VÁCLAV ŠILHA: NA VLNÁCH

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Úchvatná kniha – nejodlehlejší místo na Zemi v jedinečných fotografiích a strhujícím textu!

Literární událost – o té se mluví tehdy, když je vydána nějaká výjimečná, nadčasová či s velkým čtenářským zájmem očekávaná kniha. Domnívám se, že všechny právě vyjmenované atributy do puntíku splňuje cestopis s názvem Na vlnách, v němž nás jeho autor zve na fascinující výpravu do jednoho z nejodlehlejších, nejtajemnějších, nejnebezpečnějších a nejmelancholičtějších míst naší planety. A protože své dobrodružné vyprávění doplňuje fotografiemi, nad jejichž krásou se tají dech, pak slova o literární události nejsou žádným marketingovým trikem, nýbrž prostým konstatováním faktu, že na pulty našich knihkupectví právě přichází něco mimořádného. Ale začnu „od Adama“...

Jsou lidé, kterým k životu nestačí to, s čím jsou obvykle spokojeni ostatní a neustále se obírají plány, jak vybřednout z každodenní rutiny a pravidelně se opakujících stereotypů. Třeba takový Václav Šilha. Majitel firmy, finančně vcelku „nadstandardně“ zajištěný chlap středního věku, žijící ve spokojeném manželství – co mu asi tak ještě může chybět? Dnes se pro to používá jedno módní slovo – adrenalin! Václav sní o výpravě do nějaké co možná nejzapadlejší končiny na zeměkouli, kam se není možno dostat se žádnou cestovní kanceláří a kde si příroda uchovala svou panenskost a civilizací nedotčenou krásu. Samozřejmě nás hned napadne logická otázka, zda takové místo vůbec někde existuje. Podobně nejspíš uvažoval i náš dobrodruh, neboť když vylučovací metodou postupně vyřadil všechny nabízející se destinace, zbyla mu nakonec jedna jediná...

Drakeův průliv odděluje Ohňovou zemi (mys Horn) od Antarktidy a Tichý oceán od Atlantského. Je to oblast, která byla a je dodnes postrachem námořníků – kříží se tu podmořské proudy, vichřice zdvíhají obrovské vlny a kdo může, zdaleka se tomuto Bohem zapomenutému koutu vyhne. Podobně se to má i s ostrovy a ostrůvky, které zde jako zuby obrovského draka vystupují z moře a pro svou opuštěnost a naprostou bezútěšnost zůstávají neobydlené. Tímto jsme se tedy krátkou oklikou dostali k vytouženému cíli výpravy Václava Šilhy...

Než se do knihy Na vlnách začteme (a zadíváme), dobře uděláme, když se podíváme do mapy (a vůbec nejlepší je mít po ruce glóbus). Názorně se tak ukáže, že se bez přehánění jedná o „výlety na konec světa“ (to množné číslo je tam záměrně, protože se uskutečnily celkem tři!). Do dramatického vyprávění jsme vtaženi od samého začátku, kdy se dozvídáme, co všechno předchází tomu, než se může vyplout. Především je tedy třeba „sehnat“ zkušeného a spolehlivého „mořského vlka“ s bytelnou lodí, protože vydat se do Drakeova průlivu takříkajíc na vlastní pěst se rovná sebevraždě. Hodně záleží i na kvalitní posádce a mnoha dalších „maličkostech“. A když je konečně vše připraveno, je možné se vydat na místo „srazu“, které je naštěstí pro našince „za rohem“, totiž na Falklandách! Václav Šilha nás tu vážnou, tu humornou formou informuje o dnešní situaci na tomto Anglii náležejícímu souostroví, o nějž v roce 1982 vedla válku s Argentinou. A potom se již vydáváme do „království tučňáků"...

Nevím totiž, jak jinak nazvat ostrovy Jižní Georgie, na nichž se tísní desetitisíce těchto nádherných ptáků. Jestliže jsme dnes svědky neblahého trendu vymírání mnoha živočišných druhů, pak v případě tučňáků je tomu naopak – jejich obrovské kolonie se stále rozrůstají. Václav Šilha je nadšeným i oceňovaným fotografem a tady se nachází ve svém živlu. Ty nádherné snímky tučňáků, albatrosů, lachtanů a dalších obyvatel zdejších krajů se prostě musí vidět! Vyskytuje se tady též hrůzostrašně vypadající zvíře jménem rypouš sloní – jedna z fotografií této obludy měla obrovský úspěch a otiskly ji renomované časopisy po celém světě!

O knize Na vlnách by se dalo psát ještě dlouho, ale je načase končit. Chtěl bych tento literární skvost doporučit každému, kdo moji recenzi bude číst. Vyprávěním i fotografiemi Václava Šilhy jsem doslova okouzlen a ani trochu nepochybuji, že stejně fantastický zážitek čeká na všechny čtenáře!

POETICKÉ KOMENTÁŘE (252)

 

T o   z n í   p ř í l i š   s l o ž i t ě

n a p s a l   b y c h   t o   v e   s t y l u :      

P r o   t y ,  j e j i c h ž   r o d i č e

n e j s o u   b a n d a   d e b i l ů . . .           

DOUGLAS MURRAY: ŠÍLENSTVÍ DAVŮ

 

Neomarxističtí šílenci vymýšlejí stále nová lidská „práva“ a říkat pravdu se stává zločinem z nenávisti!

Napadlo mne, že by nebylo od věci začít tuto recenzi nedávnou zprávou z USA, která proběhla médii, aniž vzbudila sebemenší pozornost, neřkuli údiv či překvapení. Byla přijata jako něco naprosto normálního, co k dnešnímu světu bezbřehé svobody a všemožných lidských práv prostě patří a nad čím se není nutno (a ani radno!) pohoršovat. Vždyť co kdyby se příslušníci oné menšiny cítili uraženi a diskriminováni nesouhlasným stanoviskem s jejich způsobem života a hnali celou věc k soudu? Se svou žalobou by s největší pravděpodobností uspěli a tak si nikdo netroufá dělat si z nich legraci. O co ale konkrétně jde?

