POETICKÉ KOMENTÁŘE (195)

C h c e m e   n a   H r a d   P e t r a   P a v l a !  

b u d e   v o l a t   k a ž d á   t ř í d a

t r a n s p a r e n t y   s   k s i c h t e m   H a v l a

r o z d á   d ě c k á m   s o u d r u h   ř í ď a

MICHAEL CONNELLY: ČERNÝ LED

Harry Bosch se vrací – druhé vydání slavné série pokračuje druhou knihou! 

Fanoušci a fanynky Michaela Connellyho, zajásejte – nakladatelství Domino, které má u nás tohoto skvělého amerického autora detektivek „na starosti“, se rozhodlo pro reedici všech jeho dosud vydaných knih! Je to počin nanejvýš chvályhodný, neboť po „connellyovkách“ se na pultech našich knihkupectví dávno zaprášilo. A naděje těch, kdo „zaspali dobu“ a teď se snaží pátrat po antikvariátech, jsou většinou marné – každý, kdo propadl Harrymu Boschovi, si jeho případy pečlivě schraňuje ve své domácí knihovně, protože se k nim třeba po létech zase rád vrátí.
Čím si vysvětlit ten celosvětový nadšený ohlas na Connellyho literárně-detektivní tvorbu? Těch faktorů tu asi bude víc, ale určitě se nezmýlím, když zmíním alespoň fascinující autenticitu mistrně vystavěných příběhů, při nichž má čtenář dojem, že sám je součástí policejního týmu a užasle přihlíží profesionální práci svých „kolegů“. Někde jsem četl, že Michael Connelly má mezi strážci zákona několik přátel, kteří mu pro jeho knihy poskytují inspiraci, či že on sám byl kdysi policistou. To by částečně vysvětlovalo, proč se duchovní otec Harryho Bosche tak skvěle orientuje v kriminalistické problematice, sebelepší teoretické znalosti by ovšem byly k ničemu bez vypravěčského fortelu a schopnosti seřadit jednotlivé střípky detektivní mozaiky do logického celku...
Kdo viděl film Tunelové krysy, okamžitě pochopí, čím si musel Harry Bosch projít, když sloužil ve Vietnamu právě u takové jednotky. Dnes je tento stárnoucí válečný veterán policistou v Los Angeles, děsivé zážitky víceméně úspěšně vytěsnil z mysli, v níž z těch hrůzných let zůstaly už jen některé instinkty, jež se mu teď ovšem výborně hodí. Je rozvážný a přemýšlivý, v případě potřeby se ale dokáže rychle a efektivně rozhodovat. Nenávidí byrokratické procedury. A má také vytříbený smysl pro detail – tam, kde ostatní přejdou bez povšimnutí, dokáže Harry vycítit horkou stopu. 
To všechno bude potřebovat i nyní, kdy se rozjíždí případ, ke kterému má dosti osobní vztah. S tím mrtvým policistou se dobře znal a příliš nevěří oficiální verzi o sebevraždě. Něco mu v tom nehraje a následující dramatické události dají Harrymu zapravdu – všechno se začíná točit kolem nové drogy, šířící se po Los Angeles. Přibudou další dva mrtví a najednou je jasné, že na obzoru je nesmiřitelná bitva s narkomafií.
Michael Connelly v knize Černý led opět perlí – kalifornská megapole před námi ožívá v nablýskané hrůze a ukazuje svou odvrácenou tvář – za pozlátkem luxusních limuzín a přepychových domů Hollywoodu pulsuje divoká krev obřího lidského mraveniště, v němž se policie zuby nehty snaží udržet alespoň zdání pořádku a civilizovanosti. Vypadá to, že boj s drogami, prostitucí a gangy je beznadějný a ani Harry Bosch si v tomto směru nedělá velké iluze. Jeho buldočí povaze se ovšem vždycky příčilo fňukání nad rozlitým mlékem a tak se i tentokrát pouští do křížku se zločineckým podsvětím. V případu, který mu vlastně nepatří a jemuž se věnuje z vlastní iniciativy (pokud nechceme přímo říct, že načerno), se začíná pod Harryho pevnou rukou postupně ukazovat světlo na konci tunelu...
Dodejme ještě, že knihu Černý led přeložil Jiří Kobělka, který má obrovskou zásluhu na tom, že se u nás Connelly tak dobře čte!

Knihu si můžete za výhodnou cenu objednat zde:

https://www.knihcentrum.cz/cerny-led-2

  

PETRA DVOŘÁKOVÁ: CHIRURG

Chirurg bude nejspíš nominován na Magnesii Literu...

Představte si, že dočtete skvělou knihu a začnete číst další, která je úplně blbá. Mně se to (jako recenzentovi) občas stává a je to něco podobného, jako když... tak ne, to nemohu napsat, páč by to neznělo úplně slušně. Tak jinak (a názorněji) – možná se vám už stalo, že jste po Michaelu Connellym sáhli po Petře Dvořákové a... ne, ani to není úplně přesné. Takže naposledy a teď už úplně polopatisticky – máte ještě plnou hlavu Harryho Bosche a najednou se máte přeorientovat na nějakého primitiva, co se jmenuje např. Čeněk Grázl  (nebo třeba Hynek Grábl, ono to vyjde celkem nastejno).

