ROBERT ŠLACHTA, JOSEF KLÍMA: TŘICET LET POD PŘÍSAHOU

Absolutní bestseller – nekompromisní sonda do společensko-politické žumpy odhaluje rozklad státu, ovládaného mafií!    

Okamžikem, kdy si dvě tehdy nejsilnější politické strany (ODS a ČSSD) prostřednictvím opoziční smlouvy rozdělily své sféry vlivu prakticky ve všech oblastech státní správy, začala éra organizované, metodicky propracované a systematicky prováděné korupce, která uvrhla zemi do totálního morálního marasmu. Protagonisté tehdejších událostí se sice snažili nové mocenské poměry různým způsobem ospravedlňovat (např. tvrzením, že jde o chvályhodný posun od „divokých devadesátých let“ k „normálnímu“ kapitalismu), účelovost těchto tvrzení však bila do očí. Jistě, gangsterské metody z prvních let privatizace se staly minulostí, těžko ovšem lze za pozitivum označit vstup organizovaného zločinu do politiky a mafianizaci fakticky celého státního aparátu.

Rádoby „zásadní hodnotové střety“ politiků ODS a ČSSD na televizní obrazovce a jejich „nesmiřitelné“ hádky v Parlamentu nebyly pochopitelně ničím jiným než divadlem pro voliče, kteří měli nadále věřit, že u nás máme „pravici“ a „levici“ a tedy alternativy, z nichž si mohou u uren vybrat. To, že jsou pouze bezcennými pěšáky ve špinavé hře, si lidé uvědomovali jen pozvolna, protože establishmentem vytvořený a přísně udržovaný status quo zabraňoval proniknutí „nepříjemných“ informací na veřejnost. V jak otráveném politicko-společenském klimatu žije se tak národ dozvídal víceméně náhodou díky aférám, které již nebylo možné ututlat, což byl třeba případ pražského „lobbisty“ Janouška, který se opil a srazil na přechodu ženu a z jehož telefonátů vysvítalo, že je „loutkovodičem“ mnoha politiků včetně pražského primátora!
Vraťme se ale ke knize Třicet let pod přísahou, která je fascinující výpovědí bývalého elitního policisty o poměrech, které panovaly v mocenských strukturách státu v časech, kdy šéfoval Úřadu pro odhalování organizovaného zločinu. Robert Šlachta se sice v rozhovoru s Josefem Klímou vrací až k samotným začátkům své policejní kariéry, hlavním tématem knihy jsou však logicky léta 2008 – 2016, během nichž rozkrýval korupční a klientelistické sítě a postupně zjišťoval, že bojuje s chobotnicí, jejíž chapadla sahají až do nejvyšších politických pater. Jeho svědectví se čte jako mrazivý thriller, který je navíc o to hrůznější, že není (jak jsme u tohoto žánru zvyklí) výplodem autorovy fantazie, nýbrž literaturou faktu par excellence. Mnohé z postav, které před námi na stránkách knihy defilují, se posléze v sebezáchovném pudu „rozptýlily“ po méně viditelných pozicích všelijakých „konzultantů“ na úřadech či aktivistů politických neziskovek, ve své většině však působí v politice dodnes, díky mainstreamovým médiím si užívají pověsti ctihodných „zástupců lidu“ a rádi mluví o morálce a lidských právech...
Čtenář se z knihy vůbec poprvé dozvídá o tom, jakým způsobem  mafiánští bossové ovládli stát a vytvořili uzavřené klientelistické prostředí, do něhož měli přístup pouze pečlivě prověření, tj. zkorumpovatelní jedinci (kterých však bylo nakonec tolik, že ti neúplatní se ocitli v menšině). Šedé eminence v pozadí si platily tzv. lobbisty, kteří upláceli ministry a poslance a ti následně přijímali zákony takříkajíc „na míru“ svým chlebodárcům. Tak tomu bylo od časů zákona o peněžních ústavech, který umožňoval založit si banku a tu následně vytunelovat, přes kauzu lehkých topných olejů až po poslední megatunel se vznešeným názvem „obnovitelné zdroje energie“, kdy solární baroni (jejichž identita je přísně utajovaná) zaplevelili celou zemi „elektrárnami“ a ze státního rozpočtu vysávají každý rok desítky miliard korun! 
Je jasné, že aby tohoto stavu naprostého ovládnutí státu dosáhla, musela mít mafie „pod palcem“ i policii, státní zastupitelství a soudy. Z knihy Třicet let pod přísahou se dozvídáme, že tomu tak skutečně bylo a doslova nám běhá mráz po zádech, když čteme jména vysoce postavených osob, které měli dohlížet na dodržování zákona a místo toho se spolčili se zločinci! Ještě horší pak je, že mnozí z těchto poslušných sluhů mafiánských bossů jsou na svých místech dosud a nadále plní jejich zadání – případ Aleny Vitáskové, která odmítla být po vůli solárníkům a byla za to potrestána osmiletým vězením, hovoří za vše...
Policisté, kteří berou své povolání jako poslání a nedají se vlákat do osidel korupce a bratříčkování se s politiky, bývají nepohodlní. Tak se i Robert Šlachta dostal do svérázného „střetu zájmů“, když odmítl hrát podle not, připravených prodejnými existencemi a byl pod záminkou „reorganizace policejních sborů“ odejit. Je obdivuhodné, že z něj v knize Třicet let pod přísahou nemluví uražená ješitnost či něco podobného, ale soustřeďuje se jen a pouze na fakta. Ta jsou však takového rázu, že z jeho knihy dělají superbestseller!