Dwight Hemmery, profesor sociomentalistických studií na jedné kalifornské univerzitě, se dlouhodobě zabývá problematikou tzv. psychofyziologického paralelismu. Nechci zde zabíhat do detailů, ale laicky řečeno jde o teorii, podle níž jsou duševní procesy v lidském mozku doprovázeny a vlastně i determinovány specifickými tělesnými projevy. Na základě svých výzkumů dospěl Hemery mimo jiné k závěru, že přirozeným způsobem pohybu není pro člověka chůze, nýbrž lezení. Dokládá to řadou studií převážně medicínského charakteru, které nepostrádají racionální jádro. Podle amerického profesora např. chůze „po dvou“ zatěžuje náš pohybový aparát mnohem víc než lezení po čtyřech, které již tím, že udržuje páteř v horizontální poloze, redukuje na minimum meziobratlový tlak. Hemery kolem sebe postupně soustředil skupinku studentů, kteří začali praktikovat lezení po čtyřech, přičemž dnes má Společenství čtyřnožců (tak zní jejich oficiální název, který vznikl v reakci na „nenávistný“ termín „lezouni“, jímž byli zpočátku titulováni) přibližně 1200 členů a díky promyšlené mediální strategii se úspěšně rozrůstá...

Anglický novinář Douglas Murray je u nás znám jako autor bestselleru Podivná smrt Evropy a i jeho druhá kniha se nese v brilantním politicko nekorektním duchu. Ostatně už její název dává tušit, o co v ní jde. Ano, západní civilizaci, kdysi výspu demokracie, svobody a názorové plurality, postihlo davové šílenství ad absurdem dovedených nároků na podivná práva ještě podivnějších „utlačovaných menšin“. Jejich samozvaní vůdci sice neustále mluví o dialogu s většinovou společností, v praxi to však u nich vypadá tak, že své pomatené teorie prosazují s nebývalou agresivitou a oponenty se snaží umlčet mediálním lynčem, speciálně vymyšlenými nadávkami a dokonce i soudními žalobami. Tyto militantní bojůvky zcela opanovaly veřejný prostor, neboť politici, soudci a ostatní veřejní činitelé jim ustupují ze strachu, aby nedostali nálepku homofobů, rasistů, fašistů, xenofobů atd. Douglas Murray nám na bezpočtu příkladů demonstruje, k jakým liberálně-fašistickým orgiím dochází v poslední době v USA a západní Evropě. Při čtení knihy Šílenství davů člověk často neví, zda se má smát či naopak plakat, tragikomika čiší doslova z každé stránky. Autor ji rozdělil do čtyř kapitol s názvy Homosexuálové, Ženy, Rasa, Trans a minovým polem těchto nebezpečných témat kráčí s nebojácností, která se dnes vidí už jen velmi vzácně...

Možná si někdo řekne, že k nám se podobné výstřednosti nedostanou, protože až příliš připomínají komunistický světonázor s jeho jedinou povolenou pravdou, kterého jsme si užili za neblahých časů totality víc než dost. Obávám se, že tady je přání otcem myšlenky, ostatně první vlaštovky neomarxistických nových pořádků tu již máme. Připomeňme si třeba hysterické reakce pražské kavárny na „homofobní“ kázání kněze Petra Piťhy, nenávistné reakce na prohlášení Dr. Soni Peckové, jejíž pohled na coronavirus se liší od oficiální mantry, dehonastaci Hany Lipovské, která se „provinila“ tím, že se podívala na zoubek hospodaření České televize atd. A co naše rozvrácené školství? Výchovu mladé generace si s požehnáním MŠMT uzurpovaly všemožné neziskovky a nevládní organizace, děti jsou již od mateřských školek indoktrinovány genderismem, homosexualismem, multikulturalismem a dalšími zvrácenými ideologiemi s jasným cílem potlačit v nich v samém zárodku jakékoli náznaky kritického a samostatného myšlení. 

Nabízí se pochopitelně otázka, kam tato celospolečenská psychóza povede, v jaký režim nakonec vyústí. Když se podíváme do relativně nedávné historie, pak okamžitě narazíme na paralelu s posledními lety tzv. Výmarské republiky a převzetím moci Hitlerem. Určitou naději na záchranu před blížící se novou totalitou lze spatřovat v tom, že neustále stupňované požadavky neomarxistických extrémistů mají v sobě zakódovány sebedestruktivní tendence, takže uměle vytvářená budova hypertrofovaných „práv“ a „svobod“ se jednou musí logicky zhroutit. Velmi dobře to lze pozorovat např. v oblasti sportu, který kolabuje pod náporem v současnosti tak módní transgenderové mánie. Jeden příklad za všechny: Na OH v Tokiu se jistý novozélandský vzpěrač prohlásil za ženu, přičemž se mu nikdo neodvážil odporovat (transfobie je přece zločin proti lidskosti!). Tento vykutálený chlapík pak samozřejmě bez problémů získal zlatou medaili a svědky podobných excesů jsme i v jiných sportovních odvětvích. 

Proti davovému (jako ostatně každému jinému) šílenství se bojuje velmi nesnadno. S blázny je totiž prakticky nemožné najít nějakou elementární platformu, na níž by se dala vést racionální diskuse. Jejich tunelové vidění jim totiž neumožňuje vůbec si připustit, že by se v něčem mohli mýlit. Toho si všiml už Goethe, který svou zkušenost s tímto typem lidí vyjádřil následujícím čtyřverším:

„Ein Narr wird es nie begreiffen,

dass er ein Narr wirklich ist.

Wahrheit davon, dass er Narr ist,

sagt man solchem vergeblich!“

Do češtiny by se to dalo přeložit asi takto:

„Blbec nikdy nepochopí,

že je blbcem skutečně.

Pravdu o tom, že je blbec,

říkáš blbci zbytečně!“

A proto je tak důležité, aby zaznívaly i jiné než oficiální „pravdy“. Zdá se, že značná část veřejnosti si přes všechnu mediální masáž uchovala zdravý selský rozum, o čemž svědčí enormní zájem o knihy Benjamina Kurase, Petra Hampla, Petra Štěpánka, Hany Lipovské a dalších konzervativních osobností. Do této skupiny mistrných analytiků společensko-politických procesů mimo jakoukoliv pochybnost patří i Douglas Murray. Jeho kniha Šílenství davů mne fascinovala natolik, že jsem ji přečetl prakticky na jedno „posezení“. Věřím, že podobně zaujme i ostatní čtenáře!  

MARIJA STĚPANOVOVÁ: PAMÁTCE PAMĚTI

 

 

Románové veledílo geniální ruské spisovatelky vyvolává ve čtenáři úžas a nadšení! 

Říká se, že dějiny se někdy zvláštním způsobem opakují – to, co poprvé bylo tragédií, se napodruhé stává fraškou. A je tomu tak paradoxně i v záležitosti natolik ahistorické, jakou je vydávání knih. Za minulého režimu jsme tu měli index zakázaných autorů, kteří z politických či jiných důvodů nesměli publikovat. Straničtí ideologové přísně dbali na to, aby knihy antisocialistických živlů neměly sebemenší šanci dostat se do rukou lidových mas a napáchat v jejich hlavách světonázorové škody. Toto všechno údajně skončilo Listopadem 1989, takže dnes už žádné libri prohibiti neexistují a čtenáři mají možnost si svobodně vybírat z nepřeberné literární produkce. Je tomu ale opravdu tak?

