neděle 31. ledna 2021

JSME ODSOUZENI NA DOŽIVOTÍ



 

 

 

 

 

 

 

 

 

aneb jak dlouho si ještě necháme s.át na hlavy?

Už je to skoro rok, co vypuklo koronavirové šílenství a tak snad už přišel čas, kdy je možné provést určité bilancování. Předesílám, že následující řádky jsou čistě mým osobním pohledem na věc a nikomu neupírám právo myslet si něco jiného. Jsem však přesvědčen, že dříve či později vyjde pravda o covidu najevo a ukáže se, že jsem se nemýlil.

Pamatujete si na to, co se říkalo na začátku? Prý nemoc z netopýrů, všechno ostatní patřilo do kategorie hoaxů a konspiračních teorií. Sice se daly občas zaslechnout i jiné názory, ty však byly rychle umlčeny a jejich hlasatelé mediálně zlikvidováni. Co si jen vytrpěla třeba taková Soňa Peková za to, že nevěřila v oficiální teorii o netopýřím původu viru, ale dokazovala, že musel vzniknout uměle. Přitom dnes o správnosti jejích poznatků již nikdo nepochybuje a i mainstreamová média mají za to, že nákaza unikla z nějaké laboratoře (samozřejmě ne americké, ale čínské či ruské, že). Podobně jako Peková skončili postupně všichni (a šlo přitom o na slovo vzaté odborníky!), kdo si troufli zpochybnit onen jedině správný názor, který k nám importovala Evropská unie. Ten zněl, že covid je strašlivá nemoc a je třeba se proti němu bránit všemi možnými způsoby, protože jedině tak se můžeme zachránit. A jako na spásu se začalo čekat na vakcínu, s níž se vrátí ztracená svoboda pohybu, shromažďování, nákupů atd. Pud sebezáchovy je u člověka tím nejsilnějším a tak se národ těmito Jobovými zvěstmi nechal zastrašit do té míry, že poslušně plnil všechno, co si vláda usmyslela. 

Odbočka č. 1: Možná (i když nyní už o tom nijak pevně přesvědčen nejsem) tady skutečně nějaký nový virus je, ale pochybuji, že by měl tak katastrofické dopady na naše zdraví. Sám jsem dvakrát (v prosinci 2019 – tehdy ještě jen tak mimochodem o covidu nebylo ani vidu, ani slechu!) a pak v létě 2020 prodělal zvláštní nemoc, jakou jsem dosud nikdy neměl, ale o nic hrozného nešlo (několik dní horečky, bolest kloubů a malátnost). 

Postupem času mi začalo být divné, že lidé, kteří jsou ateisté a materialisté a tudíž důsledně lpí na tomto pozemském životě jako na té nejcennější hodnotě, se vůbec nechovají tak, jako by šlo o život. Čím víc strašili ostatní, tím bezstarostněji porušovali veškerá hygienická nařízení a já jsem si z toho logicky vydedukoval, že celý ten koronavirový humbuk bude nejspíš nějaká habaďúra. No a pak jeden známý politik prohlásil, že má koronavirus a šel si lehnout do nemocnice. Podle jeho slov to vypadalo, že tam bojuje o život (čemuž ovšem neodpovídal fakt, že od rána do večera psal na facebook), avšak po třech dnech se celý vysmátý a uzdravený nechal vyfotit se zdravotní sestřičkou a tvrdil, že utekl hrobníkovi z lopaty. To se už vážně nedalo brát jinak než jako nepodařený vtip a snaha vytlouct i z koronaviru politický kapitál. Podobně se chovala celá řada dalších politických potentátů, kteří s velkou pompou oznamovali veřejnosti, že měli pozitivní test, aby se po tzv. karanténě zdraví a čilí navrátili do vládních či poslaneckých lavic...

Odbočka číslo 2: Jeden můj známý si v tom čase nechal udělat test na covid, protože chtěl jet do Rakouska a bez něj to nešlo. Při tom mu propíchli přepážku v nosu a od té doby mu tam při dýchání píská. Nemůže kvůli tomu pořádně spát a v nemocnici mu řekli, že se s tím nedá nic dělat. A prý jim tam se stejným problémem chodí i další lidé.

V tom, abych koronavirus nepovažoval za kolosální podvod, mi tenkrát bránila pouze jedna věc. Nejrůznější protipandemická opatření se zaváděla i v Rusku, kde by se Putin určitě nenechal zblbnout liberálně-covidovou propagandou. Z logiky věci vyplývalo jedno: pokud i v Rusku berou situaci s nákazou vážně, tak na tom asi něco bude. Rusové však brzy zjistili, že se v první chvíli nechali napálit jako všichni ostatní, ovšem na rozdíl od Evropy a USA z toho vyvodili příslušné závěry. Hlasatelům apokalyptických hrůz rychle zatli tipec a všechny zákazy a příkazy Putin odvolal s tím, že v případě covidu šlo o záměrně vyvolanou paniku, k níž se Rusko nenechá strhnout. Takže tam už nikdo žádné roušky povinně nenosí, děti chodí normálně do školy a prioritní úsilí lékařů je věnováno starým lidem, aby u nich byla případná nákaza včas podchycena a léčena. U nás se děje pravý opak.

Odbočka číslo 3: Už na počátku tzv. pandemie se tu a tam objevovaly informace, že covid je jen záminka pro nastolení sanitární diktatury. Četl jsem např. tento článek: https://www.protiproud.cz/politika/5039-promoreni-medialni-lzi-kraci-vsichni-dobrovolne-do-otroctvi-staci-pocitat-a-premyslet-komu-slouzi-sanitarni-diktatura-utok-na-duchovni-zivot-velky-bratr-ma-volne-ruce-politici-i-klerus-jen-tupe-slouzi-a-podlehaji.htm. Měl jsem tehdy za to, že autor vidí věci příliš černě. Dnes mu dávám plně za pravdu.