Knihu si lze za výhodnou cenu objednat zde: 

https://www.dobre-knihy.cz/slachta-tricet-let-pod-prisahou-463867.html     

POETICKÉ KOMENTÁŘE (216)

M y s l e l ,  ž e   j e   m i s t r   s v ě t a

t e n h l e   m a s k o t   t o p k y

t e ď   s e   s k r ý v á   j a k o   s k e t a

a   m á   z   R u s ů   b o b k y !

POETICKÉ KOMENTÁŘE (215)

O c h r a n k u   m á  –  p r ý   s e   b o j í

a   m á   š p a t n é   s p a n í

r á d   b y c h   v ě d ě l ,  c o   t o   s t o j í

p e n ě z   z   n a š i c h   d a n í !

ХАЙКУ (60)

К а р а н т и н
 
в   г л а з а х   п о п у г а я   в   к л е т к е
 
в и ж у   з л о р а д с т в о

FRANTIŠEK R. KRAUS: POVÍDKY ZE SVRABOVÉ ČTVRTI

„Neznámý“ autor se nejspíše stane hodně známým!

Na začátku této recenze bych chtěl jejím čtenářům poradit následující – ze všeho nejdříve si otevřte knihu na straně 285, kde je stručný, ale velmi poutavý životopis jejího autora. František Robert Kraus je totiž jméno, které nám dnes už bohužel nic neříká a je tedy dobře se s touto neprávem zapomenutou osobností naší literatury seznámit ještě předtím, než se s ní vydáme do Svrabové čtvrti! A na konci této fascinující výpravy mi určitě dáte za pravdu, že stála za to a že z ní máte podobně velkolepý dojem, jaký nyní, po přečtení poslední povídky, zakouším já. Zmizelý svět židovské Prahy (jak zní podtitul knihy), o němž jsem toho za svůj život četl tolik, až jsem se domníval, že už přede mnou neskrývá žádná tajemství, začal v Krausově podání před mým duševním zrakem náhle defilovat v neznámých, takříkajíc „neobnošených“ kulisách židovské čtvrti s jejími zapadlými náměstíčky,  uzounkými uličkami, temnými zákoutími a stinnými plácky, v nichž se to vedle „spořádaných“ občanů hemží i všelijakými panoptikálními postavičkami, přičemž životy jedněch i druhých zničilo kruté dvacáté století...

Praha – kolik je jen s tímto jménem spojeno obdivných a láskyplných adjektiv a přívlastků! A ten nepopsatelně krásný a magický genius loci, který má jako by vetkán přímo do svých základů – stověžatá Matka měst si podmaní srdce každého a připoutá ho k sobě navždy. „Prag lässt nicht los... Dies Mütterchen hat Krallen“ – Franz Kafka měl naprostou pravdu, Praha je skutečně maminka, která má drápky a nikoho nepustí... 
Původně jsem se domníval, že o zaniklém světě židovské Prahy nás mohou objektivně informovat pouze historické studie a literatura faktu. Povídky Františka Krause jsou ovšem specifické tím, že se přísně drží pražských dobových reálií a daleko tak překračují hranice pouhé „zábavné“ literatury. To si každý citlivější čtenář okamžitě uvědomí a právě tato skvěle navozená atmosféra symbiózy skutečna a fantazie či – chcete-li – „fyziky“ a „metafyziky“ dělá z četby tak podmanivou záležitost. Jistě, ty povídky jsou zdánlivě prosté a nekomplikovaně přímočaré – neřekl však už klasik, že „krása spočívá v jednoduchosti“?
Knihou Povídky ze Svrabové čtvrti pokračuje Nakladalství Cattacan v chvályhodném záměru dodávat na náš knižní trh exkluzivní „kousky“, určené pro literární labužníky. Jestli jsem dobře pochopil sdělení v úvodu, chystá se postupné vydání celého autorova díla, což je mimořádně potěšitelné. Třeba už proto, že František Robert Kraus prošel za války nacistickými koncentračními tábory včetně Osvětimi a vůbec jako první z přeživších o tom napsal vzpomínkovou knihu!
Závěrem chci poděkovat ředitelce nakladatelství za poskytnutí recenzního výtisku. Milá Stáňo, díky!