Nakladatelství Argo před časem avizovalo vydání románu Tábor Zachara Prilepina. Autor byl v té době znám jako zapřisáhlý odpůrce Vladimíra Putina a v českých médiích jej obklopovala aureola hrdiny a bojovníka proti kremelskému establishmentu. Poté se však všichni, kdo se na překlad jednoho z nejlepších ruských autorů současnosti těšili, dozvěděli smutnou zprávu – kniha nakonec nevyjde! A důvod? Prilepin vyjádřil sympatie k Doněcké lidové republice, čímž prý zradil své dosavadní protirežimní názory a... to by tak hrálo, aby si naše prestižní firma pošpinila svou neposkvrněnou pověst vydáním knihy takového protiliberálního renegáta! Signifikantní přitom je, že zmíněné nakladatelství to nedostalo příkazem shora, ale samo se chopilo autocenzurské iniciativy, jeho bdělé kádrové oddělení našlo škraloup na Prilepinově morálně-politickém profilu a zavčas stoplo vydání jeho protispolečenského pamfletu! Samozřejmě, podobnost s dobou husákovské normalizace je čistě náhodná, dnes přece máme svobodu a demokracii a každý si může říkat a psát co chce, že...

Je zkrátka evidentní, že současná protiruská hysterie se z oblasti politiky přenáší do společenských oblastí, které by už svou podstatou měly být přísně apolitické. Fakt, že na hloupost a kulturní omezenost našich mocipánů doplácí ruská literatura, přesněji řečeno čeští čtenáři, kteří se k ní nemohou dostat, je smutnou vizitkou údajně svobodné a nezávislé země. Celá věc zašla dokonce tak daleko, že rusofobní tendence vítězí i nad samotným hlavním axiomem kapitalismu, jímž je zákon nabídky a poptávky. Pokud se na pultech našich knihkupectví tu a tam přece jen objeví kniha nějakého ruského autora, stává se okamžitě bestsellerem a tudíž i skvěle prodejným artiklem – a přesto jich vychází tak málo...

Jestliže nakladatelství Akropolis přichází s knihou Památce paměti, jejíž autorkou je ruská spisovatelka Marija Stěpanovová, pak po jejím přečtení mohu s klidným svědomím prohlásit, že jde o literární událost par excellence a o dílo, jaké se objeví jednou za mnoho let. Dostalo se mi cti je recenzovat a i když už dopředu musím říct, že to patrně bude nad mé síly, přesto se chci pokusit o zachycení alespoň některých postřehů, které mně při četbě táhly hlavou a daly mi podnět k přemýšlení o mnohých otázkách naší pozemské existence. Je třeba hned v úvodu zmínit, že žánrově se kniha vymyká jakýmkoliv snahám o zaškatulkování do přesně definovatelné přihrádky a sám autorčin podtitul „romance“ je (i podle jejích vlastních slov) toliko pokusem o alespoň nějaký orientační bod pro ty, kdo by si chtěli před tím, než ji vezmou do ruky, udělat o knize základní představu. Jisté je jedno – Marija Stěpanovová zkoumá minulost svého rodu, vydává se po stopách rodičů, pra i praprapředků a hledá kruciální momenty jejich životů na pozadí často krutých zvratů ruských i světových dějin. Je jasné, že toto úsilí nemůže být nikdy korunováno úspěchem v podobě nezpochybnitelných zjištění, že se vždy bude jednat toliko o jednotlivé střípky, zatímco výsledná mozaika zůstane jejím očím navždy skrytá. To ji občas deptá a svádí k malodušnosti, ovšem nikterak neodrazuje od nastoupené cesty. Genialita románu Památce paměti spočívá podle mého názoru v tom, že autorka nikdy nepřepíná strunu a třebaže se snaží proniknout do myšlenek a činů svých předků co nejhlouběji, pokaždé přesně ví, kudy vede ona nepřekročitelná hranice, oddělující osobní intimitu od cizího pohledu, citlivý náznak od bulvární prostořekosti, diskrétnost od senzacechtivosti. Mrtví jsou pro ni totiž stále živí, jejich existence pokračuje tím, jak jsou neustále přítomni v naší paměti a takto, řeklo by se „na dálku“, tajemně ovlivňují naše životy. A i když v knize prakticky nenalézáme náboženské motivy, mám za to, že mezi řádky jasně prosvítají a fakticky dávají celému vyprávění jednotící princip. 

Hledání vlastních kořenů se v poslední době pro mnoho lidí stalo jakýmsi koníčkem, pro pátrání v rodokmenových liniích však u většiny z nich neexistuje žádný praktický důvod či citový přesah, jde pouze o faktografickou zvědavost, nemající s pamětí, jak ji chápe Marija Stěpanovová, vůbec nic společného. Pro ruskou autorku je ze všeho nejdůležitější vytěžit z minulosti to opravdu a jedině podstatné, totiž důkaz o metafyzické nadčasovosti (či – lépe řečeno – mimočasovosti) těch, kteří nás „předešli“. „Co jste vy, byli jsme my, co jsme my, budete vy“ však v jejím pojetí neobsahuje žádnou tragiku, protože to, co je zákonité, nemůže být zlé. Když Stěpanovová bilancuje vzestupy a pády svých rodinných předchůdců, tak si pochopitelně velmi dobře uvědomuje, jak se na nich podepsala ta která doba. Přesto však ze stránek její knihy dýchá závan jakéhosi definitivního smíření, nikoli ovšem ve smyslu „odpusťme si, co jsme si“, nýbrž tváří v tvář „posledním věcem člověka“, takříkajíc sub specie aeternitatis. Jako důkaz právě řečeného lze uvést pasáže, v nichž se hovoří o revoluční minulosti některých členů rodiny na přelomu devatenáctého a dvacátého století, přičemž se z historické perspektivy ukázalo, že nenáviděný carský režim byl vystřídám mnohem horším bolševismem. A máme-li být ještě konkrétnější, pak jeden příklad za všechny – na jisté rodinné fotografii je Jakov Sverdlov, jehož tvář působí na autorku mile a sympaticky, aby vzápětí dodala, že v budoucnu se z něj stane jeden z nejbrutálnějších vykonavatelů leninského teroru a že to byl patrně právě on, kdo dal příkaz k zavraždění carské rodiny... 