V současné době musí být každému přemýšlivému člověku zřejmé, že covidová hysterie nemá žádný racionální podklad, ale jedná se skutečně o pokus světových šedých eminencí o radikální a nevratnou proměnu politických, finančních a morálních poměrů v globálním měřítku. Když se podíváme na českou vládu, tak všechno, s čím na nás přichází, do posledních detailů kopíruje od Německa, ovšem ani Merkelová nejedná z vlastní vůle, nýbrž hraje podle not, které jí chystá někdo jiný. Politici prostě jen poslušně plní čísi rozkazy, aniž by věděli, kdo konkrétně je vydává.   

Odbočka č. 4: Dostal jsem se ke knize, o níž se u nás nic neví, protože se nehodí do krámu. Původně vyšla v Polsku (asi není náhoda, že právě Poláci teď jako první ze sebe shazují jho nesmyslných restrikcí), následně byla přeložena do slovenštiny a před pár dny mi přišel i její druhý díl. Má název Falešná pandemie a právě ona mně otevřela oči definitivně (https://www.databazeknih.cz/knihy/falosna-pandemia-kritika-vedcov-a-lekarov-458397).

Co bude dál? Stručně řečeno nic. Všechno pojede v covidových kolejích i v příštích dnech, týdnech, měsících a letech. Babiš nikdy nepřizná chybu, nikdy si nenasype na hlavu popel jako Putin a neoznámí národu, že se spolu s celou EU nechal napálit. Kdosi mi nedávno řekl, jakou budoucnost očekává a bude to prý tak, že mladí si za pár let na roušky a všechno ostatní zvyknou jako na zcela normální věc a staří si řeknou, že jim to už nestojí za to, aby dělali nějakou revoluci a dožijí své bídné existence v domácím vězení. A ti ostatní, kterým je řekněme mezi třiceti a padesáti? Několik tisíc uspořádá občas demonstraci, ale zbytek bude čekat na konec pandemie, kterého se pochopitelně nikdo nedočká. Jestli nepřijde na Václavák 300 000 lidí, všechno zůstane tak, jak je to teď. Pokud nebude hůř - viz výmysly o stále nových a nebezpečnějších mutacích covidu, proti nimž jsou prý nutná další a ještě drastičtější opatření. 

P. S.: Před chvílí jsem se vrátil z Tesca, už jsem doma neměl chleba. Všude tam visely plakáty s heslem, jehož smysl mi doteď není jasný: SPOLU TO ZVLÁDNEME!

P. P. S.: A takto skončili naši důchodci. Na stará kolena je totálně odřízli od světa:


 



čtvrtek 28. ledna 2021

MICHAEL MARTIN: PODSTATA POUŠTĚ

 





















Autorova fascinace pouštěmi se po přečtení jeho knihy přenese i na nás! 

Když se řekne poušť, většině lidí vytane na mysli Sahara – ta dvě slova jsou vnímána skoro jako synonyma. Je mi samozřejmě známo, že pouští je na naší planetě velmi mnoho, když jsem však zabrouzdal pamětí a pokusil se oživit školní vědomosti, napadly mne kromě Sahary už jen tři: Gobi, Kalahari a Taklamakan. Po přečtení knihy Podstata pouště (jejíž autor mne přesvědčil, že danému tématu rozumí jako málokdo jiný) mohu s radostí konstatovat, že mé ubohé „pouštní“ znalosti jsou minulostí!

Michael Martin je sympatický německý dobrodruh, kterému pouště učarovaly již v mládí a on jim následně „obětoval“ celý život. Podle toho, co jsem se o něm dočetl, na Zemi patrně neexistuje poušť, kterou by nenavštívil a (nakolik to bylo možné) neprozkoumal. O svých cestách napsal mnoho knih, přičemž Podstata pouště je podle mého názoru jakýmsi „testamentem“, závěrečným shrnutím všeho, co prožil, přičemž úchvatné vyprávění je prokládáno úvahami o takřka transcendentních pocitech, které poušť dokáže v člověku vyvolat...

Ono je to vlastně logické – pustiny bez jakýchkoli známek života nemohou nemít na lidskou duši ohromující, magický vliv. Vezměme si za příklad Rub al-Chálí, což je pouštní oblast na jihu Arabského poloostrova. 780 000 kilometrů čtverečních (to je rozloha, do níž by se „vešla“ dvě Německa) písečných dun, vysokých mnohdy přes 200 metrů – je možné v takovýchto nekonečných dálavách nepociťovat závrať podobnou té, jakou zakoušejí mořeplavci uprostřed oceánu či kosmonauti ve vesmírném prostoru?

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-podstata-pouste

neděle 24. ledna 2021

ULRICH SCHMID: POZNÁTE PTÁKY NAŠICH ZAHRAD?


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Půvabná a poučná kniha, plná nádherných fotografií!

Knížek o ptácích mám sice doma dost (hodně mne toto téma zajímá), ale když se naskytla možnost recenzního výtisku z nakladatelství Kazda, neváhal jsem rozšířit svou sbírku o další exponát. A poté, co mi kniha Poznáte ptáky našich zahrad? přišla a já jí začal listovat, mně bylo hned jasné, že když jsem si o ni napsal, dobře jsem udělal. Zmíněné nakladatelství, zaměřující se převážně na přírodovědnou literaturu, mne již několikrát příjemně překvapilo a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Ale začnu trochu zeširoka.

Ornitologickou zálibu jsem zdědil po svém tatínkovi, který mne často brával na vycházky do přírody a učil poznávat stromy a květiny a pochopitelně též malé i velké opeřence, létající nám nad hlavami. Vzpomínám si třeba, jak jsme jednou ve větrolamu spatřili v korunách topolů veliké hejno nádherných ptáků s půvabnou chocholkou na hlavičce a já se dozvěděl, že to jsou brkoslavi severní, kteří do našich končin zalétávají jen výjimečně. A opravdu od té doby jsem je už nikdy neviděl! Nyní jsem se dočetl, že brkoslavi se u nás v minulosti těšili mimořádně špatné pověsti, neboť jejich přílet byl vnímán jako předzvěst morové epidemie. Takže jsem teď trochu na vážkách moc rád bych alespoň ještě jednou tyto vzácné návštěvníky z dalekého severu spatřil, ale ten mor... úplně mi stačí covid! 

