úterý 30. července 2019
sobota 27. července 2019
NEZNÁMÝ J. H. K (8)
SMRT, BRÁNA K VĚČNOSTI... CO JE VŠAK ZA NÍ?
(otázka z nejtěžších, tak blízká hrozbě)
Mám už jen jediné, poslední přání:
chci, abych umřel dřív, než bude pozdě...
středa 24. července 2019
POETICKÉ KOMENTÁŘE (186)
N a i v i t a j a k o k r á v a !
K č e m u d o b r é t o h l e j e ?
M y s l í t e , ž e t a t o z p r á v a
o d r a d í s n a d z l o d ě j e ?
neděle 21. července 2019
POETICKÉ KOMENTÁŘE (185)
K r á s k a j a k o z p o h l e d n i c e
v š e m s n a d m u s í l í b i t s e . . .
B a b i č k a ? N e ! P o l e d n i c e
z E r b e n o v y K y t i c e !
pátek 19. července 2019
POETICKÉ KOMENTÁŘE (184)
T a k h l e j s e m s e n e s m á l l é t a
d í k y z a t u z á b a v u !
S a b č o , t y j s i č e s k á G r é t a
c o m á p a p í r n a h l a v u . . .
úterý 16. července 2019
ХАЙКУ (56)
В е с е н н е е с о л н ц е
к а п л я з а к а п л е й п а д а ю т
с о с у л ь к и с к р ы ш
pondělí 15. července 2019
POETICKÉ KOMENTÁŘE (183)
S l u š n ý č l o v ě k j e t í m z h n u s e n
– s r á ž e t l i d i a u t o b u s e m ! !
J a k s e m ů ž e s l e č n a o z v a t
k d y ž j e n e j s p í š s a m ý o b v a z ?
čtvrtek 11. července 2019
POETICKÉ KOMENTÁŘE (182)
Z t ě c h h l e h o d i n v d n e š n í d o b ě
s t a l s e n o v ý , v e l k ý h i t
n e b o ž t í c i a n i v h r o b ě
n e n a j d o u t e ď m í r a k l i d . . .
úterý 9. července 2019
EVA FARFÁNOVÁ BARRIOSOVÁ: SYNOVÉ BOHA SLUNCE
Dějiny Incké říše v podání české vědkyně jsou fascinující četbou!
Před časem jsem se v jedněch novinách dočetl, že vysoko v horách Jižní Ameriky se našlo tělo mladé dívky, tzv. sluneční panny, která tam byla před pěti sty lety obětována bohům. Protože se po celou dobu nacházela v místě věčného sněhu a chladu, zůstala mrtvola mimořádně zachovalá a vědci tudíž mohli zjistit řadu důležitých informací nejen o samotné dívce, ale i o národu, z něhož pocházela. Juanita či Panna z Ampata (jak se jí začalo říkat) není jediná – mrtvol dětí, rituálně usmrcených na vrcholcích And, bylo objeveno více a dá se do jisté míry říct, že právě ony jsou příčinou čím dál většího zájmu o dějiny Inků.
Eva Farfánová Barriosová je podle toho, co jsem si o ní zjistil, velkou odbornicí na danou problematiku, neboť se třicet let věnovala archeologickým výzkumům v dnešním Peru a o svých poznatcích napsala několik knih. Stěží bychom tedy našli někoho, kdo by nám mohl podat o Incké říši zevrubnější a zasvěcennější informace.
Kniha
Synové boha Slunce je fascinujícím vyprávěním o mocné říši, která
sice trvala jen jedno století (1438 – 1533), je ale právem považována
za jednu z nejvýznamnějších civilizací lidských dějin. Dozvíme se v ní vše podstatné o životě 20 milionů lidí na 2 milionech
čtverečních kilometrů, budeme žasnout nad dokonalou infrastrukturou, promyšlenou státní správou, takřka vědecky provozovaném zemědělství a mnoha dalšími vymoženostmi, zároveň nás ale ohromí míra krutosti, nelidskosti a barbarství, zvrácené „náboženství“ a drakonické tresty za (z dnešního pohledu) banální přestupky...
