LIOU CCH´-SIN: KULOVÝ BLESK

Vynikající kniha – surrealistický a přesto „uvěřitelný“ příběh dělá z Kulového blesku skvělou sci-fi! 

Tato kniha byla napsána ještě před slavnou trilogií Vzpomínka na Zemi, takže by leckoho mohlo napadnout, zda nebyla zamýšlena jako jistý literární pokus, jímž si chtěl mezitím již slavný a obdivovaný čínský spisovatel „otestovat“ své schopnosti a vlohy pro žánr science-fiction. Jinak řečeno – nemusí se zdát být úplně od věci otázka, zda v případě Kulového blesku nejde pouze o jakýsi prvoplánový (a tím pádem i kvalitativně nezávazný) „prototyp“ budoucích „opravdových“ knih. Všechny, kdo by snad takto uvažovali, mohu hned zkraje ujistit, že jejich obavy jsou naprosto liché – po přečtení jeho prvotiny je mi totiž jasné, že Liou Cch´-Sin píše od samého začátku jedním slovem skvěle!

V den svých čtrnáctých narozenin přijde Čchen za tragických okolností o oba rodiče. Jsou zabiti kulovým bleskem, který během bouřky vnikne do místnosti, kde probíhá rodinná oslava a z chlapce se tak v jediném okamžiku stává sirotek, jemuž se na prahu dospělosti zhroutil svět. S bolestnou ztrátou se posléze rozhodne vyrovnat studiem fyzikálních jevů, způsobujících efekt kulového blesku – cítí, že jedině tak se může osvobodit od psychických traumat, spojených s děsivými vzpomínkami. Zbavit onen podivný a v případě milovaných rodičů i smrtící přírodní úkaz jeho tajemství a (když to bude možné) přeměnit jej z destruktivního na užitečný zdroj energie – to bude od nynějška smyslem života mladého muže...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-kulovy-blesk

„KOTLEBOVCI JEDÍ MALÉ DĚTI!“

Vůbec bych se nedivil, kdyby se v závěru slovenské předvolební kampaně objevilo takové heslo – tzv. demokratické strany už totiž vystřílely všechnu munici a Lidová strana naše Slovensko má přesto čím dál vyšší preference. A tak jsou najednou v boji proti údajným „fašistům“ povolené všechny prostředky – dokonce i ty jednoznačně fašistické!

Do útoku ve stylu nacistických SA zavelel bývalý prezident Kiska, který přišel s nápadem, že nejúčinnější taktikou proti „hnědému moru“ bude násilné rozehnávání mítinků Kotlebovy strany. Tato hra s rómskou kartou je sice nedemokratická a velmi nebezpečná, o to ale podle všeho jde – snaha vyvolávat pouliční konflikty s nenáviděným protivníkem je zcela evidentní.

Strana Zuzany Čaputové rovněž ztrácí dech. Ukazuje se, že legalizace drog a sexuálních perverzí je program, který dokáže oslovit jen spodinu společnosti a sama prezidentka navíc dala v poslední době jasně na srozuměnou (viz např. pohrdání parlamentem v souvislosti s Istanbulskou smlouvou), že její dřívější řeči o „nadstranickosti“ a „sjednocování společnosti“ byly jen planými sliby na oklamání voličů. Kromě toho už dopředu avizuje, že nehodlá respektovat výsledky voleb, pokud dopadnou „špatně“ a vytvoří svou vlastní „vládu odborníků“ – o jaký typ lidí půjde si není těžké domyslet, uvážíme-li, co za „osobnosti“ si Čaputová přivedla do prezidentského úřadu. Tento scénář se jeví jako nejpravděpodobnější, protože Kotlebova LSNS a Ficův Smer získají podle všeho kolem 40 % hlasů a zbývající malé strany jsou natolik rozhádané a personálně zdiskreditované, že s radostí a úlevou předají moc „spasitelce národa“...

Člověk nemusí být zrovna jasnovidec, aby mu bylo zřejmé, že na Slovensku dnes probíhá možná rozhodující zápas mezi liberálně-demokratickými extrémisty  a křesťansko-vlasteneckými silami. Nezbývá než věřit, že si to tamější voliči uvědomí, nenechají se opít rohlíkem jako v případě líbivé tvářičky paní Zuzany a dají svůj hlas „fašistům“. 

DAVID ČERNÝ: NOVÁ TAJEMSTVÍ PRAHY

Dobrá zpráva pro milovníky pražských tajemství – David Černý vydal svou druhou knihu!