Jak vyplývá z jejího názvu, kniha je jakýmsi znalostním testem a v tomto směru mohu být spokojen většinu ptáků jsem poznal. Bohužel mnohé z nich na své zahradě (a v zimě v krmítku) vídávám stále řidčeji, pokud tedy vůbec. Řekni, kde ti ptáci jsou touto parafrází známé písně si kladu otázku, zda se v posledních letech neudálo v ptačí říši něco neblahého. Tuto zimu mi totiž do krmítka přilétli zatím jen vrabci a sýkorky, po zemi paběrkovali kosi a nějaká ta pěnkava a – to je všechno! A přitom ještě loni tu byli pravidelnými hosty zvonci, zvonohlídci, stehlíci, brhlíci...

Celá recenze zde: 

https://www.knihcentrum.cz/recenze-poznate-ptaky-nasich-zahrad

úterý 19. ledna 2021

PRAVDU O SMRTI GENERÁLA LUČANSKÉHO SE NAKONEC DOZVÍME


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

aneb vrazi zanechali mnoho stop...

Oficiální verze smrti generála Milana Lučanského zní takto: 29. 12. 2020 v 16:30 došlo ke kontrole jeho cely a nebylo zjištěno nic podezřelého. O několik minut později (v 16:39) se ukázalo, že bývalý policejní prezident se oběsil na smyčce z teplákové bundy, jejíž konec uvázal na spodní rám patrové postele. Došlo k pokusům o oživení, dotyčný se však již neprobral z kómatu a druhého dne odpoledne zemřel. Takto celou záležitost prezentují představitelé státních orgánů a většina médií. Pokud si ovšem zkusíme celou situaci reálně představit, pak je každému průměrně inteligentnímu člověku okamžitě jasné, že sebevražedná teorie nemůže obstát před fakty. Když totiž od těch devíti minut odečteme čas, který by byl nutný k sestrojení oprátky a dalším úkonům, pak ve zbývající době rozhodně nemohlo dojít k oběšení s nevratným poškozením mozku. Nehledě samozřejmě na to, že materiál teplákové bundy je k takovému účelu naprosto nevhodný...

Jestliže však sebevražda nepřichází v úvahu, zbývá jako jediná možná alternativa cizí zavinění. Přeloženo do normálního jazyka to znamená, že generál Milan Lučanský byl zavražděn. Nechci zde nyní vypočítávat všechny indicie, které právě na tuto příčinu smrti ukazují, neboť čtenář si je může najít na internetu. Spíše bych se chtěl zamyslet nad tím, za jak dlouho (a zda vůbec) se veřejnost na Slovensku dozví jméno vraha (popř. vrahů) a osob, které se na spiknutí proti generálu Lučanskému podíleli.

Domnívám se, že pravda nakonec najevo vyjde, ovšem netroufám si odhadnout, kdy to bude. Uvědomme si jednu věc došlo k vraždě elitního a i v zahraničí uznávaného policejního důstojníka a to, co teď většina Slováků cítí, je hrůza a zděšení. Dá se říct, že tamější společnost je paralyzována šokujícím zjištěním, že je ovládána politickými gangstery, neváhajícími jít doslova přes mrtvoly. Dá se předpokládat, že existuje velké množství svědků martýria, kterým si pan Lučanský musel projít (vždyť kolik lidí jej muselo vidět např. v nemocnici v Ružomberku). Strach jim však zatím brání cokoli říct, čemuž se nelze divit. Postupně se však jistě začnou dostávat na světlo světa informace, které potvrdí to, co všichni tuší...

V každém případě můžeme z chování a mediálních vystoupení jistých lidí vydedukovat leccos už nyní. Též složení tzv. vyšetřovací komise o mnohém vypovídá, o televizním pořadu Pumpa ani nemluvě. A máme tu i video z generálova pohřbu... 

pátek 15. ledna 2021

POETICKÉ KOMENTÁŘE (239)

 





















V e   š p i t á l u   N a   B u l o v c e

( t a m ,  k d e   H e y d r i c h   c h c í p l   k d y s i )

p e r o u   s e   d n e s   č e s k é   o v c e

o   v a k c í n u   j a k o   k r y s y !  

pondělí 11. ledna 2021

VIKTORIE HANIŠOVÁ: DLOUHÁ TRAŤ

 














Filigránsky rozehrané partie lidských osudů – Viktorie Hanišová v roli hledačky existenciálních jistot...

Smrt je dnes jedním z nejvíce tabuizovaných témat. Zdráháme se o ní mluvit a brát ji vůbec na vědomí, namlouváme si, že se nás netýká a instinktivně se vyhýbáme všemu, co by nám ji mohlo (byť třeba jen velmi vzdáleně) stavět před oči. A přitom smrt je tu s námi stále, nikdo jí neunikne a jak říká jedna otřepaná, zároveň však moudrá fráze je to naše jediná životní jistota.

Na tenký led úvah o posledních věcech člověka se v povídkové knize Dlouhá trať pustila Viktorie Hanišová a hned dodejme, že si svůj již tak složitý úkol navíc záměrně zkomplikovala. Smrt může mít různé podoby a jednou z nich je ta, které jsme si zvykli říkat dobrovolná... A právě mystérium sebevraždy je tím, co jednu z našich nejlepších současných spisovatelek zajímá v jejích povídkách nejvíce všech sedm se totiž právě kolem tohoto ústředního motivu točí.