Podobně jako Aztékové v Mexiku, ani Inkové nedokázali odolat náporu španělských dobyvatelů, kteří si je vcelku snadno podrobili. Využili přitom vnitřního napětí, v němž se obrovská říše permanentně nacházela z důvodu krvavých bojů o moc a pomohlo jim též nepřátelství mnoha zotročených kmenů vůči ústřední moci. Jihoamerický Hernán Cortéz se jmenoval Francisco Pizarro a i když je pravda, že jeho mužům šlo především o zlato, kterého zde bylo neuvěřitelné množství, příchod Španělů na jihoamerický kontinent rozhodně není spojen pouze s negativy. Brzy totiž započali svou osvětovou činnost misionáři a postupně se jim podařilo vymýtit všechna zvěrstva, domorodci do té doby považovaná za běžnou součást jejich životů. Krutí bohové, žádající si lidské oběti, byli nahrazeni milosrdným křesťanským Otcem, jemuž jde o pozemské i věčné blaho každého člověka.
Knihou Synové boha Slunce jsem byl nadšen a mohu ji doporučit nejen těm, které fascinují dějiny zaniklých národů, ale i každému zájemci o historii jako takovou. Velký dojem na mne udělal především způsob, jakým se autorce podařilo skloubit vědecké zaměření publikace s populárně-naučnou formou výkladu. Tajemná říše Inků tak před čtenářem defiluje v celé své kráse i hrůze...
Podobně jako Aztékové v Mexiku, ani Inkové nedokázali odolat náporu španělských dobyvatelů, kteří si je vcelku snadno podrobili. Využili přitom vnitřního napětí, v němž se obrovská říše permanentně nacházela z důvodu krvavých bojů o moc a pomohlo jim též nepřátelství mnoha zotročených kmenů vůči ústřední moci. Jihoamerický Hernán Cortéz se jmenoval Francisco Pizarro a i když je pravda, že jeho mužům šlo především o zlato, kterého zde bylo neuvěřitelné množství, příchod Španělů na jihoamerický kontinent rozhodně není spojen pouze s negativy. Brzy totiž započali svou osvětovou činnost misionáři a postupně se jim podařilo vymýtit všechna zvěrstva, domorodci do té doby považovaná za běžnou součást jejich životů. Krutí bohové, žádající si lidské oběti, byli nahrazeni milosrdným křesťanským Otcem, jemuž jde o pozemské i věčné blaho každého člověka.
Knihou Synové boha Slunce jsem byl nadšen a mohu ji doporučit nejen těm, které fascinují dějiny zaniklých národů, ale i každému zájemci o historii jako takovou. Velký dojem na mne udělal především způsob, jakým se autorce podařilo skloubit vědecké zaměření publikace s populárně-naučnou formou výkladu. Tajemná říše Inků tak před čtenářem defiluje v celé své kráse i hrůze...
neděle 7. července 2019
HAIKU (157)
K d o j e p o s l e d n í ?
V č e k á r n ě o n k o l o g a
j s m e p o s l e d n í v š i c h n i
čtvrtek 4. července 2019
NATHANIEL HAWTHORNE: ŠARLATOVÉ PÍSMENO
Mně se ta kniha moc nelíbila – ale třeba se bude líbit Vám!
Dosti zvláštní kniha, s jejíž četbou jsem měl zpočátku značné potíže. Nevadilo mi ani tak to, že autor vypráví vcelku jednoduchý příběh, jako spíš pomalost, rozvláčnost a přílišná popisnost jednotlivých dějových sekvencí. Své přísné hodnocení jsem ale přece jen zmírnil poté, co jsem si o Nathanieli Hawthorneovi zjistil některé faktografické údaje. Na životní názory a postoje tohoto amerického spisovatele (1804 – 1864) mělo patrně značný vliv prostředí, z něhož vzešel – na protestantskou morální přísnost, neznající slitování a odpuštění na jedné a pokrytectví mnohých z těch, kdo kázali vodu a přitom pili víno na straně druhé pohlížel značně kriticky a celá kniha je vlastně obžalobou dobových společenských poměrů na americkém maloměstě.
Hester Prynnová má nemanželskou dcerku a navíc odmítá prozradit jméno jejího otce. Dost na to, aby byla postavena na pranýř (myšleno doslova!), vydána zlobě a posměchu davu a poté jako místní vyvrhel odsouzena žít v domku na okraji osady. Na hrudi musí nosit písmeno S (smilnice), lidé se jí vyhýbají, děti na ni sprostě pokřikují a život této nešťastnice je jedním velkým trápením. Perlička (tak se jmenuje její dítě) jí sice dělá radost, ale projevují se u ní i některé podivné povahové rysy, které matku nutí klást si znepokojující otázky...
