JAN HOFÍREK: PODRUHÉ DNES UŽ VYCHÁZÍ SLUNCE

 

Haiku není nikdy dost!

Poté, co nedávno vyšla knížka Šálek dál hřeje dlaně, což je sborník haiku od českých a slovenských autorů, přichází nyní jeden z nich s vlastní básnickou sbírkou. Jan Hofírek se v ní ohlíží za svým dlouholetým putováním krajinou této původně japonské poetické formy a vybírá pro čtenáře to nejlepší, co se mu cestou podařilo uvidět. Haiku – to je především symbióza slovního minimalismu s duchovním maximalismem. Řečeno jinak – ve třech (nebo dokonce pouze ve dvou) řádcích má být vyjádřen smyslový vjem, působící na duše čtenářů závanem jakési mimočasové krásy. Nakolik se to v knížce Podruhé dnes už vychází slunce zdařilo, nejlépe posoudí právě oni. U haiku je totiž mimo jiné pozoruhodné to, že je svým způsobem hádankou, čekající na bystré hlavy, které ji rozluští.

Autor svou knihu pojal tak trochu i jako učebnici – případným zájemcům vysvětluje základy teorie haiku a dává jim rady, jak se postupně zdokonalovat v chápání jeho podstaty. Tajným přáním Jana Hofírka je, aby se počtem zatím nevelká česká haiku-komunita rozrostla o nové nadšence. 

UKÁZKY Z KNIHY

Z úvodu:

Proč jsem se rozhodl vydat svá haiku knižně? Jednak mne několik lidí, jejichž názoru si vážím, k tomuto kroku již delší dobu vyzývalo, a také jsem chtěl (snad to nevyzní příliš ambiciózně) rozšířit poněkud úzkou nabídku české „haikuové“ literatury a přispět tak svým skromným dílem k popularizaci této jedinečné básnické formy. Hlavně a především jsem ale toužil vyznat se z lásky k naší rodné řeči a varovat před nebezpečím její degradace na pouhý komunikační prostředek. Co chvíli totiž můžeme z úst nejrůznějších „odborníků“ slyšet nářky na složitost a komplikovanost češtiny a výzvy, aby se nějak zjednodušila. Jak k tomu prý přijdou chudáci děti, které se musí učit všechna ta i/y, mě/mně a další pravopisné záludnosti! Ulehčeme jim život, netrapme je biflováním vyjmenovaných slov, nenuťme je učit se něco, co možná nebudou nikdy potřebovat... 

Ti, kteří tato „moudra“ hlásají, si patrně neuvědomují, že dětem, kterým chtějí údajně pomoci, by tímto ve skutečnosti nesmírně ublížili. Okradli by je totiž o bohatství a květnatost slovní zásoby a tím i o schopnost abstraktního myšlení, takže by z nich vyrostly duchovně ploché bytosti bez estetického cítění, vnímavosti pro krásu a mimo jiné též zcela nezpůsobilé rozumět poezii...

Ta by ostatně po takovýchto jazykových „reformách“ záhy zemřela! 

Z kapitoly Haiku na nás čekají všude:

Před časem probíhala oprava jisté brněnské ulice. Postavili tam takovou tu trojúhelníkovou dopravní značku, na níž chlapík přehazuje lopatou hromadu písku či čeho – z autoškoly si pamatuji, že to znamená Pozor, práce na silnici. Problém ovšem spočíval v tom, že kdykoli jsem tím místem projížděl, nikdo tam nepracoval, takže značka působila dosti podivně. Bylo mi jasné, že je to situace jako stvořená pro legrační haiku (senrjú), dlouho mi však žádné nenapadalo. Až jednou, když jsem se opět zahleděl na toho dělníka na značce a liduprázdnou rozkopanou ulici, mi náhle blesklo hlavou:

Práce na silnici –

maká tu jen

chlap na značce

 

Knížku je možné si objednat na emailové adrese autora: jan.hofirek@seznam.cz

 

(Autor děkuje majiteli firmy POLYPRESS s.r.o. Richardu Šmídovi za skvělou a nadstandardní spolupráci při přípravě a tisku knihy!) 

BRNĚNSKÁ DEMONSTRACE ZA NORMÁLNÍ SVĚT

 

Ještě není vše ztraceno, stále totiž existují lidé, kteří si uchovali zdravý rozum!

Na tu demonstraci jsem se dostal náhodou. Šel jsem právě do brněnského kostela U Michala, kde se v neděli odpoledne konají Mše svaté pro nás, tzv. lefebvristy či fundamentalisty, jak nás nazývají dokonce i naši bratři a sestry v katolické víře. Na Zelném trhu jsem se užasle zastavil – je to opravdu šok (pochopitelně příjemný), když člověk najednou spatří zástup pohodových lidí bez roušek, slyší proslovy, které mu mluví z duše a uvědomí si, že celou společnost se našim mocipánům přes všechnu jejich snahu zblbnout nepodařilo! 

Je tu zkrátka početně sice malá, ale velmi činorodá skupina uvědomělých občanů (říkají si Občanské hnutí), bojujících za právo na odmítnutí pochybných očkovacích procedur, návrat dětí do škol bez ponižujících podmínek a svobodné dýchání bez respirátorů, což by v civilizovaných zemích mělo být samozřejmostí. To, že si většina společnosti neuvědomuje nástup nové totality a slepě plní sebeabsurdnější nařízení všech těch Vojtěchů, Prymulů, Blatných a Arenbergerů, je smutným svědectvím toho, jak snadno lze přijít o svobodu a základní lidská práva.

Snad se ale situace přece jen mění k lepšímu. Např. policisté sice tuto akci monitorovali, ale nijak do ní nezasahovali a vypadalo to, že i oni mají těch idiotských příkazů plné zuby a s lidmi bez roušek a respirátorů sympatizují. Ostatně v brněnských ulicích je lidi s náhubky vidět čím dál méně a převažují ti, kdo celý ten covidový podvod prohlédli a nemíní v něm dál pokračovat.

Na demonstraci jsem (bohudíky!) viděl i několik známých z naší lefébvristické komunity. Ptám se však, kde jsou ostatní katolíci? Jak se s jejich vírou shoduje to, že se nechávají očkovat vakcínami z potracených dětí, nebojují za své ratolesti, na nichž jsou ve školách prováděny šílené experimenty a vůbec se v této apokalyptické době chovají jako zbabělci a zrádci víry... 

