukotveného jedince může za „příznivých podmínek“ postupně stát vraždící monstrum...

Kalendář událostí v KT Auschwitz od polské odbornice na problematiku holokaustu Danuty Czechové je fascinující publikací o jedné z nejtemnějších stránek novodobých dějin. Čtenář má jedinečnou možnost pročíst a prostudovat si pro pochopení Osvětimi klíčové informace a znovu si uvědomit, čeho jsou schopni lidé, když odhodí morálku, umlčí svědomí a nechají se ovládnout Zlem...   

PETR SOJKA: PŘÍBĚHY PRAŽSKÝCH DVORKŮ

 

 

Petr Sojka se už podruhé vydává do pohádkové říše, ukryté za rušnými ulicemi našeho hlavního města!   

Zdá se  mi, že to všechno „spískal“ (myšleno pochopitelně v kladném smyslu toho slova!) Petr Ryska, když před několika lety vydal v nakladatelství Grada knihu Praha neznámá (dodejme, že poté následovaly další čtyři díly). Následně se na pultech našich knihkupectví objevila publikace s názvem 25 tajemství Prahy, jejíž autor David Černý rovněž „neusnul na vavřínech“ a brzy přišel s pokračováním. A do třetice tu máme Petra Sojku, který se zaměřuje na „odvrácenou tvář“ našeho hlavního města, totiž na pražské dvorky. Nyní trochu odbočím a svěřím se se svým nedávným zážitkem...

Okouzleni knihou Praha neznámá V jsme se s mojí ženou rozhodli navštívit a prozkoumat tzv. Haštalskou čtvrť neboli „pražská Stínadla“. Když jsme se pak v pozdním odpoledni vydali k Hlavnímu nádraží, spatřil jsem v jedné ulici nedaleko Václaváku pootevřená domovní vrata. Vzpomněl jsem si na knihu Pražské dvorky a neodolal pokušení zjistit, co se za nimi skrývá. Jaké bylo naše překvapení, když jsme se ocitli na malém, pečlivě udržovaném prostranství, připomínajícím nám zahrádku našeho domku – uprostřed porytý záhon, kolem něj lavičky a křesílka, všude plno květináčů a ozdobných předmětů, svědčících o tom, že zde žijí lidé se smyslem pro krásu a útulnou intimitu. Zkrátka a dobře – pár kroků od rušné ulice člověk objeví skrytou oázu klidu a pokoje, v níž jako by se zastavil čas...

Podobných půvabných zákoutí, ukrytých uvnitř domovních bloků, je v Praze bezpočet. Přesvědčila mne o tom již zmíněná kniha Petra Sojky Pražské dvorky, stejně jako její 2. díl s názvem Příběhy pražských dvorků. Autor v úvodu předesílá, že tentokrát se víc než na přítomnost zaměřil na historii a opravdu je tomu tak – o dvorcích, s kterými nás seznamuje, se dozvídáme množství pozoruhodných informací z dob nedávno, ale i dávno minulých. Zdaleka tedy nejde jen o architektonický popis těchto míst, nýbrž též (a především) o historky a pověsti, jež se k nim vážou, což spolu s osudy zajímavých lidi, kteří zde žili, umocňuje čtenářův velkolepý dojem. Současné i dobové fotografie umožňují udělat si obrázek o tom, jak se na tom či onom objektu podepsal „zub času“, nebo naopak obdivovat mistrovství restaurátorů tam, kde se dřívější „zřícenina“ opět skví v původní kráse. Právě tato historická perspektiva, resp. decentní symbióza minulosti s přítomností mne na knize Příběhy pražských dvorků fascinovala nejvíc. 

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-pribehy-prazskych-dvorku           

LIOU CCH'-SIN: TOULAVÁ ZEMĚ

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povídky podprůměrné kvality aneb čínský autor klesá do literárního propadliště...