Kniha je na první pohled nesouvislým konglomerátem existenciálních úvah, portrétů či medailonů jednotlivých osob a kupodivu i rozsáhlou inventarizací rodové pozůstalosti. Pozorný čtenář si však záhy všimne, že v tomto zdánlivém zmatku vládne obdivuhodný řád, v němž má své nezastupitelné místo nejen každý člověk, ale i kniha, dopis či triviální dětská hračka. Pro co nejpřesnější vyjádření svých pocitů neváhá Marija Stěpanovová expandovat do nejrůznějších uměleckých sfér, její obrovská sečtělost a fascinující schopnost brilantní analýzy jí umožňují předestřít před užaslým čtenářem takové pensum úchvatných myšlenek, že román Památce paměti se spíše studuje než čte. V každém případě se k němu určitě budu často a rád vracet. A kdybych měl uvést nějakou druhou knihu, která se silou své výpovědi dá se Stěpanovovou srovnat, napadají mne pouze Dvě knihy vzpomínek Naděždy Mandelštamové!

Z hlediska překladu velice složitý text bravurně zvládla Alena Machoninová. Ta je rovněž autorkou doslovu, který je bohužel spíše názornou ukázkou „povinné“ protiputinovské rétoriky. Přesto mi však v jedné věci dala za pravdu, i když se tak stalo díky kouzlu nechtěného. To když se zmiňuje o jisté poetické skupině mladých ruských básníků (uvádí devět jmen) a smutně konstatuje, že nikdo z nich u nás není znám. Stěžuje si též na to, že o samotné Mariji Stěpanovové se až do vydání Památce paměti v našem literárním prostoru prakticky nevědělo. Odpověď na otázku, proč tomu tak je, však Machoninová nehledá či hledat nechce. Musela by totiž dospět k závěrům, které jsem nastínil v úvodu této recenze...     

EDUARD VERKIN: ZKÁZA OSTROVA SACHALIN

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Svět po jaderné válce – ruský autor přichází s temnou, ale naprosto realistickou vizí

Nevím, proč je k takovým knihám přidáváno adjektivum „postapokalyptické“. Mám za to, že Apokalypsa znamená definitivní a totální konec a po ní už tedy nemůže následovat nic. Nechci se ale pouštět do polemiky o záležitosti, která je spíše akademického charakteru a s vlastní recenzí má jen minimální souvislost...

Není nijak snadné se do románu Zkáza ostrova Sachalin „začíst“. Ruský spisovatel Eduard Verkin totiž vytvořil značně komplikované literární bludiště, v němž se dokáže zorientovat jen ten, kdo se na četbu plně soustředí. Je sice zřejmé, že se ocitáme v době, které předcházel jaderný konflikt mezi USA a Severní Koreou a ani lokalizace místa, kde se děj odehrává, není žádným tajemstvím, když je uvedeno přímo v názvu knihy. Všechno ostatní se ale dozvídáme postupně a nevysloveného zůstává tolik, že musíme napnout veškerou svou pozornost, abychom se v příběhu neztratili. Domnívám se však, že ten, kdo vytrvá, bude odměněn pozoruhodným literárním zážitkem, neboť podobně kvalitních sci-fi románů není mnoho. Pojďme se tedy podívat, co nás čeká.

Dálný východ (konkrétně oblast kolem Ochotského moře) se jen těžce vzpamatovává ze zkázy, která se tudy prohnala. Nejlépe (dá-li se to tak říct po děsivé atomové smršti) je na tom Japonsko, které zůstalo ušetřeno nejhoršího a rychle se navrací k normálnímu životu. Navíc mu teď patří dříve ruský Sachalin, na kterém se nachází nesmírné množství lidí různých národností. V Tokiu však nikdo pořádně neví, co se na tomto velkém ostrově v současnosti děje, zprávy o tamější situaci jsou kusé, protichůdné a mnohdy dokonce hrůzostrašné. Ve vysokých politických kruzích je tudíž rozhodnuto, aby tam byl proveden vědecko-sociologický výzkum za účelem zjištění skutečného stavu věcí. Lila je úspěšnou univerzitní studentkou a úkol podniknout expediční cestu po ostrově je na doporučení rektora svěřen právě jí. 

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-zkaza-ostrova-sachalin

RAY LAMBERT: KAŽDÝ Z NÁS BYL HRDINOU

 

 

Svědek z pláže Omaha promluvil po 75 letech! 

„Den D“... Nejen ti, kteří se zajímají o válečnou literaturu, ale de facto všichni, kdo mají elementární znalosti historie, velmi dobře vědí, o jaké konkrétní datum se jedná. Ano, samozřejmě – 6. červen 1944, akce s krycím názvem Overlord, vylodění spojenců v Normandii. Obrovské množství knih, které o ní byly napsány, svědčí o tom, že tato událost je právem považována za jeden z nejvýznamnějších milníků 2. světové války. A tady se musím k něčemu přiznat – nikdy bych nevěřil, že by se v souvislosti s touto notoricky známou a do detailů zdokumentovanou operací mohly objevit nějaké nové skutečnosti či dosud nezveřejněná svědectví. Kniha Každý z nás byl hrdinou mne však přesvědčila o opaku!

Ray Lambert se dožil úctyhodného věku 100 let a jestliže až téměř na konci svého života zavzpomínal, kde ho onen 6. červen 1944 zastihl, pak je jasné, že půjde o dramatické vyprávění o odvaze a hrdinství, ale i zoufalství a beznaději. Jak známo, operace Overlord měla v první fázi za cíl vybudování několika předmostí na normandském pobřeží. Je vcelku pochopitelné, že tak obrovský a náročný podnik nemohl být promyšlen do všech detailů a muselo se kalkulovat s různými nečekanými problémy. Dwight Eisenhower, Omar Bradley a ostatní velitelé však patrně ani v nejčernějších snech nepočítali s tím, co se odehraje v sektoru, označeném jako Omaha. Dodejme, že právě sem se toho rána jako jeden z prvních blížil výsadkový člun, na jehož palubě se nacházel třiadvacetiletý Ray Lambert...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-kazdy-z-nas-byl-hrdinou

MONS KALLENTOFT: DÍVEJ SE, JAK PADÁM

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nejen detektivka, ale i ostrý řez do útrob nemocné západní společnosti!

Mons Kallentoft byl kdysi můj oblíbený autor. Vodní andělé – ta skvělá detektivka způsobila, že jsem si tohoto švédského spisovatele zařadil do pomyslné škatulky „literární VIP“. Pak ale jednoho dne „díky“ nepovedené knize Bambi můj zájem rázem ochladl, dokonce se dá říct, že jsem s Kallentoftem „skončil“. Nyní je ale zase všechno jinak – Dívej se, jak padám má nejen všechny atributy správného psychothrillerového puzzle, ale i něco (a není toho málo!) navíc. Sympatický Švéd zde před čtenáře předstupuje ve vrcholné formě, je to opět starý dobrý Kallentoft, jehož neuvěřitelně bohatá paleta literárních dovedností mu umožňuje mistrnými tahy malovat obraz děsivého příběhu, který fascinovaného čtenáře nenechá ani na chvíli vydechnout...