 

 

TADEUSZ KONWICKI: ČERNÁ KRONIKA LÁSKY

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„Neznámý“ polský autor je bravurním spisovatelem a zároveň obdivuhodným myslitelem!

Kniha, která mne překvapila a troufám si říct i ohromila fascinující dějovou linkou, zpracovanou s literární bravurou, jakou vídáme pouze u výjimečných autorů. Černá kronika lásky mně vzdáleně upomíná na ruské klasiky, ale i na Knuta Hamsuna či Franze Kafku, což může vzhledem ke stylové odlišnosti těchto autorů vypadat na první pohled nelogicky – musím říct, že i mne udivilo, po jak rozmanitých žánrových cestičkách se Tadeusz Konwicki ve svém románu vydal. Hned však dodám, že ani na chvíli nezbloudil z vytyčeného směru, totiž z transcendentního vnímání lidského pozemského údělu a hlubokého proniknutí do základní existenciální rovnice, totiž časové pomíjivosti našeho života na jedné a jeho tušeného naplnění v mimočasové věčnosti na straně druhé. Rozhodně bych nečekal, že v osobě pro mne dosud neznámého polského autora se setkám nejen s vynikajícím spisovatelem a mistrným psychologem, ale i (v žádném případě se nebojím to slovo použít) myslitelem par excellence.

Podle anotace by čtenář čekal, že půjde o milostný příběh, odehrávající se v předvečer 2. světové války. Jistě, i ten tam je, ovšem hlavním motivem románu je očividně něco jiného. Tadeusz Konwicki se vyznává z lásky ke své domovině, k lidem a zemi, v níž mu bylo dáno se narodit a duchovně vyzrát. Přírodní scenérie krajiny poblíž Vilniusu, starodávné zvyky a obyčeje zdejších obyvatel, pestrost národností, jazyků a náboženství, to vše je zde vylíčeno v tak podmanivé kráse, až se člověku tají dech. Pod touto zdánlivě romantickou vnější fasádou se však ukrývají celé houfy běsů a temných sil, vrhajících lidi do vždy nových a ještě horších šíleností...

Víťa, student gymnázia, přijíždí do rodného městečka, aby se připravil na blížící se maturitní zkoušky. Určitě je zvládne a potom bude studovat na doktora a nakonec se z něj stane vážený a úctyhodný „pán“. Tak si to naplánovala jeho matka, která svému synovi tuto jeho povinnost neustále připomíná. Víťa se však chová úplně jinak, než je od něj očekáváno – o učení nejeví sebemenší zájem a přitahují ho zcela „nepraktické“ věci. Toulá se po loukách a lesích, vysedává u řeky a nad něčím usilovně přemýšlí. Když se seznámí s dívkou z lepší společnosti, je všechno opět velmi podivné. Alina se Víťovi duchovně přizpůsobuje a jejich vztah se stěží dá nazvat láskou. Co když je to ale tak, že pravá láska má vypadat právě takto? Dá se říct, že polský autor ve svém románu analyzuje duševní trauma osamělého jedince, jenž v jisté chvíli spatřil (byť třeba jen nejasně a náznakově) odvrácenou stranu života a tím se navždy vydělil ze společnosti „rozumných“, kteří k onomu poznání dojdou mnohdy až v okamžiku smrti...  

Místně-časové reálie jsou velkolepými kulisami, příběh se ale mohl klidně odehrát v jiné době a na jiném místě. Dokonce to vypadá, že hlavní poselství má být pro čtenáře hádankou, na kterou musí přijít sám. Mám za to, že Černá kronika lásky má takovou vnitřní sílu a napětí, že interpretací a recenzních názorů může být celá řada. Tadeusz Konwicki se v ní ostatně pohybuje hned v několika literárních rovinách. Drsně realistické popisy se střídají s mysteriózními vsuvkami, objevují se též mytologické prvky, do textu jsou zapracovány i informace z dobových černých kronik atd. 

Kniha měla u nás dosti zvláštní osud, za minulého režimu bylo její vydání zakázáno a český čtenář se s ní seznamuje skoro po padesáti letech. Oceňuji vynikající překlad i poctivou redaktorskou práci – neobjevil jsem ani jednu tiskovou chybu. Nakladatelství Pistorius + Olšanská má můj respekt i obdiv!              

KOMICKÉ DUO BUREŠ-HAMAJDA OPĚT NEZKLAMALO

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

aneb baví se celý národ!

Víc jak rok se u nás mluvilo a psalo pouze o covidu a lidi už ta šaškárna přestávala bavit. Lépe řečeno většina z nich pochopila, že ta strašlivá pandemie, kvůli které se tu zavedlo stanné právo, byl od samého začátku podvod a test národa, zda a nakolik se dá zblbnout mediální propagandou. No, teď už nejspíš covidu odzvonilo, protože se najednou zničehonic objevily Vrbětice. Ty nám v následujících dnech, týdnech a měsících budou servírovány se stejnou umanutostí, na jakou jsme si zvykli u covidu.

A přitom je nad slunce jasné, o co tady jde tentokrát. Předpokládal bych, že se ti dva na tom nějak domluví, zvolí koordinovanou a alespoň trochu uvěřitelnou strategii, nacvičí si tu televizní estrádu na nečisto a pak teprve s tím vylezou. Ale to ne! Opět nedokázali nic jiného než předvést se před národem jako Pat s Matem a vyzvracet z obrazovek tolik fantasmagorických blábolů, že jim to uvěřili pouze fialový profesor a madam Pek-Adam. Naopak veřejnost se směje, až se za břicho popadá a Hamajda s Burešem mají z ostudy (a hlavně z blbosti) kabát.

Andrej to, zdá se, už pochopil. A snaží se z té šlamastyky nějak vyhrabat. Proč asi najednou tak vehementně horuje za to, aby se ty údajně nezpochybnitelné důkazy o rejdech ruských špiónů zveřejnily? Pochopitelně ví velmi dobře, že se nic takového nestane, ale udělat rádoby vstřícné gesto vůči občanům neuškodí. Hlavní však je (a na tom už Andy také pracuje) co nejrychleji se distancovat od Hamajdy, který začíná panikařit, plete páté přes deváté a zamotává se do těch svých spikleneckých teorií čím dál víc.

Média, která se krátce po vystoupení oněch dvou kašpárků chystala rozpoutat orwellovskou vlnu nenávisti proti Rusku a Putinovi, již také nemají co říct a vaří z vody. Náhle jim jsou dobré i politické mrtvoly typu Sobotky, Chovance a dalších, s nimiž jsou nyní pořádány jako na běžícím páse sáhodlouhé rozhovory o ničem. Jak se říká, čím víc se v ho.nu šťourá, tím víc páchne. A tahle nejnovější hamáčkohovina smrdí přes celou republiku!       