Hanišová umí psát výborně, již dříve dokázala, že její tvorbě je cizí rutina, vyumělkovanost a jakákoliv hra na city. I tentokrát u ní vše plyne přirozeně a autenticky, povídkové postavy čtenář nejen vidí, ale i cítí, jsou to ostatně lidé, jaké potkává dnes a denně všude kolem sebe. Jakkoli se zdají být jednolitou masou, občas se stane, že nám dají nahlédnout do svého jedinečného světa a my s úžasem zjišťujeme, jak povrchně jsme je doposud znali, tedy fakticky neznali. O tento pohled za kulisy vnějších masek svých bližních se Viktorie Hanišová po celou dobu snaží a nelze neobdivovat pokoru a decentnost, s nimiž tak činí.

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-dlouha-trat 

čtvrtek 7. ledna 2021

POHŘEB ZAVRAŽDĚNÉHO GENERÁLA

 

aneb vrazi mají strach!  

Tím, jak se blíží pohřeb bývalého policejního prezidenta Milana Lučanského, můžeme doslova v přímém přenosu sledovat panickou hrůzu jeho vrahů. Ti se naprosto oprávněně děsí toho, že by poslední rozloučení se statečným generálem, který svého času rázně zatočil s mafií, mohlo být spouštěčem k celonárodnímu povstání. Slovensko připomíná sud s prachem a emoce, nahromaděné v národu, obelhávaném establishmentem a prodejnými médii, hrozí nekontrolovatelně vybuchnout.

U obrovského pietního místa, kam lidé přicházejí zapálit svíčku, lze vidět i řadové policisty, salutující mrtvému druhu ve zbrani. Oficiální místa to se skřípěním zubů tolerují, nic jiného jim ostatně ani nezbývá. Dokonce z jejich strany slyšíme pokrytecká slova o tom, jak si generála Lučanského váží a jaký to byl skvělý člověk v zákulisí však dělají vše pro to, aby znemožnili občanům účast na jeho pohřbu. A třesou se při pomyšlení na to, že by jim policisté vypověděli loajalitu a přidali se k národu...

Říká se, že pravda je jednoduchá, lež naopak složitá. A je tomu opravdu tak vždyť oficiální místa vyprodukovala již tolik fake news a očividných dezinformací, že bychom se jich ani nedopočítali. A do svých lží se zamotávají čím dál víc. Dělat z lidí blbce se však nevyplácí...
 
P. S. Uctít památku Milana Lučanského přišli i lidé v Praze:
 

úterý 5. ledna 2021

POETICKÉ KOMENTÁŘE (238)

 











T o h l e   n e n í   m o ž n é   p ř e c e !

D á v á m   p ř í s n o u   v ý s t r a h u

k a ž d é m u ,  k d o   c h t ě l   b y   W é   C é

u d ě l a t   s i   z   v ý t a h u !

středa 30. prosince 2020

VRAŽDA MILANA LUČANSKÉHO


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

aneb Slovensko na cestě k nové totalitě... 

Smrt generála Milana Lučanského by v každém normálním státě znamenala nejen zbavení funkcí a trestní stíhání těch, kdo jsou za ni zodpovědní, ale i masové společenské protesty, vedoucí ke svržení vlády. Nic z toho se však na Slovensku neděje a tak lze oprávněně tvrdit, že tato země právě překročila politický Rubikon, po němž již není cesty zpět. Ukazuje se, že režim, který je tam nyní nastolován, má evidentní znaky totalitně-oligarchické diktatury.

Proveďme malou rekapitulaci. Když byl bývalý policejní prezident Lučanský tzv. spolupracujícím svědkem nařčen z přijímání úplatků, dobrovolně se vrátil z Chorvatska, aby mohl být k dispozici orgánům činným v trestním řízení. Ačkoli pro to neexistovaly žádné relevantní důvody, skončil 3. 12. ve vazbě, kde se 10. 12. údajně lehce zranil při cvičení. Kvůli tomuto banálnímu úrazu musel být převezen do nemocnice v Ružomberku a tam podstoupit jedenáctihodinovou operaci. Jeho vazební stíhání poté pokračovalo v Prešově, přičemž včera 29. 12. se měl pokusit o sebevraždu. Dnes odpoledne Milan Lučanský zemřel.

Naprostá většina slovenských médií je ovládána neomarxistickými liberálfašisty, takže místo volání po okamžitém vyšetření incidentu se píše o počtu sebevražd, k nimž letos v tamějších věznicích došlo (s jasným záměrem tu Lučanského relativizovat) a podobných záležitostech, a tomu hlavnímu se vyhýbají jako čert kříži. A to z pochopitelného důvodu pátrat po informacích, jak bývalý policejní prezident skutečně zemřel, by totiž znamenalo jít proti svým chlebodárcům, kteří jako jedinou pravdivou prezentují sebevražednou teorii.

Osobně jsem přesvědčen o tom, že Milan Lučanský byl zavražděn, a to již zmíněného 10. prosince. Všechny indicie, které jsem si o tomto případu zjistil, pro to hovoří. Tento statečný policista, který na Slovensku fakticky zlikvidoval mafii organizovaného zločinu, se stal obětí jiné, totiž politické mafie. I když právní anarchie, jež dnes na Slovensku vládne, to zatím neumožňuje, přesto pevně věřím, že jeho vrazi nakonec neuniknou spravedlnosti.

Čest jeho památce!  

pondělí 28. prosince 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (237)


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


O č k o v a t   s e   b ě ž í   n á r o d . . .

c o   j s m e   t o   j e n   z a   š p í n y ? 

ž á d n e j   s i c e   n e n í   m a r o d

v š i c h n i   v š a k   c h t ě j   v a k c í n y !

sobota 26. prosince 2020

DUDÁK, RÝPAR: PRAHA MOSTY SPOJENÁ


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Nádherná a mimořádně obsažná publikace – o pražských mostech dosud nic podobného nevyšlo!