Knihu si lze za výhodnou cenu objednat zde:

https://www.megaknihy.cz/romany-beletrie/525179-povidky-ze-svrabove-ctvrti-zmizely-svet-zidovske-prahy.html  

HRANICE S NĚMECKEM BUDOU PODLE MNE ZAVŘENÉ 5 – 7 LET

... a to je ještě hodně optimistická předpověď!

Když pan Prymula před časem řekl, že hranice budou zavřené dva roky, stal se okamžitě národním vyvrhelem, který šíří poplašné zprávy a děsí lidi. Nakonec se od svého „neuváženého“ prohlášení distancoval s tím, že to tak nemyslel a že se moc a moc omlouvá. Když se ovšem dívám na situaci v jedné sousední zemi, pak docházím k závěru, že to „prymulovské“ proroctví bylo ve skutečnosti ještě příliš optimistické. Domnívám se totiž, že naše hranice s Německem budeme moct otevřít až za nějakých pět až sedm let, a to navíc pouze v případě, že se tam zbaví Merkelové a začnou konečně proti koronaviru přijímat účinná opatření.

Zatím je to tak, že už samotné nošení roušek je u našich západních sousedů politicky a ideologicky natolik ožehavou otázkou, že si s ní nikdo nechce pálit prsty a raději se pořád dokola diskutuje o úplných hloupostech, než aby se vydalo jasné stanovisko, závazné pro celou populaci. Strach z reakce místních muslimů na případné hygienické předpisy nabyl takových rozměrů, že se namísto pandemie začaly v mainstreamových médiích vymýšlet pseudoproblémy, kolem kterých se tam nyní všechno točí. Na stránkách německých novin se tak jako hlavní téma současnosti probírá otázka letní dovolené – pojedeme letos k moři do Španělska už v létě, nebo až na podzim? Velkou módou se rovněž stalo spojovat koronavirus s pravicovými extrémisty (levicoví a islámští radikálové nevadí!), kteří se prý snaží využít situace k vyvolávání občanských nepokojů. Dnes jsem dokonce v Süddeutsche Zeitung četl úvahu jakéhosi študovaného blba na téma, jaké zvíře vyvolá tu příští pandemii – dnes to jsou netopýři a zítra to prý mohou být divoká prasata a proto pozor na ně!

Politickou korektností zblblí Němci se zkrátka chovají jako smyslů zbavení a dělají jednu pitomost za druhou. Za pár dní u nich navíc začíná ramadán a to bude teprve tóčo! Už dnes stačí, aby z minaretu zakrákal muezin a už se tam sbíhají stovky muslimů (samozřejmě bez roušek) a davy domorodců – taky bez roušek, zato s mobily, protože tu slávu si musí natočit. Merkelová předpovídá, že se nakazí 70 % Němců a v tomto má zřejmě pravdu...

Asi proto volala Babišovi, aby povolil tzv. pendlování českých zdravotníků do rajchu, protože se tam nemá kdo starat o důchodce. Andrej vyměkl a následky i tohoto relativně malého „promoření“ na sebe nenechaly dlouho čekat – na Domažlicku je nejvíc nakažených z celé republiky!

Hranice by se tudíž měly otevřít až tehdy, kdy to pro české občany bude bezpečné. V případě Rakouska, Polska a Slovenska to nemusí trvat nijak dlouho – rok, dva? Němce bychom si měli držet od těla mnohem déle...  

POETICKÉ KOMENTÁŘE (214)

B o j í š   s e ,  ž e   s k o n č í š   v   l o c h u ?

N ě c o   d ě l e j ,  č a s   j e   k r á t k ý . . .

P o r a d í m   t i  –  v r a ť   t u   s o c h u

c o   n e j d ř í v e   z a s e   z p á t k y !

JO NESBO: NŮŽ

Poslední „holeovka“ je podle mého názoru zároveň nejlepší!