Skoro to vypadá, jako by ti dva (Petr Rezek a David Černý) spolu soupeřili v originální disciplíně, totiž kdo o „neznámé“ (tak ji prezentuje ten první), resp. „tajemné“ (adjektivum, používané tím druhým) Praze napíše více knih! Zatím je skóre 4 : 2 ve prospěch Petra Rezka, neboť jeho Prahy neznámé už vyšly čtyři díly, zatímco David Černý má na svém kontě dosud „jen“ knihy dvě... Právě řečené byl samozřejmě pouze pokus o vtip. Ať už je tomu ale jakkoliv, pro nás jako čtenáře je nejdůležitější to, že oba pánové nás „zásobují“ tolika a tak fascinujícími informacemi o jejích neznámých a tajemných zákoutích, že naše láska ke krásce na Vltavě se mění takřka v obsesi! Dobře, to možná trochu přeháním, ale daleko od pravdy určitě nejsem...
A na co se tedy můžeme těšit tentokrát? Zde je malý výběr z Nových tajemství Prahy, z kterého – jak doufám – bude zřejmé, o jak skvělou publikaci se jedná:  
Stojí za vyšehradskou bazilikou a nikdo neví, kde se tam vzaly... Ďáblovy kameny! Vůbec se do toho poklidného zátiší nehodí (přesněji řečeno se zde vyjímají jako ona příslovečná „pěst na oku“) a přímo si říkaly o to, aby se kolem nich během staletí vyrojila ta spousta nejrůznějších legend a mýtů! A i když původ oněch tří žulových monster má pochopitelně i svá přirozená vysvětlení, nelze se jen tak zbavit dojmu, zda tu nemáme co do činění s nějakými temnými silami...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-nova-tajemstvi-prahy

POETICKÉ KOMENTÁŘE (207)

B ý v a l y   t o   š ť a s t n é   d o b y  

l i d   š e l   z a p í t   n o v é   h r o b y  

s   ú s m ě v e m   p a k   n a   l í c i

t a n č i l o   s e   v   m á r n i c i

QUO VADIS, SLOVENSKO?

Nad Tatrou se neblýská na lepší časy...

Zadržení bývalého generálního prokurátora je mnohými politiky na Slovensku oslavováno jako signál, že země se vrací k vládě práva a pořádku. Prezidentka hovoří o „přelomové události“, premiér dokonce o „důkazu, že na Slovensku nejsou žádné nedotknutelné osoby“. Opravdu?

Jestli je to tak, jak tvrdí Pellegrini, proč stále zůstávají ve svých funkcích současný generální prokurátor Čižnár a speciální prokurátor Kováčik? Proč je takové ticho kolem bývalého ministra financí Počiatka a státní tajemnice na ministerstvu spravedlnosti Jankovské? Mimochodem – ani k zatčení Dobroslava Trnky nedošlo bezprostředně poté, co byla zveřejněna nahrávka jeho rozhovoru s Mariánem Kočnerem, ale až za několik týdnů. Skutečně si tedy jsou na Slovensku před zákonem všichni rovni? Není to spíše tak, že házeni přes palubu jsou pouze ti, kteří se zdiskreditovali natolik, že už je není možné žádným způsobem zachránit, zatímco loď pirátů pluje nerušeně dál?

A aby toho nebylo málo, policejní a soudní aktivismus se zcela vymknul kontrole a čím dál víc se zaměřuje nikoli na skutečné zločince, nýbrž na svobodomyslné občany s nekonformními názory, a to až do takové míry, že někteří z nich jsou stíháni vazebně! Případ uvězněných reportérů Mariana Daňa a Rudolfa Vaského je obludným zneužitím represivních složek státu a vrací Slovensko do dob hluboké totality.

Žádný návrat k právnímu státu se tedy u našich východních sousedů nekoná. Dá se dokonce říct, že události posledních dnů a týdnů svědčí o pravém opaku – mafiáni zůstávají u moci a utahují smyčku kolem hrdla národa... 

CHYTÁNÍ ZA SLOVÍČKO (2)

Ahoj, Zuzko,

na světě to už tak chodí, že různí lidé mají různé názory a ve svobodné společnosti by neměli být kvůli nim ostouzeni a šikanováni. Např. Ty máš plné právo nesouhlasit s Petrem Hamplem v otázkách migrace, islámu a eurounijní politiky a v demokratické diskuzi obhajovat své postoje. Zároveň si však myslím, že nemáš žádnou kompetenci k tomu, abys rozhodovala, kde ten který člověk smí, resp. nesmí své myšlenky publikovat. Takové počínání je nejen ubohé a zavrženíhodné, ale především navýsost antidemokratické, pokud ne přímo totalitní.