Příběhu předchází dlouhý, takřka padesátistránkový úvod, v němž Nathaniel Hawthorne popisuje své působení na celnici v rodném městě. Jde o vytříbené a duchaplné líčení nudné úřednické práce, doplněné o neobyčejně vtipné „medailonky“ kolegů, většinou vysloužilých starých mužů s dobrodružnou minulostí a kuriózními libůstkami. Přiznám se, že ten úvod se mi líbil víc než samotná kniha...
Pokud bych měl charakterizovat literární styl, jímž je Šarlatové písmeno napsáno, pak bych jej označil za jakousi směsici mnoha různých „chutí“. Jako hlavní ingredienci tam cítím lovestory s příměsí červené knihovny, následuje špetka historického psychothrilleru, trocha hororu a několik kapek gotického románu. To vše okořeněno perfektně vypracovaným slohem s dlouhými rozvinutými souvětími...
Šarlatové písmeno je knihou pro literární „fajnšmekry“. Myslím to tak, že jde o klasické dílo (které bylo i zfilmováno) a jako takové by mělo být povinnou četbou každého „sečtělého“ jedince. To říkám přesto (či právě proto), že já osobně jsem jím nijak zvlášť nadšen nebyl. Jsou však jiní lidé (a mezi nimi i významní literární znalci), kterým Nathaniel Hawthorne svou „životní“ knihou učaroval a nedají na ni dopustit. Třeba takový Henry James na ni na zadní straně obálky pěje doslova ódy!
Moji víceméně negativní recenzi je tudíž třeba brát s velkou rezervou. Každý nechť si Šarlatové písmeno přečte a teprve poté nad ním vynese svůj vlastní „ortel“...
Příběhu předchází dlouhý, takřka padesátistránkový úvod, v němž Nathaniel Hawthorne popisuje své působení na celnici v rodném městě. Jde o vytříbené a duchaplné líčení nudné úřednické práce, doplněné o neobyčejně vtipné „medailonky“ kolegů, většinou vysloužilých starých mužů s dobrodružnou minulostí a kuriózními libůstkami. Přiznám se, že ten úvod se mi líbil víc než samotná kniha...
Pokud bych měl charakterizovat literární styl, jímž je Šarlatové písmeno napsáno, pak bych jej označil za jakousi směsici mnoha různých „chutí“. Jako hlavní ingredienci tam cítím lovestory s příměsí červené knihovny, následuje špetka historického psychothrilleru, trocha hororu a několik kapek gotického románu. To vše okořeněno perfektně vypracovaným slohem s dlouhými rozvinutými souvětími...
Šarlatové písmeno je knihou pro literární „fajnšmekry“. Myslím to tak, že jde o klasické dílo (které bylo i zfilmováno) a jako takové by mělo být povinnou četbou každého „sečtělého“ jedince. To říkám přesto (či právě proto), že já osobně jsem jím nijak zvlášť nadšen nebyl. Jsou však jiní lidé (a mezi nimi i významní literární znalci), kterým Nathaniel Hawthorne svou „životní“ knihou učaroval a nedají na ni dopustit. Třeba takový Henry James na ni na zadní straně obálky pěje doslova ódy!
Moji víceméně negativní recenzi je tudíž třeba brát s velkou rezervou. Každý nechť si Šarlatové písmeno přečte a teprve poté nad ním vynese svůj vlastní „ortel“...
úterý 2. července 2019
HAIKU (156)
O d j e l a p o u ť –
z f o t b a l o v é h o h ř i š t ě j e z a s
f o t b a l o v é h ř i š t ě
sobota 29. června 2019
MARTINA MEIDINGEROVÁ: HORTENZIE V ZAHRADĚ
Pro mě je to královna mezi květinami!
Hned u úvodu se přiznám, že nejsem odborníkem na květiny. I když žiji na malé vísce a mám velkou zahradu, péči o ni (myslím tu zkrášlovací, protože rytí, okopávání, hnojení atd. provádím samozřejmě já) s radostí přenechávám své ženě, která se v tom vyzná mnohem lépe. Tak třeba trvalky do skalky (pěkně se to rýmuje, že) nasázela tak, aby nám tam pořád něco kvetlo – nejdříve sněženky, po nich krokusy, pak narcisy, poté tulipány, modřence, konvalinky atd. Jak už jsem řekl, já jsem v tomto ohledu naprosté trdlo – neustále si třeba pletu mečíky s kosatci, pivoňky s jiřinami, tymián s vřesem a hortenziím (konečně jsem se tedy dostal k recenzi knihy Hortenzie v zahradě!) jsem donedávna říkal šuškarda!