Liou Cch'-sin se po celém světě proslavil (a myslím, že plným právem) trilogií Vzpomínka na Zemi, pokud jde ale o jeho další science-fiction tvorbu, jsem z ní dosti rozpačitý. Román Kulový blesk ještě „ušel“, ovšem Věk supernovy již nikoli. Nyní v nakladatelství Host vyšel soubor deseti povídek s názvem Toulavá země, který mou naději na „změnu k lepšímu“ asi definitivně pohřbil. Rozhodně nechci říct, že se jedná o naprostý „propadák“, ovšem můj dojem z četby je tristní – v celé knize jsem našel jen dvě průměrné povídky, zbytek je fantaskní mudrování bez jakéhokoli relevantního obsahu. Kde hledat příčinu takového „sešupu“ do literárního podprůměru?

Je mimo jakoukoliv pochybnost, že Liou Cch'-sin má fenomenální znalosti z celé řady vědeckých oborů a dovede je umně využívat ke konstruování smělých futurologických hypotéz. Fascinován svými vizemi se ovšem podle mne přestává kontrolovat a ve snaze přicházet stále s něčím novým a překvapujícím upadá do výstředností, působících přesně opačně, než bylo zamýšleno. Jeho povídkovou knihou se tak jako příslovečná červená nit vinou monstrózní spekulace, zarážející svou naivitou a prvoplánovostí. Kratší literární útvary navíc evidentně nejsou jeho „parketou“, takže se ve výsledku nelze divit, že nás čínský autor „kvalitou“ svých povídek nutí nevěřícně kroutit hlavou. 

Mikroéra, Čínské slunce, Požírač atd. – to jsou slohové práce na úrovni žáka 2. stupně základní školy. Pro Liou Cch'-sinovy povídky je bohužel charakteristické i to, že jejich vcelku nadějný začátek bývá přerušen „vařením z vody“, autor jako by náhle nevěděl, kterým směrem se vydat a posléze se utápí v popisech technologických vymožeností postpostmoderní éry.  Samotné exhibování vědeckou erudicí však k vytvoření dobrého příběhu nestačí. Unifikovaná psychologie většiny postav navíc vytváří dojem, že člověka budoucnosti si máme představit jako skvělého specialistu ve svém oboru, u nějž však absentují lidské city a elementární morální principy.

Snad jen povídky Láska z Tchaj-Jüanu a Oči v batohu je možné „vzít na milost“. V první z nich je použit známý a dnes již celkem banální motiv „vzpoury strojů“, který je ovšem rozvinut do nebývale věrohodného vylíčení katastrofických následků hackerského útoku. Jestliže stále víc záležitostí v lidské společnosti obstarávají počítače, co se stane, když se vymknou kontrole? A to nikoli samy od sebe, ale prostřednictvím psychicky narušené osoby?

V té druhé jde o zamyšlení nad tragédií definitivní odloučenosti jedince od „zbytku světa“, což je rovněž téma, které není nové. Vzpomeňme jen na vědecko-fantastické romány o cestách do vesmíru, kdy v kosmických lodích, pohybujících se těsně podsvětelnou rychlostí, ubíhá čas značně odlišně od pozemského. Co se však může stát, když se raketa s lidskou posádkou vydá do hlubin Země? V povídce Oči v batohu se o tom dozvíme leccos zajímavého...

Jak však již bylo řečeno, dvě ucházející povídky z deseti jsou málo. Toulavá země způsobila, že Liou Cch'-sin je pro mě uzavřená kapitola...           

OTEVŘENÝ DOPIS JEDNOMU G(R)AU(B)NEROVI...

v Praci, 22. 11. 2021

Pane Graubnere! 

Jako katolický křesťan jsem dlouho čekal na to, kdy se čeští a moravští biskupové konečně ozvou proti covidovému šílenství, organizovanému farmaceutickými mafiemi, zločinným státem a zkorumpovanými médii. Teď jsem se tedy díky vašemu prohlášení dočkal... ovšem pravého opaku! Namísto odsouzení očkovacího teroru jste vyzval katolíky, aby i oni šli poslušně spáchat zločin, který volá k Bohu o pomstu!