Jsi mladá a máš před sebou celý život. Nikde není napsáno, že současný Babišův režim, díky němuž jsi to dotáhla až na ředitelku Multikulturního centra Praha, tu bude na věky. Může se stát, že v budoucnu nějaká nová vláda zruší politické neziskovky a třeba bude volat k morální a možná i trestní odpovědnosti ty, kteří dnes kádrují, udávají a zastrašují své spoluobčany s „nesprávnými“ názory. Určitě si nepřeješ, aby se jednou i Tvé jméno objevilo mezi těmi, která budou lidé vyslovovat s opovržením. Podívej se na paní Válkovou – co ta by dnes dala za to, kdyby mohla nějak uniknout před svou urválkovskou minulostí...

Věřím, že si uvědomíš, na jak špatnou cestu ses vydala a včas ji opustíš.    

POETICKÉ KOMENTÁŘE (206)

N e d i v m e   s e ,  ž e   n á m   v l á d n o u

U r v á l k o v i   p o h r o b c i  –

n e m á m e - l i   h r d o s t   ž á d n o u

p a k   n á m   n e n í   p o m o c i . . .

S HELENOU VPŘED – ZA LEPŠÍ SVĚT!

Pohádka o soudružce, která neviděla, neslyšela a nevěděla...

Už jsme si bohužel tak nějak zvykli na to, že v současném politicko-společenském marazmu je u nás možné prakticky cokoliv. Víme třeba, že pro to, aby se někdo takříkajíc „dostal ke korýtku“, je nejdůležitějším předpokladem bezpáteřní kariérismus spojený s totální absencí elementární mravnosti i obyčejné lidské slušnosti. Tato naše občanská apatie má pochopitelně za následek to, že vládní garnitura si vůči nám dovoluje čím dál víc a zkouší, co si ještě necháme líbit. A právě do této kategorie podle mne spadá i Babišův návrh na novou ombudsmanku...
Takže ta paní prý nevěděla, neviděla a neslyšela, protože při budování rozvinutého socialistického zákonodárství jí na nic jiného než na uvědomělou práci pro rodnou Stranu nezbýval čas. A pochopitelně ji nikdy ani nenapadlo, že by její dobře míněné paragrafy mohl někdo zneužít proti svobodomyslným lidem. Nejspíše ani netušila, že u nás za socialismu nějací disidenti byli – vždyť jsme se přece měli všichni dobře a žádný důvod k nespokojenosti a protestům nikdo neměl. Úplně jako za protektorátu, kdy jsme si podle ní rovněž žili v klidu a míru a nebýt Gabčíka s Kubišem, nic zlého by se nám nepřihodilo... 

Tragikomický životní příběh té rádoby slušné a distingované dámy sám o sobě není příliš zajímavý, ovšem v jednom ohledu si pozornost přece jen zaslouží. Je totiž signifikantní, že právě po takovémto typu lidí je dnes ze strany státní moci největší poptávka. Možná, že je to logické a zákonité – agenti gestapa a protektorátní udavači také celkem plynule přecházeli do komunistických represivních struktur, a tak se asi nelze divit, že za Babišova režimu vylézají ze svých děr všelijaké podivné existence, o nichž jsme předpokládali, že jim to strach a stud nedovolí. A ejhle – nyní je tu máme znovu, navíc v plné parádě, s liberálně-demokratickým nadšením ve tváři, neomarxistickými frázemi v ústech a s plnou polní eurohujerské propagandy na zádech. 

A hlavně a především s bolševickou odhodlaností prosadit do našeho zákonodárství všechno, co jim přikáže Vůdce – manželství pro gaye, Istanbulskou smlouvu, paragrafy o předsudečné nenávisti, rozvracení Evropské unie, proruském pobuřování, protimigrantském štvaní...

JOSEF KLIMENT: U OBĚTOVANÉHO PREZIDENTA

Kolaborant, nebo ochránce národa? Paměti jeho tajemníka nám ukazují úplně „jiného“ Háchu!