ROMAN CARDAL: MYSLET V DIKTATUŘE KOREKTNOSTI 2

 

 

Příručka občanské sebeobrany v čase davové politkorektní psychózy! 

Roman Cardal patří k našim předním filosofům, jeho knihy Bůh ve světle filosofie a Identita a diference jsou vrcholnými myšlenkovými výkony a ve čtenáři, zajímajícím se o ontologii, logiku, noetiku a další disciplíny vyvolávají (mluvím teď z vlastní zkušenosti) nadšení a obdiv. V poslední době napřel Cardal svůj intelektuální potenciál i sociologickým směrem a po mimořádně úspěšném prvním dílu knihy Myslet v diktatuře korektnosti přichází nyní s jejím pokračováním.

Tuto recenzi píši shodou okolností v den odvetného fotbalového zápasu Slavia Praha vs. Arsenal. Proč tento fakt zmiňuji je asi každému jasné – politická korektnost se dostala už i do sportu a důsledky jsou vskutku fatální. „Bílý“ hráč byl za tzv. verbální rasismus, k tomu navíc neprokázaný, potrestán zákazem startu na 10 zápasů, zatímco „černý“ soupeř, který likvidačním zákrokem rozkopl lebku našemu brankáři, vyvázl se symbolickým napomenutím. Je pochopitelné, že česká veřejnost (a nejen ta fotbalová) je v šoku a své rozhořčení dává patřičně najevo. Domnívám se ale, že onen příslovečný zakopaný pes leží někde úplně jinde.

Euro-atlantická civilizace je dlouhodobě v ostudné defenzívě tváří v tvář neomarxistickým bojůvkám, které prakticky bez většího odporu ovládly veřejný prostor a dramaticky změnily společenský status quo v neprospěch bělošské populace. Jde fakticky o rasismus s obrácenými barvami, neboť být bělochem je prezentováno jako provinění, za něž se je třeba neustále omlouvat a žít s pocitem jakéhosi morálního dluhu vůči černochům. Podobnou apriorní nadřazenost si nárokují a úspěšně vynucují i všemožné sexuálně deviantní skupiny. Zastrašená veřejnost se bojí projevit sebemenší vzdor, neboť ten je vnímán jako kriminální čin a podle toho i trestán. Země bývalého východního bloku na tom sice ještě nejsou tak katastrofálně jako Západ (polovina našich občanů dosud pamatuje časy reálného socialismu a tudíž vidí, že právě tímto směrem se ubírá EU a USA), ovšem destrukce tradičních společensko-mravních norem postupuje mílovými kroky i tady. V jejím čele jdou politické neziskové organizace, které sice ke svým zvráceným aktivitám nemají žádné legitimní oprávnění, státní moc je ale za ně nijak nestíhá, ale naopak finančně dotuje a všemožně podporuje. Tito novodobí svazáci v současnosti zcela ovládli např. Ministerstvo školství a fakticky určují, co a jak se budou děti učit. Ideologizace vzdělávacího procesu dnes dospěla do horšího stavu, než jaký jsme tu měli před rokem 1989.

Salámová metoda postupných kroků způsobila, že společnost na tyto zkázonosné trendy včas a adekvátně nezareagovala a teď sklízíme trpké plody vlastní nevšímavosti a zbabělosti. Jako příklad si vezměme vítězné tažení homosexualistů, kteří nejdříve požadovali pouze tzv. registrované partnerství. Chceme jen toto a nic víc, takto se tenkrát zapřísahali. Uplynulo pár let a přišli s požadavkem na manželství osob stejného pohlaví. Pak už prý budou spokojení. A ejhle – najednou je na stole návrh na adopci dětí homosexuálními páry! Pochopitelně to neskončí ani tím – v budoucnu můžeme s jistotou čekat pokusy o redefinici manželství na svazek tří a více osob a tedy uzákonění polygamie.

Roman Cardal logicky brilantní a výkladově přístupnou a srozumitelnou formou poukazuje jednak na příčiny současného společensko-politického marasmu, nespokojuje se však pouhou teorií, nýbrž přichází i s návodem, jak si vytvořit mentální imunitu vůči mediálně preferované a téměř glorifikované ultralevicové propagandě a zachovat si zdravý rozum v čase všeobecného šílenství. Mnozí z nás se možná uklidňují tím (vracím se opět k rasismu ve fotbale), že k nám podobné excesy, jaké jsou běžné v dnešní Anglii, přece nemají šanci proniknout. Opravdu? Nebuďme slepí. I když je teď u nás každý normální člověk zděšen skandálním protislávistickým rozhodnutím, jsou i tací, kteří mají tendenci bojovat proti rasismu třeba tak, že se omluví černému fotbalistovi za to, že po zápase udeřil pěstí našeho hráče...

Myslet v diktatuře korektnosti je kniha, která je multikulturními, genderovými, homosexualistickými a dalšími fanatiky napadána za šíření nenávisti, xenofobii, homofobii a – jak jinak – rasismus. Zdravým selským rozumem disponující a ideologicky nepředpojatý čtenář si však okamžitě všimne, že ničeho z toho, co je mu podsouváno, se její autor Roman Cardal nedopouští. Naopak! Jeho klidná a věcná argumentace si určitě získá sympatie všech, jimž jde o klidnou, racionální a o fakta opřenou diskusi!

Knihu je možné si za výhodnou cenu objednat zde:

https://www.knihcentrum.cz/myslet-v-diktature-korektnosti-2   

ČESKÝ NÁROD ZEŠÍLEL...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Proč se rodiče zřekli svých dětí a vydali je do rukou psychopatů?! 

Žijeme v hodně divné době. Znovu jsem si to uvědomil ve chvíli, kdy jsem si přečetl výzvu paní Aleny Hadravové, aby se rodiče přestali bát a bojovali za své děti, na nichž je státem prováděn barbarský experiment s názvem „povinný antigenní test“ (https://www.facebook.com/detskaakademiemadlenka/posts/3526835204304288). Paní Alena je statečná žena, i když vlastně nic mimořádného neudělala. Za normálních okolností je totiž naprosto samozřejmé, že rodiče brání své děti před těmi, kdo by jim chtěli ublížit. To, že většina rodičů se dnes bez reptání podrobuje státní zvůli a maminka, která se jí vzepře, je za hrdinku, svědčí o tom, že už v normálních poměrech nežijeme. Společnost, kde rodiče potlačí přirozený mateřský a otcovský instinkt, zradí své děti a rezignují na jejich ochranu (a tím se jich fakticky zříkají), nezadržitelně směřuje k morálnímu kolapsu s těžko odhadnutelnými důsledky.