Je to už tři roky, co k tomu došlo a manželství Tima a Rebeky je dnes v troskách. Nedokáží spolu nadále žít s děsivým traumatem a výčitkami, proč Emme, jejich šestnáctiletá dcera, si na nich vymámila svolení k tomu proklatému výletu na Baleáry. Turistický ráj s mořem, palmami a sluncem, kde si můžete oddechnout od celoročních starostí, načerpat nové síly či si jen tak vyhodit z kopýtka... Ano, tak se to píše v reklamních brožurách cestovních kanceláří, Tim však ví dávno svoje. Palma de Mallorca, kde už nějaký čas žije, má i druhou, sice ne tak viditelnou, ale o to krutější tvář. Město neřesti a zločinu, gayů a všemožných jiných deviantů, drog a prostituce, celonočních alkoholových excesů a ranních kocovin. A aby toho nebylo málo, je tu také plno sexuálních predátorů, číhajících na své oběti – mladých holek z celého světa, toužících zmizet na chvíli z dohledu rodičů, jsou na ostrově snad tisíce. Tim si nyní velice dobře uvědomuje, jak lehkomyslné a nezodpovědné bylo dovolit naivní puberťačce letět právě sem.

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-divej-se-jak-padam

ALENA MORNŠTAJNOVÁ: LISTOPÁD

 

Sugestivní pohled do fiktivní minulosti a možná i prorocká kniha o blízké budoucnosti! 

Je 20. listopadu 1989, asi čtyři hodiny odpoledne. Nacházím se poblíž brněnského náměstí Svobody, přístupy k němu jsou zahrazeny kordóny chlapů v zelených uniformách, v rukou třímají obrovské bílé obušky. Po Rašínově ulici jde tatínek s malým synkem. Když dítě spatří ty hrozivě vyhlížející bijce, ulekne se, zakopne a spadne. Zvláštní, že se mi v paměti uchoval právě tento detail...

Na lavičce sedí dva starší muži, možná už důchodci. Jeden se zeptá: „Myslíš, že nás budou i dneska mlátit?“ Druhý mu odpovídá: „Dnes už ne!“ Říká to pevným a rozhodným hlasem a mne v tu chvíli napadá, jak si tím může být tak jistý – vždyť brunátné tváře všech těch gestapáků kolem svědčí o něčem jiném. Čekají jen na rozkaz, aby mohli celé náměstí zmasakrovat, lidi nacpat do přistavených antonů a odvézt je na „Leninku“ (což je budova Státní bezpečnosti, v jejímž podzemí se nacházejí smutně proslulé výslechové místnosti). A přece má ten pán pravdu! Policejní komanda najednou mizí a krátce poté je náměstí Svobody plné lidí, mnozí drží zapálené svíčky a v podvečerním soumraku je to vskutku nádherná podívaná. 

Proč to tu ale zmiňuji? Důvod je prostý – při čtení Listopádu Aleny Mornštajnové se vzpomínky na dramatické dny roku 1989 vynořují samy od sebe. Možná i proto, že autorka se zamýšlí nad tím, jak by to u nás vypadalo v případě, když by sametová revoluce nezvítězila a u moci zůstaly staré stalinistické struktury. Tehdy ostatně tento scénář neustále hrozil – vždyť v jednu chvíli se v Praze objevili příslušníci Lidových milicí, jindy jakýsi lampasák vyhrožoval, že pošle do hlavního města tankovou divizi, aby potlačila kontrarevoluci a zachránila socialismus, dokonce i obrovská demonstrace na Letenské pláni měla být rozehnána nízko letícími stíhačkami. Dějiny našeho národa se opravdu mohly ubírat směrem, který Alena Mornštajnová popisuje ve své nové knize...

Joska a Maja se nijak neodlišují od většiny manželských dvojic v socialistickém Československu Jakešovy éry. Zařizují si byt, shánějí nedostatkové zboží a snaží se vytvořit útulný domov pro děti. O událostech v Praze, kde je surově potlačen studentský průvod a začíná protikomunistická revoluce, se dozvídají se zpožděním a nedělají si přílišné naděje, že by snad mohlo dojít k nějakým zásadním společenským změnám. Brzy se však radostná atmosféra dostane i do jejich městečka a na náměstí se konají demonstrace proti nenáviděnému režimu. Při jedné z nich se i nesmělá Maja dostane na tribunu a řekne, co má na srdci. Lidé jí nadšeně tleskají a všem se zdá, že utlačený národ se konečně probudil a už brzy se zbaví jha tyranie. Pak je však jedné noci všemu konec – stanné právo, v ulicích vojáci, do bytů „nepřátel socialismu“ vnikají esenbáci, masové zatýkání, přeplněné věznice... 

Není sebemenších pochyb o tom, že příslušníci komunistického represivního aparátu (Stb, armáda, Lidové milice...) by postupovali přesně tak, jak to vylíčila Alena Mornštajnová. Spisovatelku ovšem zajímá také to, jak by bylo naloženo s dětmi „antispolečenských živlů“. V knize Listopád je značný prostor věnován právě tomuto tématu a domnívám se, že by je skutečně čekal dlouhodobý pobyt v převýchovných zařízeních a že tedy ani zde autorka nijak nepřehání.

Listopád je naštěstí literární fikce. Přesto mi to nedá, abych se v souvislosti se současnou společensko-politickou situací nezamýšlel nad pozvolným nástupem nové totality. Omezování lidských práv a svobod, tentokrát pod heslem boje proti covidu, mi až příliš připomíná dobu počínající normalizace po potlačení Pražského jara. Chtěl bych se mýlit, ale vypadá to, že Listopád je vlastně knihou prorockou... 

POETICKÉ KOMENTÁŘE (251)

 

C h c e t e   j í t   n a   o č k o v á n í ?

k l i d n ě   s i   t o   p í c h n ě t e

n i k d o   v á m   n i c   n e d á ,  a n i

k d y ž   p o   A s t ř e   c h c í p n e t e

POETICKÉ KOMENTÁŘE (250)

 

T o   j a k o  -  n e j d ř í v   Z e n e c a

a   p o t o m   h n e d l e   f u n u s ?

A s i   m ě l   p r a v d u   S e n e c a :

"H o m i n i   h o m o   l u p u s !"