Je to u nás už taková rodinná tradice, že každý rok v létě jezdíme na Šumavu. Podnikáme výlety po okolí Železné Rudy a máme tam za ta léta jeden „svůj“ oblíbený dům – když kolem něj procházíme, obdivujeme velikého kocoura, který se v zahradě vyhřívá na slunci či chladí ve stínu a na zavolání k nám přiběhne a nechá se pohladit. A ještě něco se nám tam moc líbí – středně vysoké keře s velkými modrými květy, nádherně se vyjímající na perfektně sestříhaném trávníku. Poučen svou ženou vím, že to jsou hortenzie, čímž se dostávám zpět k recenzi.
Nakladatelství Kazda se za krátkou dobu své existence stihlo vyprofilovat ve „známou firmu“ na literaturu s přírodní tématikou a zaujmout nepřehlédnutelné místo na knižním trhu. V nastoupeném trendu nyní pokračuje výpravnou publikací s názvem Hortenzie v zahradě, v níž si přijdou na své všichni, kdo milují krásu ušlechtilých květů. Nádherné fotografie rozkvetlých keřů, vytvářejících i z té nejobyčejnější zahrady kouzelnou oázu, jako stvořenou pro odpočinek a duševní relaxaci, budou pro mnohé takovým lákadlem, že (mluvím teď z vlastní zkušenosti) se z nich stanou milovníci hortenzií se vším všudy, tedy i s touhou pořídit si je na své zahrádky. V knize lze najít obrovské pensum informací, jak si tento sen splnit – pěstovat hortenzie sice není nic složitého, ovšem některá základní pravidla je třeba znát a dodržovat.
A tady jsou samozřejmě nejužitečnějšími rádci lidé, mající s těmito fascinujícími květinami dlouholeté zkušenosti. Kniha Hortenzie v zahradě je v tomto ohledu koncipována vskutku originálně – jde vlastně o sérii návštěv u nadšenců, kteří nás provází svým květinovým královstvím, dovolují nám fotografovat a přitom vypráví své „hortenziové“ příběhy. A protože to berou doslova „od Adama“, dozvíme se, čím je kdysi dávno tyto krasavice okouzlily, jak začínali s jejich pěstováním, co vyžadují ke svému optimálnímu růstu, v jaké půdě a na jakých místech se jim nejlépe daří atd. Řečeno stručně – řeknou nám všechno podstatné, takže na konci knihy jsou z nás na slovo vzatí odborníci, kterým zbývá už jen jediné – přeměnit teoretické poznatky na skalky, záhony a zahradní zákoutí, jimž vévodí hortenzie...
Takže – milí lidé, nádherná vyprávění, neocenitelné rady a k tomu 276 barevných fotografií. To je kniha Hortenzie v zahradě, která mne nadchla do té míry, že cítím povinnost doporučit ji pozornosti všech, kdo (slovy populární písně Ivana Mládka) „šlechtí plané jabloně a furt se hrabou v záhoně“. Třeba se jí nechají inspirovat stejně jako já...
úterý 25. června 2019
CHYTÁNÍ ZA SLOVÍČKO (1)
„Pravda už je úplně mimo hledáček některých lidí. Stačí vylepit fotku
člověka, kterého vůbec neznáte, na kus kartonu, ten přinést na
demonstraci - a má to spočítané! Strašné. Nedemokratické. Proti zdravému
rozumu i proti citu. Lynčování za bílého dne.“ (Andrej Babiš)
Andreji, je to tak, jak říkáš, pravdou je ale bohužel i to, že přesně toho, co tak kritizuješ, se dopouštíš Ty sám. Chceš důkaz? Když byl Michal Semín navržen do Rady ČTK, z ČSSD se ozvalo, že někdo takový se tam nesmí dostat, i kdyby měla padnout vláda. A Ty? Prohlásil jsi, že pana Semína vůbec neznáš a aniž by sis o něm zjistil nějaké informace, nařídil jsi svým poslancům, aby pro něho nehlasovali! Stačilo tedy, aby si Hamáček dupl a Ty jsi stáhl ocas a „spočítal to“ člověku, o kterém nic nevíš a jehož děti jsou teď (i Tvou vinou) terčem útoků ze strany spolužáků i učitelů, co že to mají za otce...
Já se s Michalem Semínem znám dlouhá léta a mohu Tě ubezpečit, že je to inteligentní, zásadový a naprosto bezúhonný muž, jemuž Hamáček a celá ČSSD nesahá ani po kotníky. Co si tedy o Tobě mám myslet, když se „proti zdravému rozumu i proti citu“ podílíš na jeho „lynčování za bílého dne“?