Jistě, nejsou to jen rodiče. Stejnou zbabělost projevují i zřizovatelé a ředitelé škol, kteří mnohdy považují direktivy vlády za nesmyslné a protiústavní, ale ohánějí se tím, že je musí dodržovat. Není to přitom zas tak dlouho, co se obžalovaní před soudem hájili tím, že pouze „plnili rozkazy“...

Pokud se snad jednou dožijeme šťastnějších dob (i když v to moc nevěřím), 12. duben, kdy se s těmito hanebnými pokusy na dětech začalo, se prohlásí za Den národní ostudy. Lidé se budou nevěřícně ptát (podobně jako to dnes činíme např. v souvislosti s hrůzami nacismu), jak k něčemu tak zrůdnému vůbec mohlo dojít, proč nikdo neprotestoval a všichni mlčeli?!

Dnes se bohužel neptá nikdo. Český národ totiž zešílel... 

https://www.zdraveforum.cz/

12. DUBEN, DEN NÁRODNÍ HANBY!

 

 

 

 

 

 

T a k   n á m   z a č n o u   t ý r a t   d ě c k a !

K d y ž   t o   n á r o d   d o v o l í

p a k   s i   s   n í m   u ž   v l á d n í   s m e č k a

m ů ž e   d ě l a t   c o k o l i . . .

VÍTE, JAKÁ JE NEJHORŠÍ NADÁVKA?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rada českým fotbalistům, jak politicky korektně nadávat zákeřnému soupeři

Předesílám, že nevím, co řekl hráč Slávie tomu černochovi a ani mě to příliš nezajímá, neboť mám teď v úmyslu něco jiného. Chci se totiž krátce zamyslet nad tím, k jak absurdním koncům vede politická korektnost, když se začne aplikovat i na tak bytostně apolitické fenomény, jako jsou nadávky...

V Anglii je prý dnes nejhorší nadávkou slovo opice. Každý to zde ví a proto si dává pozor, aby tak někoho neotituloval, protože za to hrozí i kriminál. Jak to má ale vědět český fotbalista, který tam přijede sehrát zápas a nezná současné anglické lingvistické reálie? A proč by je měl vůbec znát? Já také nevím, co je za nejhnusnější nadávku považováno v Německu, co v Itálii a co třeba v Pákistánu. Jak to má našinec zjistit, aby tam někomu nechtěně nezpůsobil psychické trauma?

Tomu černochovi prý nevadí, že ho náš hráč nazval zmr.em, ale běsní kvůli té opici. Nikdy by mě nenapadlo, že je něco takového možné. U nás se přece o někom, kdo je  šikovný a bystrý, s oblibou říká, že je chytrý jako opice. To, co je v Anglii nejhorší urážkou, může být tedy jinde komplimentem. Jiný kraj, jiný mrav – nebo to už neplatí?

Jak je v tomto ohledu všechno relativní, ukážu na jedné příhodě z dětství. Když jsem chodil na základní školu, platilo v našem třídním kolektivu za nejodpornější nadávku slovo „cvigráč“. Blbec, pitomec, vůl etc., to bylo O. K., ale za cvigráče se drakonicky trestalo. Nikdo z nás přitom nevěděl, co to znamená, ovšem když tak někdo někoho nazval, vyšetřovalo se to jako zločin a provinilec riskoval nejen zhoršenou známku z mravů, ale i polepšovnu. Až po létech jsem se náhodou dozvěděl, co (tedy spíše kdo) to ten cvigráč je.

V jistém africkém dialektu prý existuje slovo „makanu“, za jehož pouhé vyslovení může jít o kejhák. A tak bych chtěl doporučit našim fotbalistům, aby tak nikoho ze soupeřova mužstva neoslovovali, ani kdyby jim kopem do hlavy zmrzačil brankáře. Když budou na některé hovado pro jeho surovou hru naštvaní, pak ať mu řeknou „You are cvigráč!“ Nic se nestane a ani UEFA to nebude řešit, protože nikdo neví, jak strašná nadávka to byla před padesáti lety na jedné brněnské základce. Tedy kromě mě – a já to nikomu neřeknu...    

FOSTER HUNTINGTON: ŽIVOT BEZ SÍTÍ

 

Bydlení může být nádherné dobrodružství!

Když jsem spatřil titulní stránku knihy Život bez sítí, okamžitě se mi hlavou mihla vzpomínka na dětství a kreslené příběhy Rychlých šípů, které jsem tenkrát zbožňoval (a k nimž se občas rád vracím i na stará kolena). Konkrétně teď mám na mysli příhodu, kdy si pětice nerozlučných kamarádů postavila v koruně stromu malou chýši. Nedopadlo to tenkrát bohužel nijak slavně, neboť v důsledku protržené hráze a následné povodně musely Rychlé šípy svůj pracně vybudovaný příbytek opustit a smutně přihlížet, jak na něm dravý živel dokonává dílo zkázy...

Pokud se vrátím k recenzované knize, tak jí vévodí fotografie nádherné chaty, která nás na první pohled okouzlí, ovšem tím hlavním překvapením je něco jiného. Asi se nestává příliš často, abychom spatřili obydlí, vystavěné po vzoru Rychlých šípů, tedy v koruně vzrostlého stromu. V knize Život bez sítí je to však něco naprosto běžného – její autor Foster Huntington se v ní totiž zaměřil na lidi, jako je on sám, tj. na dobrodruhy, kteří dali vale civilizaci a žijí... ano, třeba na stromech! A také pod zemí, na vodě, v kontejnerech...  

Kdo z nás někdy nezatoužil odpoutat se od moderních vymožeností, hodit za hlavu všechny starosti a stresy, které s sebou přináší dnešní hektické časy a dát přednost prostému životu v lůně přírody! Většinou je to sice krásný, ale beznadějně neuskutečnitelný sen. Ne ovšem proto, že by nám v tom bránily nějaké vnější překážky. Upřímně si přiznejme jedno – přes všechna negativa současné doby její výhody přece jen převažují a navíc jsme už natolik zhýčkaní pohodlím a komfortem, že bychom je nevyměnili ani za pohádkový ostrov někde na rovníku. Tedy, v tomto případě možná ano, ale musel by tam být přístup k internetu, nákupní centrum, kina a McDonalds' a... No, raději toho nechme!