Jestliže jsem se o tomto individuu nevyjádřil zrovna uctivě, pak vězte, že ono samo si velmi dobře uvědomuje, jaké je trdlo: „Neumím být ani tlustej, ani hubenej. Rozpůlil jsem se vod pasu dolů i nahoru a ztratil jsem všechnu naději, že mě někdo zase dá dohromady.“ To je asi to nejchytřejší, co za celou knížku z toho Grábla vypadlo (snad si tedy dovedete představit, jakou úroveň ten Chirurg má). Ano – on je opravdu chirurg a MUDr. a nejspíš bychom s ním měli mít podle paní Dvořákové soucit, protože dříve mudroval ve stověžaté matičče a teď hnije kdesi v Dolním Pičíně. Ač jsem se snažil, nad smutným Gráblovým osudem se mi při nejlepší vůli nepodařilo uronit jedinou slzičku – takový jsem necita! A to si ten chudák prochází už tady na zemi očistcem – nejenže ho vyhodili z Prahy kvůli takové prkotině, jako je chlast na operačním sále, ale navíc žije se semetrikou, co mu dělá ze života peklo a se spratkovitými pubescenty, kteří z nepochopitelného důvodu vyrostli z jeho děcek, na jejichž výchovu kašlal, protože řezal a kuchal...

Je to fakt nevýslovné drama a strašné dilema – jako co fčíl má dělat, když sudba byla k němu tak krutá a on nyní v polovině života musí přemýšlet, jak té své ne vlastní vinou nešťastné existenci dát nějaký vyšší smysl v podobě pravidelného sexu, protože pro co jiného by měl člověk žít, že... Ta Dvořáková je fakt vymakaná spisovatelka, všechno do té své knížky dala, Grábl je přesně takový, jaký má být – jeho nitro je rozervané doslova předpisově, hluboké existenciální problémy, co furt musí řešit, jsou jako opsané z psychiatrické příručky a ani tu obligátní milenku mu autorka neodepřela. No a když se ten hňup občas zasní a napadne ho, jak by to bylo krásné, kdyby se z těch Postoloprt zase dostal do Prahy, mnohá příslušnice něžného pohlaví (právě na ně je feminoidní Chirurg zaměřen) zaslzí.

A o to přece jde, ne? Správná spisovatelka je inženýrkou lidských duší a měla by tudíž zvěstovat všem, kdo to po ní budou číst, že život není peříčko, je ale potřeba bojovat a nevzdávat se – vždyť člověk, když chce, dokáže být šťastný i v zapadlých Vejprtech, jde jen o to umět hledat a nacházet drobné každodenní radosti v nemocničních chodbách, po kterých chodí sympatické sestřičky a to by v tom byl čert, aby... No comment.

Kniha Chirurg je přesčasová, uvědoměle angažovaná literatura, co si plně zaslouží čestné označení liberálnědemokratický realismus. Je určitě dobře, že současné české spisovatelky neexperimentují s rusofilně-puškinovským stylem, orientují se na západní tvorbu a píšou tak, jak se má a jak to od nich dnešní společnost žádá. Nesvadbová, Tučková, Denemarková, Hůlová a teď tedy Dvořáková, jedna lepší jak druhá (a to jsem určitě na některé zapomněl)...

POETICKÉ KOMENTÁŘE (194)

D o r t y ,  ř e z y ,  š p i č k y ,  ž e l é . . .  

L i d é   s t o j í   u   d v e ř í

v š i c h n i   s e   t u   c í t í   s k v ě l e    

n e z t l o u s t n o u   a   u š e t ř í !

POETICKÉ KOMENTÁŘE (193)

H a n o b e n í   r a s y !

D n e s   j s o u   d i v n é   č a s y  –

z a p o m e n e š   h á c e k

a   j e   z   t e b e   n á c e k . . .

MARCUS DU SAUTOY: CO NEMŮŽEME POZNAT

Člověk vs. vesmír, duše vs. tělo, matematika vs. filosofie – kde jsou hranice našeho poznání?

Obrovský (a skoro se dá říct, že exponenciální) boom digitálních technologií vcelku logicky přivádí k otázce, zda tento vývoj bude pokračovat takříkajíc ad infinitivum, či někdy narazí na poslední (ve smyslu nepřekonatelné) limity. Těžko dnes můžeme předpovídat, která z těchto dvou eventualit se ukáže být tou správnou, jisté je ovšem jedno – pokud skutečně nějaké takové bariéry existují, pak jsme se k nim ještě ani nepřiblížili. Řečeno jinak – budoucí léta přinesou další závratný technologický pokrok a rozhodně se nebude opakovat situace, kdy jistý zaměstnanec patentového úřadu chtěl „zavřít krám“, protože dle jeho mínění už bylo všechno vynalezeno...