Asi o tom dobře víte, ale přece jen vám to připomenu: Na začátku vývoje tzv. proticovidové vakcíny bylo takovéto dítě. Je to holčička zabitá umělým potratem ve 22. týdnu těhotenství. Aby se daly její orgány „použít“, byla vyjmuta z těla matky císařským řezem a následně zaživa vykuchána. Její ledviny pak posloužily vrahům v bílých pláštích, aby mohli provádět své „vědecké“ experimenty... 

 

A tady je další oběť genového inženýrství...

 

Ve vaší výzvě jsem se dočetl mimo jiné toto: Ty, kteří se nechali vystrašit, že se očkováním dopouští nějakého hříchu, ujišťuji, že to mohou udělat s čistým svědomím. Trochu bych vás poopravil – nedopouštějí se „nějakého“, ale smrtelného hříchu proti 5. přikázání, za který je na věčnosti čeká peklo. To ostatně čeká i na vás – na pohoršení, které jste svým hanebným prohlášením způsobil, se vztahují slova o mlýnském kameni a mořské hlubině. Vaše ujištění, že se lze naočkovat s čistým svědomím, ve mně evokuje větu z provolání Adolfa Hitlera k Wehrmachtu před tažením do Ruska: „Vojáci, osvobozuji vás od pověry, které hloupí lidé říkají svědomí!“

A  vy, milí bratři a sestry, kteří se na základě výzvy pana Graubnera chystáte do očkovacích center „udělat tečku za covidem“, uvědomte si jedno: Až se po smrti ocitnete v pekle, bude vám snad útěchou, že tam spolu s vámi trpí věčnými tresty i „otec arcibiskup“?

 

Jan Hofírek 

PETR RYSKA: PRAHA NEZNÁMÁ V

 

Fascinující knižní série o neznámých pražských pamětihodnostech pokračuje!

Tak tu máme pátý díl... Nikdy bych nevěřil, že je možné během tak krátké doby přijít s dalším pokračováním této jedinečné publikace! Jak to jen ten Petr Ryska dělá, že nás už opět zve na procházky nádhernými pražskými zákoutími, o kterých mnozí nemají sebemenší tušení, protože Praha pro ně znamená Karlův most, Hrad, Národní divadlo, Staroměstské a Václavské náměstí... a to je tak zhruba všechno. K tomuto „druhu“ návštěvníků našeho hlavního města jsem donedávna patřil i já. Dnes mohu říct, že se ze mě postupně stává znalec a obdivovatel i druhé tváře stověžaté krásky na Vltavě, a to právě díky knihám Praha neznámá, jejichž autor je v tomto směru odborníkem na slovo vzatým a stále znovu (teď už tedy popáté!) nás o tom přesvědčuje.

Důležité je zmínit, že psát knihy tohoto druhu je velice složité, protože ony se vlastně nepíší, ale spíše skládají, kompletují a cizelují. Divné, že? Hned to ale vysvětlím. Takže – podle mého názoru si musí Petr Ryska nejdříve vyhledat příslušnou lokalitu, pak si ji projít, pořídit fotografie těch nejatraktivnějších míst, pohovořit s majiteli zdejších nemovitostí za účelem co nejdůkladnějšího poznání jejich historie i současnosti a vymyslet turistické trasy pro ty, kdo by se chtěli (až bude kniha na světě) vydat v jeho stopách...

A kam nás tedy zavede autor tentokrát? Nejprve si projdeme Haštalskou čtvrť a seznámíme se s jejím úchvatným geniem loci. Nevím, nakolik je pravdou, že právě zde přišel Jaroslav Foglar na myšlenku tajuplných Stínadel obývaných hrdými Vonty, ale docela bych tomu věřil. Zdejší uličky, plácky a náměstíčka jsou totiž jako stvořené pro noční výpravy Rychlých šípů, pátrajících po záhadném hlavolamu...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-praha-neznama-v

ISAAK BABEL: RUDÁ JÍZDA

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„Bolševik s lidskou tváří“ Isaak Babel fascinuje svými válečnými zápisky i sto let od jejich prvního vydání!