A jen tak pro Tvou informaci – tady je Michal Semín se svojí rodinou. Připadá Ti jako antisemita, konspirátor a extrémista?
A jen tak pro Tvou informaci – tady je Michal Semín se svojí rodinou. Připadá Ti jako antisemita, konspirátor a extrémista?
pondělí 24. června 2019
JESTLI BUDE JEŠTĚ LÍP, TAK PĚKNĚ DĚKUJI...
Za normalizace se jistý člověk ocitl v hledáčku StB poté, co se během živého vstupu v Mikrofóru (to byl zábavný pořad na rozhlasové stanici Hvězda) zeptal: „Je to, co tady máme, už socialismus, nebo bude ještě hůř?“
Dnes se prý – podle premiéra Babiše – „máme dobře“. Přiznám se, že mám celkem hrůzu z toho, abychom se neměli ještě lépe. Ne, nejsem žádný zapšklý škarohlíd, který vidí všude jen samá negativa a neumí se radovat ze života. Dokonce si troufnu tvrdit, že nemám v žádném ohledu nějaké přemrštěné nároky, jsem vcelku skromný a od státu jsem nikdy nic nechtěl a nechci ani dnes. A co se týká pana Babiše, ty miliardy, které jsou evidentně smyslem jeho života, mu upřímně přeji. Nepřeji si ale, aby (dle hesla „podle sebe soudím tebe“) do nás „pumpoval“ (sic!) další a další peníze – „námi“ myslím lidi jako já, kteří mají jiné priority než tučné konto v bance.
Jak jsem už říkal, nechci si stěžovat. Je jisté, že se nemám špatně, jenže... zkrátka nemohu se zbavit jakéhosi divného pocitu, že se nemám ani dobře. Tak třeba mám ve studně (žiji v rodinném domku) spoustu dusičnanů, které tam dříve nebyly. Když jsem si chtěl na svém pozemku postavit malý bungalov, zjistil jsem, že k tomu potřebuji 21 razítek (např. i od Ministerstva obrany) a čeká mne minimálně osmiměsíční běhání po úřadech. Dlouhá léta se znám s Michalem Semínem, je to úžasný chlap, dal bych za něho ruku do ohně a najednou o něm v České televizi, kterou musím platit, říkají, že je to antisemita (!) a konspirátor (!) a zrzavý puberťák na Václaváku vyzývá zákonodárce, aby ho nevolili do jakési Rady a... Babiš stáhne ocas, řekne, že Semína sice nezná, ale svým poslancům zakáže, aby pro něj hlasovali. Baví mě poezie (konkrétně její japonská forma zvaná haiku), jsem zaregistrován na ruském literárním webu Стихи.ру, publikuji tam a přátelím se s řadou lidí a loni jsem se zúčastnil soutěže Международный конкурс хайку на русском языке, pořádané rusko-japonskou společností v Moskvě. Měl jsem velkou radost, že mě zařadili do užšího výběru, ocenili diplomem (viz foto dole) a pozvali na vyhlášení výsledků. Méně potěšitelné bylo, že se o mě začala zajímat Bezpečnostní a informační služba, jsou mi pravidelně mazány příspěvky na facebooku a můj blog dostal označení „proruský“ (a do té Moskvy jsem raději neletěl, protože vrátit se pak domů s cejchem „Putinova agenta“ není žádná legrace).
Takže – chci opravdu od toho Babiše tolik, když nechci pít dusičnany, prosit o razítko na MO, platit televizi, v níž uráží mého přítele, mít cenzurované facebookové příspěvky a být „na černé listině“ za skládání ruských haiku?
pátek 21. června 2019
PRIMO LEVI: JE-LI TOTO ČLOVĚK
Psychologie Osvětimi aneb „momentky“ ze života vězně č. 174517
Vzpomínky těch, kdo přežili nacistické koncentrační tábory (především tedy Osvětim), mají dle mého názoru jednu zvláštnost – jsou si mnohdy hodně podobné a zároveň se zásadně odlišují. Jak si tento paradox vysvětlit? Když jsem o tom přemýšlel, napadlo mne hledat důvod právě řečeného v tom, že vnější kulisy (zatčení, cesta v dobytčáku, příjezd, selekce, otrocká práce, hlad...) měli všichni tito lidí stejné a jediné, co je navzájem odlišovalo, byla jejich individualita a z ní pramenící rozdílné reakce na hrůzy, uprostřed nichž se náhle ocitli. Dobře to vidíme např. při srovnání knih Člověk bez osudu a Je-li toto člověk – totožné zážitky jsou vnímány rozdílně prostě proto, že Imre Kertész a Primo Levi se osobnostně velmi liší.