Harry Hole má za sebou hvězdnou policejní kariéru – říká se o něm dokonce, že nikdo neposlal za mříže víc vrahů než právě on! Žít pouze z dřívějších úspěchů a zásluh se však nedá, zvláště pak v situaci, kdy slavná minulost je zastíněna smutnou, ba žalostnou přítomností. Nechoďme ale kolem horké kaše a nalejme si čistého vína – Harry je notorický alkoholik! Můžeme ho samozřejmě politovat a třeba se jej i pokusit omlouvat, na druhou stranu ale musíme chápat, že rozhodnutí jeho nadřízených je správné – policistu, který pije jak duha, je nutné postavit mimo službu. A aby toho nebylo málo, s Harrym se setkáváme přesně v okamžiku, kdy k problémům v práci přibyla ještě strašlivá osobní tragédie...

Jo Nesbo v knize Nůž vystavěl komplikovaný příběh, v němž se detektivní tématika prolíná se sondami do norských společensko-politických reálií a čtenář tak má možnost zamýšlet se nejen nad problematikou kriminality a jejího potírání, ale i nad hodnotovou a mravní krizí dnešního Západu, v níž svět zločinu nachází živnou půdu pro svůj nekontrolovatelný růst. Aby se mohl pořádně psychologicky „rozmáchnout“, neváhá autor zaveslovat do dosti netradičních vod  – mnozí z protagonistů knihy mají za sebou vojenskou misi v Afghánistánu a na jejich pozdějším osudu je skvěle demonstrován zničující dopad krutých válečných prožitků na lidskou psychiku. Posttraumatický stresový syndrom je diagnóza, která postihuje většinu „navrátilců“, přičemž její projevy mohou být velice rozdílné a někdy i značně kuriózní...
Hlavní dějové linie jsou dvě. V Oslu řádí psychopat, který přepadává a znásilňuje ženy, Harry Hole však brzy zaměří pozornost na jiný, pro něj mnohem bolestivější případ. Alkoholové opojení, v němž se takřka permanentně nachází, mu sice brání naplno rozvinout své někdejší detektivní schopnosti a navíc pátrá na vlastní pěst (jak už bylo zmíněno, Harry má „zaracha“), takže postupuje hlemýždím tempem. Naštěstí si uvědomuje, že jeho největším nepřítelem je Jim Beam – pití má u něj za následek výpadky paměti, přitom však je zřejmé, že pokud si vzpomene na to, co dělal a kde byl před pár dny, všechno se rázem vyřeší. Záblesky jasnozřivého poznání však nepřicházejí na povel...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-nuz-2    

„ZLÁ“ ČÍNA?!

V nouzi poznáš přítele!

Nevím, jestli toto přísloví znají i v Číně, rozhodně se však podle něj chovají. Fotografie byla pořízena při vykládce zdravotnického materiálu na letišti Ostrava Mošnov – na balíky s respirátory nalepují Číňané povzbudivé vzkazy pro nás, své přátele v České republice. Je to krásné a dojemné...

Většina normálních Čechů, Moravanů a Slezanů je za tuto pomoc v těžkých časech vděčná. Najdou se však některé podivné a vlastně i politováníhodné existence, které to vidí jinak. Takový Štětina má za to, že jde o jasný důkaz hybridní války, stejně smýšlí i Kalousek. A obskurní postavičky pražské kavárny by tu fotku raději neměli vidět – mohla by je vztekem klepnout pepka!

„V nouzi poradí ti každý přítel, ale málokterý dá ti roušek pytel!“ To jsem parafrázoval Karla Havlíčka Borovského. Ochranných roušek a respirátorů nám ti „zlí“ Číňané posílají letadla, zatímco šéfka EU frau von Lejno na nás se.. (a hodně z vysoka). Ale jinak to s námi určitě myslí dobře, vždyť natočila nádherné instruktážní video, jak si máme správně umývat ruce. A když si u toho navíc budeme bručet hymnu EU, pak se koronavirus zaručeně lekne a uteče...

https://www.youtube.com/watch?v=bdlTCbH3J5M  

KORONAVIRUS STRHÁVÁ MASKY...

Neměli bychom se od toho „vyspělého Západu“ raději držet dál?

Když se podíváme na mapu Evropy, na níž je znázorněno rozšíření koronaviru v jednotlivých státech, hned nás „trkne“, že země východní Evropy jsou na tom nepoměrně lépe než tzv. „vyspělý Západ“. Je jasné, že to nemůže být náhoda a tak se vnucuje otázka, proč v Itálii, Francii, Španělsku a Německu lidé umírají po tisících, zatímco státy V4 zvládají pandemii vcelku dobře.