Co nás ale v tomto ohledu čeká v jiných oblastech, především tedy ve vědeckých disciplínách typu kvantové fyziky, neurobiologie, kosmologie – a hlavně matematiky? V knize s názvem Co nemůžeme poznat (Výprava na hranice vědění) se tímto problémem zabývá českým čtenářům nikoli neznámý Marcus du Sautoy (viz Hudba prvočísel) a hned dodejme, že tak činí velice čtivou a navzdory složitosti tématu i vcelku srozumitelnou formou. Dalším kladem knihy je to, že autor spíše než na vyhlašování kategorických závěrů se zaměřuje na nastolování kruciálních otázek, k jejichž zodpovězení sice nabízí, ale nevnucuje své dlouholeté zkušenosti matematika. Jde mu tedy v první řadě o to, aby čtenáře nadchl pro „metafyziku“ a dovedl ho tak na cestu vlastního promýšlení základních existenciálních problémů.
Velmi zajímavé jsou např. jeho názory na tzv. umělou inteligenci (ponechme nyní stranou, nakolik je tento módní termín toliko lingvistickou hříčkou, resp. snahou navodit dojem, že jde o něco víc než o „hrubou“, průmyslovou robotizaci). Jestliže naše znalosti o lidském mozku jsou čím dál přesnější a detailnější a povědomí o procesech, které v něm probíhají, stále komplexnější, neplyne z toho závěr, že jednou (v blízké či vzdálenější budoucnosti) se podaří „sestrojit“ něco na způsob „nelidského“ mozku? A hlavně a především – bude „vedlejším produktem“ této umělé inteligence i duše?
Marcus du Sautoy je materialista a uvažuje zhruba takto: Duše nemůže existovat samostatně a nezávisle, protože je evidentní, že je nějak (i když zatím nevíme, jak konkrétně) spojena s mozkem. U malých (řekněme dvouletých) dětí navíc žádnou uvědomělou duševní aktivitu neregistrujeme, zatímco u těch starších (např. pětiletých) již ano. Někdy v raném dětství tedy musí v mozku dojít k něčemu kvalitativně zásadnímu, kdy v jistém okamžiku „přeskočí jiskra“ a... objeví se duše!
S tím se dá ovšem jen těžko souhlasit – vždyť jde fakticky o pouhou „vylepšenou verzi“ Descartovy teorie o mozkové žláze (epifýza) jakožto „sídle duše“. Blíže pravdě je jak Spinoza se svým psychofyzickým paralelismem (každému ději hmotnému odpovídá děj duševní), tak křesťanská antropologie, považující duši za nehmotnou, od těla odlišnou entitu.
Fascinující závěry vyvozuje anglický matematik i z teorie Velkého třesku, přesněji řečeno z otázky, co bylo před ním. Znovu se však můžeme ptát, zda vesmír opravdu „přišel na svět“ právě tímto způsobem. Řada vědců dává přednost jiným teoriím a pokud mohu vyslovit svůj laický názor, tak mám za to, že tvrdit něco časově omezeného (vznik před 13,8 miliardy let) o nekonečném a neomezeném vesmíru je značně diskutabilní.
Marcus du Sautoy je vynikajícím matematikem, ovšem pouze průměrným filosofem. Jeho kniha Co nemůžeme poznat potvrzuje známou pravdu, že řešení výsostně filosofických problémů pomocí parciálních věd (včetně matematiky) je předem odsouzeno k nezdaru. Pro svůj vtipný a zdravě provokativní styl, jakým je napsána, si však určitě zasluhuje pozornost všech zvídavých čtenářů.         

NEZNÁMÝ J. H. K (12)

 
KDO JE TA ŽENA, CO KRÁČÍ HNED ZA RAKVÍ?!

Odkud ji jenom znám, ptám se furt znova

náhle ji poznávám – přitom mne zamrazí

omyl je vyloučen... je to má vdova!

POETICKÉ KOMENTÁŘE (192)

D o   F r a n c i e ,  d o   N ě m e c k a

p ř i š l i   v á l č i t   z a   i s l á m

Č e š i ,  c h r a ň t e   s v o j e   d ě c k a

a ť   n e p ř i j d o u   t a k y   k   n á m !