Když mi paní Stáňa Findejsová nabídla recenzní výtisk této knihy, ani na chvíli jsem nezaváhal. Nakladatelství Cattacan, které před časem založila, se totiž specializuje na vydávání lahůdkového druhu literatury, čímž ovšem nemám na mysli oblast gastronomie. Je to spíše tak, že zde vznikají knihy takříkajíc exkluzivní a fajnšmekrovské, zkrátka takové, o něž v jiných nakladatelstvích není z nejrůznějších důvodů zájem. Domnívám se, že Praha mosty spojená je zatím jejich největším a nejzdařilejším (těch nej by se tam dalo doplnit nepočítaně) vydavatelským počinem a hned se pokusím vysvětlit proč.

Karlův most, Most Legií... vím, že je to tak trochu ostuda, ale jako Nepražák jsem ještě donedávna žádné jiné pražské mosty (tedy jejich názvy) neznal. To se nyní změnilo – poté, co jsem knihu Praha mosty spojená dočetl a doprohlížel (jsou v ní snad stovky fotografií, skic, reprodukcí starých obrazů atd.) se domnívám, že se skoro už mohu v tomto směru považovat za odborníka. Jedná se podle mého názoru nejen o překrásnou a dokonale zpracovanou, ale i informačně natolik obsažnou publikaci, že by mohla aspirovat na ocenění Kniha roku 2020!   

Již jsem se zmínil o bezpočtu fotografií, jimiž je kniha doslova vyzdobena a chvíli bych se u nich zastavil. Jde o to, že mnohé z nich jsou z historického hlediska velmi cenné a patrně se publikují vůbec poprvé. Jednotlivé mosty jsou nejdříve představeny v jejich současné podobě a poté následuje fotografické expozé do minulosti, mnohdy velmi vzdálené. Můžeme vidět např. císaře Františka Josefa I., jak s velkou pompou uvádí do provozu most pod Letnou či Most Legií (tenkrát to bylo tak, že místo poklepávání základního kamene se konala slavnost posvěcení posledního kamene), ale i fotografie dosti smutné (Karlův most po zničující povodni r. 1890).

Čtenář se též dozví množství zajímavých údajů o tom, kdy a jakou technikou se pražské mosty stavěly, kdo je projektoval, ale třeba i jak se prováděly zatěžkávací zkoušky či které mosty v průběhu času dosloužily a na Vltavě bychom je dnes již hledali marně. Nabídka fascinujících informací je ovšem tak obrovská, že vybírat z ní jednotlivé „chuťovky“ nemá valný smysl. Lepší je jasně a stručně říct, že takto obsáhlou knihu o pražských mostech jsme tu ještě neměli. 

Milá Stáňo, děkuji ti za překrásný dárek pod stromeček (kniha stihla přijít ještě před Vánocemi). Potěšila nejen mne, ale i členy mé rodiny a jsem přesvědčen, že Praha mosty spojená se dočká pozitivních ohlasů u všech milovníků poučné a hodnotné literatury. Určitě si to zaslouží!  

pátek 25. prosince 2020

LAURA SHEPHERD-ROBINSONOVÁ: KRVAVÝ CUKR


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vynikající psychothriller, vycházející ze skutečných událostí, o nichž se v lepší společnosti nemluví...

Ne, to nemohla být obyčejná vražda! Tělo, visící na kůlu a nesoucí stopy mučení, navíc s vypáleným cejchem, jakým si majitelé označují své otroky to všechno svědčí o tom, že šlo o hrůznou rituální popravu. A určitě též o výstrahu všem, kdo by zde jako Tad Archer chtěli provádět lidskoprávní agitaci a ohrožovat tak výnosné obchody místní smetánky...

Píše se rok 1781 a nacházíme se v Deptfordu, což je městečko nedaleko Londýna. Ten mrtvý muž byl jedné noci nalezen právě tady, u přístavních doků kousek od Temže. Když je o smrti svého bývalého spolužáka informován válečný vysloužilec kapitán Henry Corsham, je pevně rozhodnut udělat vše, co je v jeho silách, aby byl pachatel dopaden a dočkal se spravedlivého trestu. Přijíždí tedy do Deptfordu, kde však ke svému překvapení zjišťuje, že nejenže žádná z odpovědných osob nejeví zájem o objasnění případu, ale dokonce mu je naznačováno, aby se do této záležitosti nemíchal a pokud možno co nejrychleji odjel. Henry má však pro strach uděláno a začne pátrat na vlastní pěst. 

Laura Shepherd-Robinsonová napsala knihu, která je pozoruhodná hned z několika důvodů. Krvavý cukr především odhaluje děsivou pravdu o obchodu s otroky, který se v tom čase provozoval jako něco zcela běžného a navíc i morálně přípustného. Černoši nebyli považováni za lidské bytosti, ale za pouhé živé zboží, které je možné kupovat, prodávat i krutě trestat. K africkému pobřeží připlouvaly otrokářské lodě, na domorodce byly pořádaly hony jako na divou zvěř a poté se s nimi výnosně obchodovalo. Člověku až běhá mráz po zádech, když čte o obojcích, řetězech, cejchovacích značkách, palečnicích a dalších mučících nástrojích, které se tehdy jako běžný artikl prodávaly v obchodech. Ideje humanismu a lidských práv nikomu nic neříkaly a jedinci, kteří násilí páchané na otrocích odsuzovali, byli považováni v lepším případě za pošetilé snílky, v tom horším pak za společenské škůdce a nebezpečné revolucionáře.