Příčinou je občanská uvědomělost, solidarita a schopnost improvizace na straně jedné, resp. maloměšťácká stádovitost, apatie a totální spoléhání na nefunkční stát na té druhé. Vezměme si třeba Českou republiku a Německo. Zatímco u nás si lidé uvědomili, že je nutné táhnout za jeden provaz a bez reptání si nasadili roušky (které si neváhali v případě potřeby ušít doma), zglajchšaltovaní Němci se ohlížejí jeden na druhého a čekají, kdo si zahalí tvář jako první. A protože tím prvním nechce být žádný (vždyť by v tamějším politicko-korektním režimu mohl být označen za panikáře, štváče či pravicového extrémistu!), nenosí je dodnes nikdo. „Příkladem“ jim v tomto jdou jejich politici, kteří považují nošení roušek za ideologicky výbušné opatření a v televizi vystupují zásadně bez nich.

Navíc si nechali zaplevelit zemi milióny islámských „migrantů“ a ti pochopitelně na nějaká hygienická nařízení kašlou (a přinutit je k tomu si nikdo netroufne). A tak se pandemii nechává volný průběh a namísto ní se řeší jiné, zřejmě důležitější problémy – např. v Süddeutsche Zeitung jsem četl, že ministru vnitra Seehoferovi dělá právě nyní největší starost jakási organizace válečných veteránů, která by se podle něj měla zakázat...

Merkelová se stáhla do karantény, odkud ke svým soukmenovcům pronáší plačtivé výzvy k vzájemné solidaritě, občanské statečnosti a osobní angažovanosti. Což jsou vlastnosti, před nimiž si po celou dobu svého vládnutí odplivovala, neboť  v nich spatřovala fašizoidní rezidua. Není se co divit, že Němci na její změněnou rétoriku neslyší a dál se chovají bezohledně a sobecky.

Buďme rádi za Babiše. Není to sice žádný génius, ale aspoň se řídí zdravým selským rozumem a neplete do čistě hygienických záležitostí politiku a ideologii jako ti pitomci v Berlíně. Dál dodržujme karanténu a pomáhejme si. Uzavření hranic je nepříjemným, leč nezbytným opatřením, jak se ochránit před pandemií – odstrašující příklad Německa, Francie, Itálie a Španělska máme přece na očích denně...

     

MICHAEL CONNELLY: ČERNÁ OZVĚNA

„Nový“ Harry Bosch aneb reedice první „connellyovky“!

Když nakladatelství Domino přišlo před lety s první detektivkou Michaela Connellyho, já jsem tuto z dnešního pohledu významnou literární událost tak říkajíc „zaspal“. S Harrym Boschem jsem se seznámil až mnohem později, přesněji řečeno v době, kdy jeho popularita u nás dosáhla takových výšin, že ji museli zaregistrovat i ti, kdo se jinak o detektivní žánr příliš nezajímali. Přeběhlík, Dva druhy pravdy, Odvrácená strana konce – recenzní výtisky z ostravského nakladatelství mně přicházely s železnou pravidelností a já si amerického autora a jeho svérázného detektiva oblíbil do té míry, že jsem se začal pídit i po knihách, které jsem „propásl“. Což byl problém, neboť se mezitím vyprodaly a shánění po antikvariátech nemělo valný smysl – všichni, kdo je měli, si tyto skvosty hýčkali ve své knihovně...

Pak ale naštěstí dostala šéfka Domina Karin Lednická skvělý nápad a začala s reedicí mezitím slavné „boschovské“ řady – a já se tak mohu konečně dostat i k oněm „zmeškaným“ dílům včetně toho úplně prvního, Černé ozvěně! Bylo to spojeno s jistými „problémy“, ty však naštěstí nebyly nijak zásadní. Tak jsem třeba měl Harryho „zaškatulkovaného“ jako postaršího, obtloustlého a bezvousého pána s počínající pleší a musel jsem se v tomto ohledu přeorientovat na jeho zcela jinou fyziognomii, když nám Michael Connelly hned na úvod představuje svého hrdinu jakožto štíhlého a vysokého chlapíka s knírkem... Setkáváme se s ním nedlouho poté, co ho kvůli jakémusi maléru přeložili z prestižního místa na podřadnou pozici, přičemž hlavním důvodem této profesní degradace byla spíše naštvanost nadřízených na chlápka, který na ně zvysoka kašle a dělá si všechno po svém! Harry je totiž typem policajta (či policajstským týpkem?), který se za všech okolností řídí svým vlastním rozumem a nijak si nepotrpí na byrokratické dodržování předpisů, oficiality a poklonkování před hlavouny. Tím si pochopitelně zadělává na problémy, což je mu srdečně jedno, čímž se ty problémy ovšem tím víc kumulují a neustále narůstá počet těch, kdo jej začínají mít plné zuby...