BALADA O OVCÍCH KOVIDOVÝCH

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

(Tuto báseň jsem napsal v reakci na stále agresivnější verbální výpady Naočkovaných, když spatří mé tričko s nápisem: NEOČKUJI SE – ZDRAVÍ MÁM JEN JEDNO! Vždyť kolik lidí již zemřelo poté, co si nechali píchnout ty nevyzkoušené patoky! Další budou mít doživotní dýchací potíže po déle než rok trvajícím nošení roušek a respirátorů. Děti ve školách omdlévají z nedostatku kyslíku, přesto je stále testují a nutí nosit hadr na obličeji...)

 

Rádio nemám, telku též

jen iDnes čtu, když večeřím

i tam však občas přečtu lež

prý covid, roušky... nevěřím!

 

Nakoupit jdu dnes pečivo  

už se tam chystám měsíc snad 

venku je sice deštivo

musím však zahnat něčím hlad

 

Sotva však vyjdu ze dveří

zůstávám stát jak na povel

kdo neuvidí, nevěří!

i na nákup jsem zapomněl

 

Připadám si jak ve zlém snu

nejspíš mne asi šálí zrak?!

Ne – koukám, ani nehlesnu

dali jim roušky na rypák!

 

Těch postav v hnusném hábitu

jsou všude plné ulice!

Mějte si hadr na ksichtu

– proč však i já mám dusit se?

 

Děťátka s šátkem na tváři!

„Maminky, jste fakt praštěné?“

Zlostně se na mne zatváří

a dál si žvaní nadšeně: 

„Kdy půjdeš... co ty... já už dvě!“

– horší než všechny virózy

jsou lidi s rouškou na hubě 

oběti státní psychózy

 

Tolik se bojí covidu

že nejspíš umřou na ten strach

a v maskách jdou i do Lídlu

cítím se tu jak na jehlách

 

Koupit si chleba problém je

za zadkem magor chodí ti

pokladní, ženské prodejné

řvou na něj, ať mě odchytí!

 

Uličku hanby u kasy

vystát si musím s kretény

na čelo fízl ťuká si

furt mele ty své refrény

 

„Občane... rouška... tak to je...

povinnost... všichni... zákony...“

čím větší kdo dnes pako je

tím pevněj sedí na koni

 

A tančí, jak jim pískají

těší se na svou vakcínu

spílají těm, kdo říkají

co je v tom svinstvu za špínu

 

Jak se jim směje Billy Gates

netuší ani náhodou

dají si šlehnout třeba AIDS

a křičí: „Už jsme za vodou!“

 

Noste si hadry na hubě

třeba si fenol píchněte

kráčejte vstříc své záhubě

mne z toho ale vynechte!

POETICKÉ KOMENTÁŘE (249)

P r o   t y ,  k d o   s e   p í c h n o u t   p ů j d o u

n e b u d e   u ž   c e s t y   z p ě t

d o   s m r t i   m í t   t o t i ž   b u d o u

v e   s v é m   t ě l e   h n u s n ý   j e d !

RODIČE ČEKÁ BOJ O DĚTI

 

Vakcinace školáků je na obzoru...

Ten obrázek sice vypadá na první pohled legračně, když se však na celou věc kolem tzv. covidové pandemie podíváme pozorněji, smích nás rychle přejde. Přichází totiž doba, kdy v celosvětovém měřítku dojde ke zcela zásadnímu a nevratnému rozdělení lidí na dvě antagonistické skupiny – na očkované a neočkované. Pro nás je samozřejmě nejdůležitější vědět, jak to bude v České republice.

Očkování, jakkoli dosud nepovinné, je státní mocí propagováno různými výhodami pro ty, kteří jsou „rozumní“. Lze ovšem očekávat, že politika cukru a biče se brzy přechýlí na tu druhou stranu, neboť těch „nerozumných“ je stále ještě příliš mnoho. Jestliže se nedávno mluvilo o tom, že k eliminaci covidu bude stačit proočkovat 60 % populace, tak dnes to už neplatí. Mluví se o osmdesáti či dokonce devadesáti procentech a ani to určitě není definitivní číslo. Je evidentní, že konečným cílem je vakcinace cca 95 % obyvatelstva, přičemž není nijak složité domyslet si, proč tomu tak je.

Naočkovat co možná nejvíce lidí není záležitost medicínská, ale společensko-politická. Mocenské struktury si totiž uvědomují, že společnost, která by byla rozdělena na dva zhruba stejně početné tábory (myšleno naočkovaní vs. nenaočkovaní), není možné ovládat pomocí obvyklých manipulačních metod a dříve či později dojde k dramatickým excesům s nepředvídatelnými důsledky. Dokonce i v případě, že by tu přes všechen nátlak zůstal např. milion odmítačů, tak je to pořád příliš velká síla, s níž se musí počítat. K tomu, aby si i do budoucna zajistil své výsadní postavení, je pro establishment potřebné snížit počet neočkovaných na co nejnižší míru. Takových padesát nebo i sto tisíc „protistátních živlů“ by se pak už dalo vcelku snadno zpacifikovat a společensky deklasovat, třeba tím, že by se proti nim poštval hněv Naočkovaných, což se už tu a tam děje.

Pozitivní je, že národ jako celek zatím odolává. Mainstreamová média bijí na poplach – prý se chce nechat naočkovat jen 75 % lidí a vláda by proto měla v propagační kampani přitvrdit. Naštěstí je to tak, že všechny ty billboardy, plakáty, videa a další instruktážní materiály jsou natolik idiotské, že každého průměrně inteligentního člověka od očkování spolehlivě odradí. To nejtěžší je však teprve před námi – dalo by se říct, že dosud šlo pouze o dělostřeleckou přípravu, hlavní bitva přijde na podzim. Proč si to myslím?

Veškerá očkovací strategie „odborníků“, které vláda poslouchá na slovo, je zaměřena na jediný cíl, bez jehož dosažení se vakcínová teorie i praxe zhroutí jako domeček z karet. Všechno tedy směřuje k tomu, aby se co nejdříve (nejlépe před začátkem nového školního roku) začaly očkovat děti.  Pokusné balónky v podobě testů a roušek na školách dopadly z jejich pohledu na výbornou – rodiče se ve velké většině podvolili a ani ředitelé škol a učitelé neměli s plněním absurdních a zdraví dětí ohrožujících příkazů žádný problém. Dá se tudíž předpokládat, že rovněž proti vakcinaci svých vlastních dětí se rodiče nepostaví, protože ztratili mateřské a otcovské instinkty.