Kdo se rozhodne pro alternativní způsob existence, má samozřejmě řadu možností, jak to provést. Někteří volí variantu, kterou lze označit za radikální – viz např. kniha Raději zešílet v divočině. Dalo by se říct, že Foster Huntington je přívržencem zlaté střední cesty – žít v přírodě, ale nepálit za sebou všechny mosty, které nás spojují se světem. Fotografie v knize nám ukazují netradiční obydlí nejen zvnějšku, ale i zevnitř. A když do nich nahlédneme, ke svému velkému překvapení zjistíme, že jde o útulné a velmi vkusně a účelně zařízené prostory, v nichž se jejich obyvatelé určitě cítí fantasticky! Když k tomu ještě připočteme bonus v podobě úchvatného výhledu do krajiny, který je u těchto „chaloupek na kuřích nožkách“ samozřejmostí, pak to v leckom může probudit touhu vybudovat si něco podobného.

Obrovská rozloha Spojených států nabízí k realizaci přírodního bydlení pochopitelně mnohem víc příležitostí než malinká Česká republika. I u nás se ale v poslední době rozmáhá trend stavebně nenáročných a osaměle stojících domů, u nichž se důsledně dbá na jejich citlivé začlenění do okolního prostředí. Na první český dům na stromě si nejspíš ještě nějaký ten pátek počkáme, po přečtení a prohlédnutí knihy Život bez sítí však nepochybuji, že to nebude trvat příliš dlouho...

Za vydání této unikátní publikace si nakladatelství Grada určitě zaslouží velký dík. Věřím, že se setká s příznivým čtenářským ohlasem a na pultech našich knihkupectví se po ní jen zapráší!

DOUGLAS R. HOFSTADTER: GÖDEL, ESCHER, BACH

 

Vizionářské veledílo je aktuální i po 40 letech od prvního vydání!

Kniha má dva podnázvy – Existenciální gordická balada a Metaforická fuga o mysli a strojích v duchu Lewise Carrolla. Domnívám se však, že by jich klidně mohla mít třeba i deset – toto monumentální dílo o více jak osmi stech stranách totiž pojednává o tolika nejrůznějších logicko-matematicko-psychologicko-filosofických fenoménech, že jej lze pojímat jako svého druhu jedinečnou encyklopedii. Čtenář s úžasem sleduje nikdy nekončící přímou úměru, která doprovází lidské bádání – čím více toho objevíme, poznáme a vyřešíme, tím větší záhady před námi vzápětí vyvstanou...

Hofstadterovu knihu bych asi nezařadil do kategorie populárně-naučných – na to je podle mého názoru příliš vědecká. Zároveň ale určitě není z těch, které jsou určeny toliko úzkému kruhu zasvěcenců – díky autorovu čtivému a do značné míry i originálnímu literární stylu se do ní s chutí začte i ten, pro koho by pojednávaná témata byla jinak nudná a nesrozumitelná. S trochou nadsázky by se dalo říct, že zde máme co do činění s napínavým psychothrillerem, v němž hlavními „postavami“ jsou mozek a duše, přičemž nejdůležitějším úkolem je přijít na to, co ti dva „spolu mají“. „Pátrání“ je to mimořádně obtížné, rozvětvuje se do mnoha směrů, odboček a slepých uliček, je třeba vyslechnout celou řadu „svědků“ (těmi korunními jsou právě Gödel, Escher a Bach) a přitom není vůbec jisté, zda se podaří „případ“ zdárně vyřešit. Mám za to, že napsat na tak komplikovanou  knihu klasickou recenzi vlastně není možné, takže místo toho raději zmíním několik úvah a postřehů, které mne při četbě napadly.

Je lidská mysl (duše) autonomní entitou, nebo jediné, co existuje, je hmota a příčinu myšlení (a vůbec všech našich duševních pochodů) je tudíž nutné hledat v neurobiologických procesech, odehrávajících se v mozku? Odpověď na tuto otázku původně hledali výlučně filosofové – např. Descartes byl přesvědčen o tom, že člověk sice má duši, která řídí jeho myšlení, ovšem „spolupracuje“ při tom s tzv. mozkovou šišinkou. Tento názor podrobil zdrcující kritice Benedikt Spinoza v předmluvě k 5. dílu své Etiky, kde odmítá možnost jakéhokoli spojení duše (mysli) s tělem. Je přitom zajímavé, že substanciální monismus, který je ústřední tezí Spinozovy filosofie, nejenže u něho není (jak by se dalo předpokládat) totožný s materialismem, ale hmota (rozprostraněnost) je pouze jedním z atributů substance, přičemž stejný status atributu má i myšlení. Důvod, proč to tady uvádím, je ten, že byť se mnozí velcí filosofové minulosti (a teď nemyslím jen Descarta a Spinozu) v této záležitosti lišili v subtilnějších jednotlivostech, v názoru, že myšlení nemůže mít hmotnou příčinu, byli většinou zajedno.

Dnes se touto problematikou namísto filosofů zabývají spíše vědci, konkrétně tedy odborníci na výzkum mozku. Důvod je zřejmý – objevy v této oblasti jsou natolik úžasné, až se mnohým zdá, že není daleko vytoužený okamžik, kdy se konečně  zjistí, jak se v mozku tvoří myšlenky a emoce. Když se vrátím ke knize Gödel, Escher, Bach, pak je evidentní, že tento optimismus sdílí i její autor. Douglas R. Hofstadter je pochopitelně na hony vzdálen vulgárně materialistické koncepci a ĺa' Descartes. Dokonce je přesvědčen o tom, že i kdyby se podařilo „sestrojit“ mozek, který by byl do posledního atomu totožný s lidským, přesto by nemyslel. Stále totiž nevíme, co je oním tajemným spouštěčem, jenž způsobí, že „přeskočí jiskra“ a v neuronovém podhoubí dojde k aktivaci myšlení. Až toto zjistíme, pak prý bude cesta k myslícím počítačům a umělé inteligenci otevřená. Tato teorie se však v konečném důsledku opět zakládá na materialistické tezi (byť v tomto případě hodně zjemnělé), že počátek myšlení přece jen musíme hledat v hlubinách mozku. Co když má ale pravdu Spinoza, který tvrdí, že tam nic takového nenajdeme a ani nalézt nemůžeme? Paradoxní navíc je, že někteří z vědců, pracujících na umělé inteligenci, využívají při svých experimentech některé Spinozovy postuláty (psychofyzický paralelismus, teorii afektů aj.)