Harry bydlí v domku na kopci, pod nímž se do daleka rozprostírá Los Angeles. Pohled shora na andělské město jej uklidňuje a do značné míry mu i pomáhá vyrovnat se s traumatizujícími zážitky z minulosti. Bosch je vietnamský veterán a navíc ne ledajaký – jako příslušník tzv. „tunelových krys“ válčil proti neviditelnému nepříteli v podzemních chodbách, v nichž se skrývali a odkud podnikali útoky bojovníci Vietkongu. To, že se vrátil domů živ a zdráv, byl skoro zázrak, většina z jeho kamarádů takové štěstí neměla. Jaké je tedy Harryho překvapení, když je jednoho dne zavolán k případu vraždy a podle tetování na těle mrtvého zjistí, že dotyčný byl kdysi rovněž krysou!

To, že se jedná o vraždu, se však stane zřejmým až po nějaké době. Zpočátku vše nasvědčuje tomu, že smrt způsobilo předávkování drogami a tak má být též celá záležitost uzavřena. Harry si ovšem za léta služby u LAPD vypěstoval svérázný instinkt, který mu nyní napovídá, že by se neměl spokojovat s unáhlenými závěry. Začne se proto v případu „vrtat“ a jeho vycvičený analytický mozek postupně odhaluje řadu nesrovnalostí, jež jsou v rozporu s prvotní verzí o nešťastné náhodě či sebevraždě. Další mravenčí práce pak potvrdí neblahé tušení – Harry je na stopě hrůzného zločinu, a jak se posléze ukáže, při jeho objasňování se mu budou výborně hodit zkušenosti z Vietnamu!

Michael Connelly už ve své první knize naplno demonstruje to, pro co jej dodnes tak obdivujeme. Perfektní znalost policejní problematiky a všeho, co s ní souvisí (třeba ten fascinující popis pitvy na str. 65 – 71!), dělá z Černé ozvěny detektivku par excellence, jíž nelze nic vytknout a která naopak může sloužit za vzorová ukázka toho, jak se tento druh literatury „má psát“! Harry postupuje zdánlivě pomalu, nikam nespěchá, ale zarputilosti a neúnavnosti má na rozdávání – připomíná pavouka, který pozvolna splétá sítě kolem své nic netušící kořisti. Je to hodně složitý případ (450 stránek napětí hovoří za vše) a kromě nadšení z pátracích dovedností hlavního hrdiny prožívá čtenář i chvíle vzteku a bezmoci, když musí přihlížet tomu, jak jsou Harrymu ze strany kancelářských límečků házeny klacky pod nohy... 
Nakonec nemohu nezmínit ještě dvě další pozitiva – vynikající překlad Jiřího Kobělky a pečlivou redakční práci Karin Lednické. Díky, Domino!    

POETICKÉ KOMENTÁŘE (213)

H a d r   š e l   d o l e . . .

B r n ě n s k ý m   r a d n í m

z   K r á l o v a   p o l e

u p ř í m n ě   f a n d í m ! 

KORONAVIROVÉ VYZNÁNÍ VÍRY

aneb vyléčí se Církev z bergogliánského viru?

Poté, co skončí koronavirová pandemie, prý už nic nebude jako dřív. Jako katolický křesťan si kladu otázku, zda to bude platit i pro Církev, popř. jak se změní vztah obyčejných věřících k hierarchii. Znepokojuje mne představa, že papež, biskupové a kněží (kteří nás až na několik výjimek v této přetěžké době nechali na holičkách) se nám nějak nemastně neslaně omluví a vše zůstane při starém, tj. že pokoncilní přeměna Církve na ekologicko-humanistickou neziskovku nedozná žádných změn. 
Všechno bohužel nasvědčuje tomu, že mé obavy se naplní – když sleduji, jak na pandemii reaguje Bergoglio a jeho nohsledi, pak je mi jasné, že jejich vyznání víry se už definitivně zřeklo i těch posledních zbytků katolického Creda...

KORONAVIROVÉ VYZNÁNÍ VÍRY: 

1   Nejcennější, co máme, je zdraví a pozemský život. Náboženství je pouze nepodstatným podpůrným prostředkem k tomu, abychom si své tělesné blaho a bezstarostný život pojistili pro případ, že by existoval nějaký bůh.  