Když se druhý jmenovaný jako čtyřiadvacetiletý italský Žid po několikadenní hrůzostrašné cestě a na pokraji smrti žízní ocitl koncem ledna 1944 v Osvětimi, bylo mu záhy jasné, že se odtud již nevrátí. Jako práceschopný sice unikl okamžité smrti v Birkenau, ovšem toto „štěstí“ nemělo mít dlouhého trvání. Bylo veřejným tajemstvím, že „životnost“ vězně je tady několik týdnů, po nichž se z něj v důsledku nelidské dřiny, bití a permanentního hladu stane tzv. „musulman“, tedy tělesně zničená a duševně zcela apatická bytost, na niž po příští selekci čeká plynová komora...
Kniha Je-li toto člověk je charakteristická tím, že se ani tak nezaobírá krutostí esesáků a táborových kápů, ale v prvé řadě analyzuje a bez jakýchkoli servítků odhaluje nelidské chování vězňů mezi sebou navzájem. Je to mnohdy šokující čtení – člověk by předpokládal, že společné utrpení spojí tyto nešťastníky pevným poutem solidarity a kamarádství, pravdou je však přesný opak. Vězni žili v neustálém strachu jeden z druhého, polevit na chvilku v bdělosti znamenalo přijít o chleba, boty, lžíci, čepici... Pokud vznikala jistá sounáležitost, pak šlo většinou o víceméně vynucené spojenectví několika jedinců za účelem obrany před agresivními spoluvězni. Na stránkách knihy občas najdeme i příklady nezištného přátelství, soucitu a lidskosti, ty jsou ale výjimečné a zcela se ztrácejí v dominantní táborové mentalitě, jíž byl boj všech proti všem. Je známo, že rozeštvávání různých skupin vězňů proti sobě jakožto prevence vzpour bylo jedním z nejdůležitějších článků důmyslného bezpečnostního systému, bez nějž by nebylo možné mít Osvětim pod kontrolou.
Primo Levi se nad těmito skutečnostmi zamýšlí a pro to, co by za normálních okolností odsoudil, nalézá určité pochopení. Podmínky v Osvětimi se natolik vymykaly všem (eufemisticky řečeno) „společenským standardům“, že bylo vcelku logické a do značné míry omluvitelné, když reakcí na ně se stal zápas o vlastní přežití. Je možné nazývat „nelidskými“ činy těch, kdo vlastně už ani lidmi nebyli, protože je jejich věznitelé soustavným mučením přeměnili na nemyslící automaty bez vůle, citu a elementární mravnosti?
To však rozhodně neznamená, že by na všechny činy vězňů měla být vyhlášena jakási generální amnestie. Na str. 125 – 135 se čtenář seznamuje se čtyřmi konkrétními „häftlingy“, které Primo Levi dobře znal a na nichž demonstruje, jak různě (a přitom hrůzně) se v Osvětimi bojovalo o přežití. Je to strašné svědectví o „hodných“ a „slušných“ lidech, kteří nikomu neubližují – tedy do chvíle, než ucítí svou šanci. Pak je vidina lepšího postavení v táborové hierarchii či nějakého jiného profitu přemění na zrůdy, oddalující vlastní konec udáváním a zrazováním ostatních.
Knihu Je-li toto člověk stavím pro její symbiózu syrové realističnosti s jemnými psychologickými postřehy na roveň vzpomínkám Rudolfa Vrby (Utekl jsem z Osvětimi). Přečetl jsem ji na jeden zátah a zanechala ve mně to, čemu jsme si navykli říkat „silný dojem“ a co bych v tomto případě přeformuloval do této poznámky: Kdosi kdysi napsal větu „Člověk – to zní hrdě!“ Po přečtení knihy Je-li toto člověk si to nemyslím...
středa 19. června 2019
ZAMYŠLENÍ ZAREGISTROVANÉHO PŘÍZNIVCE (2)
S okamžikem vzniku Trikolóry se v mainstreamových médiích začala řešit otázka, zda hnutí „získá na svou stranu“ dostatečný počet „osobností“, které mu „dají tvář“ a budou schopny „oslovit voliče“. Oněmi tzv. osobnostni jsou podle všeho míněni lidé, pro něž bych spíše zvolil označení „známé firmy“ – zkrátka všelijací političtí šíbři, co v minulosti většinou vystřídali několik stran a získali dojem, že díky svým „zkušenostem“ mají nyní automaticky zajištěno teplé místečko v Trikolóře, jíž tu více, tu méně okatě nabízejí své „služby“.