POETICKÉ KOMENTÁŘE (191)

J á   b y c h   t o   t é   c t ě n é   p a n í

v ů b e c   n e p s a l   t a k h l e   s t r u č n ě

s p í š e   b y c h   j í   m í s t o   p s a n í

r o z m l u v i l   t e n   i s l á m   r u č n ě

HAIKU (168)

B z u k o t   č m e l á k a

v e   c h v í l í c h   t i c h a

k v ě t i n a

DÖRTE HANSENOVÁ: POLEDNÍ HODINA

Člověk v soukolí časoprostorových determinant – geniální román německé spisovatelky hledá odpovědi na základní existenciální otázky 

Starý kraj – tak se jmenoval debutový román Dörte Hansenové a vzpomínám si, jak jsem po jeho přečtení fascinovaně přemýšlel o tom, kde se v této začínající německé autorce vzala ta úžasná imaginativní síla, jež doslova sálala z každé stránky. Nyní tu máme Polední hodinu, její druhou knihu, k níž jsem přistupoval s jistým napětím a otázkou, zda je vůbec možné zopakovat kvalitu té první. O „syndromu druhé knihy“ (jak jsem si tento literární fenomén pojmenoval) by se toho mohlo napsat hodně – stručně řečeno jde o to, že u řady nadějných začátečníků se posléze ukázalo, že jejich prvotina byla zároveň labutí písní, neboť další psaní již bohužel mělo sestupnou trajektorii.

Panta rhei... Ano, vše plyne, čas se nedá zastavit a je vcelku pochopitelné, že se s tímto faktem smiřujeme velmi těžce. Ovšem smutek a nostalgie nejsou to jediné, co je nám souzeno zakoušet při pozorování věčného koloběhu zrodů a zániků, jehož jsme chtě nechtě součástí. Jako rozumem nadané bytosti máme totiž jedinečnou možnost tento základní zákon veškerého stvoření vnímat takříkajíc „sub specie aeternitatis“, a pod tímto úhlem se zdánlivá absurdita našeho pozemského údělu může ukázat v úplně jiném světle. Jistě, většina z nás se k takovémuto navýsost filosofickému výkonu vlastními silami nedopracuje. Naštěstí nám přichází na pomoc ti, kdo schopnost této existenciální reflexe mají, v prvé řadě tedy umělci a mezi nimi i spisovatelé...

„Deset hodin orloj na radnice bije

z přítomnosti je už vráska historie

není absolutna v téhle panice

všechno splývá, nevíš, kde jsou hranice

stěží vyvolávám matné snímky dění

pranic netrvá a všechno je i není...“

Vítězslav Nezval (abych uvedl jeden příklad za všechny) to ve svém Edisonovi vyjádřil vskutku nádherně. Poema nevyznívá pesimisticky, byť je plná veršů jako
„Naše životy jsou tvrdé krajíce
každodenně trochu umírajíce
modelujem svoje embryální hlavy
jednou tomu řekli nemoc, jindy zdraví
je to tentýž měsíc, vždycky jiná čtvrt
naše životy jsou sto let dlouhá smrt...“
a její hrdina v závěru umírá – básníkovi se totiž podařilo „zastavit čas“ či (řečeno jinak) soustředit životní dráhu velkého vynálezce do jediného ohniska, jímž je věčnost (omlouvám se za případné nepřesnosti v citaci Nezvala, psal jsem to „z hlavy“). Jiným skvělým příkladem právě řečeného je podle mého názoru Hrubínova Zlatá reneta.

Jak to ale souvisí s Dörte Hansenovou a jejím románem Polední hodina? Velmi úzce – německé spisovatelce se v něm podařilo to, co výše zmíněným autorům, totiž zkrotit neúprosný běh času tím, že jej „přetransformovala“ do Absolutna, kde již neexistují „naše“ časová měřítka na škále minulost–budoucnost, ale pouze jediné a všeobsáhlé „Teď“...

Je vcelku logické, že u literárních veleděl tohoto druhu nazáleží na tom, do jakého prostředí či historického rámce je příběh zasazen, protože o něj fakticky ani tolik nejde. Přesto si Dörte Hansenová v tomto ohledu „naložila“ pravděpodobně nejtěžší možné břemeno – psát o proměně vesnice v industriální epoše totiž znamená složité manévrování mezi Skyllou afektovaného naturalismu, k němuž konec éry sedláků a venkovských řemeslníků přímo svádí a Charybdou sentimentální adorace rádoby idylického sepětí člověka s půdou. Když se podíváme, kolik spisovatelů při tomto pokusu žalostně ztroskotalo, jaké slaboduché parodie na venkovský život splácali, pak nás literární výkon Dörte Hansenové v její Polední hodině ohromí tím více!
Ingwer Feddersen má výčitky svědomí, protože se nestal hostinským a sedlákem v rodné vsi, jak od něj očekával otec, ale zvolil si životní dráhu městského „inteligenta“. Nyní je zpátky, aby pečoval o zestárlé rodiče a gejzír vzpomínek, který v něm vytryskne na místech jeho dětství, odstartuje proces mravní sebereflexe. Maloměšťák na prahu „abrahámovin“ se zamýšlí nad svým neutěšeným životem, Polední hodina je velkolepě ztvárněným dramatem jedince, konfrontovaného s „psychologií“ svérázného vesnického společenství. Závěr, vyznívající „do ztracena“, ponechává na samotném čtenáři, aby si nevyřčené domyslel sám...
Když jsem se snažil najít na Wikipedii nějaké informace o Brinkebüllu, v němž se příběh odehrává, nenašel jsem nic – jak jsem posléze zjistil, jedná se o vesnici, existující toliko v autorčině fantazii. To samozřejmě nemění nic na tom, že podobných míst existuje spousta – a kdo ví, možná celý svět je jeden velký Brinkebüll a každý člověk má v sobě kousek Ingwera Feddersena, tápavě hledajícího cestu domů...
Starý kraj byl úchvatný, Polední hodina je geniální. U obou knih je rovněž nutno zmínit skvělý překlad Viktorie Hanišové a grafickou úpravu Lucie Zajíčkové. Nakladatelství Host odvedlo vskutku profesionální práci!