Historické zhodnocení období tzv. protektorátu Böhmen und Mähren je u nás vcelku jednoznačné a dodnes navazuje na interpretaci, která se ujala bezprostředně po válce a následně za komunistického režimu. Stejně kategorický (rozuměj negativní) je i názor na Dr. Emila Háchu, jehož působení v tehdejší politicko-společenské situaci je prezentováno jako poslušné plnění nacistických direktiv, pokud se na ně nepohlíží přímo jako na zradu českých národních zájmů. Je pravda, že v poslední době byl protektorátní prezident poněkud „vzat na milost“, ovšem na jeho obrazu záporné postavy naší historie se toho příliš nezměnilo. Zásadní trhliny do těchto ustálených dějinných klišé přináší kniha U obětovaného prezidenta, vydaná nedávno nakladatelstvím Academia.

Josef Kliment, Háchův tajemník a člověk, stojící mu v těžkých protektorátních časech nablízku (zúčastnil se mimo jiné i návštěvy u Hitlera v předvečer obsazení zbytku Československa), nám ve svých pamětech dává nahlédnout do duše osudem těžce zkoušeného muže, který se ve svých 66 letech namísto zaslouženého odchodu na odpočinek postavil do čela státu, okupovaného brutálním diktátorem. Ukazuje se, že odsuzování Háchy za kolaboraci s nacisty je naprostým nepochopením jeho obratné lavírovací politiky, zaměřené na zachování alespoň elementárních práv a jistot českého národa v časech, kdy mu reálně hrozila fyzická likvidace.

Hácha nebyl politik a prezidentské ambice nikdy neměl. Na Hrad se dostal víceméně proti své vůli vinou tragických událostí po zradě západních mocností, odstoupení Sudet a odchodu Edvarda Beneše do exilu. Hned v prvních dnech protektorátu se osvědčil jako vynikající stratég, když rozpustil parlament a zabránil tak Němcům, aby jej zneužívali ve své protičeské politice. Mimořádně prozíravým činem bylo i vytvoření Národního souručenství jakožto všenárodní české politické organizace, čímž se zabránilo etablování domácí fašistické strany. Díky chytrému využívání vzájemných animozit mezi špičkami okupační moci se Háchovi dařilo eliminovat plány na zavedení mnohem represivnějšího režimu ze strany K. H. Franka, který jej za to nenáviděl a neustále proti němu intrikoval. Kromě této takříkajíc „velké politiky“ se Emil Hácha angažoval i v té „malé“ – neúnavnými intervencemi u nacistických úřadů pomohl mnoha perzekuovaným osobám a zasadil se i o zmírnění některých hrdelních trestů.

Diplomatická obratnost protektorátního prezidenta pochopitelně narazila na své limity poté, co byl z Hitlerova pohledu benevolentní a pročeský Konstantin von Neurath nahrazen bezohledným Reinhardem Heydrichem a jeho vládou teroru. Ani za těchto dramaticky zhoršených poměrů se však Hácha nestal povolnou loutkou v rukou nového zastupujícího protektora, i když usmiřovací taktika, kterou zvolil, mohla připomínat kolaboraci.

Josef Kliment byl po válce odsouzen na doživotí, v roce 1960 se dostal na svobodu díky amnestii. V knize U obětovaného prezidenta na řadě míst dokládá, jak svévolně a alibisticky si v jeho případě tzv. retribuční soud počínal a i když můžeme možná oprávněně namítnout, že si některé věci upravuje ve svůj prospěch, nelze na druhou stranu nevidět evidentní poválečné nespravedlnosti vůči těm, kdo se za protektorátu snažili uchránit národ od nejhoršího, byť za cenu mnoha kompromisů. Co se týká protektorátního prezidenta Dr. Emila Háchy, jsou paměti jeho tajemníka dle mého názoru velkou výzvou k přehodnocení historické křivdy, která je na něm dodnes páchána.   

     

POETICKÉ KOMENTÁŘE (205)

V ě š t í r n a   s e   z a v ř í t   n e d á !        

m ě l   b y c h   p r o   v á s   l e p š í   r a d u

n a p i š t e   t a m :  F i r m a   h l e d á  

n o v o u   m l a d o u   j e ž i b a b u !

POETICKÉ KOMENTÁŘE (204)

V e l m i   c h y t ř e   t e n h l e   h o š í k  

p o r a d i l   s i   s   ú k o l e m  –

u č i t e l k a   j e   f a k t   p r o f í k

ž e   t o   v z a l a   s   h u m o r e m !