Ačkoli byla vydána již v roce 1979, kouzlo knihy GEB za ten dlouhý čas nijak nevyprchalo a kromě toho je stále navýsost aktuální! Doporučuji začít s četbou od konce, přesněji řečeno od str. 761 – v kapitole s názvem Místo doslovu – předmluva ke 20. výročí prvního vydání nás Douglas R. Hofstadter seznamuje s peripetiemi, které předcházely jeho rozhodnutí pustit se do tak náročného podniku a především bilancuje, nakolik se za ona dvě desetiletí jeho smělé futurologické vize naplnily. V této souvislosti mne jako zaníceného šachistu zaujala pasáž o šachových počítačích, které v době, kdy knihu psal, hrály ještě velmi slabě a nic nenasvědčovalo tomu, že by jejich výkonnost měla v nejbližší budoucnosti nějak zásadně akcelerovat. Tento pesimistický názor zastával tenkrát i Hofstadter a symbolicky si za to sype na hlavu popel (již v roce 1997 totiž computer Deep Blue porazil mistra světa Garri Kasparova!) Kdo však mohl něco takového v roce 1979 tušit? Samozřejmě nikdo, stejně tak jako v roce 1997 se nám ani nesnilo o tom, že za dalších deset či patnáct let nastane éra supervýkonných enginů,  ve srovnání s nimiž bude Deep Blue připomínat šachového začátečníka!             

Kniha Gödel, Escher, Bach si plným právem zasluhuje adjektiva typu „přelomová“, „vizionářská“, „prorocká“ apod., kterými bývá označována. Ten, kdo si ji pořídí, by se měl připravit na náročné, současně ale nesmírně obohacující čtení. Douglas R. Hofstadter za ni svého času obdržel Pulitzerovu cenu, ještě více jej však patrně těší ten už více jak čtyřicetiletý neutuchající zájem čtenářů. Je chvályhodné a potěšitelné, že nyní vychází i u nás již ve druhém vydání!          

POETICKÉ KOMENTÁŘE (246)

 

U d ě l a j   j a k   b e z m o z c i

c o   j i m   ř e k n e   d e m e n t

j a s n ý   p r o j e v   n e m o c i

d e l i r i u m   t r e m e n t !

NEMLČME KE SKANDÁLNÍMU ROZSUDKU!

 

 

 

 

 

 

Dosavadní plíživá totalita nabírá čím dál větší rychlost... 

V posledních letech si v souvislosti s politicko-společenskou situací kladou mnozí otázku, zda u nás pořád ještě máme demokracii (byť značně zdegenerovanou a fakticky skomírající), nebo již žijeme v nové totalitě. Zdá se, že většina společnosti stále ještě věří, že platí první varianta. Liberálně demokraturní moc si totiž dává velký pozor, aby se národ příliš nepoplašil a zavádění diktatury tudíž probíhá nenápadně a obezřetně. Občas se ale přesto najdou aktivističtí nedočkavci, jimž se zdá salámová metoda příliš pomalá a místo tenkého plátku uříznou rovnou půl štangle. A světe div se, ono jim to většinou projde a lidi vůbec nenapadne, že do nebe volající bezpráví, které postihlo jednoho z nich, se vbrzku stane celospolečenskou normou a drakonické tresty mnohaletého věznění za pouhé projevení názoru budou viset nad hlavami všech!

Mluvím teď samozřejmě o skandálním rozsudku, kdy byl jistý občan poslán na šest let za mříže z důvodu tzv. schvalování atentátu. Stalo se tak ve spojitosti s incidentem na Novém Zélandu, kde kdosi zaútočil na mešitu, aby pomstil oběti islámského terorismu. Jsem křesťan a proto podobné jednání neschvaluji. Má je pomsta, já odplatím stojí v Bibli a Bůh jistě po zásluze potrestá muslimské vrahy. 

Zároveň se ale příliš nedivím, když někdo vezme spravedlnost do vlastních rukou, protože nevěří v Boží  ani lidské soudy a už nedovede nečinně přihlížet zločinům, páchaných ve jménu Alláha. Vzpomínám na film Stará puška - jeho hrdina je (řečeno dnešním jazykem) mnohonásobný vrah, terorista a extrémista, přesto však jej divák vnímá jako postavu jednoznačně kladnou. 

Vraťme se ale k jádru věci. V napsání vcelku nevinné poznámky na sociální síti spatřilo bdělé a ostražité oko liberálně-hamáčkovského soudce natolik hrůzný skutek, že považoval za nutné udělat z pana B. Č. ze Znojma exemplární případ a poslat jej do vězení s trestní sazbou, jaká je udělována těžkým zločincům. Jestli toto není projev totalitní zvůle, pak co by jím tedy mělo být?

Hlavní otázka zní ale jinak - necháme si to líbit?    

STRAŠÍM, STRAŠÍŠ, STRAŠÍME

 

 

 

 

 

 

 

 

 

aneb kdo se nebojí, není Čech!

Jsem z vesnice, takže začnu trochu po našem. Mnozí z těch, kdo tady mají pole nebo zahradu, si pořizují tzv. strašáka, což je většinou nějaká hůl, opentlená starými kabáty, sukněmi a vůbec vším, co už doma překáží. Nahoru se napíchne opelichaný klobouk, takže ta příšera vypadá trochu jako člověk a nějakou dobu odrazuje ptáky, toužící sklidit úrodu třešní, hroznů, meruněk a jiných plodin.

Všimněte si sousloví „nějakou dobu“. Ano, ti ptáci nejsou úplní blbci a brzy jim dojde, že tu z nich někdo dělá pitomce. Po pár dnech většinou zjistí, že ten strašák není tak hrozný, jak vypadá, navíc se nehýbá a osmělují se tudíž přilétat blíž a blíž, až se jej přestanou bát úplně a klidně si na něj sedají. Stává se dokonce, že si v klobouku udělají hnízdo. Hospodáři pak nezbývá nic jiného než okoukaného strašáka odnést a postavit tam nového, který ovšem také nevydrží dlouho a celá akce se tak během sezóny může i několikrát opakovat. Ale proč to píšu?