Do té doby ale ještě zbývají nějaké tři měsíce a je potěšitelné, že se tu mezitím etablovaly nejrůznější sdružení, skupiny a spolky odpovědných rodičů, jejichž hlas je stále silněji slyšet. Například facebooková skupina Do škol a školek/bez testů a roušek má víc jak 22 000 členů. Rodiče se spojují i na místních úrovních a vytvářejí komunity, kde si vzájemně vypomáhají radami a zkušenostmi a společně čelí mnohdy nevybíravým útokům ze strany ředitelů škol. Situace je naprosto chaotická, co škola, to jiný výklad Plagových instrukcí, které jsou ostatně natolik nesrozumitelné, až se zdá, že právě s takovým úmyslem byly vydávány...

Každý odpovědný člověk by se měl v této osudové době zamyslet nad tím, jak se zachová, zda popluje s proudem, nebo si uchrání čest a zdravý rozum. Mnozí z nás už pocítili, jak agresivní dokáží být Naočkovaní vůči těm, kdo vládním elitám na jejich covidový špek neskočili. Jsme pro ně jejich černým svědomím, připomínkou toho, že se nechali zmanipulovat a nyní budou až do smrti mít v těle preparát, o němž nikdo neví, co obsahuje a může udělat. Tedy – ti, kdo ho vyrábí, to vědí velmi dobře...

Pak je tu poměrně velká skupina tzv. nerozhodnutých. Na ty je teď propaganda zacílena nejvíce, jim bychom se měli snažit vysvětlovat, o co tady ve skutečnosti jde a upozornit je, že pokud podlehnou a dají se naočkovat, pak již není cesty zpět!

Co dělám konkrétně já? Napsal jsem tento článek, který si třeba někdo přečte. A chci si objednat a v létě nosit tričko s nápisem ZDRAVÍ MÁŠ JEN JEDNO – NEOČKUJ SE!

 

UDĚLÁME ZA ŽIVOTEM TEČKU?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Když vidím tyto a další duchaplné vakcinační plakáty, říkám si, na jaký typ lidí jsou zacílené. Vypadá to, že pouze na naprosté debily, protože normálního člověka takovéto bláboly spíše odradí. Mimochodem – to heslo nahoře „Vyhrňme si rukávy“ pochází z komunistické budovatelské písně padesátých let...

 

A tady máme to samé v bleděmodrém. Tvůrci tohoto blábolu si patrně vůbec neuvědomují kouzlo nechtěného, které se jim podařilo zplodit – ano, v hrobě budou mít tihle synci z moravských sklípků klid už napořád. Tož vzhůru do teho, a všeci, celá dědina, né že se nekdo šprajcne!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tradice jsou dobrá věc, to rozhodně. Nejsem si ale jistý, jestli je rozumné se kvůli nim naočkovat podezřelou vakcínou s nepředvídatelnými vedlejšími účinky. Přeji těmhle veselým a zdravím kypícím šohajům a děvčicám všechno dobré, a proto se jich ptám: Máte opravdu zapotřebí se nechat dobrovolně infikovat nevyzkoušenou chemikálií?

 

 

 

 

 

 

A máme tu další kouzlo nechtěného. Co takhle „Udělejme tečku za životem“? Není málo těch, kteří svou touhu po zázračné vakcíně zaplatili smrtí...

Ano, všichni jen plní rozkazy. Už to samo o sobě by mělo být každému podezřelé. Je evidentní, že očkovací kampaň je vlastně inteligenčním testem národa. Já si to nepíchnu ani za zlaté tele, vždyť zdraví mám jen jedno!

DOBA LÁMÁNÍ CHARAKTERŮ...

Naděje přichází z Liberce

Hlas svědomí mluví jasně – prostě tam MUSÍM jet. Přes celou republiku, s bolavými zády, navíc doma tolik práce... Když však čtu na různých facebookových skupinách ta srdceryvná svědectví maminek, které brání své děti před covidovými fanatiky ve školách, jak bych se pak mohl těmto novodobým hrdinkám podívat do očí?

Respirátory se u nás v Brně už skoro nenosí, ani ten sekuriťák na nádraží žádný nemá, navíc mě upozorňuje na policajty za rohem, kteří by mohli dělat problémy. Rovněž ve vlaku (tedy ve vlacích) je vše OK, průvodčí mi nevytýkají neorespirátorovaný obličej, v klidu přijíždím do města, ve kterém jsem ještě nikdy nebyl...

Liberec na mě působí dost strašidelným dojmem – jako by se tu zastavil čas, bez ladu a skladu jsou tu pomíchány paneláky z konce reálného socialismu s kýčovitými monstry prvobytně pospolného kapitalismu devadesátých let. Nikdo podle všeho neví, co se tu dnes koná, dokonce i  cestu k náměstí E. Beneše se mi daří zjistit až napočtvrté... 

Moc lidí nepřišlo. Pořadatelé jsou ale spokojení, účast prý je velká, já jsem čekal větší – asi proto, že jsem přijel z takové dálky. Perfektní Aleš Svoboda, neúnavný tahoun pelotonu, který má nyní zdolat ďábelský kopec, totiž zabránit povinnému očkování dětí. Kdo přistoupili na kompromis testování a roušek, nejspíš zradí své děti i podruhé a vymění svůj klid za jejich naočkování svinstvem, které jim zničí zdraví. 

Tady jsou však ti druzí. A je z nich cítit odhodlání prát se za svou pravdu až do konce. Ale jaký ten konec nakonec bude? Jsem křesťan a proto i realista, vím dobře, co se píše v poslední knize Nového zákona: „... aby byli pobiti všichni, kdo se neklanějí obrazu šelmy. Nutí také všechny, malé i velké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby si nechali udělat na pravou ruku nebo na čelo znamení, takže nikdo nemůže kupovat anebo prodávat, kdo nemá jako znamení jméno nebo číslo té šelmy.“ Jinými slovy – nastává Apokalypsa a ďábel si svou kořist už zřejmě vzít nenechá. Většina zaslepených vůbec nevidí, že očkování nemá se zdravím a zdravotnictvím nic společného, že jde o poznávací znamení těch, kdo se skloní před vládci tohoto světa. Tlak se stupňuje, reklamy propagující všemožné vakcíny jsou stále dotěrnější a stupidnější, útočí se na nejpřízemnější pudy – nažerete se, budete moci opět chlastat... Kdy přijde to známé „Budete jako Bůh“? A co ti, kteří nepůjdou s davem? Vidím to na odebírání dětí, násilné očkování, internační tábory pro odpírače... Znám rodinu, která se chystá emigrovat a jejich argumenty jsou naprosto opodstatněné. 