2   Nejhorší, co nás může potkat, je nemoc a smrt. V časech epidemie tudíž musí jít náboženství i veškeré projevy víry stranou. Je nejen dovolené, ale přímo přikázané vylévat z kropenek svěcenou vodu, zneuctívat Eucharistii podáváním na ruku a pokud to nařídí státní moc, přestat se slavením Mše svaté.

3   Pokud vůbec nějaký bůh existuje, pak je k nám milosrdný a shovívavý. Názor, že koronavirus je božím trestem za naše hříchy, je ničím nepodložený výmysl některých pomýlených lefebvristických pseudokřesťanů, kteří zaspali II. vatikánský koncil.

4   Bůh (pokud je) nám vždy všechno odpouští. Tvrzení, že homosexuální praktiky, interrupce, pornografie, sexuální výchova na školách a divadelní hry, urážející Spasitele, jsou hříchy volající do nebe o pomstu, je možno považovat za šíření poplašné antikoncilní zprávy.

5   Pokud se občas v evangeliích píše o umrtvování tělesných žádostí, či dokonce věčných mukách v pekle, je to třeba chápat jako dobově a kulturně podmíněný folklór, dnes již dávno překonaný. Co se týká koronavirové nákazy, v žádném případě ji nesmíme považovat za výzvu k obrácení, pokání a změně života, protože žádné peklo neexistuje a strach z nějakých posmrtných trestů je tudíž neodůvodněný. František, největší papež v dějinách, má naprostou pravdu, když říká, že hlavním posláním křesťanů v dnešním světě je ekologické smýšlení a třídění odpadu.

6   Je sice pravda, že dříve se katoličtí kněží v dobách pandemií chovali jinak, než je tomu dnes, ale i v tomto ohledu se časy naštěstí změnily. Uvědomělý kněz dneška dobře ví, že nejdůležitější je dodržování hygieny a proto mezi své ovečky nechodí, aby se nenakazil.

7   Jestliže první křesťané šli raději na smrt, než aby obětovali pohanským bohům, uctívali císaře, nechali si zakázat Mši svatou či jinak zapřeli víru, pak pro nás to už neplatí. Jsme rozumní a jednáme zodpovědně, neboť víme, že zdraví máme jen jedno.

8   Řeči o tom, že žijeme v apokalyptických časech, jsou hloupé a naprosto zcestné fantasmagorie bigotních fundamentalistů. Žádný „konec světa“ se konat nebude!     

9   Zpovědi, pomazání nemocných, křty a jiné tzv. „svátosti“ se až do odvolání ruší. Umírající se ponechají svému osudu, bůh (pokud nějaký existuje), se už o ně postará.

10   Času karantény je možno smysluplně využít k ekologickým pobožnostem k amazonské bohyni plodnosti Pachamamě za odpuštění všeho, čím jsme se provinili proti Matce Zemi.     

POETICKÉ KOMENTÁŘE (212)

S a m é   k e c y ,  ž á d n é   č i n y

v   d o b ě   t ě ž k ý c h   z k o u š e k

k o l i k   t ř e b a   t y h l e   š p í n y

u š i l i   u ž   r o u š e k ?

DEUTSCHES HAIKU (16)

F a s s   i m   G a r t e n  –

e s   w i r d   t r a n s f o r m i e r t

R e g e n   z u m   W a s s e r

POETICKÉ KOMENTÁŘE (211)

J e š t ě   ž e   m á m e   d n e s   z a   v ů d c e   A n d r e j e

t a k   z b ý v á   p ř e c e   j e n   n ě j a k á   n a d ě j e

m í t   v   č e l e   n á r o d a   t ě c h t o   p ě t   h y e n

t a k   v š i c h n i   z a   p á r   d n í   p o d   z e m í   h n i j e m

POETICKÉ KOMENTÁŘE (210)

P r o   Č e c h y   j e   r o u š e k   š k o d a ? !    

J e   t o   s t e j n é   d n e s   j a k    k d y s i :

k d y ž   d o   l o d i   t e č e   v o d a  

j a k o   p r v n í   z d r h n o u   k r y s y . . .

GILBERT KEITH CHESTERTON: NEVINNOST OTCE BROWNA

Pochoutka pro literární fajnšmekry – velký anglický spisovatel a myslitel tentokrát v nezvyklé roli autora detektivních příběhů!