VÁLKA V SÝRII V PODÁNÍ KAVÁRENSKÉHO MAINSTREAMU

Těžké časy havloidních pisálků – náhle neví, která bije...

Nedivím se těm našim prorežimním pseudonovinářům, že od okamžiku zahájení turecké agrese proti Sýrii hrají mrtvé brouky. Jindy všeználkovští Pytlíci, kteří všude byli a všemu rozumějí, teď zoufale sledují západní média, aby zjistili, jaká je teď ta správná politicky-korektní linie, aby náhodou nešlápli vedle, ovšem moc chytří z toho podle všeho nejsou. A ani být nemohou – např. v Süddeutsche Zeitung v těchto dnech vychází protiturecké články, které by se tam jako islamofobní ještě před pár dny nemohly objevit. O průběhu války se tedy dozvídáme s dvoudenním zpožděním, až si kavárenská Česká televize a Bakalův Respekt přežvýkají západní zpravodajství.

I sexygenerál Pavel Petr (nebo Petr Pavel, nějak se mně to plete) mlčí jak zařezaný. Co by ale asi tak mohl chudák říct, že... Ta jeho mantra, že za všechno může Rusko, je dávno obehraná a navíc by za současné situace působila vyloženě infantilně – vždyť jedině Putin s Asadem dnes mohou celý konflikt zastavit.

Mimochodem Asad – Kurdové ho v těchto chvílích vítají jako zachránce! Není se co divit, když se ukazuje, že ti hodní protiasadovští bojovníci za demokracii v Sýrii (jak je ještě nedávno nazývala pražská kavárna) jsou ve skutečnosti hrdlořezové, které Erdogan poslal do první linie, aby za něj udělali černou práci. A že jsou to vskutku udatní bojovníci, vidí celý svět – vždyť si své hrdinské činy proti ženám a neozbrojeným civilistům nahrávají na mobily...

K nějakému chlapskému slovu se zatím neprokoktal ani Petříček, od toho to ale ani nikdo nečeká. To spíš u knížete by se dalo předpokládat, že něco řekne a třeba polituje mrtvé, zraněné a z domovů vyhnané Kurdy – Karel se však jako správný diplomat pro jistotu odebral k zimnímu spánku. 

O tom, co se v Sýrii aktuálně děje, nevíme tedy z našich oficiálních médií nic, jediné relevantní informace se objevují pouze v Parlamentních listech a Pravém prostoru. To jsou ale (říkali to v ČT!) štvavé, dezinformační, proruské a protiturecké weby, které žádný správný Čech nečte, že...     

BRIAN W. KERNIGHAN: JAK POROZUMĚT DIGITÁLNÍMU SVĚTU

Pokud jste digitální „zelenáči“ (a už jimi být nechcete), přečtěte si tuto knihu!

Jednou z největších absurdit dnešní doby je podle mne to, že lidé si sice kupují a používají nejmodernější digitální přístroje, nemají však sebemenší ponětí o tom, jak vlastně všechny ty mobily, tablety, notebooky a smartphony fungují. Jistě, do značné míry tomu tak je i v případě méně komplikovaného „zboží“ – u aut nám např. stačí vědět, kde mají spojku, brzdu a plyn, popř. kudy se do nich tankují pohonné hmoty, a můžeme vyrazit na silnice. Takovýchto „svátečních“ řidičů ovšem mnoho není, naopak většina z těch, kdo usedají za volant, má alespoň základní povědomí o funkci motoru, převodovky či brzdných systémů a jsou mezi nimi i takoví, kteří si umí sami poradit s menšími opravami. Lidé, které všude kolem sebe vidíme s mobily v rukou, však ví jen to, kde mají zmáčnout které tlačítko či čeho se dotknout na displeji a ostatní je pro ně španělskou vesnicí. Neříkám to samozřejmě nijak pejorativně – vždyť jedním z těchto „digitálních analfabetů“ jsem i já...