Na pódiu zpívá mladík vtipné protestsongy, je to povzbuzující pohled, vždyť teenagery se jim podařilo zmagořit snad nejvíc a hle – tohoto nikoli! A z téhle rázné ženské (snad se na mě za toto označení nebude zlobit, myslím to v dobrém a obdivuji ji) by si měli vzít příklad všichni ti podělaní chlapi, co si nechtějí pálit prsty a drží huby! Seznamuji se s jedním advokátem, úžasný člověk, pošle mi nějaké letáky, které chci rozdávat před brněnskými školami. Dobře mluví i Tereza Hyťhová, takto členka Trikolóry, je za návrat dětí do škol bez podmínek, jenže ouha... Byl jsem před časem na jiné demonstraci a mluvila tam jedna matka o tom, že jí a její dceři vyhrožuje ředitel školy policií, pokud nebude nosit roušku. Pan (nebo soudruh?) ředitel kandidoval před časem v komunálních volbách jako lídr jihomoravské Trikolóry...

Bezpečné vakcíny... O nich přinesla krásné (tedy velice smutné) svědectví paní, jejíž tatínek po Astře-Zenece (jmenuje se ten vitriol takhle?) zkolaboval a jen o vlásek unikl smrti. Jsou tady zástupci různých skupin a spolků, sympatické jsou mi třeba Jičínské matky, taky sem přijeli spanilé jízdy vlajkonošů, starosti mi ale dělá, jak to bude u voleb. Přísaha, Trikolóra, SPD, Občanské hnutí... Co když každý dostane čtyři procenta? To je dvacet procent vyhozených hlasů! Sjednotit se na něčem, to nám Čechům nikdy moc nešlo. A ani nám Moravákům.

Krásné počasí, i když podle předpovědi mělo být všelijak. Po celou dobu svítí sluníčko, teprve až jdu zpět k nádraží, visí nad Libercem hrozivé šedočerné mraky. Spouští se liják a krupobití, vcházím do haly a jediný bez respirátoru čekám na vlak. Paní u pokladen jsou však milé a usměvavé, doporučují mi nejlevnější variantu zpátečních lístků. Liberec, Pardubice, Brno, Šlapanice... Pak čtyři kilometry pěšky a o půl druhé v noci jsem doma. Nádherný den!

Ještě maličkost, na niž jsem málem zapomněl: „Hele mami, duha. A dvě!“ Radostný hlásek holčičky a opravdu – ty dvě duhy nás doprovázely snad hodinu.

POETICKÉ KOMENTÁŘE (248)

 

K d y ž    t a k   n a   t o   č l o v ě k   h l e d í

m á   t e n   p l a k á t   n ě c o   v   s o b ě

c o   t a m   p í š o u   p ř e s n ě   s e d í :  

n e j v ě t š í   k l i d   b u d e   v   h r o b ě . . .

POETICKÉ KOMENTÁŘE (247)

 

V a k c í n o u   s e   c h c e š   d á t   p í c h a t ?

S p ě c h a t  -  t o   j e   c h y b a   l á v k y !

P o č k e j   s i   a ž   z a č n o u   c h c í p a t

k d o   u ž   m a j í   s v é   d v ě   d á v k y . . .

RADOMÍR KOČÍ: PRÁZDNÉ DOMY

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nádherná kniha o pražských domech, které (zatím?) neměly štěstí...  

Svého času jsem byl zaměstnán jako pracovník ostrahy v jednom domě na brněnském Dominikánském náměstí. Ačkoli se jednalo o obrovskou budovu na lukrativním místě v samém centru hned vedle městské radnice, léta zela prázdnotou a pozvolna chátrala. Naštěstí ji zastupitelstvo před několika lety prodalo a nový majitel se pustil do rozsáhlé a náročné rekonstrukce, která byla nedávno úspěšně dokončena. Když tudy dnes procházím, mám radost, že dřívější ostuda Brna je dnes jeho pýchou. V tomto případě se tedy dá mluvit o příběhu se šťastným koncem. Kolik zdevastovaných budov v „mém“ městě však na svou záchranu stále marně čeká?

To samozřejmě neplatí jen pro Brno, podobná situace je i v Praze. Nakladatelství Grada vydalo nedávno pozoruhodnou publikaci s názvem Prázdné domy, věnovanou opuštěným, pomalu (většinou však rychle) se rozpadajícím a po renovaci volajícím objektům v našem hlavním městě. Je to kniha na jednu stranu nádherná a výpravná, s obrovským množstvím fascinujících fotografií, zároveň však i smutná. Vidět totiž tolik budov, často významných historických skvostů, jak na nich hlodá zub času, to je opravdu podívaná, z níž běhá mráz po zádech a sama od sebe se v mysli vynořuje otázka: Jak se něco takového mohlo vůbec stát, kdo má tu hrůzu na svědomí?

Hlavní vinu na tomto politováníhodném stavu má především minulý režim, který „buržoustům“ (tj. přičinlivým jedincům, kteří zbudovali firmy, dávali lidem práci a tím je prý „vykořisťovali“) znárodnil majetky a pak je většinou předal do socialistického vlastnictví všelijakým organizacím, jejichž zaměstnanci k nim neměli žádný citový vztah a podle toho to i vypadalo. Nejhůře zřejmě dopadly nemovitosti, jichž se zmocnila armáda. Truchlivý pohled na jejich ruiny se nám dodnes naskýtá na mnoha místech po celé zemi. Po listopadu 1989 se pak otevřela cesta k podnikání nejen pro poctivce, ale i různé zlatokopy, větřící svou šanci na rychlé a bezpracné zbohatnutí mimo jiné i na trhu s realitami. Nevyřešené vlastnické poměry – tak se úředním jazykem nazývají patové situace, bránící opravit zanedbané budovy nejen v Praze... 

Ať tak či onak, když si v knize Prázdné domy prohlédneme např. fotografie Grand Hotelu Šroubek (od roku 1951 Grandhotel Evropa) a seznámíme se s jeho slavnou prvorepublikovou minulostí, nemůžeme necítit truchlivou nostalgii po dávno zašlých časech a současně rozhořčení nad tím, jak se na něm podepsal komunistický systém. Autor Radomír Kočí používá výbornou metodu, jak nám co nejvíce přiblížit každý konkrétní „případ“ – jde mu o to, abychom kromě fotografií byli podrobně informováni i o historii každého objektu, který do své knihy zařadil. Clam-Gallasův palác, vila Milada, zámek Petrovice, palác Alfa... To je jen malý výběr, na čtenáře toho čeká mnohem víc!

Kniha si určitě zaslouží naši pozornost. Praha – to nejsou jen majestátní a honosné památky, naše hlavní město má v tomto ohledu bohužel i svou odvrácenou stranu v podobě prázdných domů, jak je nazývá Radomír Kočí. Možná, že bychom jim mohli říkat i nějak poeticky – co třeba „domy, které (zatím?) neměly štěstí“?