MATTHIAS MATUSSEK: WHITE RABBIT

„Die Wahrheit in den Zeiten der herrschenden Lügen zu sagen ist eine revolutionäre Tat.“  (Georg Orwell)  

Anno Domini 2015, Ungarn Haupstadt Budapest... Tausende von sogenannten „Flüchtlingen“, die auf der Bahnhof randallieren und nach dem Heiligen Land namens Deutschland wollen – ist es eigentlich nicht die Pflicht aller anständigen Deutschen, gerade jetzt (nach 70 Jahren) die Schuld ihrer Vorfahren zu büssen und der ganzen Welt die friedliche Miene ihres Landes zu zeigen? 

So überlegt Angela Merkel, einst die Prominentin des kommunistischen Regimes in DDR, jetzt aber die Multikultimutti aller Deutschen. Und ihrer Meinung nach gehört auch der Islam zu Deutschland, nicht wahr? Die logische Folgerung (die von nun an als einen Eid wiederholt werden soll) also lautet: Wir müssen diesen armseligen, unter der Unbarmherzigkeit der bösen Ungaren so schwer leidenden Unglücklichen so schnell wie möglich helfen!

Ja, ich erinnere mich noch sehr gut auf die surrealistische Szene von der Bahnhof in München – die jubelnde Masse der jungen Deutschen, ihre Plakate „Refugees willkommen“ und... die überraschte Miene in Gesichtern der kräftigen, evident gut ernährten islamischen Männer mit den teuersten iPhonen, in deren Augen die Frage zu lesen ist: Kann es wahr sein, dass die Deutschen so dumm sind?! Diese ungläubigen Hunde – sie verstehen wirklich nicht, womit sie jetzt zu tun haben?

USA und Massenerrotung der Indianer, Türkei und die Genozide der Armenen, China, Sowjetunion... Alles ist vergessen, nur die Deutschen sind nach wie vor schuldig und immer von neuem gezwungen zu bezeugen, dass sie keine Nazi mehr sind. Und kann man zur Zeit einen besseren Beweis dafür bringen, als das eigene Land den moslemischen Eindringlingen zu überlassen und denjenigen der Mitbürger, die damit nicht einverstanden sind, der Stampel der Staatsfeinde zu  kleben?

Wirklich, jetzt kann Merkel endlich mit Recht behaupten, dass der Islam zu Deutschland gehört! Handelt es sich „nur“ um Hunderttausende, oder vielmehr Millione von „Facharbeitern“, die müssen besorgt werden, denn sie zum Nichts taugen? Und an alle Versuche, sie zu integrieren, nur eine Antwort haben – die Mutti hat uns ja eingeladen, warum sollten wir dann als Gäste arbeiten?

Die Schizofrenie soll eine geistige Krankheit gewesen sein, zu deren Symptomen vor allem die Entzweiung der Persönlichkeit gehört. Wenn es sich um Einzelnen handelt, so kann man es begreifen, was aber im Fall... ja, der ganzen Nation? Nein, hier kann uns nichts Rationales zur Hilfe kommen. Ist es vielleicht ein nationales Verhängnis (oder die Verfluchung etwa) der Deutschen, die traurigen Helden der Geschichte des letzten Jahrhunderts zu spielen, die immer an der falschen Seite stehen? Diese Massenhalluzinazion der Flüchtlingliebe haben wir ja bisher nur in den Filmdokumenten von düsteren Zeiten der Dritten Reiches gesehen – und nicht einmal damals haben alle Hitler zugejubelt. Und heutzutage is es wieder da (die strengste Zensur, die Lügenpresse, die Kriminalisierung der „Hetzer“ und die Pflicht, auf den gesunden Menschenverstand um dem Motto „Wir schaffen das“ willen zu verzichten) – und alle schweigen, bzw. mit dem geheuchelten oder aufrichtigen Enthusiasmus ihre Sklaverei feiern! Wie komisch – um den Rückkehr des Faschismus zu behindern, benutzen die demokratischen Eliten die faschistischen Mitteln... Na ja, Merkel befiehlt – wir folgen!

Was kann man eigentlich machen, um nicht verrückt zu werden? Mathias Matussek hat wahrscheinlich die beste Methode endeckt – nämlich Humor! Ironisch und sarkastisch (wie seiner Zeit sein grosses Vorbild Gilbert Chesterton) behandelt er die politisch-soziale Lage der Bundesrepublik Deutschland, derer Bürger unter dem kollektiven Wahn des vom Staat erzwungenen Denkens leiden, ohne imstande zu sein, sich zu wehren. Man muss wieder mal „richtig“ sprechen, schreiben, lesen und sogar lieben und hassen...