Mladistvé uhranutí leninskými revolučními ideály, účast v ruské občanské válce na straně bolševiků, budování nové, údajně „spravedlivé“ společnosti a poté zastřelení v moskevské věznici Butyrka za protistátní činnost – tak by se dal v jedné větě shrnout život Isaaka Babela. Jak známo, stejných či podobných lidských tragédií bylo v té době bezpočet. Jediné, co trochu udivuje, je skutečnost, že tento samorostlý podivín přežil Velký teror v letech 1937/38 a zatčen a popraven byl až o dva roky později. Když se totiž seznámíme s jeho literární tvorbou, pak je nám hned jasné, že pro takovéto osobnostní typy nemohlo být ve stalinistickém režimu místo...

Těch paradoxů bychom u něj našli víc. Jak je např. možné, že povahově dobromyslný, apolitický a naprosto nevojensky založený Isaak Babel vstoupil v roce 1917 do Čeky a poté bojoval v Rudé armádě pod velením maršála Buďonného proti bělogvardějcům? Jednalo se o naivitu, pomýlené světonázorové přesvědčení, touhu po dobrodružství? To se již nedozvíme, jisté je pouze jedno – díky jeho zápiskům z fronty vznikla kniha Rudá jízda, kterou můžeme bez jakýchkoli pochybností označit za geniální.

Literární útvary, jež v ní nacházíme, lze stěží označit (třebaže je to tak prezentováno) za povídky. Jde spíše o tu delší, tu kratší skici, v nichž autor propojuje konkrétní válečné zážitky s úvahami nad smyslem tohoto bratrovražedného běsnění, jeho citlivou duší tak bolestně prožívaného. A právě podivuhodná symbióza zemitého naturalismu s podivně melancholickým údivem nad tím, kde se to (on, dobrák od kosti) vlastně ocitl, vtiskuje jeho vzpomínkám onen jedinečný odér prostoduché upřímnosti, který učaroval již tolika generacím čtenářů.

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-ruda-jizda

 

 

Sir ARTHUR CONAN DOYLE: PES RODU BASKERVILLŮ

 

Pes baskervillský (a Sherlock Holmes s Dr. Watsonem) se nikdy neomrzí!

Nejslavnější detektivka všech dob... ano, to se o této „holmesiádě“ říká a bezesporu plným právem. Případná další „nej“ by ovšem byla minimálně sporná – stěží se dá totiž tvrdit, že je i nejnapínavější, nejsložitější, nejpropracovanější, nejhrůzostrašnější atd. Ačkoli jí tedy všechna ostatní chybí, to nejdůležitější „nej“ téhle knížce nikdo nikdy nevezme – ve svém žánru je a už navždy zůstane nejslavnější...

Není to trochu paradox? Jestliže (jak jsme se právě zmínili) je určitě hodně lepších detektivních románů, čím to, že příběh o baskervillském psu od prvního vydání (v časopise Strand v roce 1901) spolehlivě uchvacuje každou další generaci čtenářů? Proč vždy znovu za chladných podzimních večerů, když venku fičí severák a sprška deště občas zabubnuje na okno našeho příjemně vytopeného příbytku, usedáme se šálkem čaje do svého oblíbeného křesla a vedle na stolku máme přichystanou knížku s názvem Pes baskervillský? Co nás na ní tak přitahuje, že ji čteme již snad podesáté, ale nikdy se neomrzí?   

Samozřejmě – je to ona A. C. Doylem mistrovsky navozená atmosféra starého zámku uprostřed nehostinných blat (po nichž se právě toulá uprchlý zločinec), opředeného hrůznou rodinnou pověstí. A též podivná smrt zámeckého pána, příjezd dědice, kolem něhož se záhy stahují mračna čísi zuřivé nenávisti, pustá krajina, kde jsou jednotlivá stavení tak daleko od sebe, že dovolat se případné pomoci je nemožné... A hlavně to zlověstné zvíře, které tu po nocích pobíhá a děsí svým vytím a ďábelským zjevem (pokud si ho tedy nevymyslela rozjitřená obrazotvornost místních starousedlíků).