I my tu už víc jak rok máme strašáka, kterého narafičila naše vláda, aby nás měla pěkně pod kontrolou. Jmenuje se Covid-19 a na světě prý neexistuje nic strašnějšího, co by mohlo člověka potkat. A tak se všichni povinně bojíme a děláme, co zrovna ti nahoře nařídí. Může to být sebevětší hloupost, např. nosit respirátory, které ve skutečnosti ničí plíce či nechat si šťourat v nosu, aby se zjistilo, že jsme pozitivní a tudíž hrozně nemocní, i když se cítíme skvěle.

Tu a tam se ale najde někdo, komu po čase přijde divné, že všichni z jeho rodiny i vzdáleného příbuzenstva jsou v pohodě, když podle ČT všude umírá tolik lidí. A protože nikde na ulici nevidí ani mrazáky s mrtvolami, začne se ptát, jestli to covidové strašidlo vůbec existuje. Když se takových přemýšlivců najde víc, hrůza z nemoci a smrti přestane fungovat, což je pro vrchnost tragédie. 

Snad každý si už všiml, jaká je mezi oběma těmi strašáky (polním a covidovým) nápadná shoda. Lidi (stejně jako ti ptáci) po roce vymývání mozků zjistili, že to s covidem nejspíš nebude tak horké a vládu mají za bandu neschopných individuí, z nichž si dělají šprťouchlata. A tak se to strašení musí periodicky obměňovat a hlavně nabývat na intenzitě. Dnes už dávno nezabírají tzv. ilustrační fota z nemocnic, na nichž je jeden a týž pacient snímán z desítek různých úhlů pohledu a text hovoří o přeplněných jipkách. Jeden čas se to zkoušelo takřka hororově, přes nestíhající krematoria, ale to už je také passé. V současnosti je nejnovějším hitem naturalistické líčení srdceryvných scén z úst různých celebrit, které prý prodělaly covid a teď o tom vytrubují do světa: „...lezl jsem po čtyřech a kašlal krev...“, „...utekl jsem hrobníkovi z lopaty...“, „...chytlo mně to plíce a měl jsem hrůzu z toho, že to přeskočí na srdce...“ 

Říkám si, s čím přijdou ti kašpaři příště. Strašící potenciál je už vyčerpán. Blatný sice před pár dny prohlásil, že tento týden bude nejhorší, dnes tu ale už máme čtvrtek a furt nic. U nás na dědině nikdo neumřel, všichni si žijí, jako by se nechumelilo a o covidu si vyprávějí vtipy...

Ale počkat! Je možné, že to ten Spejbl myslel jinak. Internet je právě teď plný videí z Uherského Hradiště, kde stateční městští strážníci zaklekli na jednoho nenosiče před zraky jeho vyděšeného tříletého dítěte. Takže tím nejnovějším strašákem je podle všeho hrozba fyzických útoků uniformovaných mlátiček na každého, kdo by se odmítl dusit pod respirátorem! Jsem jedním z nich a tak mě zřejmě opravdu čekají pekelné dny, jak vyhrožuje pro změnu Babiš...    

POETICKÉ KOMENTÁŘE (245)

 

 

 

 

 

 

 

 

  

O l d o ,  t o   s i   ř í k á š   p ř í t e l ?

v č e r a   t v r d i l   j e d e n   d o c e n t

k d o   s i   n e c h á   d ě l a t   v ý t ě r

c h y t n e   c o v i d   n a   s t o   p r o c e n t !

POETICKÉ KOMENTÁŘE (244)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

D ě j i n y   j s o u   s t á l e   ž i v é

„C o   m a t é   v   t ý   t a š k a ?“

p r v n ě   j e   t o   t r a g é d i e

p o d r u h é   p a k   f r a š k a   

POETICKÉ KOMENTÁŘE (243)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

T a h l e   r o u š k a ,  t o   j e   p o k l a d

z á j e m c e   v š a k   n e j s p í š   z k l a m u

n o s i t   j i   s m í   k d o   m á   d o k l a d

ž e   j e   č l e n e m   K u - k l u x - k l a n u !

POETICKÉ KOMENTÁŘE (242)

 

V š i c h n i   b u d e m   b ě h e m   p á r   d n í

n o s i t   t e n h l e   p ř í s t r o j

p ř e d   c o v i d e m   n e j l í p   c h r á n í

p o t á p ě č s k á   v ý s t r o j !

POETICKÉ KOMENTÁŘE (241)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

H l e  -  f i n á l n í   v e r z e

n o u z o v é h o   s t a v u !

V í c   u ž   t o t i ž   n e l z e

o r o u š k o v a t   h l a v u . . .  

JAN ŽĎÁREK: OHROŽENI HMYZEM?

 

 

Nádherná a unikátní publikace - přední český entomolog zve čtenáře na výpravu do fascinující říše hmyzu! 

„Nech brouka žít!“ Tato slova z jedné písničky mi mimoděk vytanula na mysli, když mi přišel z nakladatelství Academia recenzní výtisk knihy Ohroženi hmyzem? a já v ní začal listovat. Hned předesílám, že nejde o „obyčejnou“ knihu, ale o unikátní a s mimořádnou pečlivostí připravenou publikaci, která v našem literárním prostoru nemá obdoby. „Hmyzí“ téma je zde představeno ze všech možných úhlů pohledu a čtenář nestačí žasnout nad úchvatným světem živočichů, kolem nichž obvykle chodí bez sebemenšího zájmu...

Člověku, který se zajímá o hmyz, se učeně říká entomolog. A troufám si tvrdit, že Jan Žďárek, autor knihy Ohroženi hmyzem?, je entomologem s velkým E! Proč si to myslím? Ten důvod je následující – protože mi jeho jméno dosud nic neříkalo, zjistil jsem si o něm základní životopisné údaje a nestačil jsem koukat! Nejde ani tak o tituly před jménem i za ním, ale hlavně a především o celoživotní vědeckou práci, oceňovanou u nás i v zahraničí. A jen tak mimochodem – aby někoho pozvali přednášet na americké univerzity, musí být dotyčný stoprocentní odborník!

Jan Žďárek nezanedbává ani publikační činnost, přičemž kniha Ohroženi hmyzem? je patrně jeho opus magnum. Více než pět set stran, křídový papír, velký formát, plno nádherných fotografií, hlavně však kolosální množství fascinujících informací z tajemné hmyzí říše. První kapitola má trochu matematický název Na šest zvířat je pět šestinohých – evidentně tím má být zdůrazněno, že mezi živými bytostmi na naší planetě zaujímá hmyz výsostné postavení. A určitě nejen svým počtem. Je známým faktem, že případné vyhynutí některých hmyzích druhů by znamenalo ekologickou katastrofu planetárních rozměrů. Pochopitelně je tomu i naopak – přemnožení takového kůrovce či třeba sarančat je rovněž pohroma.