Do tohoto historického rámce je děj knihy mistrně zasazen. Žánrově se dle mého názoru jedná o detektivku s prvky psychothrilleru, přičemž působivě navozená atmosféra všudypřítomného tajemna a skrytého nebezpečí je dramaticky umocněna prostředím přístavního městečka, plného krčem, heren, vykřičených domů a temných uliček, v nichž se potloukají pochybné existence, před nimiž se Henry Corsham musí mít neustále na pozoru. Je mu jasné, že k tomu, aby ve vyšetřování vraždy pokročil, si musí vytvořit síť informátorů, místní lidé se mu však většinou bojí cokoli říct. Několik záchytných bodů sice postupem doby najde, ale zároveň s tím přicházejí i nové komplikace, takže čtenář je držen v permanentním napětí.

Jediné, co bych autorce vytkl, jsou dle mého názoru zbytečné pokusy o natahování knihy a některé překombinované pasáže v její druhé polovině. To však nic nemění na tom, že Krvavý cukr je vynikající psychothriller, navíc s přidanou hodnotou v podobě děsivého svědectví o jedné z nejtemnějších kapitol evropské civilizace...

středa 23. prosince 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (236)

 













 

L i d i   j s o u   j a k   s t á d o   h o v a d  

n e l z e   s e   v š a k   n a   n ě   z l o b i t

k d o   s e   n e c h á   n a o č k o v a t

b u d e   z   n ě h o   h o m o   c o v i d 

úterý 22. prosince 2020

KARIN LEDNICKÁ: ŠIKMÝ KOSTEL II


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Karin Lednická pokračuje ve své spanilé jízdě – druhý díl její trilogie je opět fascinujícím čtenářským zážitkem!

Toužebně vyhlížené pokračování Šikmého kostela je na světě! Přesněji řečeno na pultech knihkupectví se má objevit 21. ledna 2021, patřím však ke šťastlivcům, jimž byl už nyní zaslán recenzní výtisk. A hned v úvodu se musím přiznat, že jsem jej otevíral s určitými obavami. Ty měly svůj důvod v rychlosti, s jakou za prvním tento druhý díl následoval. Je vůbec možné při takovémto tempu na jedné a šestisetstránkovém objemu knihy na straně druhé udržet literární kvalitu? K mému překvapení se to Karin Lednické podařilo na výbornou – při čtení jsem se hned zkraje (a poté až do konce) mohl ubezpečit o tom, že autorka ze svého spisovatelského umu nejenže nic neztratila, ale naopak mi v jejím případě napadá přísloví o zrajícím vínu...   

U Lednické je evidentní, že precizní znalost historie regionu považuje u tohoto druhu literatury za zásadní předpoklad pro to, aby se vůbec dalo před čtenáře předstoupit s čistým svědomím, resp. s vědomím, že se v tomto směru učinilo vše, co jen bylo možné. Jinak řečeno badatelská poctivost je u ní samozřejmostí a dýchá na nás z každé stránky, ta by však sama o sobě ještě dobrou knihu neudělala. Podmanivá krása románu spočívá podle mého názoru především v tom, že se autorce mistrovsky daří skloubit drsný realismus doby s citlivostí pro jedinečné životní příběhy hlavních postav. Obdivuhodně vyvážená symbióza těchto dvou nanejvýš nekompatibilních prvků je tím, co vytváří onu uhrančivou atmosféru permanentní dramatičnosti, jíž se u Karin Lednické tolik obdivujeme. Kniha má šest set stran a přesto se ani na chvíli nenudíme a stále jsme drženi v napětí v očekávání věcí příštích. Za samostatnou zmínku pak stojí fakt, že dějová osa, složená z mnoha časoprostorových fragmentů se netříští na jednotlivé minipříběhy, ale zůstává po celý čas vzácně kompaktní. 

Druhý díl trilogie je situován do období let 1921 – 1945. Zcela plynule a přirozeně navazuje na ten první a nemám tím na mysli jen časovou posloupnost. Jak už jsem zmínil, laťku literární kvality, kterou Karin Lednická tak vysoko nastavila tam, si udržuje i zde a není sebemenších pochyb, že opět stvořila úchvatné dílo, které se dočká nadšených čtenářských ohlasů. A zcela jistě i tentokrát vyvolá četné diskuse na téma viny a trestu, které se s tímto národnostně promíchaným a společensko-politickými změnami sužovaným krajem táhne snad od nepaměti. Sama spisovatelka se v tomto ohledu nestaví na žádnou stranu a udržuje si obdivuhodnou objektivitu, čímž se jí zároveň skvěle daří odhalovat nesmyslnost, nebezpečnost a vposledku i tragikomičnost všech forem hurávlastenectví. Jeden příklad za všechny: Český ředitel dolu nutí polského havíře pod hrozbou propuštění k tomu, aby nechal zapsat své děti do české školy – Těšínsko přece patří Československu! Po létech se situace obrátí a nyní polští nacionalisté vyhánějí své české spoluobčany z jejich domovů – Těšínsko teď je a už navždy bude polské! Zanedlouho sem přijde Hitler a oznámí, že Těšínsko bylo odjakživa germánské a Slované (a příliš nerozlišuje mezi Čechy, Poláky s Slezany) tu nemají co pohledávat. Ani tisíciletá říše však nepotrvá věčně...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/karin-lednicka-pokracuje-ve-sve-spanile-jizde-druhy-dil-jeji-trilogie-je-opet-fascinujicim-ctenarskym-zazitkem

pondělí 21. prosince 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (235)

 





















M ě l y   b y   t a m   p a d a t   h l a v y

z a   t o h l e t o   s t r a š n é   z v ě r s t v o

h o a x y   a   l ž i v é   z p r á v y

š í ř í   s a m o   m i n i s t e r s t v o !

čtvrtek 17. prosince 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (234)

 






















T o   s e   p ř e s n ě   h o d í

i   n a   n a š i  z e m  

n e j v í c   n á m   d n e s   š k o d í

o s l i   s   j e j i c h   P S E M

pondělí 14. prosince 2020

JACK FAIRWEATHER: DOBROVOLNÍK

 














Kniha o „jiné“ Osvětimi – v roce 1940 ještě nikdo nic netušil...