Zároveň ale patřím k těm, kdo se za tuto svoji technologickou omezenost tak trochu stydí a chtěli by s tím „něco udělat“, tj. alespoň trochu pochopit, na jakém principu ona shora zmíněná zázračná „udělátka“ pracují. A zrovna teď k nám jako na zavolanou přichází na slovo vzatý odborník Brian W. Kernighan se svou knihou Jak porozumět digitálnímu světu, jejíž podtitul (Vše, co potřebujete vědět o internetu, bezpečnosti a soukromí) naznačuje, že nám chce zprostředkovat základní informace o této pro nás tak tajuplné „zemi za zrcadlem“. 
Když jsem se jednomu známému (který je počítačovým programátorem) zmínil o tom, že právě recenzuji Kernighana, byl okamžitě „v obraze“. Věděl toho o něm tolik, že jsem nestačil zírat a o jeho knize prohlásil, že „je to taková hodně polopatisticky napsaná encyklopedie o počítačích a internetu pro úplné začátečníky“. Dlužno říct, že já jsem se jejími stránkami prokousával nanejvýš obtížně a mnohé věci chápal jen s vypětím veškerých intelektuálních sil... Ale – nakonec jsem těm zpočátku naprosto novým a nepochopitelným věcem ke svému vlastnímu překvapení přece jen porozuměl!

Brian Wilson Kernighan je totiž člověk, u něhož se v obdivuhodné symbióze spojuje takříkajíc teorie s praxí. Vymyslel třeba tzv. programovací jazyk C a celkově hodně přispěl k vývoji softwaru, načež se stal učitelem (a ne ledajakým, když mezi jeho působiště patří Harvard a Princeton) a spisovatelem, či lépe řečeno autorem knih o internetu a programování. Pokud tedy někdo přemýšlí o tom, jak porozumět digitálnímu světu, měl by si určitě pořídit Kernighanovu knihu s „podobným“ názvem – Jak porozumět digitálnímu světu...
Ve známé a právem oceňované edici ZIP ji společně vydala nakladatelství Dokořán a Argo.  

KAREL GOTT PRÝ ROZDĚLUJE SPOLEČNOST...

Opravdu? Vždyť ho miluje (až na pár havloidů) celý národ! 

Šafr, Halík, Schwarzenberg... no a teď ještě jakýsi Just. Je v tom závist, škodolibost, špatné svědomí či nějaká duševní porucha? Těžko říct, faktem však je, že před pátečním rozloučením s Karlem Gottem se pravdoláskaři všeho druhu dostávají do stavu zuřivé nepříčetnosti, kdy spílají všem, kdo se chystají na Žofín přijít a dát tak poslední sbohem člověku, jehož měli (a mají) upřímně rádi...

Díval jsem se v posledních dnech na německé zprávy a vzpomínkové pořady a nemohl jsem necítit hrdost na svého velkého krajana, který je tam tak oslavován a na něhož vzpomínají celé generace Němců s dojetím a úctou. Na ně se Šafr s Halíkem své jedovaté sliny plivat neodvažují – asi jim je jasné, že by pořádně narazili. O to víc si vylévají vztek na svých spoluobčanech, neboť tuší, že jich ke Gottově rakvi přijdou davy a pietní akt se tak zároveň stane národní demonstrací za normální a lidský svět, z něhož se Havlovi pohrobci svými snahami o nastolení liberálně-demokratického fašismu dávno vyčlenili.

I já se v pátek chystám do Prahy. Původně jsem to v úmyslu neměl, poté však, co jsem si dnes přečetl výpotek Vladimíra Justa, se rád přidám k zástupu „mediálně negramotných bláznů, kteří oplakávají zpěváka“. Těším se, že nás tam budou statisíce...

HAIKU (167)

U k l i ď   h r a č k y !  –

m a t k a   t o   u ž   p o p á t é

ř í k á   n a p o s l e d

CHYTÁNÍ ZA SLOVÍČKO (2)

„Projevit úctu k uměleckému talentu zemřelého je jedna věc, šílený a nevkusný nápad s národním pohřbem v katedrále věc druhá. V tomto pokusu o mýtizaci hvězdy normalizačního zábavního průmyslu jde nejenom o projev naprosté devalvace hodnot a morální kýč, nýbrž i o politicky účelovou interpretaci našich moderních dějin a také o další pokus zatáhnout náboženské a církevní symboly do politiky zemanovsko-babišovského populismu.“   (Tomáš Halík)

Tomáši, nezdá se ti, že vidíš třísku v oku Karla Gotta, trám ve svém vlastním ale nevidíš? Abych se tě však zeptal konkrétně – co jsi dělal za komunistického režimu ty? Víš, vzpomínám si na jeden pokleslý normalizační film (tuším z roku 1983), v němž se divákům představuješ v roli socialistického psychologa, píšícího kádrové posudky na své pacienty. Proč máš potřebu v tomto posuzování svých bližních pokračovat i dnes, navíc v souvislosti s člověkem, který toho pro naši zemi udělal mnohem víc, než ty? 
Karel Gott za normalizace krásně zpíval, ty jsi blbě hrál. Přesto se dnes pasuješ do role arbitra, majícího právo rozhodovat o tom, zda se ten či onen člověk choval za minulého režimu dobře či špatně. Karel tenkrát nesloužil komunistické moci, ale rozdával radost svými písněmi – navíc mnoha pronásledovaným lidem nezištně pomohl.
Jediné vysvětlení tvé nenávisti vůči zemřelému vidím v tom, že Karel Gott v posledních letech svého života velmi dobře pochopil, co z naší krásné země chtějí udělat všichni ti tzv. „liberální demokraté“ (jejichž hlásnou troubou je jistý Tomáš Halík) a že se nebál na jejich pikle upozorňovat...