White Rabbit oder Der Abschied vom gesunden Menschenvestand ist ein faszinierendes Buch, dessen scharfsinniger Author den Mut hat, über seine Gedanken, Überlegungen und Zweifel ganz offen zu schreiben und dem Establishment zum Trotz die unangenehmen Wahrheiten auszusprechen. Zur Zeit von den Sonnenidioten (das tschechische Eqivalent der deutschen Gutmenschen) beschimpft, zeigt er den Weg zu einem neuen Deutschland, das sich endlich zum gesunden Menschenverstand zurückkehrt. Anders gesagt, die Zukunft gehört gerade diesen tapferen Einzelgängern, in deren Seelen sich etwas Chestertonisches verbirgt. Bestimmt übertreibe ich nicht, wenn ich behaupte, Matthias Matussek ist ein lebendiger Beweis der Gültigkeit der Georg Orwells Worte: „Die Wahrheit in den Zeiten der herrschenden Lügen zu sagen ist eine revolutionäre Tat.“  

MICHAEL CONNELLY: TEMNÁ SVATÁ NOC

Michael Connelly opět potvrzuje své výsadní postavení mezi autory detektivního žánru!

Dostat se do křížku se svým nadřízeným se člověku většinou nevyplácí. Renée Ballardová ale rozhodně není žádná puťka, co si nechá všechno líbit – má svoji důstojnost a když na to přijde, umí se ozvat. Její šéf si prostě musí uvědomit, že existují určité hranice, které muž ve vztahu k ženě nesmí překročit. A tak si sedne, sepíše hlášení o tom, co si ten dotěrný chlap vůči ní dovolil a pošle ho „nahoru“...

Jak to dopadlo, víme z Noční směny – Renée nejenže nenašla žádné zastání, ale jako „potížistka“ byla přeřazena na podřadnou práci a její kariéra u bezpečnostního sboru se rázem ocitla v troskách. Mladá a ambiciózní  policistka se ale nevzdala, zatnula zuby a když jsme se s ní na konci knihy loučili, měla na svém kontě úspěšně vyřešený případ několikanásobné vraždy!

Harry Bosch má s Renée nemálo společného – třeba to, že namísto diplomatického chození kolem horké kaše raději hned každému řekne, co si myslí. To může být za určitých okolností problém, například když takto hovoříte s nějakým vysoce postaveným „zvířetem“, které je zvyklé na uctivější způsob komunikace. A když k tomu ještě připočteme jeho netradiční, byrokratickými procedurami pohrdající styl práce, asi nepřekvapí, že pohár trpělivosti se svérázným detektivem jednou přeteče a Harry je po dlouholeté poctivé službě u losangelské policie „odejit“ do penze.

Radost, že se konečně bude moci věnovat svým koníčkům a dospívající dceři, je u něj brzy vystřídána abstinenčními příznaky – starý kriminalistický veterán Bosch cítí, že jeho posláním je stíhat zločince a bez této „drogy“ nemůže žít. A tak když ho vyhodili dveřmi, vrací se k milované profesi oknem – nechá se zaměstnat jako „kancelářská krysa“, probírá se spisy starých odložených případů a jeho zkušené oko v nich hledá záchytné body, které by mohly vést k jejich objasnění.

Michael Connelly ve své zatím poslední detektivce dokazuje, že jeho tvůrčí fantazie nezná mezí – Temná svatá noc je originální tím, že se v ní cesty obou literárních postav zkříží a Harry Bosch s Renée Ballardovou se jako parťáci pouštějí do pátrání po vrahovi mladé dívčiny, která krutě doplatila na svůj sklon k toulavému životu. Kromě samotného napínavého případu máme možnost sledovat ještě jiný „případ“, a to psychologicky mistrně propracovanou koexistenci dvou samorostlých osobností. Harry a Renée jsou úplně odlišní a zároveň mají naprosto identickou „krevní skupinu“ – tou je vášeň pro spravedlnost a zarputilost, s níž jdou za svým cílem. Zločinec má před nimi obrovský náskok (k vraždě totiž došlo před mnoha lety) a naděje, že se jej podaří dostat za mříže, je minimální. Bosch s Ballardovou jsou ale rozhodnuti udělat vše, co je v jejich silách – všechny stopy snad ještě nevychladly a když se na ně třeba usměje i kousek štěstí, tak potom... Nechme se ale překvapit!