Zajisté se nabízí otázka: Proč vlastně psát recenzi na knihu, kterou každý dobře zná a o níž přesně ví, co na jejích stránkách najde a jak skončí? Vidím pro to následující důvody: Pes rodu Baskervillů vychází v novém (a podle mne velmi zdařilém) překladu Věry Kláskové, přičemž nakladatelství Leda ve své edici Nejčtenější knihy světa má v plánu seznámit čtenáře s dalšími třemi „doyleovkami“ – Tajemství a záhady, Dobrodružství na moři i na souši (tyto knihy již vyšly) a Tajnosti z ordinací a laboratoří. Když navíc uvážíme, že se jedná o reprezentativní a po grafické stránce nádherně zpracované publikace, které budou ozdobou každé domácí knihovny, pak nemohu jinak než Psa rodu baskervillů (a další tří zmíněné knihy) s čistým svědomím doporučit všem literárním „fajnšmekrům“.

Vydejme se tedy s Dr. Watsonem a Henry Baskervillem (Holmes prozatím zůstal v Londýně, neboť řeší jiné naléhavé případy) do ponuré krajiny grimpenských bažin, kde člověk jako málokde jinde cítí svou nepatrnost a bezbrannost tváří v tvář přírodním živlům, které jej mají ve své moci. Mlhy nad blaty, studený déšť, poryvy větru a zrádná vřesoviště, kde jediný chybný krok může být tím posledním, protože slizké bahno žádnou svou oběť již nepustí – toto vše je samo o sobě víc než deprimující. Pokud k tomu ještě připočteme onen tajuplný odér Zla, které tu provádí své rejdy, pak jsme rádi, že sedíme doma v útulném křesle, popíjíme lahodný čaj a víme, že se nemáme čeho bát... 

 

 

EVA UMLAUFOVÁ: ČÍSLO NA TVÉM PŘEDLOKTÍ JE MODRÉ JAKO TVÉ OČI

 

 

Do Osvětimi se dostala jako dvouletá aneb napínavé pátrání po vlastní identitě

Recenzi této knihy nelze nezačít její obálkou – vidíme na ní mladou, usmívající se a podle všeho velice šťastnou maminku, držící za ruku svou malou dcerku. Obě jsou důkladně oblečené, neboť stojí ve sněhu na jakési rozlehlé pláni. Vzápětí si uvědomíme, že tato poklidná zimní idyla je čímsi narušována – co tu dělá ten zlověstně vyhlížející plot, táhnoucí se až kamsi k obzoru? Posléze se dozvíme, že snímek byl pořízen někdy na přelomu let 1943/44 v Novákách na Slovensku...

... Je únor 2014. V jednom mnichovském bytě se jeho staré obyvatelce náhle udělá nevolno a po převozu do nemocnice se zjistí, že paní prodělala infarkt. Naštěstí se ji podaří zachránit. Při přijímacím pohovoru vychází najevo, že se narodila 19. prosince 1942 v Novákách na Slovensku...

Svědectví o děsivých poměrech v nacistických koncentračních táborech se dochovalo velké množství – vzpomeňme jen na jména Rudolf Vrba, Ellie Wiesel, Primo Levi, Ruth Elias a mnohá další. Ti všichni napsali o své kruté zkušenosti knihy, které se staly bestsellery, neboť světová veřejnost se díky nim mohla seznámit se zrůdností holocaustu přímo od očitých svědků.

Většina přeživších však toužila traumatické vzpomínky ze svých myslí vytěsnit. Pouze tak totiž mohli pokračovat v životě, který by se bez tohoto radikálního odstřižení od minulosti stal nikdy nekončícím sledem děsivých nočních (i denních) můr. To byl i případ Agnes Eislerové – ta své dceři sice v hrubých obrysech pověděla o tom, co za války prožila, ovšem detailních popisů těch  největších hrůz ji ušetřila.