A to jsem si myslel, že o Osvětimi vím už (skoro) všechno! Chyba lávky – Jack Fairweather mne svou knihou Dobrovolník z tohoto omylu vyvedl a opět potvrdil známou pravdu, že historie největšího vyhlazovacího tábora  má dodnes svá bílá místa, čekající na zmapování. „Skutečný příběh odbojáře, který se nechal uvěznit v Osvětimi“ – už samotný podtitul dává tušit, že půjde o četbu mimořádně napínavou a dramatickou a je tomu skutečně tak. Knihu jsem přečetl za dva dny, přičemž jejích 470 stran je důkazem, že jsem se od ní takřka neodtrhl...

Witold Pilecki – komu toto jméno něco říká? Nijak povědomě neznělo ani uším mladého amerického novináře, který (jak píše v předmluvě) se o neuvěřitelném příběhu statečného polského odbojáře dozvěděl víceméně náhodou v roce 2011, okamžitě jím však byl uchvácen a zatoužil zjistit si o něm víc. Pokud se někdo nechá dobrovolně odtransportovat do Osvětimi, musí to být buď šílenec, nebo naopak velký hrdina. Takto nějak Jack Fairweather uvažoval, když začátkem roku 2016 odletěl do Polska, aby si přímo na místě opatřil materiál pro knihu, kterou hodlal o tom podivném (či spíše podivuhodném) člověku napsat.

Poté, co se Němci po bleskové válce zmocnili Polska, okamžitě rozpoutali na obsazeném území brutální teror. Úplně potlačit polský odboj se jim však nepodařilo, takže se na světlo světa začínaly dostávat informace, které se okupanti snažili utajit. Jedna z nich hovořila o tom, že nedaleko Krakova se v Osvětimi nachází koncentrační tábor, v němž dochází k neslýchaným zvěrstvům, ovšem tyto zprávy nebylo možné nijak ověřit. Tak vznikl plán infiltrovat do Osvětimi spolehlivého člena polského hnutí odporu, který by měl dva úkoly – jednak zjistit, co se tam konkrétně děje a rovněž (pokud to bude možné) vytvořit ilegální táborovou organizaci. Tímto šokujícím úkolem byl pověřen devětatřicetiletý Witold Pilecki, který se 19. září 1940 nechal při jedné z četných německých razií ve Varšavě zatknout v „naději“, že bude poslán právě do Osvětimi. K tomu skutečně došlo a odvážný polský vlastenec tak mohl začít svou děsivou anabázi...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-dobrovolnik

čtvrtek 10. prosince 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (233)

 













N o v ý   n á p a d   z   v l á d n í c h   l a v i c 

n i c   d o b r é h o   n e v ě s t í

c o   v š a k   c h t í t   o d   d u t ý c h   p a l i c

n e ž l i   k o l o   n e š t ě s t í !

NECHÁME SE ZBLBNOUT VAKCÍNOVOU PROPAGANDOU?



 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Chystá se na příští rok vymývání mozků na způsob padesátých let?  

Z mainstreamových médií se teď čím dál častěji dozvídáme o údajně velice sofistikovaných dezinformacích, šířících se v souvislosti s tím, jak se blíží očkování obyvatelstva proti koronaviru. Mediální agitpropčíci bijí na poplach – vláda prý zcela selhává v informační válce a nemá připravenu žádnou osvětovou kampaň, která by národu vysvětlila, že se není čeho bát, protože za drahý peníz nakoupené vakcíny jsou spolehlivé a bezpečné.

Ze svého úhlu pohledu mají tito presstituti pravdu – naše vrchnost skutečně žila v domnění, že na to, aby na vakcínu čekali jako na smilování, už oblbla své poddané dostatečně. Když se však nyní ukazuje, že tomu tak není a asi 60 % Čechů se k vakcinaci staví mírně řečeno nedůvěřivě, vypukla v nejvyšších patrech státní moci panika. V posledních dnech jsme svědky toho, že se rozjíždí přesvědčovací kampaň, zatím však naprosto chaotická. Spočívá vlastně pouze v tom, že se jednotliví potentáti předhánějí v místopřísežných prohlášeních, jak půjdou národu příkladem a nechají se naočkovat jako první...

Není pochyb o tom, že v brzké době (tipoval bych to tak na začátek příštího roku) vypukne už opravdická masírovací smršť. Docela se na ni těším, protože to bezpochyby bude velká legrace – logické argumenty pro účast na vakcinaci neexistují a státem najatým markeťákům tak nezbude nic jiného, než si vypomáhat poupravenými komunistickými hesly z padesátých let. Technika se samozřejmě použije ta současná (nejspíše půjde o videoklipy) a konkrétně by to mohlo vypadat asi takhle: 

Cílová skupina č. 1: důchodci 

Na židli v ordinaci sedí asi osmdesátiletá seniorka, sestra se jí chystá píchnout injekci. Stařena se usměje do kamery a prohlásí:  

Chci si užít dlouhé penze
bez vakcíny to však nelze!
 

Když dostane injekci, poděkuje sestře a opět se podívá do kamery, tentokrát s vážným a přísným výrazem a ponurým hlasem pronese:  

Chcete tu žít do sta let?
Pak nesmíte otálet!

- - - - - 

Cílová skupina č. 2: středoškoláci 

Před budovou gymnázia stojí skupina rozjásaných svazáků. Mávají unijními vlajkami a provolávají následující heslo:

Jenom hlupák, až to praští
ruským trollům všechno zbaští
my se zblbnout nedáme
očkovat se necháme!

- - - - -
 
Cílová skupina č. 3: dělníci a ostatní manuálně pracující 

Z továrny po šichtě vychází skupina chlapů a baví se o situaci kolem koronaviru a očkování. Jeden říká to, druhý ono, začnou se hádat, až spor nakonec rozřeší jejich parťák. Se slovy Tak dost! utne diskusi, významně zvedne ukazováček a téměř vykřikne: 

Vakcínu kdo dá si píchnout
nemůže už potom chcípnout! 