POETICKÉ KOMENTÁŘE (190)

J a r o ,  l é t o ,  p o d z i m ,  z i m a

c e l ý   r o k   s e   m ě n í   k l i m a . . .

J á   b y c h   p ř á l   s i   ( „ F u c k   y o u ,  G r é t o “ )

a b y   b y l o   p o ř á d   l é t o !

HELEN JUKES: SRDCE VČELY MÁ PĚT KOMOR

Chovat včely je velké dobrodružství...

Jak je u mě při recenzování knih s přírodovědnou tématikou zvykem, začnu trochu zeširoka...

Když jsem před lety kandidoval v naší vesnici do obecního zastupitelstva, zazvonila u mě jednou jistá mladá dáma a chtěla vědět, zda bych byl v případě svého zvolení ochoten hájit zájmy místních včelařů. To mě překvapilo, neboť včely pro mě do té doby byly španělskou vesnicí. Abych však projevil dobrou vůli, provedl jsem sympatickou návštěvu svou zahradou, ukázal jí květinové záhony a dal tím najevo, že mám pro včely plné pochopení. Na oplátku se mi dostalo zevrubného výkladu o problematice včelařství a těžkostech, s nimiž se při jeho provozování ona a ostatní nadšenci musí v dnešní době potýkat. Stručně řečeno jde o to, že v důsledku industrializace zemědělství ubývá luk, malých polí a zahrad, tedy míst, kam včely létají sbírat pyl. Nejproblematičtějším obdobím je pak podzim, přesněji řečeno babí léto, kdy bývá krásné a pro včely velmi příznivé počasí, bohužel však už nic nekvete.
Vzal jsem si její slova k srdci, poradil se se svou ženou a vysadili jsme v naší zahradě další květiny, především tedy ty, které rozkvétají co možná nejpozději. Jde hlavně o astřičky (máme tři druhy – modré, světle růžové a fialové) a ořechokřídlec klandonský – ne, to není motýl, jak by se snad podle názvu mohlo zdát, ale keř s nádhernými modrofialovými květy. Právě teď, kdy píši recenzi na knihu Srdce včely má pět komor a občas se podívám oknem do zahrady, jsou astřičky i ořechokřídlec doslova obsypány včelami a já jen doufám, že krásné a slunné počasí posledních dnů vydrží co nejdéle...
No vida, to jsem celý já – mám psát recenzi a místo toho dělám průvodce po své zahradě. Věřím však, že mi to čtenáři odpustí, protože i Helen Jukes přišla na tu geniální myšlenku při procházce zahradou!
Tahle britská spisovatelka a učitelka tvůrčího psaní je podle všeho také milovnicí adrenalinových výzev, neboť jak jinak by jednoho krásného dne zničehonic přišla na nápad, že si pořídí včely. Bydlela zrovna v pronajatém domě se zahradou a myšlenka na včelaření, která jí tam v jisté chvíli prolétla hlavou, ji od té doby neopouštěla. Zkrátím to a řeknu, že Helen si koupila úl, přátelé jí obstarali včelstvo a... na světě bylo o jednu včelařku víc.
Ne, tak takhle jednoduché to zase nebylo – pokud se chce člověk tomuto koníčku věnovat důkladně a odpovědně, musí si opatřit spoustu informací. Na knize Srdce včely má pět komor je nejzajímavější to, že její autorka kombinuje vyprávění o svých nelehkých začátcích s exkurzemi do historie včelařství, o níž důkladným studiem získala obdivuhodný přehled. Dá se bez přehánění říct, že chovat včely je skutečná věda – už jen vybrat vhodný úl není nijak jednoduché, nemluvě o jeho vnitřním zařízení, které by těm malým pilným tvorečkům mělo poskytovat dostatečný komfort pro jejich složitou práci.
Jestliže už Goethe věděl, že „šedivá je všechna teorie a žití zlatý strom se zelená“, pak o včelaření to platí dvojnásob. Jde o to, že ani dnes zdaleka nevíme o včelách všechno a při jejich chovu musíme občas chtě nechtě postupovat metodou „pokus – omyl“. Naštěstí toho víme přece jen dost na to, aby těch omylů bylo co nejméně.
Helen Jukes nám v knize Srdce včely má pět komor nejen vylíčila dobrodružnou pouť za uskutečněním svého snu, ale jako „vedlejší produkt“ jí z toho vyšla i svérázná příručka pro začínající včelaře. Je to velmi příjemné, zábavné i poučné čtení a nakladatelství Kazda, které knihu vydalo, si za ni určitě zaslouží velkou pochvalu!   