Ta paní z mnichovského bytu je Eva Umlaufová. Na podzim roku 1944 ji (jako dvouletou) spolu se její matkou a mnoha dalšími nešťastníky odvezli v dobytčáku do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Vzpomínky na tehdejší jistě strašlivé zážitky pochopitelně žádné nemá a její matka (obě zázrakem přežily) byla po celý následující život skoupá na slovo. Po prodělaném infarktu si paní Eva uvědomuje, že by se měla alespoň nyní pokusit zjistit, co se s ní v Osvětimi dělo a jak je možné, že jejich transport nešel hned po příjezdu do plynové komory. Její pátrání přináší pozoruhodné výsledky a postupně se začíná skládat mozaika neobyčejného příběhu...

Projděme životní cestu paní Evy spolu s ní i my. Knížka s dlouhým názvem Číslo na tvém předloktí je modré jako tvé oči nám vypoví mnohé nejen o bestialitě nacistů, ale i jejich pomocníků z řad „spořádaných“ a „slušných“ Slováků, kteří pouze „plnili svou povinnost“, když udávali židovské spoluobčany, sváželi je do sběrných táborů a „očišťovali“ od nich svou milovanou vlast...     

JAROSLAV ROKOSKÝ: ÚTĚK Z LEOPOLDOVA

 

Kniha o padesátých letech, na jakou jsme dlouho čekali!  

Monumentální třísvazkové dílo s názvem Útěk z Leopoldova je bezesporu literární událostí par excellence. Nelze neobdivovat obrovské kvantum badatelské práce, která musela být vykonána, aby se na pulty našich knihkupectví dostala patrně nejlepší publikace literatury faktu za poslední roky. Jaroslav Rokoský si zaslouží obdiv a uznání za razantní rozkopnutí dveří do zatuchlých komnat doby, která měla být v zájmu stalinistických protagonistů krvavého teroru zapomenuta...

Autor má naprostou pravdu, jestliže v úvodní části vyslovuje pozoruhodný a současně dosti šokující názor, podle nějž je období tzv. padesátých let dodnes nedostatečně zmapováno, když namísto seriózní historické analýzy tehdejších politicko-společenských reálií dochází k jejich fragmentarizaci  na víceméně náhodně vybrané události. Tento pro naši národní paměť tristní fakt je do jisté míry logický, ostatně má svou paralelu např. i v německé poválečné historiografii. I tamější společnost se k vyrovnání s nacistickou minulostí dostávala postupně a k zásadní diskusi došlo až čtyři desetiletí po válce. 

Ačkoli má kniha název Útěk z Leopoldova, mnohem výstižněji ji charakterizuje její podtitul (Věznice, odboj, doba. Padesátá léta v Československu). Životní příběh šestice statečných mladých lidí, kteří se setkali ve „východním Altacrazu“ (jak se tenkrát Leopoldovu říkalo) a jimž se odtud 2. ledna 1952 podařilo uprchnout, je skvěle zakomponován do širokého rámce atmosféry komunistické zvůle oněch neblahých let. Třebaže svým zaměřením patří do žánru literatury faktu, čte se kniha místy jako mrazivý thriller, plný odvahy, čestnosti a nezištnosti, ale i prospěchářství, zbabělosti a zrady. I když se útěk zdařil, měli jeho aktéři vyhráno jen napůl, neboť dostat se na vytoužený Západ znamenalo překonat spoustu rozličných překážek. Nezbytné bylo především vyhledat spolehlivé lidi, kteří by byli ochotni a schopni poskytnout úkryt, civilní oděv, nové doklady atd. Zde čtenář s napětím sleduje anabázi jednotlivých uprchlíků a doslova fyzicky s nimi prožívá nebezpečné situace, v nichž se permanentně ocitají...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-utek-z-leopoldova