Chtěl bych před těmito „starými strukturami“ varovat, protože kdykoli nějaká strana s nimi začala koketovat a nabízet jim funkce, neskončilo to pro ni dobře. „Slušňák“ Herman nenávratně poškodil KDU-ČSL, „mladé naděje“ Poche, Dolínek a Hamáček zničili ČSSD, Pospíšil úspěšně vede TOP 09 do nevolitelnosti, kam Gazdík STAN už přivedl. Pokud Trikolóra od podobných existencí přijme danajské dary jejich „odbornosti“, „nepostradatelnosti“ a „mediální vyprofilovanosti“, není složité si představit, jak dopadne...
Přitom skutečných osobností je dost, jen je nutné je aktivně vyhledávat. Hodně lidí je dnes politikou znechuceno proto, že nemají možnost se jí prakticky účastnit, a to ani v případě, že jsou v nějaké straně – pražské sekretariáty považují členskou základnu za pouhou stafáž svých zákulisních hrátek a nikoho mezi sebe nepustí. Jestliže Trikolóra vzbuzuje tolik nadějí, pak důvodem je právě to, že ji lidé vnímají jako cosi zdravě „netradičního“, co vzniká takříkajíc na zelené louce a především „odspodu“.
Jistě – stanovy, programové priority, ideové ukotvení a podobné záležitosti jsou důležité, tím zásadním je ale „kvalita“ lidí, kteří to všechno budou uvádět v život. Kéž Trikolóra nevezme zavděk opotřebovanými „osobnostmi“, ale vychová si své vlastní!
úterý 18. června 2019
POETICKÉ KOMENTÁŘE (181)
M o d l í m s e , a ť k ř e s ť a n é
n e j s o u v t o m h l e d a v u
a a ť z r z e k p ř e s t a n e
b l b n o u t l i d e m h l a v u
neděle 16. června 2019
ZELDA FITZGERALDOVÁ: VĚNUJTE MI VALČÍK
Ať chce nebo ne, recenzent v případě této knihy nemůže nereagovat na skutečnost, že ji napsala žena slavného spisovatele. Nakolik je to pro něj faktor svazující, omezující či naopak jeho úkol usnadňující, je samozřejmě věc druhá. Co se týká mne, mám za to, že je zde omluvitelná jistá zvědavost, konkrétně tedy otázka, co autorka touto (pro ni tak nezvyklou) literární aktivitou vlastně sledovala. Chtěla snad dokázat, že něco takového, jako je Velký Gatsby, jímž si její muž vydobyl celosvětové uznání, svede napsat i ona sama? Tato teorie manželského „trucpodniku“ je však nanejvýš nepravděpodobná a spíše to vypadá, že skutečným důvodem spisovatelského experimentu paní Fitzgeraldové byla snaha po nalezení duševní rovnováhy pro její rozhárané nitro a potřeba jisté psychosociální sebereflexe. V každém případě je zřejmé jedno – na to, že je dílem „amatérky“, je román Věnujte mi valčík pozoruhodně povedený, ba vyzrálý.
Na první pohled je evidentní, že jde o svéráznou autobiografii – v osudech literárního páru Alabamy a Davida Knightových se zrcadlí (často s otevřeností až provokativní) životní příběh „manželů“ Zeldy a Scotta Fitzgeraldových. Ty uvozovky jsou tam záměrně – stěží totiž lze označit za manželství nezávazný vztah dvou egocentristických osob, mezi nimiž zeje propast vzájemné lhostejnosti a ostentativního nezájmu o radosti a strasti toho druhého. Hypertrofovaný individualismus americké meziválečné smetánky je ústředním tématem řady románů, ovšem způsob, jakým jej vykreslila Zelda Fitzgeraldová, je v některých aspektech novátorský a originální – nadýchaná ženskost ve spojení s drsným realismem dává knize podivuhodný odér jakéhosi až mystického prožívání zdánlivě všední každodennosti, jíž prosvítá „svět za zrcadlem“, po jehož čistých a lidskými vášněmi nezkalených radostech podvědomě toužíme...