Jak jsme u něj už zvyklí, vystavěl Michael Connelly i tuto detektivku na komplexní znalosti jak policejní práce, vyšetřovacích postupů a nejrůznějších ne zcela legálních „fíglů“, jimiž si strážci zákona tu a tam vypomáhají, tak i právní problematiky a amerického justičního systému. Temná svatá noc je poctivě odvedená, hutná a filigránsky propracovaná „connellyovka“, v níž není ani stopy po nějakém „vycpávkovém“ textu, sentimentalitě či laciném literárním pozérství. Americký autor dokáže zdánlivě jednoduchou vypravěčskou metodou navodit atmosféru velkoměstské džungle, v níž se nic netušící jedinec může snadno stát objektem tajemných intrik a všudypřítomného zločinného spiknutí. Příběhová linka je přirozená a logická, čtenář si přímo vychutnává gradující napětí a nemá sebemenších pochyb o tom, kdo je v současnosti nejlepším autorem detektivního žánru...

Jedno „negativum“ však kniha přece jen má. Když si k ní sednete, hned tak se od čtení neodtrhnete, přesněji řečeno skončíte až s poslední stránkou!

Knihu si je možné za výhodnou cenu objednat zde:

https://www.knihcentrum.cz/temna-svata-noc

POETICKÉ KOMENTÁŘE (203)

K d y ž   s e   c h c e t e   o p a l o v a t

a   p ř i t o m   i   c h l a s t a t

m ě l i   b y s t e   p a m a t o v a t

c o   p a k   m ů ž e   n a s t a t . . .

POETICKÉ KOMENTÁŘE (202)

H l a d o v k á ř i ,  t o   j s o u   b o r c i

c h v í l i   t a d y   s e d ě l i

a   p a k   p r ý   š l i   d á t   s i   p o r c i

v e p ř o v é h o   s e   z e l í m

POETICKÉ KOMENTÁŘE (201)

P ř i z n á v á m ,  ž e   z   t o h o   j m é n a  

m ě l   j s e m   n e j d ř í v   m á l e m   š o k

j e   t o   a l e   s k v ě l á   ž e n a

c h o d í m   k   n í   u ž   v í c   j a k   r o k

THILO SARRAZIN: NEPŘÁTELSKÉ PŘEVZETÍ

Přelomová kniha, definitivně bořící mýty o slučitelnosti islámu s demokracií

Nová kniha známého německého autora je opět literární událostí par excellence a je potěšující, že se díky nakladatelství Leda dostává i k českým čtenářům. Hlas Thilo Sarrazina je jedním z posledních, které volají z pouště dnešního německého multikulturního šílenství a apelují na zdravý rozum a pud sebezáchovy. Rubikon však již byl pravděpodobně překročen a naděje na záchranu před pokračující muslimizací každým dnem pohasíná. Hlavní tragédie spočívá paradoxně v tom, že se nejedná o nevyhnutelný proces, ale o dobrovolnou národní sebevraždu, kdy většina Němců dává ve volbách hlas stranám, které je vedou do záhuby. 

Mohlo by se zdát, že psát další a další knihy na téma principiálních rozporů mezi islámem a demokracií, je vlastně kontraproduktivní. Takový typický Gutmensch (německý lingvistický ekvivalent českého sluníčkáře) je přece člověk, zcela zaslepený ideologickými předsudky a tudíž nepřístupný logickým argumentům a neschopný racionálního dialogu. Unisono odsuzující a mnohdy až nenávistné reakce na jeho knihu ze strany německých mainstreamových médií však dokazují, že Thilo Sarrazin nepíše zbytečně.

Když se podíváme, čím tentokrát brilatní sociolog píchl do vosího hnízda povinné adorace islámu jakožto „mírumilovného náboženství“, s překvapením zjistíme, že se vlastně ničeho „islamofobního“ nedopustil. Kniha Nepřátelské převzetí (s podtitulem Jak islám brání pokroku a ohrožuje společnost) je prosta jakýchkoli emocionálních vyjádření a vůbec všeho, co by mohlo být považováno za protimuslimskou propagandu a věnuje se pouze faktografickému rozboru základních textů (korán, hadísy, šaría) a jejich praktických aplikací v jednotlivých muslimských zemích. Právě tímto je však z pohledu vládnoucích elit a jim posluhujících médií tak nebezpečná – autora nelze ani při sebevětší snaze obvinit z „šíření nenávisti“, přičemž proti jeho železné logice není možná žádná adekvátní obrana.
Základním poselstvím Sarrazinovy fascinující knihy je varování před naivitou, s níž k islámskému nebezpečí přistupuje značná část německé společnosti, indoktrinovaná masivní státní propagandou. Ignorování nezpochybnitelného faktu, že islám není primárně náboženstvím, nýbrž nesnášenlivou a agresivní vojenskou doktrínou, brání otevřené celospolečenské diskusi o problematice migrace, resp. zničujících dopadech přistěhovalectví z muslimských zemí na původní evropské obyvatelstvo. Prvními a hlavními oběťmi islámské ideologie jsou přitom samotní muslimové, jejichž život je již od kolébky určován množstvím absurdních příkazů a zákazů a z nichž se posléze stávají bytosti bez vlastní vůle a elementárních morálních standardů, snadno zneužitelné k páchání zla.          