Ostatní se na chvíli zarazí, pak se jim na tvářích objeví široký úsměv a udělají známé gesto a ľa Pat a Mat.

- - - - - 

Cílová skupina č. 4: sportovní fandové 

Kamera zabírá Staroměstské náměstí a lidi s českými vlajkami (politicko-nekorektní vlastenectví bude v tomto případě výjimečně vzato na milost), jak oslavují nějakou výhru národního týmu. Ozývá se mohutný pokřik: 

Jsi-li správný, hrdý Čech
očkovat se rychle nech!
Bez vakcíny nejsi Čech
hop, hop, hop!

„Své“ video dostanou pochopitelně i další skupiny obyvatelstva – maminky na mateřské, soukromě hospodařící rolníci, chovatelé drobného domácího zvířectva, malíři a natěrači, poštovní doručovatelé atd. Bude to fakt síla – a především děsná sranda!

úterý 8. prosince 2020

PETR SOJKA: PRAŽSKÉ DVORKY

 














„Odvrácená strana“ Prahy aneb krása skrytá lidským zrakům!  

Nakladatelství Grada vydalo v poslední době celou řadu nádherných publikací o našem hlavním městě a jak se zdá, hodlá v tomto chvályhodném trendu pokračovat. Důkazem je kniha Pražské dvorky, v níž se autor pokusil (a dlužno hned v úvodu  říct, že mimořádně úspěšně) ukázat nám metropoli na Vltavě takříkajíc z její „odvrácené strany“. Petr Sojka je v tomto ohledu na slovo vzatým odborníkem, protože stejné tématice se věnuje i v televizních reportážích a pokud se rozhodl své „pražskodvorkové“ znalosti a zkušenosti lidově řečeno „hodit na papír“, pak udělal moc dobře. Ať jsou totiž informační technologie v dnešní době sebevyspělejší, starou dobrou knihu nahradit nedokážou. 

Praha je jako málokteré jiné město doslova „zaplavena“ pamětihodnostmi všeho druhu a knihy o Karlově mostě, Orloji, Hradčanech, Národním muzeu etc. budou vycházet znova a znova. V posledních letech jsme však svědky pozoruhodného fenoménu, kdy literární zájem některých autorů se soustřeďuje spíše na místa, která jen zřídka bývají cílem návštěvníků stověžaté krasavice, přičemž za prohlídku určitě stojí. Praha neznámá – takto se jmenuje série knih (dosud vyšly čtyři a věřím, že jejich autor Petr Ryska v tomto ještě neřekl poslední slovo!), seznamující nás s „jiným“ městem, než na jaké jsme byli dosud „zvyklí“. Podobným směrem se ubírá i David Černý – jeho Tajemství Prahy mají zatím dva díly a prý se chystá třetí. A teď tedy  Petr Sojka a Pražské dvorky... 

Kniha je rozdělena do šedesáti kapitol a každá z nich se věnuje „svému“ dvorku. Jak vidno, je jich tolik, že všechny vypočítávat nemá smysl, přesto mi to však nedá, abych nezmínil alespoň některé. Začnu Holečkovou ulicí a domem s popisným číslem 61, který vlastní paní Dana Mašková. Na samotných těchto údajích není pochopitelně nic pozoruhodného, ovšem pouze do okamžiku, než se zmíněnému domu podíváme trochu víc „na zoubek“. Jeho dvorek je totiž malým půvabným královstvím, jemuž vévodí obrovská skalka se zurčícím potůčkem a mnoha dalšími skvosty. Umělecky založená majitelka využila toho, že byty mají ve vnitřním traktu pavlače, které mohou v případě potřeby posloužit jako svérázné hlediště. A co tak významného se na tom jejím dvorečku děje, že se tam pravidelně schází nadšení diváci? No přece tradiční a stále oblíbenější módní přehlídky, úplně stejné a přesto naprosto jiné než ty „opravdové“. 

Podobný „případ“ je paní Kateřina Ebelová. V jejím domě je cukrárna, kavárna, galerie a Muzeum kávy, ovšem to hlavní se skrývá „vzadu“. Až si prohlédnete fotky té úchvatné  zahrady (co zahrady – to je přímo botanický ráj!), určitě budete mít sto chutí se tam vydat a prohlédnout si to všechno na vlastní oči! Paní Kateřina má zkrátka jedinečný talent na přeměnu nevzhledných míst (dříve tu byl jen zanedbaný dvorek) v nádherná zátiší, plná zeleně a života.

Petr Sojka stručně, ale velmi poutavě vypráví o historii i současnosti jednotlivých dvorků a prokládá to krásnými fotografiemi, díky nimž má čtenář možnost vidět, jak to které místo vypadalo dřív a co se na něm k dnešku změnilo. Dá se říct, že naprostá většina rekonstrukcí pražských dvorků dopadla dobře, za příklad může sloužit ten v domě č. 4 na Jánském vršku – líbí se mi, jak dokonale zde byl zachován původní ráz a přesto všechno nádherně „prokouklo“!

To dvůr domu na Malostranském náměstí č. 1 na rekonstrukci teprve čeká. Z fotek je zřejmé, že bydlet tady je pro zdejší obyvatele už poněkud nebezpečné a s opravami nelze otálet. Přesto se mě zmocňuje jistá nostalgie, že už to tu nebude jako dřív a genius loci nenávratně zmizí. Ale třeba se mýlím...

O knize Petra Sojky Pražské dvorky (podívejme se, jak se to krásně rýmuje!) by se dalo psát ještě dlouho. Jsem přesvědčen, že ten, kdo si ji koupí, určitě neprohloupí, protože se stane ozdobou jeho knihovny a bude se k ní rád vracet. Mimochodem – blíží se Vánoce a já vím o jednom bezva dárku pod stromeček!