V knize mne nejvíc uchvátily pasáže o nesmírné hmyzí inteligenci. Asi každý už někdy četl či slyšel o tom, jak důmyslný systém vládne třeba ve včelím úlu nebo v mraveništi. Trochu teď odbočím a řeknu, že jako věřící člověk samozřejmě znám 5 důkazů Boží existence svatého Tomáše Akvinského. A tady jsem měl před očima takřka na každé stránce jeden z nich – důkaz z účelnosti, která vládne v přírodě! Na jednom místě jsem se např. dočetl, že výkon mravenčího mozku je ve srovnání s lidským (poměřujeme-li je podle jejich velikosti) mnohonásobně vyšší. Dá se tohle a spousta dalších úžasných hmyzích dovedností vysvětlit tzv. přirozeně? Není mnohem rozumnější a dovolím si říct i vědečtější názor, že tady máme co do činění s inteligentním designem?

Kniha Ohroženi hmyzem? má svou dávnou předchůdkyni z roku 1980, kdy Jan Žďárek publikoval svou prvotinu s názvem Neobvyklá setkání. Nyní v předmluvě píše, že tenkrát šlo o výsledek sedmnáctiletého výzkumu. Když k tomu připočteme oněch čtyřicet let, dostáváme se k číslu 57! Ano, právě tolik roků se již tento obdivuhodný vědec (nar. 1932!) věnuje své entomologické vášni...

Domnívám se, že právě tento fakt je možná tím nejlepším doporučením jeho knihy, za jejíž recenzní výtisk děkuji nakladatelství Academia a jmenovitě paní Marii Povýšilové. Přál bych si, aby má skromná recenze přispěla k zájmu čtenářské veřejnosti o toto excelentní dílo, které si určitě zaslouží co největší publicitu. 

ERIC H. CLINE: TŘI KAMENY JSOU ZEĎ

 

Nádherná a poučná kniha o archeologii od na slovo vzatého odborníka!

Bydlím ve vesnici, která se řízením osudu ocitla 2. prosince 1805 přímo v epicentru legendární Bitvy tří císařů. Dodnes se tu při hluboké orbě nacházejí kosterní pozůstatky vojáků a na polích jsou často vidět nadšenci s detektory kovů, hledající válečné trofeje v podobě dělových koulí, šavlí, bodáků či třeba jen knoflíků z uniforem. Napoleonský kult v tomto směru přetrval až do dnešní doby a než jsem začal číst tuto knihu, napadla mne celkem logická otázka, jak časově vzdálená musí být od nás nějaká civilizace, aby se pátrání po jejích artefaktech dalo nazvat archeologií. Předpokládám totiž, že objev jezdeckého třmenu francouzského husara na slavkovském bojišti se těžko dá označit za archeologický nález, na rozdíl třeba od sarkofágu v egyptské pyramidě, kde je tento termín očividně namístě. Odpověď na tuto otázku nechám otevřenou (resp. přenechám ji odborníkům) a zaměřím se na své dojmy z knihy Tři kameny jsou zeď, ve které nás její autor Eric H. Cline seznamuje s dějinami „své“ vědy, samozřejmě včetně největších objevů, k nimž při archeologických výzkumech došlo. 

Předně je třeba říct, že to není kniha odborná, ale spíše tzv. populárně-naučná, což je jen dobře. I dané problematiky neznalý čtenář je totiž okamžitě „v obraze“ a příběhy z dějin archeologie (jak zní podtitul) ho fascinují tak, že úplně propadne kouzlu vyprávění o dávných kulturách. Dlužno dodat, že autor pečlivě vybral příběhy, o nichž by vlastně měl ze školy něco vědět každý a následně k nim přináší podrobnější a méně známé informace. Co se týká mne, tak jsem si už ledacos přečetl o starém Egyptě (např. často a rád se vracím ke knize Jejich veličenstva pyramidy od Vojtěcha Zamarovského), znám Židovskou válku Josefa Flavia, takže vím o pevnosti Masada, kde v roce 73 n. l. spáchali hromadnou sebevraždu poslední bojovníci proti Římanům, nejsou mi neznáma jména jako Heinrich Schliemann (objevitel Tróji) či Jean-Francois Champollion (génius, který rozluštil egyptské hieroglyfy) atd. A přesto mě kniha Tři kameny jsou zeď velice obohatila a – jak se říká – rozšířila mé obzory.

Informace o jejím autorovi se dozvídáme jednak z obálky, hlavně však z pozoruhodné předmluvy, po jejímž přečtení je nám jasné, že Eric H. Cline je odborník par excellence. Za svůj život podnikl desítky archeologických výprav do nejrůznějších lokalit, takže při psaní knihy hodně čerpal z vlastní poznatků a zkušeností. Vyhýbá se v ní suchopárnosti a pouhé popisnosti, naopak miluje humor a kde může, velmi umně jím odlehčuje přísnou vědeckost výkladu. Pamatuje i na ty, kdo by se v archeologii chtěli dál vzdělávat a odkazuje je na příslušnou odbornou literaturu.

Za velké nebezpečí pro archeologii považuje Eric H. Cline stále více se rozmáhající pseudovědecké až kriminální aktivity nejrůznějších jednotlivců i organizací, usilujících o finanční profit z nálezů starodávných předmětů, listin a vůbec všeho, co se dá výhodně zpeněžit. Dochází k drancování a ničení památek z dávných dějin lidstva, takto způsobené škody jsou často nevratné a znamenají ve svých důsledcích globální kulturní katastrofu. 

Na druhou stranu je mu blízký každý, kdo se o archeologii zajímá z nezištných a čistě „objevitelských“ důvodů. Takovýmto nadšencům jsou věnovány speciální kapitoly s názvem Praktické otázky archeologie, kde se jim dostává mnoha cenných rad a doporučení. Ale také varování – i když v různých zemích platí v této záležitosti odlišné zákony, v zásadě je to vždy tak, že všechno cenné, co člověk při „kutání“ najde, nepatří jemu, ale státu!

Knihu Tři kameny jsou zeď mohu pro její čtivost a též odbornou erudovanost jejího autora jednoznačně doporučit. Jsem přesvědčen, že žádný, kdo si ji pořídí do své knihovny, nebude zklamán, protože nad jejími stránkami zažije spoustu dobrodružství, napětí i poučení.