Můj celkově pozitivní dojem z četby je ale v zájmu objektivity nutné doplnit o některé kritické postřehy. Jde o to, že první zhruba třetina knihy se spisovatelce příliš nepovedla, popis Alabamina dětství a dospívání působí banálně a nezáživně, kvalitativní obrat nastává až ve chvíli, kdy se novomanželé vydávají na cestu do Evropy. Bouře na moři, pobyt v Provence a Paříži, vylíčení neapolských reálií a mnohé další pasáže lze označit za literární perly, „baletní“ období Alabamy, kdy se mladá žena nadchne pro řeholi tvrdé práce a fanaticky jde za svým snem, je pak fascinující výpovědí o moři slz a potu, skrývajícím se za ladnými a zdánlivě přirozenými pohyby tanečnic na jevišti...
Jak už bylo naznačeno, ve společenském románu, jímž Věnujte mi valčík primárně je, se „za kulisami“ skrývá (a v závěru i vychází najevo) drama jedince, postupně zjišťujícího, že bohatství, luxus a „věčná prosperita“ nejsou zárukou šťastného života a člověka nakonec dostihnou pochybnosti, zda o toto opravdu stojí. Když se Alabama v jednu chvíli doslova zběsile vrhá na balet, stává se tak příznačně po jednom trapném večírku, kdy jí jako by spadnou šupiny z očí. Uvědomuje si, že se sebou musí „něco udělat“ a jestliže začne hledat spásu ve fyzické námaze tanečního drilu, jde o možná výstřední, v jádru však správný čin – jak můžeme dospět k vnitřní vyrovnanosti, když nás má v moci naše tělo, jehož choutkám nedokážeme odolat?
Kniha má komplikovanou stylistiku, v níž nezanedbatelnou roli hraje „americký“ humor a slovní gagy a nebylo tedy zřejmě nijak snadné přeložit ji do češtiny tak, aby byla zachována svěžest a lehkost originálu. O to víc musíme pochválit výkon Kateřiny Klabanové, která se s tímto úkolem popasovala na výbornou a má velkou zásluhu na tom, že si četbu můžeme opravdu „užít“. Oceňuji též decentně krásné grafické zpracování knihy, díky němuž bude „Valčík“ ozdobou nejedné domácí knihovny!
pátek 14. června 2019
MODLITBY ZA ÚSPĚCH STÁTNÍHO PŘEVRATU!
Zrzavý kašpárek, pořádající po Praze svá legrační show, se rozhodl, že tentokrát udělá představení přímo na Letenské pláni, kde hodlá 23. června vystavět monstrózní šapitó. Asi až zpětně mu došlo, jaký bič tím na sebe upletl – i když má tým zkušených iluzionistů, co dokáže ze 40 000 lidí na Václaváku vykouzlit 130 000 dav, ten mu bude tentokrát platný jako mrtvému tatranka. Na Letné švindlovat nepůjde, tam se ta slezina pár tisícovek zoufalců dá lehce spočítat a vydávat ji za „největší demonstraci od listopadu 1989“ si netroufne ani Česká televize.
A tak novodobý mesiáš usoudil, že o pomoc, jak se z té šlamastyky dostat, se bude ucházet na místech úplně nejvyšších a že se tedy za zdar své akce důkladně pomodlí. Ovšem aby to mělo požadovaný efekt, je potřeba společného úsilí. Nápad uspořádat modlitební setkání hodinu a půl před začátkem demonstrace, navíc v kostele, odkud je to na Letnou, co by dohodil mikrofonem, se přímo nabízel. A tak nedoštudovaný husitský teolog vymyslel toto:
Všimněte si drobného písma dole – to mu nejspíš pořádně teče do bot, když považuje za nutné hledat spojence mezi „křesťany všech vyznání“! Jistě – modlit se „za náš národ“ zní vcelku neutrálně a leckdo by se tudíž mohl nechat nachytat, potíž je ale v tom, že k Štětináčově smůle není na webových stránkách římsko-katolické farnosti, jíž kostel sv. Antonína Paduánského patří, o jeho modlitební seanci ani slovo. Samozřejmě – žádný katolický kněz (kromě Halíka, ale ten prý se chystá konvertovat k zenovému budhismu) by se nespolčil s husitsko-luteránským heretikem.
Zrzkovi nehraje do karet ani počasí. Střednědobá prognóza českého hydrometeorologického ústavu předpovídá pro střední Čechy zrovna na neděli 23. 6. bouřky s možností přívalových dešťů. Navíc vím o jednom společenství mladých protestantů augsburského vyznání, kteří se modlí za krupobití a lokální zemětřesení...
Není na čase celou akci odpískat a nedělat už z lidí blbce?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)




