Gilbert Keith Chesterton se proslavil především svou Ortodoxií, skvělým apologetickým spisem na obranu katolické víry a Církve. Své náboženské přesvědčení v ní obhajuje svérázným a zcela novátorským způsobem – názorové odpůrce nepovažuje za nepřátele, nýbrž za partnery v diskusi, polemizuje s nimi naprosto bezkonfliktně a věcně a v lecčems jim dokonce dává za pravdu. Výsledek je pro ně přesto zdrcující – Chesterton vítězí na celé čáře a jeho argumenty mají dodnes takovou sílu, že by už asi nikdo nespočítal, z kolika čtenářů Ortodoxie se stali katolíci...

Katolická víra prostupuje celým Chestertonovým literárním dílem, někdy otevřeně (životopis svatého Tomáše Akvinského), jindy latentně (Muž, který byl Čtvrtek) a občas tak nějak „napůl“. To je i případ knihy Nevinnost otce Browna, obsahující dvanáct povídek s kriminální tématikou – hlavním hrdinou je zde kněz, který se ovšem nijak nedere do popředí, zůstává takříkajíc mimo hru a teprve v rozhodujících chvílích se zjeví jako pověstný „deus ex machina“, aby vyřešil záhadu, s níž si renomovaní odborníci neví rady!

Je ale třeba předeslat, že se rozhodně nejedná o detektivní povídky klasického typu. V nich totiž vše končívá zatčením a potrestáním pachatele, kdežto u Chestertona je tomu jinak a dá se dokonce říct, že přesně naopak – otce Browna jakožto katolického kněze víc než světská spravedlnost zajímá ta Boží a podle toho také přistupuje k usvědčeným zločincům. Uvědomuje si, že i oni mají nesmrtelnou duši, kterou je třeba zachránit před věčným zavržením – a toho je možné docílit pouze upřímnou lítostí nad spáchanými hříchy. Proto tam, kde je to možné, se provinilcům dává šance k tomu, co se v křesťanství nazývá obrácením či změnou smýšlení. Právě řečené je zřejmě nejpůsobivěji vykresleno v povídce Boží kladivo, kde se vrah poté, co je mu promluveno do duše, jde sám a dobrovolně udat policii...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-nevinnost-otce-browna

KATOLÍK PÍŠE SVÝM BISKUPŮM...

Je třeba víc poslouchat Boha než ministra zdravotnictví!

Dovolil jsem si parafrázovat tato slova ze Skutků apoštolských, abych na nich demonstroval, jak dalece jste se vzdálili od svých pastýřských povinností a jak zbaběle zrazujete své bratry a sestry v situaci, kdy tito od vás očekávají pomoc, povzbuzení a především příklad pevné víry! Namísto toho, abyste v čase šířícího se koronaviru tím více vybízeli věřící k účasti na Mši svaté a ke konání modlitebních procesí, nařizujete jim, aby se řídili pokyny ateistické světské moci a tudíž důvěřovali víc předsedovi vlády, ministru zdravotnictví a hlavnímu hygienikovi než Bohu! Dominiku Duko, Jane Graubnere, Vojtěchu Cikrle (a další) – máte vůbec ještě víru ve Všemohoucího Boha, který tuto pohromu sesílá jako trest za stále děsivější vzpouru proti jeho mravnímu zákonu?

Zabíjení nenarozených dětí, homosexuální zvrácenosti, všudypřítomná pornografie – to všechno jsou hříchy, které volají do nebe o zasloužený trest! A kdo jiný by měl v této chvíli prosit Boha o odpuštění pro bezbožný svět než právě katolická Církev, jíž byla svěřena pravá víra a spásonosná mravní nauka? A co namísto toho děláte vy? Bráníte věřícím účastnit se bohoslužeb, nutíte je zneuctívat Eucharistii přijímáním na ruku a vyprazdňujete kropenky se svěcenou vodou!

Dokonce i někteří heretici jdou v tomto směru větším příkladem než Vy! Podívejte se na Slovensko – tam pravoslavní věřící jakékoli zásahy státních orgánů do průběhu bohoslužeb kategoricky odmítli a jasně řekli, že karanténu vůči Bohu dodržovat nebudou...

Odvrátit pandemii smrtelné nákazy lze jen modlitbou, postem a účastí na Mši svaté, žádná protivirová opatření tady nepomohou. Je smutné, že tuto evidentní pravdu musí vám, katolickým biskupům, připomínat obyčejný laik... 

DEUTSCHES HAIKU (15)

P i e r c i n g  –

w i e   h ä s s l i c h   i s t

d a s   s c h ö n e   M ä d c h e n