Z úst některých našich politiků slýcháme rádoby uklidňující fráze o tom, že nás se to, co se v souvislosti s muslimskými migranty děje v západní Evropě, nijak netýká, protože my pro tyto lidi nejsme cílovou stanicí. Toto slaboduché chlácholení znejistělého obyvatelstva (spojené s nezastřenými výhrůžkami těm, kdo na sociálních sítích ventilují svou „předsudečnou nenávist“) může mít tragické následky, a to včetně zaplavení našeho území muslimskými vlnami, které se k nám přelijí z Německa. 

Tento katastrofický scénář si snad žádný rozumný člověk nepřeje. K tomu však, aby k němu nedošlo, je třeba občanské bdělosti, projevující se mimo jiné třeba i tím, že nesedneme na lep oficiálním médiím a relevantní informace si budeme opatřovat z objektivních a spolehlivých zdrojů. Jsem přesvědčen, že jedním z nich je i kniha Nepřátelské převzetí, kterou doporučuji všem inteligentním, kriticky přemýšlejícím a vlastenecky orientovaným čtenářům.

https://www.leda.cz/Titul-detailni-info.php?i=744 

           

POETICKÉ KOMENTÁŘE (200)

P o h l a v í   l z e   m ě n i t  –  s l á v a !

t o   j e   p ř e c e   d n e s k a   c o o l

v e č e r   j d e š   s p á t   j a k o   k r á v a

r á n o   p a k   j e   z   t e b e   v ů l . . .

NESVĚŘUJME VÝCHOVU DĚTÍ POLITICKÝM AGITÁTORŮM

Výzva všem zodpovědným rodičům – zjistěte si, zda je „Vaše“ škola apolitická!

Rodiče v Brně-Bystrci si uvědomili, že proti indoktrinaci dětí ve školách se mohou a musí bránit. Situace, kdy se na takřka čtyř tisícovkách (!) českých škol vyučuje podle instruktážních materiálů politických neziskovek, je nadále neúnosná. Pokud nechceme, aby z našich dětí vyrostli havloidní sluníčkáři, aktivističtí povaleči a voliči pirátů, musíme převzít jejich výchovu do vlastních rukou. Mimo jiné i tím, že vyjádříme svůj nesouhlas s genderovou, homosexualistickou, proemigrantskou a eurohujerskou propagandou na našich školách a podpoříme ty zřizovatele a ředitele, kteří tlaku politických neziskovek neustupují, jejich agitátory vykazují ze tříd a chrání děti před extrémistickou ideologií exponentů tzv. pražské kavárny...

Když si všimneme, pomocí jakých metod se např. Člověk v tísni snaží infiltrovat do škol, můžeme se jimi inspirovat i my v naší snaze jej ze škol vyhnat!

„Podívejte se, jestli je vaše škola na seznamu registrovaných škol. Pokud vaši školu na tomto seznamu nenajdete, můžete kontaktovat její vedení, třídního učitele nebo učitele daného předmětu a vysvětlit jim, proč byste chtěli, aby spolupracovali s Jedním světem na školách.“ (Člověk v tísni – Jeden svět na školách)

Rodiče, podívejte se, zda je škola, kam posíláte své děti, na seznamu registrovaných škol. Pokud vaši školu na tomto seznamu najdete, kontaktujte její vedení, třídního učitele nebo učitele daného předmětu a vysvětlete jim, proč si nepřejete, aby spolupracovali s Člověkem v tísni, Lékaři bez hranic a podobnými organizacemi. (Výzva všem zodpovědným rodičům)      

POETICKÉ KOMENTÁŘE (199)

N e j s e m   n a d š e n   z   t o h o   p á n a

o l i g a r c h y   s   k ů ž í   h r o š í

j e n ž e   p o   n ě m  ( P á n b ů h   s   n á m a ! )

p ř i j d o u   l u m p i   s t o k r á t   h o r š í . . .