POETICKÉ KOMENTÁŘE (189)

D ě j e p i s   s e   o p a k u j e

t e n t o k r á t   j a k   f r a š k a

l ů z a   o p ě t   o s l a v u j e

d e m e n t n í h o   š a š k a

HALINA BIRENBAUMOVÁ: NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ

Bez této knihy bychom o holokaustu nevěděli všechno...

Je to zvláštní – pokaždé, když jsem si myslel, že se už v memoárové literatuře, týkající se holokaustu, sotva mohu setkat s něčím novým a neznámým, vždy jsem se mýlil. Rudolf Vrba (Utekl jsem z Osvětimi), Richard Glazar (Treblinka, jméno jak z dětské říkanky), Ruth Elias (Naděje mi pomohla přežít), Imre Kertész (Člověk bez osudu) – copak v těchto knihách už nebylo řečeno vše? Potom ale přišla Eva Slonimová (Hvězdy nad námi), po ní Heda Margoliová Kovályová (Hitler, Stalin...a já), pak Primo Levy (Je-li toto člověk) – a v každém z těchto svědectví se skrýval další originální kamínek do mozaiky hrůz hitlerovské vyhlazovací mašinérie. 

A teď tedy Halina Birenbaumová a její Naděje umírá poslední. Hned v úvodu řeknu, že vzpomínky této polské Židovky jsou v mnohém unikátní a naše informovanost o holokaustu by bez nich byla ochuzena minimálně o jeden zásadní aspekt, jímž je nebývale sugestivní vylíčení každodenních hrůz, odehrávajících se ve varšavském židovském ghettu.
Na území o rozloze pouhých 2,6 kilometrů čtverečních, obehnaného třímetrovou zdí, se od podzimu 1940 tísnilo skoro půl milionu Židů, kteří zde měli čekat na „cestu na východ“. Tento nacistický eufemismus ovšem ve skutečnosti znamenal transport do Treblinky a smrt v plynových komorách. V ghettu se ocitla i desetiletá Halina a i když o svých tehdejších zážitcích napsala až o dvě desetiletí později, její vyprávění nás uchvátí surrealistickou autentičností, naturalistickým vyobrazením příšerných scén a děsivými podrobnostmi o tom, jak tyto hrůzy vnímala duše malého dítěte. 
Je to především popis takřka hororové „hry na schovávanou“, kdy Němci podnikali každodenní výpady do ghetta, aby zajali a odtáhli na „Umschlagplatz“ (jakési provizorní nádraží, odkud odjížděly transporty do vyhlazovacího tábora) předepsaný počet Židů, kteří se naopak ukrývali v nejroztodivnějších skrýších a za velké štěstí považovali, když si o den či dva prodloužili život. Halině a její statečné a vynalézavé matce se dařilo takto unikat až do doby, kdy v ghettu vypuklo povstání, které prožili za strašných podmínek v podzemním bunkru. Poté, co zlomili poslední odpor, začali Němci se systematickou likvidací ghetta a honem na zbylé Židy. Na Halinu nyní čekala další křížová cesta – tentokrát po německých koncentrácích...
I tady s ní prožijeme mnohé „originální“ (dá-li se to tak říct) situace, při nichž nám bude tuhnout krev v žilách – zmíním alespoň tu, kdy se se skupinou dalších vězeňkyň ocitne v plynové komoře, odkud je posléze vyženou ven, protože došel plyn!
Knihu uzavírá nesmírně emocionální kapitola s názvem Cesta do minulosti, v níž se autorka (žijící od roku 1947 v Izraeli) vypisuje ze svých pocitů z cesty do Polska, uskutečněné čtyřicet let po válce. Během ní navštívila místa (Varšava, Treblinka, Majdanek, Osvětim), kde si prošla nelidským utrpením a přišla o své nejbližší. Zaujal mne tu mimo jiné tento odstavec: „Svíce nezapálím ani se nebudu modlit. Neuteču od vzpomínek. Nevykoupím si tento dluh zapálením svíce nebo mumláním modlitby. Neuteču k Bohu. K Bohu, který právě v tomto táboře ukázal jednou provždy svou neexistenci, a to tak zřetelně a jednoznačně!“
Psychologicky nesmírně zajímavé téma, totiž dopad prožitků z koncentračních táborů na víru v Boha, teprve čeká na své zpracování. Halina Birenbaumová a Elie Wiesel ji ztratili, jiní (např. Edith Steinová či Maximilián Kolbe) nikoli a naopak právě v osvětimském pekle dokázali své křesťanské přesvědčení demonstrovat s heroismem, který překvapil i jejich mučitele a vrahy...
Knihu Naděje umírá poslední vydalo nakladatelství Jota již v roce 2010. Nyní vychází znovu, což oceníme především my, kdo jsme si ji tenkrát bohužel nechali ujít!